Svatá Pátka a Matka vlhká země: Kdo nahradil Mokoš v lidovém křesťanství?

Shoda na tom, že se jedná mateřskou bohyni spojenou se Zemí a vláhou, je v tomto případě skutečně široká. V článku se proto podíváme na některé zajímavé prvky s ní spojené, především pak ty, které přežily v lidovém křesťanství. Ukazují nám, že Mokoš by mohla být více než „pouhou“ plodnostní bohyní – mohla dosahovat téměř universálního charakteru.

Svatá Petka

Pozici Mokoš do jisté míry převzala, stejně jako v případě některých jiných slovanských božstev, postava křesťanská, a to Panna Marie jako Bohorodice, a především pak svatá Paraskeva. 

Světic jména Paraskeva je více, ale pro slovanský kontext mají význam především dvě: Paraskeva Římská a Paraskeva Balkánská. První z nich měla být mučednicí z 2. století a je vzývána při očních chorobách, druhá pak asketkou z 10. století. V lidovém křesťanství se přesunula pozornost především na jméno těchto světic, starořecké paraskeué (παρασκευή) „příprava“, totiž v koiné, řečtině užívané ranými křesťany, počalo označovat „pátek“, tedy den přípravy na šabat. A ve slovanských jazycích se začalo jméno překládat a světice tak počala být někdy označována jako Petka (Петка) „Pátka“ nebo Pjatnica (Пя́тница).

[reklama] 

Pjatnica ruské lidové kultury má se svými křesťanskými předobrazy jen málo společného a není tak často zjevné, o jaké ze svatých Paraskev se vlastně mluví. V každém případě byla chápána jako „světice pro ženy“ a 28. říjen, svátek Paraskevy Balkánské, byl chápán jako vrchol svatební sezóny a počátek doby ženských zimních prací, především předení. V období následujícím jejímu svátku se slavily dny dalších významných světic – Kateřiny (24. listopadu), Barbory (4. prosince) a Anny (9. prosince), které v lidovém ikonografii měli tendenci s Paraskevou splývat. 

Kromě toho bylo během roku slaveno dvanáct pátků, taktéž personifikovaných, o kterých byly zakázány typicky ženské práce – předení, uklízení a máčení lnu. Porušení těchto pravidel mělo vést k náhlé smrti, utopení, pádu do hříchu či do bídy. Podle jednoho příběhu se Pjatnica objevila v podobě ošklivé a hrozivé ženy v hadrech pokrytých blátem a obvinila vesničanku, že svým předením v zakázaný den zničila její krásu a jas. Následně ji potrestala pobodáním pletací jehlicí po celém těle. Jinými typickými tresty bylo to, že na danou ženu seslala nemoc očí či prstů – částí těla nutných pro předení a šití. Obecně v pátek pak bylo zakázáno rušit živel země – porušení by mohlo způsobit zemětřesení. 

Pjatnica však měla i svou pozitivní stránku: lidé se k ní modlili během sucha, prudkých dešťů a jiných katastrof vedoucích k neúrodě a slibovali ji, že budou držet zvláštní půst. Se světicí byla spojena řada pramenů, jejich voda měla mít léčivé účinky. Jeden z dvanácti pátků byl slaven v blízkosti svátku proroka Elijáše (20. července), který přijal rysy Peruna, a během toho byla Pjatnica ctěna procesími, kropením pokojů a dobytka svěcenou vodou, a někdy také házením mincí do pramenů – to vše mělo zajistit dobrou úrodu a zdraví.

Bez významu na výklad Mokoše však není ani Bohorodice, která v lidovém pravoslaví svým významem často překonává Krista, nemluvně o Bohu Otci, který je přesouván do pozadí. Její pozice naznačuje velký význam, který měla Mokoš jako bohyně matka v archaickém náboženství. Bohorodice kromě toho splývala s Paraskevou – jejich ikony byly někdy zaměnitelné, stejně jako jejich jména v různých náboženských písních. V lidové kultuře se navíc zachovala výrazné sepětí mezi mateřstvím a plodností země – například ve víře, že prokletí mezi rodiči a dětmi způsobuje neplodnost polí. Spojení mezi Pannou Marií a plodností polí lze nalézt i v církevním svátku Zesnutí svaté Bohorodice, který byl v lidovém prostředí personifikován do samostatné postavy: Matuška Uspenie „Matička Zesnutí“, který byl spojen s žehnáním obilí a jiným plodinám. Následující den, 16. srpen, byl slaven jako mokryj Spas „mokrý Spasitel” a žehnalo se při něm vodám.

