Po stopách Nebeských blíženců: Kdo se staral o koně na indoevropském Olympu?

Jezdili však do bitvy na koňském hřbetě i dávní indoevropští hrdinové a knížata? Odpověď se může skrývat ve dvou mladých mužských božstvech-dvojčatech, o kterých se někdy hovoří jako o Blížencích, Božských blížencích či Nebeských blížencích. Kdybychom chtěli užít jejich praindoevropské jméno nabízely by se rekonstrukce: *diwós suHnū́ nebo *diwós népoth₁e. [1]

Jejich jméno je identifikuje jako syny či potomky Nebeského otce, ale jejich další vztahy jsou komplikovanější. Udržovali nejspíše zvláštní vztah s Úsvitou, která snad byla jejich sestrou, ale taktéž usilovali, více či méně úspěšně, o ruku Dcery Slunce. Byli vzýváni při všech druzích nebezpečenství, především při hrozbě utonutí na moři, a proto byli titulováni jako spasitelé či pomocníci. Zároveň byli úzce spojeni s koňmi a nazýváni proto koňáci či koňaři. K tomu, abychom je pochopili více do hloubky, se však musíme podívat na jejich tři bohatě doložené dědice: z Pobaltí, Indie a Řecka a taktéž na specifický symbolický význam koně v indoevropské kultuře.

[reklama]

Nebeští synkové, koňáci a spasitelé: pár mnoha jmen

Jméno Blíženců se nám zachovalo ve třech jazykových okruzích z různých koutů indoevropského světa:

• védský sanskrt: Divó napátá
• starořečtina: Dioskúroi
  lotyština: Dieva dēli, litevština: Diẽvo sũnẽliai

První část védského a řeckého jména odkazuje na božstvo nebes – Djause a Dia, jejichž původ leží v praindoevropském jméně *Djēus, které označuje více či méně personifikované Nebe jako božstvo. Baltská jména odkazují taktéž na jméno boha nebes, tentokrát zvaného Diēvas, respektive Dìevs, jehož jméno vychází z praindoevropského *deiwós „bůh, nebešťan“. Přes mírně odlišný původ jména lze předpokládat že Diēvas je funkčně stejné božstvo jako Djaus a Zeus. Druhá část jmen je pak příbuzná pouze významově. Napátá znamená „vnuci, potomci“, kúroi „chlapci, synové“, dēli „synové“ a sũnẽliai „synkové“.

Blíženci však nesli mnoho dalších jmen. Ve védské Indii nebyli běžně nazýváni Divó napátá, ale Ašvinové (Ašviná/Ašvinau), což má svůj protějšek v alternativním litevském jménu pro tato božstva: Ašvieniai. Tyto výrazy vychází z védského ašva, respektive litevského ašvà, které v obou případech znamená prostě „kůň“, doplněného o koncovku duálu. Lze je tak vyložit jako „(dva) co mají co něco k dočinění s koňmi“. Proto se o nich někdy hovoří jako koňácích či o koňařích.

Poslední shoda je pak významová, nikoliv etymologická: ve védském sanskrtu jsou nazýváni Nasátjové (Násátja/Násátjau), zatímco ve starořečtině Sótéres. Védské jméno nejspíše znamená „ti co zajišťují bezpečný návrat domů“, či prostě „zachránci, spasitelé“, jako „zachránci, spasitelé“ je pak vykládáno i řecké jméno. Pro řecký kontext je nutné podotknout, že titul Sótér nosí také Zeus, Poseidón, Apollón, Hekaté a několik dalších božstev, přesto však jde pozoruhodnou shodu.

[reklama]

Nebeská svatba a zlatá stezka

Dievovi synové a dcera

Slunce

nebeskou svatbu slavili;

Měsíc, spěchav,

prstýnky vyměnil.

