Král a smrt: Mýtus o první oběti a indoiránské mýty o počátku lidstva

Jan "Dorian" Korda, 2021-04-26 04:04:00

V indoevropských mytologiích nalezneme rozvinuté mýty, i pouhé sporé a záhadné zmínky, o jedné zajímavé postavě, která stojí mezi lidským a božským, a jejíž rekonstruované praindoevropské jméno zní *Jemos „Dvojče“. K dědicům této postavy patří hinduistický bůh smrti Jama, perský mytický král Jima, římský Remus, germánský první člověk Tuisto a snad také lotyšský bůh úrody Jumis a severský Ymi, prapředek protivníků bohů.
Projekt Ľudia, mýty & dejiny sa v spolupráci s výskumníkmi zo Slovenska a zahraničia snaží rozširovať povedomie o najstarších dejinách a tradíciách Európy a viesť ku kritickému mysleniu. Aj symbolickým príspevkom nám pomôžete prinášať kvalitný obsah aj naďalej.


Prihlásiť sa do svojho konta

*Jemos je často interpretován jako první král, který se stal také prvním zemřelým, a je spojován s postavou prvního obětníka zvaného *Manus „Muž, Člověk“, který se stal prapředkem lidstva. 


Celá věc je pak ještě mytology komplikována tím že *Jemos je ztotožněn s kosmickými obry, jako je zmíněný Ymi, tedy prvotními bytostmi z jejichž těla vzniká svět.

 

V tomto článku se tedy podíváme na kořeny akademického obrazu ztotožňujícího *Jema s kosmickým obrem a na to, jakou podobu všechny tři zmíněné praindoevropské postavy či archetypy získaly ve védské Indii a zarathuštrickém Íránu.

 

První oběť, první člověk, první býk

Výše uvedené rekonstrukce indoevropských mýtů o vzniku světa a člověka vychází z vlivné hypotézy amerického mytologa Bruce Lincolna, žáka Mircey Eliadeho, a zastánce názoru, že každý mýtus je v zásadě ideologií ve formě příběhu. Jemova smrt je podle jeho názoru krvavou obětí a stvoření či uspořádání kosmu, které je na ní závislé by tak mělo vyjadřovat indoevropskou „obětní ideologii“. Oběť prováděná kněžími by se pak stávala opakováním stvořitelského aktu a jako taková by udržovala svět v chodu. Více o souvislosti mezi oběma fenomény se lze dočíst například v tomto článku.

 

[reklama]


Podle Lincolnovy rekonstrukce Praindoevropané znali mýtus o páru prvotních dvojčat zvaných Jemos a Manu, z nichž první byl zároveň prvním králem. Jemose na počátku nabídl Manu jako první oběť, čímž se stal prvním obětníkem a vzorem všem obětníkům budoucím, a z jeho těla stvořil svět. Z Jemova masa tak vznikla země, z krve vodstva, z dechu vítr, z očí slunce a tak dále. V mýtu měl ještě figurovat první kus skotu, přičemž Lincoln identifikoval dvě různé verze. Podle první, indoíránské, se jedná o býka či vola, který je obětován společně s Jemem a z jehož těla vznikají zvířata a rostliny, Podle druhé, evropské, se jedná o krávu, která svým mlékem prvotní dvojčata živí. Tyto dvě verze motivu o prvotním skotu vykládá s ohledem na hospodářskou realitu daných společností, první odráží pastevecký způsob života, druhá spíše rolnický. 

 

Ač Lincolnova rekonstrukce dosáhla velké obliby, tak má výrazně spekulativní charakter. Například lze namítnout, že žádná z postav, jejíž jméno je vykládáno z *Jemos, není obětována, nebo že jediná z nich je zabita svým bratrem (Remus). Nejvíce problematické je však spojení mezi postavou *Jema a motivem kosmického obra, které v případě Lincolnovy hypotézy silně závisí na přiřazení severského Ymiho mezi mezi Jemovy dědice. A etymologickou souvislost mezi oběma jmény považují za pochybnou například indoeuropeisté James Mallory a Douglas Adams. Ymi zároveň nesedí do zbytku rekonstruovaného příběhu: není výslovně obětován, nemá bratra, není králem živých ani zemřelých a především nemá lidskou přirozenost, namísto toho náleží k zcela odlišnému plemeni.

 

Nelze samozřejmě popřít, že mezi postavou prvního zemřelého člověka a kosmického obra existují určité analogie. Jejich smrt představuje narušení prvotní jednoty věcí a jako taková je ve své podstatě totožná. To však rozhodně nemusí znamenat, že v hypotetickém indoevropském dávnověku se jednalo o postavu jednu. Můžeme snad jenom říct, že mýty o obou postavách vyjadřují stejnou „ideologii“ - pokud by jsme použili Lincolnův slovník.