Matka vlhká země

Matka vlhká země (Мать Сыра Земля, Mať syra zemlja) vyniká v ruské lidové kultuře obzvláštní posvátností. Přísahalo se na ní, přičemž dotyčný polykal trochu půdy, a tato přísaha byla považována za stejně vážnou jako na Boha či na Bibli, a Zemi bylo možné se také zpovídat v případě nemožnosti využít služeb kněze. Hranice mezi pozemky se vyměřovaly s hroudou země na hlavě a vesnice byly chráněny vyoráním brázdy okolo ní – tento zvyk lze interpretovat jako narýsování ochranného kruhu, tak jako uvolnění blahodárných sil země. K dalšími praktikám patřil pohlavní styk, reálný či předstíraný, na holé zemi, což mělo v duchu imitativní magie zaručit její plodnost, případně válení vajec po zemi.

Se Zemí byla také spojena řada tabu, například v Polesí až do 25. března, tedy do svátku Zvěstování, byla považována za těhotnou, a tak se v ní nesmělo kopat či do ní bít, nesměla se z ní rvát tráva, pokud na ní člověk upadl, náležela jí omluva, a také se na ní nemělo plivat. Doloženy jsou i jarní oběti Zemi – chléb, vejce, slepice a zbytky velikonočních pokrmů.

[reklama] 

Dalšími sémantickým okruhem spojeným s Matkou Zemí je smrt. Země je nejen roditelkou dětí, v indoevropské tradici jsou lidé obecně „zemní povahy“, ale také člověka přijímá po jeho skonu. Podle jedné z pověstí známých na Krakovsku Bůh Zemi dokonce přikázal: „Ty budeš rodit lidi a budeš je požírat; co z tebe se urodí, to sama sněz, neboť je to tvé”. V souvislosti se smrtí lze uvést také praindoevropský kořen *ḱel- „skrýt, zakrýt“, který se ozývá například ve jméně severské bohyně smrti Helji. V tomto ohledu je zajímavý ruský lidový svátek zvaný Pokrov (Покро́в) neboli Svátek přímluvy Přesvaté Bohorodice, jehož jméno neoznačuje pouze „přímluvu“ – doslova totiž pokrov znamená „něco, co zakrývá“. V lidové kultuře byl tento pokrov identifikován s pokrývkou hlavy nošenou vdanými ženami. Další souvislost mezi Mokoš a skrýváním naznačují islandští Huldufólk „skrytí lidé, elfové”, kteří mohou být funkční obdobou vil s touto bohyní spojovaných, nebo německá folklórní Holda, jedna z dále zmiňovaných „nočních bohyň“.

Ženy, předení a pátky

Michal Téra se pokusil Mokoš spojit také s ženskými družinami „nočních bohyň“. Odvolává se přitom na přelomovou knihu Noční příběh italského historika Carla Ginzburga, která se zabývá nejrůznějšími extatickými praktikami doloženými v Evropě, které autor považuje za relikty euroasijských šamanistických představ. Některé z těchto fenoménů nalezneme i ve slovanském prostředí, jedná se především o slovinské a chorvatské kresniki a srbské zduhače a vjedogonje, ale ženská noční setkání tvoří mezi těmito jevy specifický úkaz. 

Církevní prameny nás během celého středověku informují o pověrčivých ženách, které následují jakousi bohyni, typicky zvanou Diana, Holda, Herodiada nebo Perchta. Často přitom na své shromáždění jedou na zvířatech a připomínají tak Divoký hon, který je naopak často veden některými z uvedených bohyň, což dokazuje spřízněnost obou představ.