 

lotyšská daina 33763, překlad Bětákové a Blažka

Nejméně informací máme o Blížencích baltských. Jak vyplývá z jejich jména, jsou syny rozvážného a moudrého boha nebes, ale spíše než s ním jsou zmiňováni společně s Dcerou Slunce [2], s kterou si hrají, které pomáhají či ji zachraňují. Jejich vztah je však především milostný, což naznačuje řada sexuálních narážek v lidových písních a především pak příběh o nebeské svatbě. Ten má v baltských lidových písních řadu variant, ale nevěstou je v něm právě Dcera Slunce. Nápadníků pak bývá mnoho a často spolu soupeří, kromě Dieva dēli/Diẽvo sũnẽliai je zmiňován Auseklis „Jitřenka“ [3] či jeho syn Mēness/Mėnuo „Měsíc“, hromovládce Pērkons/Perkūnas či jeho syn Vítr, nebo dokonce samotný nebeský bůh.

Zajímavé jsou především varianty, kde mezi sebou soupeří Dieva dēli/Diẽvo sũnẽliai s Měsícem, přičemž není jasné, kdo je „kanonickým“ ženichem Dcery Slunce. Zatímco první jmenovaní se zdají mít s božskou dívkou bližší vztah před svatbou, tak Měsíc se zdá být tím, kdo její ruku získá natrvalo. Celou věc ovšem ještě komplikuje fakt, že Dcera Slunce je v písních o nebeské svatbě často nahrazena svou matkou, sluneční bohyní Saule.

Na druhém konci indoevropského světa byli védští Ašvinové vzýváni jako nejrychlejší zachránci před nebezpečím, především před utonutím na moři a zároveň jako božští lékaři navracející mládí, zrak a mužnou sílu. Básníci jim lichotili celou řadou stereotypních přívlastků opěvujících jejich krásu, moudrost a magické schopnosti, ale některé z popisů jsou pro tyto božstva výrazně specifické. Téměř jako jediní z bohů jsou dasra „mazaní, dovední, divotvorní“, což snad odráží širokou škálu pomoci, kterou jsou schopni poskytnout. Taktéž jsou označováni za nejmladší z bohů, kráčí po „zlaté stezce“ a úzce jsou spojováni s medem. Zajímavý je spor, který měli Ašvinové s Indrou, hromovládným králem bohů, jež je nechtěl připustit k sómové oběti, protože je považoval za takové cti nehodné. Jejich mládí snad bylo důvodem, proč byli spojováni s úsvitem a počátkem dne. Takové sepětí přirozeně vedlo mnohé badatele, především na konci 19. století, k solárnímu výkladu Ašvinů, ale tato dvojčata lze jen těžko redukovat na glorifikovaný rozbřesk. Kromě toho védské božstvo úsvitu je dobře známo – je jím bohyně Ušas. 

Složitá je otázka, jak vypadá jejich milostný život. Jsou nazýváni manželi Súrji [4], Dcery Slunce, a svoji nevěstu vyhráli nad Sómou „Měsícem“ v závodech koňských spřežení. Na jiných místech Rgvédu je naopak Súrjá vdaná právě za Sómu, což odpovídá stejně nejasné situaci v baltské mytologii. Velmi matoucí jsou také informace o jejich rodinné situaci. Nejznámější podání o narození Ašvinů pochází z Brhad-devatá, pozdní sbírky védských mýtů, podle které bohyně Saranjú „Spěchající“ zplodila se svým manželem Vivasvánem, často vykládaným jako sluneční božstvo, dvojčata Jamu a Jamí. Pak jej ale opustila, zanechala se svou magicky stvořenou dvojnicí, a proměnila se v klisnu. Její manžel jí ale nakonec našel, taktéž proměněný, a v koňské podobě spolu pár zplodil Ašviny.

Tento příběh se však vypráví ve mnoha variantách a například v Rgvédu, kde je pouze naznačen, se zdá, že Ašvinové byli bohyní zplozeni už před svatbou, a to ne jejím snoubencem, ale samotným Djausem. Fakt, že Saranjú může být ztotožněna s Ušas a pozoruhodné, ale velmi matoucí, řecké paralely k tomu mýtu z něj činí jeden z nejtvrdších oříšků indoevropské mytologie, který zatím nebyl uspokojivě rozlousknut.

