Zvrat na Dunaji: Priskova výprava proti Slovanům a poslední válka knížete Ardagasta

Píše se léto roku 593 a císařská administrativa konečně dokázala mobilizovat dostatek sil, aby se s barbarskou hrozbou dokázala utkat tváří v tvář.

V příštích týdnech se expedičnímu sboru podaří v sérii několika menších střetnutí díky využití lsti a vhodně zvolené taktiky porazit dva slovanské náčelníky ohrožující bezpečnost říše a získat velké množství zajatců a kořisti. Na závěr úspěšného tažení se dokonce objeví i myšlenka na dříve nevídanou věc: přezimování na území nepřítele. 

Na následujících řádcích objasním, co Východořímany k tažení vedlo, jak probíhalo, a jaké důsledky pro situaci v neklidném pohraničí nakonec mělo.

Předehra

Východořímská politika mezi Avary, Slovany a Peršany

K pochopení kontextu východořímského tažení proti Slovanům z roku 593, je nutné se nejprve podívat na historii vztahů mezi císařstvím a jeho severními sousedy a posléze i vztahy s těmi na ostatních hranicích impéria.

Balkánská politika Východořímské říše se po celé šesté století nesla ve znaku potýkání se se Slovany, kteří na severní hranici impéria dorazili v jeho první polovině. Na konci šedesátých let pak situaci ještě zkomplikoval příchod Avarů, jejichž kaganát ke svému dalšímu přežití nutně potřeboval proud prestižního zboží. Slované sice nevybudovali žádný státní útvar, který by vyžadoval neustálé proudění bohatství, jednotliví slovanští náčelníci jej ale potřebovali k tomu, aby si udrželi přízeň svých mužů. Válečníci obou etnik bez ohledu na rozdíly mezi nimi proto organizovali nájezdy na východořímské území ve snaze získat co nejvíce tamního bohatství.

[reklama]

Imperiální správa nebyla schopna bojechtivé barbary zastavit a v případě Avarů se stále častěji klonila k placení tributu, jehož velikost postupně vzrůstala. V případě Slovanů celou záležitost komplikoval fakt, že na jejich území chyběla centrální autorita, která by tribut mohla přijmout, a tak nezbývalo než nepříjemné sousedy odradit od plenění silou. Ne vždy se to ale dařilo a úrodná území na jih od Dunaje se po nekonečných vpádech měnila v neobývanou pustinu. 

Slovanští válečníci dokázali během několika desetiletí zničit ochranný řetěz pevností budovaný císařem Justiniánem a jejich nekonečné útoky vylidnily i většinu měst v regionu. Jakousi poslední baštu římského světa nakonec představovala Soluň, kterou se sice Slované pokusili dvakrát dobýt, v obou případech se ale přístav ubránil.

I když bylo území na severní hranici zcela zničené, jen málokterý císař si mohl dovolit proti Slovanům a Avarům zakročit, protože síly Východořímanů byly vázány na důležitějších frontách. Už od dob římské republiky představovala hrozbu Persie. Bojiště na Eufratu, Tigridu a v arménských horách, kde se bojovalo o samotný osud císařství, polykala největší část prostředků, jež Východořímané vynakládali na armádu. Z ekonomického hlediska byla důležitá úrodná severní Afrika sužovaná nájezdy Berberů. Ochranu potřebovaly také državy ve Španělsku a na středomořských ostrovech, jako byla Sicílie, Sardinie a Korsika. Migrace Langobardů do Itálie zase otevřela novou frontu, již bylo potřeba bránit. V celkovém kontextu tedy zdevastované balkánské provincie nepředstavovaly tak akutní problém, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Zakročit proti nepříjemným severním sousedům bylo proto možné jen tehdy, když panoval na východní hranici mír, který by dovolil přesunout hlavní síly jinam. Taková situace nastala za panování císaře Maurikia, když proti perskému králi Hormizdovi povstal jeden z jeho generálů. Nešťastný monarcha byl sesazen svými šlechtici, kteří na jeho místo dosadili jeho stejnojmenného syna, který se ale vzpurnému vojevůdci nedokázal postavit. Císař Maurikios váhal, zda vůbec do dění v Persii vůbec zasáhnout a pokud ano, tak na čí straně. Nakonec se rozhodl podpořit mladého krále a vzpouru potlačil. Mladý monarcha Hormidz II s Východořímany uzavřel mír a ti mohli konečně nasadit armádu jinde.