Jako příklad představ o „družinách bohyně“ lze uvést výpovědi dvou žen, které věřily, že na taková shromáždění docházejí, dochované v lombardských inkviziční aktech z konce 14. století. Podle těchto svědectví schůzky vedla takzvaná Madona Horiente, které byl vzdáván hold, a která odpovídala svým následovníkům na otázky ohledně budoucnosti, léčivých bylin či ochrany proti zlovolné magii. Horiente obzvláště oceňovala ty, kteří měli pěkně uklizenou a uspořádanou domácnost. Na místě byly přítomny všechny druhy zvířat, přičemž volci byli někdy poraženi a z jejich masa připraven pokrm na hostinu, a na konci shromáždění byli bohyní opět oživeni.

Obraz čarodějnického sabatu, který dosáhl svého rozmachu v raném novověku, bývá tradičně považován čistě za fantasii inkvizitorů. Podle Ginzburga však církevní učení v tomto případě je pouze slabým nátěrem. Tím se však nevrací k překonaným tezím Margaret Murray o předkřesťanském kultu plodnosti přežívajícím v křesťanské Evropě – reálnost těchto setkání je pro něj druhotná, významný je jejich obraz, který vychází z archaických představ a který má v dílčích rysech analogie v celé Eurasii. Nechápe taktéž účastníky shromáždění, ať už reálné či domnělé, jako „pohany“ - ti se pravděpodobně považovali za dobré křesťany.

Ginzburg však specificky spojuje tato shromáždění s keltsko-středomořským areálem a kultem medvědích bohyň či Paní zvířat jako jsou galo-římská Artio a řecká Artemida. Náznaky, že by Mokoš šlo spojit s „nočními bohyněmi“, se nezdají úplně přesvědčivé, ale přesto existují.

V první řadě se jedná o pátek, ten je totiž dnem, co nese zvláštní asociace. Koncept sedmidenního týdne se do Evropy dostal nejspíše z Babylónie. V helénistické astrologii byl pátek spojen s planetou Venuší a tím pádem s bohyní Afroditou, Germáni jej zase spojili s bohyněmi Frigg a Freyou. Pokud byla Mokoš také „páteční bohyní“, mohlo být její ztotožnění se svatou Paraskevou v zásadě založeno jen na prostém faktu, že jméno světice znamená „pátek“. Tento den je snad také tím, kdy se v západní Evropě scházeli ženy s bohyní, respektive zdroje mluví o čtvrteční noci, ta však vzhledem k tradičním chápání soumraku jako počátku dne může být interpretována jako pátek.

Mokoš jako taková byla nejspíše ctěna hlavně ženami, což odráží i prameny, které ji zmiňují ve zpovědních otázkách určených právě ženám. Patronát nad ženskými pracemi se objevuje i u Paraskevy-Pjatnice, tak u zvláštní démonické bytost zvaná Mokuša či Mokoša známé ze severního Ruska. To se projevovalo trestáním žen, které byly nepořádné, líné či porušily tabu spojená se zakázanými dny. Společně s Mokoš jsou v pramenech zmiňováni Rod a Rožanice, kteří snad představují božstva či jim podobné bytosti úzce svázané s lidským osudem. A osud je v indoevropských kulturách úzce svázán s předením – tedy typickou činností spojenou s Mokoš. Zajímavé že v některých indoevropských jazycích je předení, vlna či vázání (magická činnost par excellence) spojována s vláhou a řekami. Téměř vždy je navíc Mokoš uváděna s vílami – to má svá západoevropskou analogii ve spojení nočních setkání s vílami, ale je otázkou nakolik můžeme tyto dva „druhy“ vil vůbec považovat za analogické.

[reklama] 

S pátkem byly často spojeny také tradiční zákazy určitých ženských prací, především předení, což upomíná na jeden český a slovenský lidový zvyk – průvody lucek. Lucky jsou strašidelné maskované postavy, které v předvečer svátku svaté Lucie (13. prosinec) vykonávaly obřadní obchůzky při kterých kontrolovaly zákaz předení. Že tento zvyk může odkazovat na dávné obřady, jejichž tajemství byla přístupná pouze ženám a zdůrazňovaly zvláštní moc vlastní jejich pohlaví, ukazují prvky ženské dominance při těchto obchůzkách – lucky ohrožovaly muže bitím i různými žerty. Světice byla navíc spojována s čarodějnictvím, ať už jako ochránkyně před ním, či sama jako jeho praktikantka. Svatá Lucie a lucky navíc někdy splývají s Perchtou, typickou spíše pro jižní oblasti německy mluvících zemí. Zajímavé je, že jméno Lucie znamená „světlá, světelná“ a jméno Perchta nejspíše „zářivá, jasná”. I v případě, že Mokoš a západoevropská noční shromáždění spolu nijak přímo nesouvisí, mohly by být tyto lucky zajímavým spojovacím článkem. Ještě lze zmínit jihoslovanské petkarky, extatické věštkyně známé Jihoslovanům, jejichž jméno je opět odvozeno od pátku. V jejich případě však nelze vyloučit že spíše než o původní slovanský zvyk jde o přejímku od sousedních národů.

