Nuristánci a poslední ostrůvek „pohanství“ v moři islámu: V co věřili obyvatelé Země světla?

Hindúkuš na hranicích Afghánistánu a Pákistánu je třetím nejvyšším pohořím na světě a dosahuje délky téměř tisíc kilometrů. Rozhodně ale není zajímavý pouze geograficky, jeho poloha ho učinila taktéž významnou kulturní hranicí: mezi Velkou Indií na straně jedné a Velkým Íránem na straně druhé. Na severovýchodní straně Hindúkuše leží Baktrie, první země, kterou osídlili Íránci na své cestě ze středoasijských stepí. Zde pravděpodobně také vznikla Avesta, text který hrál ústřední úlohu v náboženských dějinách Íránu až do konverze k islámu. Na straně jihozápadní pak leží Gandhára, země kde se nohy Indoárjů poprvé dotkly Indie. Zde ve starověku kvetla na univerzitě v Takšašile, na které studoval například Džívaka, lékař Buddhův, a kde snad došlo ke vzniku nejrozšířenější buddhistické tradice: mahájány.

Baktrie a Gandhára však leží pod Hindúkušem, co je však zajímavého na obyvatelích samotného pohoří? Pojďme se tedy podívat na Núristánce a jejich podivuhodné náboženství.

Núristán – Země světla

Núristán leží na severovýchodě Afghánistánu, na jižních svazích Hindúkuše a díky tomu, že tam zasahují monzunové deště je mnohem vlhčí než zbytek země. Samotné jméno Núristán, persky „země světla“, je novodobé, pochází až z roku 1896, kdy oblast dobyly síly afghánského emíra Abdurrahmána Chána a donutil místní konvertovat na islám. Do té doby se území nazývalo Kafíristán „země nevěřících“, přičemž se k němu počítala také část Čitrálu, území v dnešním Pákistánu. To je však, zcela zjevně, další označení vzešlé zvenčí. 

Sledovat dějiny této oblasti, když neznáme ani její domorodé jméno, je tak poněkud ošidné. Většina našich informací, především těch o Núristáncích před jejich islamizící, je závislá na jediném zdroji: zprávě vzešlé z ročního pobytu G. S. Robertsona na přelomu let 1890/1891. Co se starší minulosti týče, zdá se, že Núristán byl kdysi obklopen různými buddhistickými státy, která byly od středověku nahrazovány státy muslimským. V 16. století už byla tato oblast jakýmsi ostrůvkem „pohanství“ v moři islámu.

[reklama]

Další věcí, která je na obyvatelích tohoto území zajímavá, jsou jejich jazyky: aškun, kati, prasun a nakonec waigali, který je znám také jako kalaša-ala. Ty nelze jednoznačně zařadit do tradiční klasifikace indoíránských jazyků, a staly se tak objektem mnoha lingvistických spekulací. Někteří badatelé je řadí k jazykům indoárjovským, především kvůli podobnosti s jazyky dardskými, podle jiných jsou to původně jazyky íránské, pouze ovlivněné jazyky indoárjovskými. Převládajícím pohledem je dnes nejspíše ten, že núristánské jazyky tvoří vlastní větev v rámci jazyků indoíránských. 

Mallory a Adams navrhují vysvětlovat jejich specifika tím, že Núristánci migrovali na jih dříve než zbytek Indoíránců. Když se ale Indoárjové a Íránci vydali v jejich stopách, byli poraženi, asimilováni a jejich zbytky se stáhly do odlehlých údolí Hindúkuše. Podle Asko Parpoly jsou Núristánci potomky íránského kmene Dahae, který ztotožnil s Dásy známými z indických pramenů. Ti podle jeho názoru byli už od raných dob izolováni od ostatních Íránců, ale i Indoárjů, a v jejich jazyce i náboženství se tak zachovala řada archaických prvků.

