Tajemná identita slovanského boha Simargla: Okřídlený pes nebo nebeský blíženec?

Jan "Dorian" Korda, 2021-10-06 11:16:00

Mezi známějšími slovanskými božstvy je Simargl asi tím nejzáhadnějším. Nedostatek informací ponechává badatelům pouze etymologické spekulace. Tento bůh je pro nás totiž jen holé jméno zmíněné v Pověsti dávných let a Kázání jakéhosi milovníka Krista.
Projekt Ľudia, mýty & dejiny sa v spolupráci s výskumníkmi zo Slovenska a zahraničia snaží rozširovať povedomie o najstarších dejinách a tradíciách Európy a viesť ku kritickému mysleniu. Aj symbolickým príspevkom nám pomôžete prinášať kvalitný obsah aj naďalej.


Prihlásiť sa do svojho konta

Ani po téměř dvou set letech studia slovanského náboženství žádná z těchto spekulací nepostoupila do stádia smysluplné hypotézy. 

 

Ne že by nápadů bylo málo: v devatenáctém století byl Simargl označen například za boha zimy nebo bohyni blesku. Většího zájmu se dostalo teorii Vladimira Nikolajeviče Toporova a Vjačeslava Vsevolodoviče Ivanova, podle které by jméno Simargl mělo být čteno ve smyslu „Sedmerohlav“ a toto božstvo by tak mělo být jakousi východoslovanskou obdobou rujánského Rugievita, ctěného na Rujáně, který měl sedm hlav. 

 

Jiní badatelé považovali Simargla za literární fikci inspirovanou klasickými a biblickými zdroji. Podle jedněch za tímto jméno skrývá obskurní řecko-egyptský Sem-Heraklés, podle jiných akkadský Nergal a zapadosemitská Ašíma. 

 

[reklama]

 

My se však podíváme na dvě propracovanější hypotézy, jednu hledající původ Simargla v sasánovské Persii, druhou která se naopak obrací až k dávným časům indoevropské jednoty.

 

Símurgh, pták na vrcholu světa

Nejoblíbenější výklad chápe Simargla jako převzatého perského Símurgha, mytického ptáka který žije na vrcholu světa.  

 

Hlavním proponentem této hypotézy byl sovětský archeolog Boris Rybakov, který přišel i s řadou jiných podivuhodných závěrů. Odmítl například tradiční výklad o podílu Seveřanů na vzniku Kyjevské Rusi a považoval íránský národ Skythů za předky Slovanů. 

 

I v rovině mýtů byly jeho teorie poněkud fantaskní: Roda považoval za nejvyššího slovanského boha, jehož pozici až relativně pozdě zaujal Perun, a Ladu, vágně zmiňovanou v pozdních a folklorních pramenech, vyložil jako bohyni zemědělství a manželství. V sousedství těchto hypotéz je perský původ Simargla ještě střízlivým náhledem, přesto však nejspíše mylným.

 

Motiv okřídleného psa z ruského náramku, 12. či 13. století.

 

Símurgh se poprvé objevuje v mladší Avestě, přibližně v 5. století př. n. l., jako Saéna „dravý pták”, který přebývá na stromě uprostřed jezera Vourukaša, jakéhosi kosmického oceánu. Má léčivou moc a s ptákem Kamrošem a bohem Tištarem spolupracuje na roznášení semen po světě a zajišťování deště. Iranista Hanns-Peter Schmidt se domnívá, že celý koncept těchto třech postav pochází z babylónského prostředí, respektive z babylónské astronomie, a že se týká souvislostí mezi pohyby hvězd v rámci ročních období a počasím. Saéna by pak byl souhvězdím Orla, Karmoš souhvězdím Labutě a Tištar Síriem.