Díky posilám z východu dobyl Maurikios roku 590 zpět větší část severní Itálie, již před dvaceti lety ovládli Langobardi. O tři roky později se Maurikiova pozornost obrátila na dolní Dunaj, kde nikým neohrožovaní slovanští vojevůdci pustošili jeho území.

Slované na dolním Dunaji

Není známo, kdy přesně Slované na východořímskou hranici dorazili, první zmínky o nich se ale datují do první poloviny šestého století. Východořímští autoři je popisují jako necivilizovaný lid žijící v lesích a bažinách, který se živí pleněním na území svých sousedů. Zatímco Prokopius z Kaisereie o nich napsal, že nebudují stálá sídliště a místo toho kočují napříč krajinou, ostatní autoři se shodují, že si v těžko přístupném terénu staví své nuzné domky. Archeologie dává za pravdu Prokopiovým odpůrcům a spíše se zdá, že si tento historik neváhal přibarvit realitu, aby Slované vypadali ještě barbarštěji. Se svými oponenty se ale shoduje na jedné věci: Slované nežijí pod vládou jednoho muže a jimi obývané území je politicky velmi rozdrobené.

Na základě podobných zmínek v dobových pramenech se často usuzuje, že Slované žili v demokracii. Prokopios ji sice přímo zmiňuje, další zprávy nás ale hojně informují o slovanských vládcích, byť přiznávají, že celému národu chybí jediný vůdce. Spíše než demokracii v dnešním smyslu slova tak Prokopios myslel právě absenci centrální vlády nad všemi Slovany.

[reklama]

Slovanská společnost si v šestém století na Balkáně procházela velkými změnami. Na druhém břehu Dunaje mohli schopní válečníci najít velké množství prestižního zboží, ať už se jednalo o šperky nebo rybí omáčku garum. Ziskuchtiví bojovníci se vydávali na římské území, aby se dostali k tamnímu bohatství. V atmosféře neustálých bojů se zrodil zatím nepoznaný typ vůdce, jehož k moci vyneslo jeho umění zajistit svým následovníkům dostatek prestižního zboží.

Rumunský historik Florin Curta rozdělil tyto schopné válečníky, do dvou kategorií. Obě měly společné to, že je ostatní následovali kvůli jejich dovednostem, lišily se ale v jedné podstatné věci. Zatímco první z nich, takzvaní great men, se těšili slávě jen dokud jim přálo válečné štěstí, druhá skupina, již tvořili takzvaní big men, si dokázala udržet své postavení a moc i poté, co boje utichly. Příkladem prvního vůdce je válečník Ardagast, s jehož osudy se v tomto článku ještě seznámíme, druhého pak například Sámo, který se k moci dostal za války s Avary, a který si postavení dokázal uchovat i po ukončení bojů.

Kromě těchto náčelníků existovali ve slovanské společnosti i tradiční vůdci, jejichž postavení odpovídalo úřadům, které v kmeni zastávali. Jejich moc ale v převratných časech spíše upadala.

Se Slovany na Balkán dorazili ještě Antové, o nichž víme, že se Slovany měli společný jazyk a zvyky. Za Slovany se ale nepovažovali, dodnes ale není jasné proč. Jisté je jen to, že se od svých slovanských příbuzných odlišovali postojem k Východořímské říši. Zatímco Slované na její území pořádali ničivé nájezdy, Antové zvolili raději cestu vzájemného přátelství a uzavřeli s císaři spojeneckou smlouvu. Anty mimo jiné zavazovala k ochraně dunajské hranice a poskytování určitého množství válečníků imperiální armádě, s nimiž se v písemných pramenech později setkáváme hlavně na východních bojištích.

Do historie celého Balkánu výrazně zasáhl v roce 567 příchod Avarů a jejich definitivní zabrání celé Karpatské kotliny o rok později, když ji opustili její původní obyvatelé, germánští Langobardi. Vztah Slovanů a Avarů není jednoduché popsat, celá diskuse se točí okolo sporu, zda dunajští Slované byli vůči kočovníkům v podřízeném, nebo zcela nezávislém postavení. Pro první možnost hovoří, že se Slované účastnili avarských tažení, na stranu druhou, východořímské zdroje je často považují jen za avarské spojence a ne poddané. Politická situace se ale mohla měnit s tím, jak kolísala avarská moc, a tak mohli být dolnodunajští Slované někdy Avarům zcela podřízeni, jindy však mohli vystupovat jako jejich spojenci. Klíčové je, že roku 593 Avaři nepovažovali útok na Slovany za útok na vlastní území a proti východořímské armádě je nepodpořili.

