V indoevropských mytologiích nalezneme rozvinuté mýty, i pouhé sporé a záhadné zmínky, o jedné zajímavé postavě, která stojí mezi lidským a božským, a jejíž rekonstruované praindoevropské jméno zní *Jemos „Dvojče“. K dědicům této postavy patří hinduistický bůh smrti Jama, perský mytický král Jima, římský Remus, germánský první člověk Tuisto a snad také lotyšský bůh úrody Jumis a severský Ymi, prapředek protivníků bohů.
V tomto článku prozkoumáme motiv prvotní androgynity – jednoty mužského a ženského, čímž navážeme na předchozí článek o indoevropském *Jemovi „Dvojčeti“ a jeho vztahu k postavě Kosmického obra – prvotní bytosti, z jejíhož těla vznikají jednotlivé složky světa. Také konečně představíme běloruský lidový příběh o knížeti Bájovi, který může být *Jemovým dědicem a který je doprovázen dvěma psi, což je důležitý motiv odkazující na jeho podsvětní charakter. Nakonec se podíváme na motiv „obkroužení světa“, prvotního vyznačení hranic lidského světa, a na jeho možnou souvislost s *Jemovými činy.
Mezi známějšími slovanskými božstvy je Simargl asi tím nejzáhadnějším. Nedostatek informací ponechává badatelům pouze etymologické spekulace. Tento bůh je pro nás totiž jen holé jméno zmíněné v Pověsti dávných let a Kázání jakéhosi milovníka Krista.
Kůň je zvířetem, na kterém jezdí králové, knížata i prezidenti, jezdecká socha s nějakým politickým vůdcem se tyčí na Václavském náměstí, na římském Kapitolu, na Trafalgarském náměstí a dokonce i v areálu university ve Washingtonu D. C. Kůň je zvíře aristokratické, hrdinské, „zvíře pro rytíře“. To se odráží v německém Ritter „jezdec, rytíř“ nebo francouzském chevalier „rytíř“ jehož původ sahá až k latinskému cabbalus „kůň“.
V třetí, málo známe větve Indoíránců, se zachovala řada archaických prvků jazyka i náboženství.