Indie: Bůh zemřelých, první člověk a sebeobětující se obr

V Indii je Jemův dědic znám jako Jama a je vládcem podsvětí a králem zemřelých. Poprvé je zmíněn v Rgvédu, sbírce hymnů která vznikla přibližně v letech 1 500 až 1 200 př. n. l., ale zmínky o této postavě jsou spíše povrchní. Zdá se, že zpočátku byl výrazně pozitivní postavou, která vládne nejvyšším nebesům, kde se zemřelým dostává největších potěšení. Postupem času získal více negativních a hrozivých rysů, na druhou stranu mu počal být přiznáván statut plnohodnotného božstva, přestože v Rgvédu byl označován pouze ze krále.

 

Okolnosti jeho narození jsou poněkud komplikované. Podle Rgvédu se jeho matka, bohyně Saranjú „spěchající“, toužila vyhnout svatbě se smrtelníkem Vivasvánem, a tak bohové vytvořili její repliku, která ji zachránila před sňatkem. Jenže už v době útěku před snoubencem byla bohyně těhotná a očekávala dvojčata Ašviny a také druhý pár dvojčat, nejspíše právě Jamu a jeho sestru Jamí. V pozdějších a poněkud jasnějších verzích mýtu pak dvojnice Saranjú plodí s Vivasvánem Manua. V těchto verzích je Vivasván už otcem Jamy, Jamí i Ašvinů, ale zdá se, že v rgvédské verzi tomu tak není. Podle velmi zajímavé hypotézy Petera Jacksona jsou Ašvinové plodem incestního vztahu mezi Saranjú, kterou ztotožnil s bohyní úsvitu Ušasou, a jejím otcem Djausem „Nebesy“. Pokud má Jackson pravdu, tak by měl být i Jama a jeho sestra dětmi Ušasy a Djause, což má zajímavou analogii v Íránu, ke kterému se dostaneme v následujícím článku.

 

Již zmíněný Manu je dědicem praindoevropského Manua, a v některých verzích mýtů synem Vivasvána a Savarny, dvojnice Saranjú. Ten je především prvním a modelovým obětníkem a všichni obětníci tak činí po „Manuově způsobu“. Navíc je první člověk co pil sómu, posvátný nápoj a principiální prvek védské oběti. Nezdá se však, že by v textech byly zmiňovány nějaké vztahy mezi jím a jeho bratrem Jamou, tím méně to, že by jej obětoval či zavraždil. Další podivuhodnou postavou je Manuova dcera Ilá, zvaná též Ida, která je v Rgvédu bohyní oběti mléka a přepuštěného másla, ale v pozdější tradici postupuje několik magických tranzicí v muže a zase zpět v ženu, aby se mohla stát dalším prapředkem velké části lidstva.

 

Jama je v Rgvédu také zmiňován jako přítel Agniho, boha ohně. Agni je kromě toho bohem oběti, pro kterou je oheň nutnou podmínkou, a zdá se tak, že mezi ním a Manuem existuje jistá analogie. Navíc toto božstvo nese titul Mátarišván „násilím beroucí“, které je užíváno také pro Vivasvánova posla, který lidem přinesl oheň. Stejným způsobem jako jméno Mátarišván může být vyloženo i jméno řeckého Prométhea, který taktéž lidem přinesl oheň, účastnil se ustanovení správné podoby oběti a je navíc skrze svého syna Deukalióna prapředkem lidstva.


Nakonec zbývá Puruša, který je právě tím kosmickým obrem, s kterým Lincoln Jamu spojil. Objevuje se pouze v jednom rgvédském hymnu, který je však pravděpodobně pozdějším přídavkem, vzhledem k tomu z Purušova těla zde vznikají i čtyři hinduistické varny – společenské třídy, které však v době vzniku Rgvédu pravděpodobně ještě neexistovaly. V každém případě kromě varn z Purušova těla obětovaného bohy vznikají také různé části vesmíru a to odpovídajícím způsobem jako například u severského Ymiho.