Priskovo tažení

Ardagastova porážka

Když císař Maurikios shromáždil dostatek mužů, do jejich čela postavil Priska, zkušeného velitele znalého slovanského válečnictví. Sám císař se sice účastnil několika vojenských tažení na východě, zároveň ale nebyl žádný velký vojevůdce a nechal na nich za sebe rozhodovat skutečné vojáky.

Plán východořímské výpravy počítal nejprve s likvidací slovanského vojevůdce Ardagasta a vypleněním jeho území, které leželo nejblíže Dunaji. Ardagast, jeden z těch, kteří patřili do kategorie takzvaných great men, proslul díky svým výpadům na území říše a podařilo se mu okolo sebe shromáždit velké množství válečníků.

Poprvé se o něm východořímské prameny zmiňují k roku 585, kdy byl spolu s dalšími nájezdníky poražen nedaleko Adrianopole. Neúspěch ale nejspíš nebyl nijak velký, protože mu nezabránil v následujících letech dále shromažďovat válečníky ochotné ho následovat za bohatou kořistí a posílat je drancovat východořímské území. Mezi svou porážkou pod Adrianopolí a dunajskou expedicí z roku 593 sice musel vyslat bezpočet nájezdů, větším bitvám se ale vyhýbal. Přesto představoval pro stabilitu severní hranice největší hrozbu, neboť to byl on, na koho směřoval první úder.

Priskos se nejspíš obával, že by mu nepřítel mohl snadno uniknout, pokud by proti němu bojoval tradiční cestou, a proto se rozhodl pro zcela odlišnou taktiku. Věděl, že Ardagast nedávno vyslal další skupinu válečníků plenit a rozhodl se pro smělou akci – v noci vyslal do Ardagastovy vesnice skupinu jezdců, která měla vojevůdce zneškodnit. Slované se buď cítili v bezpečí a nerozestavili na noc hlídky, nebo ty nedokázaly ostatní včas varovat a východořímští jezdci vnikli do vesnice, kde Ardagast té noci přespával. Jejich cíl jim ale utekl. Ardagast ve vzniklém zmatku nasedl na svého koně a zmizel ve tmě.

Východořímané jej začali pronásledovat a brzy mu byli v patách. Ardagast, který znal dobře okolní krajinu, sesedl z koně a pokračoval v útěku pěšky. Ve tmě zakopl o kus spadlého dřeva, přesto blížícím se pronásledovatelům dokázal uniknout skokem do nedaleko tekoucí řeky. Není známo, jestli útěk přežil, jisté je jen, že další zmínky o něm ve východořímských pramenech chybí. Pokud tedy zdárně unikl do bezpečí, již nikdy nebyl schopen obnovit svou ztracenou moc.

Jeho území východořímská výprava vyplenila, získala velké množství zajatců a hlavně lup, který tam v posledních letech Slované po svých nájezdech shromáždili. Najednou ale vyvstala v balkánských válkách dříve neznámá otázka: jak s velkou kořistí naložit?

Priskos zamýšlel odevzdat větší část kořisti císaři a jeho synům, což se ale nelíbilo jeho mužům. Východořímská armáda byla předtím Slovany na dlouhá léta na Dunaji zatlačena do defenzivy a vojáci sloužící na hranici neměli možnost dostat se k bohaté kořisti. Císař Maurikios navíc na armádě šetřil a rozzlobení vojáci vnímali Priskovo odevzdání části lupu jako další krok nepřející administrativy, který ohrožoval jejich finance.

[reklama]

Priskos se ovšem ukázal jako charismatický a schopný velitel a podařilo se mu vojáky přesvědčit, že odevzdání kořisti je na místě, stejně jako pokračování v tažení. S řešením jednoho problému se ale objevil druhý, a to jak získané cennosti a zajatce dopravit do Konstantinopole.

