Pozůstatky slovanských hradišť budí i dnes obdiv a často vzbuzují i otázku, jak se takové hradiště dobývalo nebo naopak bránilo. Odpověď nám můžou poskytnout válečné akce vedené ve dvanáctém století na území Polabských Slovanů.
Na sklonku osmého století se pozornost franckého krále Karla Velikého obrátila na východ do zemí v povodí Dunaje. Po krátké diplomatické předehře následovala série tažení, která nakonec vedla k zániku Avarského kaganátu.
Muž v honosném oblečení konstantinopolské smetánky unaveně usedl na polní lůžko ve svém stanu. Byl velitelem teprve několik dní a už musel uklidňovat vojáky bouřící se proti rozkazům jeho bratra, samotného římského císaře. Výprava proti loupeživým Slovanům nezačala vůbec dobře.
Na jižním břehu Dunaje se připravuje na pochod východořímské vojsko pod vedením generála Priska. Cílem expedice je najít a zabít slovanského vůdce Ardagasta i s jeho muži, kteří už dlouhá léta sužují východořímské balkánské provincie. Výprava má také ukázat všem ostatním Slovanům, jak skončí každý, kdo se opováží překročit Dunaj s nepřátelskými úmysly.
Pro východořímské vojevůdce byli Slované národem sídlícím v neprostupném terénu, který nejraději útočí ze zálohy. V souvislosti jejich způsobem boje se proto často skloňuje přívlastek „partyzánský“. Je však skutečně na místě jej používat?
S vojenskými dějinami střední Evropy jsou spojeni nomádi a jejich ničivé nájezdy a válečné lsti. Avaři nejsou v žádnou výjimkou, jejich vojenské umění se však netěší moc velké pozornosti. Jaké skutečně bylo?