Intermezzo: Alexandr Veliký a meruňky
 

Když mluvíme o Núristáncích, je dobré mít na paměti nejen omezenost množství přístupných informací, ale také jejich hodnověrnost [1]. Dobrou ukázkou toho, jak je nutné být opatrný, jsou Burúšové, v médiích známí spíše pod označením Hunzové. Ti žijí přibližně čtyři sta kilometrů východně, v Pákistánu, v pohoří Pamír, a to především v údolí zvaném Hunza. Mluví jazykem, který se lingvistům nepovedlo kvalifikovaně spojit s žádnou známou jazykovou rodinou. Někteří jej spojují s dené-kavkazskými jazyky [2], jiní jej naopak považují za vzdáleného příbuzného jazyků indoevropských. Do dějin vstoupili velmi pozdě, nejpozději před tři sta lety přijali islám a na konci 19. století jejích území dobyli Britové. V jejich životě však stále přetrvávaly prvky staré víry a naopak nepřijali některé zvyky muslimské, jako postění se o ramadánu nebo zahalování žen.

Na Burúších, pokud pomineme fakt, že spory mezi vesnicemi řeší zápasy v pólu, není pro nelingvistu vlastně nic moc zajímavého. Přesto se jim dostává pozornosti v populárních médiích. Důvodem jsou mnohokrát opakovaná tvrzení o jejich dlouhověkosti a výjimečném zdraví. Ta lze vysledovat až k americkému propagátorovi zdravé výživy J. I. Rodalemu, který ve své knize The Healthy Hunzas z roku 1948 tvrdil, že se Burúové běžně dožívají více než stovky let a to díky přirozené stravě, především místním meruňkám a mandlím. Výzkumy ale ukázaly, že tento národ běžně trpí malárií, úplavicí a očními záněty, a dlouhověkostí rozhodně nevyniká. Pojďme se tedy pohnout o pár set kilometrů na jih, do oblasti zvané Čitrál.

Kalašové jako nepraví Núristánci

Tuto zemi jsme už zmínili, kdysi byla součástí Kafíristánu, ale novodobý Núristán se omezuje pouze na Afghánistán. Čitrál je obýván národem zvaným Kalašové, a to, že jeden z núristánských jazyků se nazývá kalaša-ala jsme zmínili též. Jenže Kalašové z Čitrálu mluví jazykem kalaša-mun, který k jazykům núristánským vůbec nepatří, náleží do indoárjovské skupiny. Slovo Kalaša tento národ nejspíš převzal jako své sebeoznačení, ale přímo s Núristánci příbuzný není. Proč tedy vůbec čitrálské Kalaše zmiňujeme? Protože od svých sousedů nepřijali pouze jméno, ale také náboženství.

Ve studiu Núristánců a jejich víry dochází k paradoxní situaci, pramenem většiny informací je etnikum, které k nim nepatří. Kalašové ale, ke štěstí badatelů, žili v nábožensky více uvolněné Britské Indii a nepřijali tak islám, nemluvně o tom, že i dnes je Pákistán snadněji přístupnou zemí než Afghánistán. Kalašům se ostatně dostává pozornosti nejen badatelské. Jejich barvité zvyky navíc lákají pozornost turistů a kromě toho se jim dostává zvláštního pozornosti z Řecka. Jako každý pořádný kmen Hindúkuše a Pamíru jsou totiž označováni za potomky Alexandra Velikého. Takový původ novinové články připisují také Núristáncům a dokonce i Burúšům. Tvrzení o potomcích Alexandrových vojáků není nepravděpodobné pouze samo o sobě, ale také proto že etnika, která jsou s ním spojována, žijí na obrovském území táhnoucím se od západu na východ více než pět set kilometrů a mluví jazyky dvou naprosto odlišných jazykových rodin. Zdá se možné, že autoři podobných hypotéz mezi Núristánci, Burúšy a Kalaši příliš nerozlišují a směšují je do pomyslné skupiny „kouzelných národů zpod Himálaje“.

[reklama]

Pojďme se tedy vrátit k faktům. Kalašové žijí v třech údolích, v kterých se věnují pastevectví, pěstování obilí a ovoce. Jejich počet dosahuje asi sedmi tisíc, kromě kalaštiny zpravidla hovoří i dalším indoárjovským jazykem: čitrálštinou. Jejich kultura je matrilineární, původ je tedy primárně odvozován po mateřské linii a kalašské ženy jsou relativně nezávislé a vůči svým mužským protějškům rovnoprávné. Jejich vztahy s okolím však nebyly vždycky ideální, v 50. letech 20. století se je ústřední vláda pokusila, víceméně neúspěšně, konvertovat na islám, ale v posledních desetiletích se situace zdá být lepší a Kalašové přes své „pohanství“ a útoky Talibánu relativně prosperují.