Velitel výpravy nakonec rozhodl, že lup bude doprovázet tři sta ozbrojenců, které povede muž jménem Tatimer. Rozhodnutí o vyslání silné eskorty se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí už šest dní poté, co se odřad oddělil od hlavních sil. Když se skupina na chvíli zastavila, aby dopřála odpočinek mužům i koním, zaútočili na ni Slované. Útok, který se odehrál za bílého dne a na východořímském území svědčí o propustnosti severní hranice a naprosté neschopnosti imperiální administrativy vetřelce zastavit. 

Tatimer, sám podle jména možná Slovan, byl útokem překvapen. Priskova volba velitele se ale také ukázala jako dobrá, protože zaskočený vojevůdce projevil dost odvahy a rozhodnosti, shromáždil několik mužů a útočící Slovany na chvíli zdržel. I když nepočetná skupina nedokázala hlavnímu náporu odolat a na rozkaz zraněného Tatimera se stáhla, jejich odvaha poskytla ostatním dost času chopit se zbraní a zorganizovat ochranu zajatců a kořisti. Po zapojení opěšalých Východořímanů se rozpoutal tuhý boj, který nakonec rozhodl jejich výcvik a disciplína. Díky nim dokázali i přes počáteční překvapení Slovany porazit a dokonce zajmout padesát nepřátel. Dalším komplikacím se konvoj dokázal vyhnout a do Konstantinopole dorazil nakonec v pořádku.

Past na Musokia

Na severním břehu Dunaje zatím Priskos vyslal zvědy, aby zjistili, jestli se v okolí nenachází další Slované. Když žádné nenašli, rozkázal části svých mužů, aby se vydali dále do nitra slovanského území. Teprve po překročení řeky Ialomițy narazili na slovanský oddíl, který se před nimi stáhl do bezpečí bažin, kam je Východořímané pronásledovali. V nepřístupném terénu se ale naplno ukázala převaha Slovanů a odřad se jen tak tak dostal z připravené pasti. Plán na zapálení lesa selhal kvůli všudypřítomné vlhkosti a zničení další skupiny Slovanů by vzalo za své, kdyby expedici nezachránil zrádce v řadách nepřítele. Jakýsi Gepid, který i přes svou křesťanskou víru bojoval po boku Slovanů, se rozhodl poradit Východořímanům, jak Slovany porazit. Výprava dala na jeho rady, nepřítele schovaného v bažinách rozdrtila a přivedla zajatce, kteří by mohli prozradit důležité informace.

Jejich výslech ale nic nepřinesl, i přes mučení vězni odmítli svým věznitelům cokoli říct. Gepidský přeběhlík ale Priskovi vysvětlil, že to jsou muži náčelníka Musokia, a že byli vysláni na průzkum poté, co se jejich vůdce doslechl o Ardagastově porážce. Zrádce však Priskovi nabídl ještě mnohem více: slíbil, že generálovi přivede i samotného Musokia.

Priskovi se Gepidova nabídka zamlouvala a nechal ho, aby se vrátil ke Slovanům. Tam se mu podařilo Musokia přesvědčit, že je všechno v pořádku, a že jediné, co je potřeba udělat, je vyslat lodě, které by mohly převézt přes řeku Buzǎu prchající Ardagastovy muže na Musokiovo území. Slovanský náčelník, který chtěl z nastalé situace vytěžit co nejvíce, svolil.

Gepid zavedl flotilu říčních člunů na Východořímany držený břeh, kde měla počkat na uprchlíky. V noci posádky lodí popíjely, zatímco se k nim blížil Priskem vyslaný přepadový oddíl. Když většina Slovanů spala, nebo nebyla kvůli alkoholu schopna boje, Gepid začal zpívat avarské písně, což byl domluvený signál pro útok. Východořímané lodníky pobili a zmocnili se člunů, na kterých ještě té noci přepluli řeku na slovanskou stranu, kde zrovna Musokios se svými lidmi pořádal hostinu na uctění památky svého zemřelého bratra.

Východořímský útok nikdo nečekal a masakr Priskos zastavil až se svítáním. Expedice ale udělala stejnou chybu jako jejich slovanští nepřátelé: po bitvě propadla alkoholu. Omylu využili přeživší Slované, kteří na své nepřátele zaútočili, a jen tak tak se je podařilo odrazit. 

