Fragmenty dávnych indoeurópskych tradícií podľa jedného z najvýznamnejších jazykovedcov 20. storočia naznačujú, že Perúna alebo jeho predchodcu pôvodne sprevádzala družka či „konkubína“.
Za hranicami osady či hneď za plotom hospodárstva striehli na našich predkov najrôznejšie obávané, nezriedka smrtonosné bytosti. Ženy. Presnejšie, nadprirodzené divé ženy.
Kam sa u Slovanov podelo najvyššie praindoeurópske božstvo, „nebeský otec“ Djeus Ptér?
Ufoslovanství je těžko uchopitelný fenomén. Ač získalo za poslední léta v Česku i na Slovensku řadu příznivců i odpůrců, tak se jej mimo malou skupiny slovanských novopohanů a zájemců o slovanskou historii nikdy nejspíše nepokoušel alespoň povrchně rozklíčovat.
Mokoš představuje mezi slovanskými božstvy zvláštní úkaz. Nejen že je jedinou výraznou bohyní, kterou máme doloženou z písemných pramenů, ale také je, spolu s Perunem a Velesem, jediným božstvem, u kterého nám kombinace dobových zdrojů, etymologie, srovnávací mytologie a folklóru vyjevuje skutečně plastický obraz.
Opět nastává jaro a na mnoha místech střední Evropy probíhá, nebo by alespoň za normálních dob probíhal, starobylý obřad zvaný vynášení Smrti.
V tomto článku prozkoumáme motiv prvotní androgynity – jednoty mužského a ženského, čímž navážeme na předchozí článek o indoevropském *Jemovi „Dvojčeti“ a jeho vztahu k postavě Kosmického obra – prvotní bytosti, z jejíhož těla vznikají jednotlivé složky světa. Také konečně představíme běloruský lidový příběh o knížeti Bájovi, který může být *Jemovým dědicem a který je doprovázen dvěma psi, což je důležitý motiv odkazující na jeho podsvětní charakter. Nakonec se podíváme na motiv „obkroužení světa“, prvotního vyznačení hranic lidského světa, a na jeho možnou souvislost s *Jemovými činy.
Veles (alternatívne Volos) sa niekedy považuje za vládcu slovanského záhrobia, boha mágie, či dokonca za úhlavného nepriateľa Perúna. Podľa iných bádateľov vieme o Velesovi jedine to, že bol bohom dobytka. A dokonca sa vyskytli názory, podľa ktorých nešlo o pôvodného slovanského boha, ale len o neskorú „zľudovenú verziu“ Sv. Blažeja.
Čelenky patria v staršej dobe bronzovej (2300/2200 – 1600 pred n. l.) medzi pomerne zriedkavé nálezy. Okrem hromadných nálezov ich nachádzame takmer výlučne v ženských hroboch [1]. Jeden z výnimočných exemplárov sa podarilo objaviť v moravskej obci Pravčice.
Mezi známějšími slovanskými božstvy je Simargl asi tím nejzáhadnějším. Nedostatek informací ponechává badatelům pouze etymologické spekulace. Tento bůh je pro nás totiž jen holé jméno zmíněné v Pověsti dávných let a Kázání jakéhosi milovníka Krista.