Závěr

Z výše uvedených skutečností plyne, že Mokoš je bohyní, jejíž povahu velmi dobře vyjadřuje její lidové jméno Matka Vlhká Země. Na druhou stranu tytéž skutečnosti naznačují, že přijala ještě širší paletu funkcí. 

V indoevropských panteonech narážíme na dvě zvláštní tendence ke vztahu k bohyním, které můžeme nazvat odstředivou a dostředivou. První vede k tomu, že bohyně se dále „rozpadají“ na jednotlivé hypostáze, příkladem může být nejasný vztah mezi severskými bohyněmi Frigg a Freyou, nebo řada splývajících irských bohyň jako je Morrígan, Macha, Medb a další. Druhá tendence má naopak sklon všechny bohyně ztotožňovat, příkladem může být římské chápání Trivie, Diany, Luny, Proserpiny, Junony a Cerery jako jedné bohyně či suverénní postavení Anáhity jako patronky královské moci, války i plodnosti v Íránu.

Nabízí se tedy otázka zda se za Mokoš lidové kultury a snad i tou, která byla ctěna v pozdní fázi slovanského náboženství, neskrývá více božských figur. V největší míře bude bezesporu dědičkou praindoevropské *Dʰéǵʰōm „Země“, která snad byla původně družkou nebeského boha *Djḗuse, ale která později začala být párována s hromovládným *Perkʷunem, ve slovanském náboženství tedy s Perunem. Tady je však nutno podotknout že Perun mohl mít svou vlastní družku, starobylou bohyni vzývanou v dešťových rituálech. Zároveň se však nabízí v souvislosti s jejím patronátem nad ženskými pracemi a možnou světelnou povahou také praindoevropská bohyně *Diwōnā, jejíž slovanskou dědičkou by mohla být záhadná Diva.

Ani tím však nemusíme končit, souvislost jejího jména s předením a možný vztah k bytostem jako jsou Rožanice nám ji umožňuje chápat také jako bohyni osudu. Tady lze poukázat na baltskou analogii – družka Deivase, nebeského boha, je nazývána Laima a vládne porodu a osudu. Souvislost Mokoše s „pokrýváním“ a potažmo smrtí tuto bohyni zase spojuje se záhadnými slovanskými bohyněmi jako jsou Morana a Nyja. A nakonec tu samozřejmě máme Térovu lehce nastíněnou hypotézu o Mokoš jako o „noční bohyni“ a potažmo Paní zvířat, která ač nepůsobí na první pohled příliš přijatelně, tak by taktéž vysvětlovala určité rysy, které s ní někteří badatelé spojují – především blízkost Velesovi a spojení s magií a extatickými praktikami. 

Jak se tedy zdá i o bohyni jako Mokoš se toho dá ještě hodně vybádat a její obraz stále nemáme kompletní.
 

-

Ak oceňujete našu prácu, prosíme, podporte fungovanie projektu na Patreone. Aj symbolický príspevok pomôže.

Literatura

* DYNDA, Jiří. Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních. Scriptorium, 2019.
* GIEYSZTOR, Aleksander. Mytologie Slovanů. Argo, 2020.
* GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Argo, 2003 

* IVANITS, Linda J. Russian Folk Belief. M. E. Sharpe, 1989.
* LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních období v lidové tradici. Petrklíč, 2008.
* TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce: sonda do slovanského archaického náboženství. Pavel Mervart, 2009
* WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. Oxford University Press, 2007.
* ZÍBRT, Čeněk. Den se krátí, noc se dlouží. Nakladatelství F. Šimáčka, 1910.