Dohra

V době, kdy Priskos bojoval s Musokiem, dorazil do Konstantinopole Tatimer se svým konvojem. Císař Maurikios jej přijal a posléze i vyslal zpět za Dunaj, aby výpravě donesl jeho rozkazy. Expedice podle nich měla přezimovat na barbarském území.

Z hlediska strategie tento plán nebyl špatný. Vojenská příručka Strategikon nás informuje o tom, že se Slovany je nejlepší válčit v zimě, protože se nemohou schovat v hustém porostu, a na sněhu jdou dobře vidět jejich stopy. Vojsko navíc nemusela živit imperiální správa, ale obstarávalo by si potřebnou píci a potraviny drancováním. Jak Slované, tak obyčejní účastníci výpravy ale viděli celou věc jinak. Nekonečné slovanské útoky Východořímany vyčerpávaly, stejně jako chladné počasí, na které nebyli vojáci zvyklí. Jen Priskovo charisma nakonec zabránilo vzpouře, už podruhé v tomto tažení. Nakonec ale i on musel dát nespokojencům za pravdu a císařovu rozkazu navzdory se stáhl zpátky na jih.

[reklama]

Jednoho dne nicméně ke vzpouře armády, jíž císař přikáže, aby zimovala na slovanském území, skutečně dojde. Vzbouřence povede setník Fokas, pod jehož vedením v listopadu 602 dobyjí Konstantinopol. Císař Maurikos za svou chybu zaplatí životem a trůnu se na osm let ujme negramotný setník, dokud ho nesmete další rebelie, tentokrát vedená exarchou provincie Kartágo Herakleiem a jeho stejnojmenným synem.

Na přelomu let 593 a 594 ale zatím východořímská armáda na Dunaji slaví vítězství, které je z pozdějšího pohledu spíše iluzorní. I když porazila dva velké slovanské vojevůdce, svého hlavního cíle nedosáhla. Už pokus přezimovat na barbarském území ukázal, že slovanská vojenská moc nebyla zlomena, a že na místo zabitých náčelníků pravděpodobně nastoupí jiní, dost možná stejně nebezpeční a silní. Úspěch v boji s Ardagastem a Musokiem navíc avarskému kaganovi ukázal, že východořímská armáda ještě není zcela na holičkách, a že je schopná i ofenzivních akcí na cizím území. Brzy by možná mohlo dojít k invazi do jeho vlastní země, které je třeba zabránit.

Válka na Balkáně se ještě ani zdaleka nepřiblížila ke svému konci.

-

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru.

Pokud oceňujete naši práci, prosíme, podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

-

Literatura

CURTA, Florin, 2001. The Making of the Slavs: History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500–700. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-511-49629-5.

CURTA, Florin, 2016. Avar Blitzkrieg, Slavic and Bulgar Raiders, and Roman Special Ops: Mobile Warriors in the 6th-Century Balkans. In: Istvan ZIMONYI a Osman KARATAY, ed. Central Eurasia in the Middle Ages. Studies in Honor of Peter B. Golden. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, s. 69–89. ISBN 978-3-447-10664-1.

GROTOWSKI, Piotr, 2005. Sztuka wojenna Słowian w świetle bizantyjskich traktatów wojskowych. Acta Militaria Mediaevalia [online]. 57. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.14746/sa.2016.57.3

GORELIK, Mikhael, 1998. Warriors of Eurasia. Stockport: Montvert. ISBN 978-1-874101-07-9.

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

RÓŻYCKI, Łukasz, 2015. Fear – Elements of Slavic „Psychological Warfare” in the Context of Selected Late Roman Sources. Journal of Ancient History and Archeology [online]. (2.1), 23–29. Dostupné z: doi:10.14795/J.V2I1.94

RÓŻYCKI, Łukasz, 2016. Sztuka wojenna słowian w świetle dzieła Teofilakta Symokatty. Slavia Antiqua [online]. LVII, 53–76. ISSN 2545-0212. Dostupné z: doi:10.14746/sa.2016.57.3

WOOD, Amy, 2015. Why Were the Sclavenes Never Roman Allies? [online]. Sydney. Bakalářská práce. Macquarie University. Dostupné z: https://www.academia.edu/36979061/_2016_Why_Were_the_Sclavenes_Never_Roman_Allies_A_Study_of_Late_Antique_Roman_Frontier_Policy_and_a_Barbarian_Society_Sydney_Macquarie_University_unpublished