Král nebeský a král podsvětní

Náboženství Núristánců a Kalašů se přes odlišný původ obou etnik zdají velmi podobná a kvůli nedostatku zdrojů je od sebe nelze zcela oddělit či odlišit. Obě věrské soustavy navíc sdílí některé rysy s dalšími „horskými náboženstvími“, praktikovanými například různými kmeny jižního úpatí Himálaje. Jedná se v první řadě o instituci šamana, který užívá bubnu a různých psychoaktivních látek, aby se dostal do transu. Kromě toho je pro tyto oblasti typická oběť kozy zahrnující kropení účastníků její krví [3] a víra ve víly, zpravidla nazývané perským slovem peri [4].Kalašové tyto horské duchy rozdělují na ženské suči, které pomáhají při lovu i válce, a poněkud zlovolnější a násilnější mužské varóti. Oblíbeným sídlem peri je především Tirič Mír, hora v Čitrálu která je nejvyšším vrcholkem Hindúkuše.

Co se však týče přímo náboženství bývalého Kafíristánu, nejvyšším bohem a stvořitelem je v něm Imra (z *Jama-rádža „král Jama“). Ten vládne jak světu nebeskému tak i a zásvětnímu a je též nazýván Mára „Smrt“ nebo Dezau. Jeho sestrou je Dezálik, bohyně porodu, nazývaná také Nirmali. Dále je uctíván hromovládný Indr či Varendr, který tím, že hraje pólo, způsobuje bouřky. S tím splývá Munžem, bůh který vládne „Střednímu světu“, a jež zabil svého démonického otce a a stvořil z něj zemi. Bůh jménem Mahandeu zase dělá prostředníka mezi mezi Nebesy a Zemí, sbírá dešťová mračna a objevuje se v podobě býka. Nejvýznamnější bohyní je Disani spojovaná se sexualitou, mateřstvím i smrtí. Je jednou ze sedmi dcer Imry a je manželkou boha války Giše. Sama je také válečnicí, ozbrojenou nožem a lukem, a připomíná tak indickou Durgu. 

Núristánské a kalašské náboženství mělo kdysi kněze, ale jejich instituce zanikla. U Kalašů do jisté míry jejich roli převzali nedospělí chlapci, kteří díky svému věku vynikají rituální čistotou. Ženy na druhé straně, přes své relativně dobré postavení, jsou zpravidla, především během menstruace, rituálně nečisté. Svatyně se zpravidla sestávají ze stromu, jalovce, dubu či cedru, doplněného o dřevěný či kamenný oltář, u kterých se obětuje a obřadně se pije víno. Vínem je ostatně zdejší krajina proslulá, Dionýsos přinesl víno z Indie, přičemž Indií Řekové mysleli především právě severní Pákistán.

[reklama]

Kalašové dělí rok na dvě poloviny, z nichž jednu může označit jako vlhkou (jaro-léto) a druhou jako suchou (podzim-zima). V první z nich je ctěn především Imra a probíhá slavnost Joši, v druhé vládne Indr a slaví se Čaumos. Čaumos je nejdůležitějším kalašským svátkem a jeho oslavy trvající dva týdny spadají na zimní slunovrat. Během něj jsou ženy a děti očišťovány skrze mávání hořícím dřevem, přičemž muži také podstupují očištění, a to z rukou šamanů vybavených dřevem jalovcovým. Významnou roli při Čaumosu hraje pastevecký bůh Balumain, který v tomto období navštěvuje lidské příbytky.

Nakonec se zmiňme ještě o jednom zajímavém mýtu, který G. S. Robertson zaznamenal u Núristánců. Podle něj na počátku bylo Slunce a Měsíc ukryto démonem Espergerou v domě vpravo a vlevo od vodopádu [4]. Z něj je získal bůh Mandi, který si položil Slunce na pravé rameno, Měsíc na levé, a na koni, který byl taktéž v domě, unikl. Démon je pronásledoval, ale Mandi jej přemohl a usekl mu všech sedm hlav. Na příkaz Imry pak přinesl Slunce s Měsícem na nebesa.