Nesmrtelnost Diových chlapců

V starém Řecku se Blíženci, jak už jsme uvedli, nazývali Dioskúrové „Diovi chlapci“. Ve Spartě byli ctěni jako patroni mladíků připravujících se vojenskou službu, v Athénách a Iónii zase jako patroni námořníků. Zplodila je Léda, manželka spartského krále Tyndarea, společně s Diem, přičemž jejich sestrou byla Helena. Každý z nich měl také své vlastní jméno. První z nich byl Kastór „bobr“, zatímco druhý Polydeukés „velmi sladký“ či snad „velmi zářící“. Oba bratři se lišili povahou a dovedností. Polydeukés byl vynikajícím bojovníkem a boxerem, zatímco Kastór se vynikal v ovládání válečného vozu a krocení koní, obecně však byli s koňmi spojováni oba.

Fakt, že Dioskúrové měli smrtelnou matku, vedl k tomu, že byli často chápáni jako smrtelní hrdinové, nikoliv bohové, a byl jim přisuzován hrob. Jindy bylo nesmrtelné pouze jedno z dvojčat, typicky Polydeukés, a jindy byli oba mladíci zjevně uctíváni jako plnohodnotní bohové: byla jim obětována bílá zvířata a jejich svatyně byla označována jako naos „chrám“. Zdá se, že staré Řeky ambivalence celé situace poněkud znepokojovala a mátla, a tak básník Alkmán přišel s podivuhodným tvrzením, že ve svém hrobě Dioskúrové neleží jen tak, ale spí „spánkem bohů“.

Na rozdíl od svých baltských a indických protějšků se nemohli ucházet o ruku Dcery Slunce, protože její místo pravděpodobně zaujala Helena. Ta byla jejich sestra, namísto ní si tak vzali dcery Leukippa „bílého koně“, dvě sestry jménem Foibé a Hilaeira. Jméno obou dívek znamená „zářící“, a je tak na místě předpokládat, že se jedná také o formy Dcery Slunce.

[reklama]

Vznešení rytíři nebo špinaví štolbové?

Hrdinové roztahují stehna jako ženy při porodu.

 

Rgvéd, 5.61

Velmi plodnou cestu, jak vysvětlit zvláštní povahu Blíženců, zvolil americký klasik Henry John Walker – zaměřil se na symbolický statut koně v indoevropské kultuře a jeho změny v čase. Tento živočich byl poprvé domestikován nejspíše ve 4. tisícletí př. nl. v kultuře Botai v dnešním severním Kazachstánu, ale v té době se ale pravděpodobně jednalo jen o jateční zvíře. Do vynálezu lehkého válečného vozu, případně ještě později chomoutu, koně nešlo užít jako tažné zvíře a i jízda na koni byla bez třmenů a sedla mnohem komplikovanější než dnes. Přesto se však lidé museli naučit jezdit – jinak než z hřbetu koně totiž nelze pást.

Takový vztah s koňmi měli i první Indoevropané, toto zvíře tak rozhodně nemělo velký symbolický statut. Bylo to zvíře, s kterým uměli pracovat ti, co se věnovali chovatelství, starověcí kovbojové. A právě ti, nikoliv elitní vrstvy, se pravděpodobně věnovali také loupežím dobytka, které také musely probíhat ze hřbetu koně. Ostatně loupeže dobytka jsou líčeny v mýtech, až na výjimky, v negativním světle a bohové jsou v nich spíše okradenými, než zloději.

Situace se však zcela proměnila, když byl v indoíránské kultuře Sintašta, která kvetla na přelomu 3. a 2. tisíciletí jižně od Uralu, vynalezen válečný vůz. Tak se konečně objevil řádný dopravní prostředek pro válečníka-aristokrata a symbolický statut koně se výrazně zvýšil, vozy a koně například nalezneme v hrobech velmožů. Ani poté, co s koncem doby bronzové tyto vozy prakticky vyšly z užívání, nepřišly o svoji prestiž. Řečtí i védští bohové, ale i hrdinové Iliady nebo Máhábháraty, stále jezdili ve vozech, ale skuteční válečníci se museli spokojit s jízdou na koňském hřbetě, ač na to, jak jsme viděli na začátku kapitoly, básníci shlíželi s nechutí.