Írán: král zlatého věku a prvotní obr zabitý démony

Dědicem *Jema v íránské tradici je Jima, známější pod novoperským jménem Džamšíd, který je mytickým králem zlatého věku, podobně jako je Jama králem blažených zemřelých. S Jamou jej spojuje také jeho původ – je synem Vívahvanta, prvního člověka co lisoval haomu, obdobu védské sómy. Moralistní zarathuštrismus z něj však navíc udělal prvního hříšníka, který v důsledku své pýchy ztratil svoji chvarenu „záři, lesk“ symbolizující královskou moc a vládu musel přenechat démonickému Aži Dáhakovi. Přesto si však Jima uchoval svojí pozitivní úlohu a na příkaz Ahura Mazdy vybudoval místo zvané Vara „ohrada“, kam se uchýlí pravověrní na konci světa, když nastane kosmická zima – obdoba tříleté zimy, která předchází severskému Ragnaröku. Vara se také podobá indoevropským obrazům podsvětí – jedná se o vlahé louky, připomínající řecký Élysion nebo Velesovy podsvětní pastviny, které mohly být slovanským zásvětím.

 

Specificky zarathuštrovskou postavou, která nese jak rysy kosmického obra tak prvního člověka, je pak Gajómart, jehož jméno by jsme mohli vyložit jako „žijící smrtelník“. Ten je posledním krokem při stvoření světa Ahura Mazdou, přičemž před ním byl stvořen Gáv Í Évdád „jedinečně stvořený skot“. Obě tyto bytosti však zahynuly pod útokem daévů, zarathuštrické obdoby démonů, podle jednoho podání navíc démonka chtíče Džeh Gajómarta svým stykem s ní poskvrnila. Z prvního člověka i býka se pak počali stávat různé složky stvoření jako kovy, zvířata a léčivý rostliny, ovšem k vytvoření základních složek kosmu v tomto případě nedochází. Nakonec Gajómartovo semeno přijala Země a tak vyrostla reveň, z které se zrodil první lidský pár: Mašja a Mašjánag, jejichž jména by jsme mohli přeložit jako „Muž“ a „Mužová“. Jak Gajómart tak Mašja byli v perské tradici označováni za první krále.

 

Závěr

Jak je vidět, indoíránská tradice obsahuje bohatství mytologického materiálu, týkajícího se Dvojčete, Člověka i Kosmického obra, ke kterému lze nalézt řadu shod a paralel v tradicích evropských. Ty které jsme zmínily: božstvo přinášející oheň, zima předcházející zániku světa a podsvětní pastviny, mezi nimi představují pouhý zlomek. 


Lincolnem postulovaná totožnost mezi postavami *Jema a Kosmického obra z indoíránského materiálu však vyplývá jen stěží. V indických pramenech vystupují postavy Jamy a Puruši v odlišném kontextu a nejsou ani nijak srovnávány či ztotožňovány. O pramenech íránských můžeme přes určité nejasnosti říci totéž, Jimu a Gajómarta spojuje snad jen to, že i druhému zmiňovanému je někdy přisuzována funkce prvního krále. V případě, že vezmeme do úvahy i dochované evropské mýty, situace se nijak nezlepší: souvislost mezi severským Ymim a *Jemem je diskutabilní, a římského Rema lze jen těžko považovat za formu Kosmického obra. Další stopy po *Jemovi v evropských pramenech jsou zase velmi sporé a nejasné.

 

Přes to všechno materiál o těchto postavách a společných motivech není zcela vyčerpán. Proto se v následujícím článku budeme zabývat motivem prvotní androgynity v indoevropských mýtech o prvním člověku a kosmickém obru, a také se podíváme na jeden pozoruhodný běloruský lidový příběh o knížeti jménem Báj, který vykazuje podobnosti právě s *Jemem.


-

 

Ak oceňujete našu prácu, prosíme, podporte fungovanie projektu na Patreone. Aj symbolický príspevok pomôže.

 

-

 

Literatura
CERETI, Carlo, Encyclopædia Iranica – Gayomard

CURTISOVÁ, Vesta Sarkosh. Perské mýty, 2006

DALAL, Roshen, Hinduism: An Alphabetical Guide, 2010

JACKSON, Peter. Linguistics, Poetics, and Mythology, In: HYLLESTED, Adam; WHITEHEAD, Benedicte Nielsen., Language and Prehistory of the Indo-European Peoples: A Cross-Disciplinary Perspective, 2017

LINCOLN, Bruce, The Indo-European Myth of Creation, in History of Religions, Vol. 15, No. 2, 1975

MACDONNEL, Arthur Anthony, Vedic Mythology, 1897

PUHVEL, Jaan, Srovnávací mytologie, 1997

SHAKI, Mansour, Encyclopædia Iranica – Gayomart

WEST, Martin Litchfield, Indo-European Poetry and Myth, 2007

MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin, Encyclopedia of Indo-European Culture, 1997

ZBAVITEL, Dušan; MERHAUTOVÁ, Eliška; FILIPSKÝ, Jan; KŘÍŽKOVÁ, Hana. Bohové s lotosovýma očima, 1986


 


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Odoberanie noviniek

Partneri