 

Své největší slávy však Símurgh dosáhl až poté, co byl Írán dobyt Araby v Šáhnáme „Knize králů“ z počátku 11. století, největším perském eposu. V tomto díle se objevuje Símurgh jako samice, která se ujímá opuštěného dítěte jménem Zál, pozdějšího velkého hrdiny a otce Rustama, hlavní postavy Šáhnáme. Předtím než se vrátil Zál ke své rodině, darovala mu jeho pěstounka své pero, které přivolává její pomoc a má ochrannou a léčivou moc. V Šáhnáme se také objevuje zlovolný a monstrózní Símurgh, s kterým bojuje hrdina Isfandijár. Zda se jedná o dva odlišné ptáky či zda je povaha Símurga ambivalentní, není zcela jasné.

 

Vyobrazení Símurgha
Jak vůbec Rybakovovi přišel na mysl Símurgh? 

 

Jak v sásánovském, tak i staroruském umění se totiž objevuje postava okřídleného psa, někdy s pavím ocasem, která je snad zobrazením právě Símurgha. Takový motiv není zcela ojedinělý, nalezneme ho na uměleckých dílech od východní Evropy po Čínu, například u Skythů, a velmi podobným motivem je gryf, tedy lev s hlavou a křídly orla, který je bohatě doložen na Předním východě od doby bronzové. 

 

Zdá se však, že staroruský motiv je opravdu úzce spřízněn s íránským, a že íránský motiv skutečně vyobrazuje Símurgha. 

 

Ve středoperských zdrojích, tedy těch pocházejících z doby Sasánovské říše, je totiž někdy označován za psa. Taková záměna nemusí být náhodná: psi byli v perské kultuře blahovolná podsvětní zvířata, která zaháněla démony rozkladu a naváděla spravedlivé do ráje. V takovém případě by byl Símurgh nejspíše psychopompem, průvodcem zemřelých do podsvětí. 

 

V této souvislosti je zajímavý i Símurghův pomocník Tištar-Sírius, protože Sírius byl spojován s vlky v Řecku, Číně i mezi severoamerickými domorodci. Takto široce rozšířená symbolika může naznačovat že Sírius byl jako „Psí hvězda“ chápán v celém euroasijském prostoru, a tedy snad i v Íránu. Nelze zapomenout i na Símurghův paví ocas, páv byl totiž chápán jako nositel dobrého osudu a deště, a v jednom mystickém islámském textu, snad čerpajícím z íránské tradice, odnáší páv a Símurgh duši krále Sivámaka, další postavy Šáhnáme, do ráje. 

 

Namísto ptáka či psa byl však Símurgh někdy označován i za netopýra, což nemusí souviset jen s tím, že netopýra lze vidět s velkou dávkou fantasie jako okřídleného psa. V jižním Íránu totiž žijí netopýrům podobní kaloni, kteří stejně jako Símurgh roznáší semena a žijí na stromech. V takovém případě mohlo jít o zajímavou racionalizaci těchto zvláštních živočichů. 

 

Símurgh na pozlaceném stříbrném talíři z Sasánovské říše, 7. či 8. století.

 

Božští blíženci, patroni plodnosti

Druhá hypotéza je založená na prostém předpokladu, že jméno Simargl neoznačuje jedno božstvo, ale dvě, přičemž se odvolává na Kázání jakéhosi „milovníka Krista“, kde místo něj opravdu nalezneme dvě božstva Sima a Rgla. 

 

Zastáncem tohoto výkladu byl především polský slavista Aleksander Brückner, který vyložil jméno Sim ze staroruského *semъja „rodina“ a jméno Rgl z polského rżysko „žito“. V takovém případě by bylo nejspíše první z božstev patronem rodového společenství a lidské plodnosti a druhé patronem plodnosti obilí.

 

Rozvoj indoevropské srovnávací mytologie dal zastáncům Brücknerovy teorie nový impuls: Sim a Rgl můžou být totiž srovnáni s archetypem Božských Blíženců. Tento typ božstva máme nejlépe doložený ve védském, řeckém a baltském náboženství. Ve védské Indii byli nazýváni Ašvinové „koňaři“ či Divó napátá „Djáusovi potomci“, v Řecku Dioskúrové „Diovi chlapci“, v Lotyšsku Dieva dēli „Dievsovi synové“ a na Litvě Ašvieniai, tedy opět „koňaři“. 