Pro výklad Blíženců může být matoucí statut Dioskúrů, kteří jsou v některých pramenech zcela či částečně smrtelní, a to v souvislosti s jejich rodinným původem. Byli by to pak spíše héroové, smrtelníci kterým se po smrti dostalo kultu, než bohové. Pro jejich statut hrdinů však nemáme žádný doklad z Pobaltí ani z védské Indie. V Rgvédu jsou to přeci jen čtvrtá nejvíce vzývaná božstva. Přesto se však zdá, že jejich božství je nějakým způsobem neplnohodnotné.

Důvodem proč tomu tak je, může být jejich mládí, a to mohlo být zase důvodem, proč byli, spojeni s koňmi. V praindoevropském období byla práce s těmito zvířata chápána jako špinavá a podřadná, vhodná maximálně pro neplnoprávné mladíky. To by též vysvětlovalo, proč jsou Blíženci zachránci – pro ty, kdo se ztratili mimo svojí komunity, mohli být jako průzkumníci a pastevci jedinou nadějí.

Walkerova hypotéza také vrhá zajímavé světlo na problémy s Dumézilovým přiřazením Blíženců k třetí funkci. V rámci trojfunkční hypotézy jsou totiž tato božstva spojena se zemědělstvím a plodností, což je ovšem v rozporu s faktem, že Blíženci zjevně nejsou zemědělská ani plodnostní božstva. Jenže to platí pro „klasickou“ indoevropskou společnost a mytologii doby železné, založenou na pěstování plodin, v době pasteveckých Indoevropanů mohli Blíženci odpovídat třetí funkci mnohem lépe.

[reklama]

Celá záležitost má navíc ještě jednu rovinu: jako patroni mladých mužů opravdu stáli mimo okruh řádných božstev vlády, práva, kultu a války, a spadali tak do třetí funkce i prostě proto, že se „jinam nevešli“. Indrův odpor k připuštění Ašvinů k oběti pak nemusel vycházet primárně z toho, že by Blíženci byli bohy „nižší společenské třídy“, ale protože byli bohy nedospělými, kteří se podle jeho názoru nesměli účastnit obřadů plnoletých nebešťanů.

Výklad Blíženců jako mladých, neplnoprávných, kovbojů samozřejmě není jediný. Zatímco Walkerova hypotéza se soustředí na to, co mají oba členové páru společné, jiní badatelé se mezi *diwós suHnū́ pokoušeli nalézt rozdíly. Finský indolog Asko Parpola tak například identifikoval prvního z Blíženců jako krále-válečníka, zatímco druhého jako krále-kněze, a tato božstva považoval za vyjádření duality královské funkce v indoevropské tradici. Tento badatel však taktéž odmítl kult těchto božstev mimo védský, řecký a baltský okruh. 

V dalším článku se pak podíváme na další indoevropské dvojice, které sdílí mnohé rysy s Blíženci, ale pochází z tradice germánské, keltské či slovanské.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

1 Rekonstrukce podle Petera Jacksona, Mallory a Adams, stejně jako West rekonstrukci jména neuvádí.

2 Lotyšsky Saules meita, litevsky Sáulės dukrýtė 

3 V lotyštině je Jitřenka i její personifikace mužského rodu, v litevštině je pak Jitřenka známa jako Aušrinė a ta je ženského rodu, v příběhu o svatbě však nevystupuje.

4 Tuto bohyni jménem Súrjá nelze zaměňovat s jejím otcem který má téměř stejné jméno: Súrja.

Literatura

* BĚTÁKOVÁ, Marta Eva; BLAŽEK, Václav. Encyklopedie baltské mytologie. 2012.
* JACKSON, Peter. Light from Distant Asterisks. Towards a Description of the Indo-European Religious Heritage. Numen. 49 (1), 2002.
* JACKSON, Peter. Linguistics, Poetics, and Mythology. In: HYLLESTED, Adam; WHITEHEAD, Benedicte Nielsen. Language and Prehistory of the Indo-European Peoples: A Cross-Disciplinary Perspective. 2017. 
* MACDONNEL, Arthur Anthony. Vedic Mythology. 1897 .

* MALLORY, James; ADAMS. Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997 
* WALKER, Henry John. The Twin Horse Gods: The Dioskouroi in Mythologies of the Ancient World. 2015.
* WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. 2007