Dědici

Núristánci samozřejmě znali mnohem více božstev, obřadů a mýtů, než jsme nastínili v článku. Zároveň však platí, že informací, které máme, je relativně málo a mnoho z nich bylo nejspíše ztraceno. A to i pro Kalaše, hrdé ochránce náboženských tradic svých sousedů, jejich víra už nejspíše nepředstavuje „čistou“ podobu núristánské tradice. Přesto to, co máme k dispozici, představuje důležitý příspěvek k dějinám indoíránského, potažmo indoevropského náboženství.

V rámci indoíránských náboženství totiž drtivá většina informací vychází z pouhých dvou náboženských tradic: zarathuštrismu a védského/hinduistického náboženství. Núristánská tradice se však od nich v některých zajímavých bodech liší. Nejlepším příkladem je sám nejvyšší bůh Imra. Ten má své jasné protějšky jak v Íránu, tak v Indii. V zarathuštrických zdrojích vystupuje jako král Jima, který v důsledku své pýchy přišel o svou moc, ale který zároveň vybuduje útočiště pro spravedlivé při blížící se apokalypse. Ve védech je Jama králem mrtvých přebývající v nejvyšším nebi a až v pozdějším hinduismu začal být označován za boha.

Tradičně jsou Jima a Jama vykládáni jako postavy s kosmogonickou i eschatologickou funkcí. Podílí se nějak, snad v souvislosti s mýtem o prvním člověku, z kterého vzniká svět, na stvoření světa, a zároveň bdí nad blaženými mrtvými v ráji. Nemělo by se však jednat o božstva s nějakým kultem. Jenže informace z Núristánu nás mohou vést k odlišnému závěru. Mnozí badatelé považují za pravděpodobné, že Núristánci si zachovali archaičtější představy než ostatní Indoíránci. Podle Asko Parpoly tak Imra byl ve starobylém panteonu íránského náboženství vyznávaného předky Núristánců hlavním božstvem, vládcem nebes i podsvětí. Jima a Jama by pak byly pouze jeho poníženou podobou v panteonech, kterým dominoval Ahura Mazda či Indra. Náboženská tradice Hindúkuše tak může být pro dějiny náboženství mnohem důležitější, než se zdá.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

1 Názorný je také nedostatek fotografií núristánské krajiny dostupných na internetu. Ty. které lze najít jsou buď v nízkém rozlišení, nebo se jedná o fotografie získané americkou armádou, které sice jsou ve vysokém rozlišení, ale nevalné kvality. 

2 Hypotetická a velmi široká jazyková rodina zahrnující jazyky sinotibetské, severokavkazské, jenisejské, baskičtinu a na-dené (rodina severoamerických jazyků zahrnující napříkad navažštinu)

3 Tím se tyto oběti výrazně liší od hinduistických, v kterých je chápána krev jako znečišťující.

4 Z avestánského pairika označujícího zlovolnou čarodějnici či zlého ženského ducha. Průběhem času se však z těchto stvoření staly krásné a zpravidla laskavé bytosti velmi podobné evropským vílám.

5 „Vpravo a vlevo od vodopádu“ může působit jako nesmyslné určení, ale může se jednat o nějakou formuli, snad odkazující na to, že místo kde bylo ukryto Slunce a Měsíc, leží mimo běžný svět. Připomeňme podobně kryptický název norské pohádky Na východ od Slunce, na západ od Měsíce (Østenfor sol og vestenfor måne), který odkazuje na lokaci kouzelného hradu ležící v „jiném světě.

Literatura
* MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. 1997.
* PARPOLA, Asko. The Roots of Hinduism: The Early Aryans and the Indus Civilization. 2015.
*WEST, Barbara A. Encyclopedia of the Peoples of Asia and Oceania, Facts On File, 2009
* WITZEL, Michael. The Ṛgvedic Religious System and its Central Asian and Hindukush Antecedents. In The Vedas: Texts, Language and Ritual. 2004