 

V Dumézilově trojfunkční hypotéze se stali hlavními božstvy třetí funkce, která byla spojená se plodností země i člověka, bohatstvím a „prostým lidem“. V takovém případě by pak byla dvojice božstev spojená s plozením a zemědělstvím dobrými kandidáty na slovanskou formu Božských Blíženců. Takový výklad by ještě podporovala dvojice božstev z polských raně novověkých zdrojů jménem Lel a Polel. Ty doboví autoři přirovnávali k Castorovi a Polluxovi, tedy Dioskúrům v latinském prostředí, a jejich jména byla vzývána při pijáckých písních. 

 

Podoba Símurga užitá na panovnickém znaku Íránu během vlády dynastie Páhlaví.

 

Závěr

Obě hypotézy zní lákavě, naráží však na vážné lingvistické problémy a jsou pochybné i z hlediska prosté komparatistiky.

 

Rybakovovův výklad o Simarglovi jako o převzatém perském Símurghovi naráží na fakt, že Símurgh není v zarathuštrismu božstvem, ale pouhou mytickou bytostí několikrát zmiňovanou v náboženských hymnech a světské epice. 

 

Není na místě předpokládat, že měl nějaký kult, vzhledem k poměrnému bohatství pramenů by nám taková skutečnost byla pravděpodobně známa. Můžeme sice spekulovat, že se za Símurghem skrývá bůh vítězství Verethragna, ale v době Sasánovské říše (na rozdíl od doby vzniku mladší Avesty), už tyto dvě postavy spojovány nebyly. 

 

Problematická je i zvířecí podoba Símurgha. Indoevropané neuctívali božstva ve zvířecí podobě, ač ta samozřejmě mohla někdy mít zvířecí atributy. 

 

Jestli byli předkřesťanští Slované skutečně seznámeni s motivem Símurgha, nejen s jeho vnější podobou, tak spíše než jako božstvo ho snad mohli chápat jako psychopompa a bytost přebývající mimo lidský svět. Mytičtí ptáci jako Gamajun, Alkonost a Gagana, známí z lidové kultury a apokryfů, můžou být do jisté míry právě jeho dědici.

 

Nepravděpodobně zní ale i hypotéza o Simovi a Rglovi jako o slovanské formě Božských Blíženců. Chápání Ašvinů, Dioskúrů a Dieva dēli jako patronů plodnosti či dokonce zemědělství je totiž problematické. Všechna tato božstva spojuje motiv sepětí s koňmi, Dcerou slunce, svatebními rituály a úloha zachránců před nebezpečím, ale ani u jedné z dvojic nenalezneme přímou zmínku o souvislosti s plodností, bohatstvím či úrodou. 

 

Jejich spojení s třetí Dumézilovskou funkcí vychází v zásadě pouze z faktu, že s touto funkcí jsou v Mahábháratě spojeni jejich synové Nakula a Sahadéva. Analýzy tohoto díla z pera Stiga Wikandera a George Dumézila, které toto dokázaly, jsou sice brilantní, ale otázkou je, jak její závěry můžeme projektovat do dob předcházejících vzniku eposu. 

 

Zdá se tak, že Simargl bude výkladu unikat dále.

 

-

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně odpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

-

 

Perexový obrázek: Fantaskní představa Simargla jako boha ohně, Andrej Šiškin


Literatura

* DUMÉZIL, Georges, Mýtus a epos I., 2001

* DYNDA, Jiří, Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních, 2019 
* SCHMIDT, Hanns-Peter, Simorḡ, in Encyclopædia Iranica, 2002, dostupné online https://iranicaonline.org/articles/simorg
* VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, 1990


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Odoberanie noviniek

Partneri