Kořist a přepady: Válečnictví dolnodunajských Slovanů

Slované vstoupili do dějin balkánských provincií Východořímské říše až relativně pozdě: v první polovině šestého století, kdy se impérium blížilo k završení sto padesáti let své existence. Za tu dobu se muselo vypořádat s mnoha hrozbami ze strany barbarů, od kterých se Slované v některých ohledech příliš neodlišovali.

I oni neustále podnikali nájezdy na území impéria, a to dokonce tak často a úspěšně, až bylo mnoho jeho provincií zcela vysídleno. Odvetné údery směřující na slovanská sídla nikam nevedly, a tak by se mohlo zdát, že to byla slovanská vojenská převaha daná jejich originálním způsobem vedení války, která je přivedla k vítězství.

Skutečnost je však mnohem složitější.

[reklama]

Za slovanskými úspěchy stála kombinace hned několika faktorů: politické situace na dolním Dunaji, celkovou strategií Východořímské říše, místními specifiky Balkánu a – v neposlední řadě – i jejich strategií a taktikou.

Náčelníci a jejich lidé

To, jak dolnodunajští Slované vedli války, bylo z větší části určováno strukturou jejich společnosti. Slovanské válečnictví ovlivňovaly hlavně dva důležité faktory: politická rozdrobenost a mechanismy, které vedly ke společenskému vzestupu.

Co se politické rozdrobenosti týče, východořímské prameny nám zanechaly obraz území na sever od Dunaje, který připomíná spíše než cokoli jiného mozaiku drobných uskupení vedených nepříliš mocnými náčelníky. Na celém území osídleném Slovany se pravděpodobně žádný náčelník nemohl svou mocí rovnat ani avarskému kaganovi, natož východořímským císařům. Úspěšné útočné vojenské akce, popřípadě obrana proti kočovníkům, v tomto případě nejsou známkou faktické moci: Slované podle všeho nikdy nemuseli čelit koncentrované síle Avarského kaganátu a úspěchy v bojích s Východořímany byly zapříčiněny spíše využitím slabin protivníka než koncentrací lidské síly a materiálních zdrojů.

Právě nedostatek prostředků k vedení zdlouhavých válek na protivníkově území určoval, že se Slované budou většinou omezovat jen na nájezdy a větší akce budou jen vzácné. I když jsou známy případy, kdy se spojilo několik dolnodunajských kmenů a společně vpadly na východořímské území, většinou se slovanská vojska mohla jen stěží velikostí měřit s avarskými nebo východořímskými armádami.

Slovanům však hrálo do karet to, že v žebříčku politických priorit Východořímské říše zabírali až jednu z nižších příček. Pro Konstantinopol bylo mnohem výhodnější investovat zdroje do nekonečných válek s Persií o velmi lukrativní území na východě než do udržení balkánských provincií. V dobách, kdy na východní hranici vládl, mír se císařové sice pokoušeli stav věcí na dunajské hranici napravit, jen málokdy se však setkali s dlouhodobým úspěchem.

Například řetěz pohraničních opevnění, která nechal vybudovat císař Justinián, se rozpadl, když imperiální správa neměla prostředky na jeho další udržování, protože ty byly potřeba někde jinde a série tažení za Dunaj v devadesátých letech zase neukončila slovanské nájezdy.

Tváří v tvář politické rozdrobenosti slovanské společnosti bylo potřeba vynaložit mnohem větší množství zdrojů a zvětšit jak diplomatické, tak vojenské snažení, aby došlo k pacifikaci slovanského nebezpečí. Zvláště diplomacie se mohla vyplatit, protože slovanské komunity odměňovaly společenským vzestupem odvážné válečníky schopné dovést své muže k vítězství a s ním spojenému bohatství.

Právě východořímské bohatství získávané na nájezdech stálo za společenským vzestupem takzvaných „great men“, kteří jej přerozdělovali svým věrným. Tato strategie vzestupu však nebyla jediná, kromě nich existovali i náčelníci z kategorie „big men“, kteří sice také rozdělovali své bohatství, přicházeli k němu však mnohem klidnějšími cestami, například obchodem nebo výměnou darů.

Pokud by se Východořímanům podařilo lepší politikou přinést mezi Slovany dostatek luxusního a drahého zboží, ať už v podobě látek, šperků nebo například koření, mohli snad jejich nájezdům zabránit, protože by najednou zanikla nutnost podnikat kvůli bohatství vpády na území říše. Moc ve slovanských komunitách by nejspíš získali klidnější vůdcové a nájezdy mohly ustat. Vztahy mezi impériem a jeho chudými sousedy však většinou nabýval konfrontačního charakteru.

Když mají promluvit meče

Podobně jako Avaři se Slované na taženích snažili bitvám vyhýbat, protože jejich cílem nebylo zničení protivníkovy vojenské síly, ale získání jeho bohatství. Slované proto museli dbát na vlastní pohyblivost a znalost krajiny, díky které se často dokázali nebezpečným střetnutím vyhýbat. Ne vždy to ale bylo možné, a proto byl s vpády za Dunaj spojen i boj muže proti muži.

Když už k němu došlo, spoléhali se dolnodunajští Slované na širokou paletu úskoků a zbraní. Do boje nosili kopí a sekery a své protivníky zasypávali deštěm šípů a oštěpů. Východořímská vojenská příručka Strategikon uvádí, že slovanské šípy byly potřené jedem, který musel být z rány neprodleně odstraněn, dokud ještě nezačal působit.

Na svou ochranu Slované používali hlavně štíty. Zdroje, které nás o nich informují, se však rozcházejí, když dojde na popis jejich velikosti. Podle Strategikonu se jedná o velké a těžko přenosné štíty, podle Prokopia se zase Slované kryli malými štítky.

Nesoulad může být vyvolán několika desetiletími, která obě díla dělí, omylem jednoho z autorů anebo tím, že Prokopios se osobně setkal se slovanskými jezdci a ne pěšáky, jimž museli čelit východořímští vojevůdci v době sepsání Strategikonu.

Ať už to s jejich velikostí bylo jakkoli, konstrukčně byly slovanské štíty čistě organické. Ze západoslovanské a jihoslovanské oblasti se dochovalo jen málo puklic, což naznačuje, že štíty byly v těchto regionech vyráběny ze dřeva potaženého surovou kůží. Větší štíty, pokud je Slované skutečně používali, byly pravděpodobně dřevěné, u menších štítů je množství vhodných materiálů k jejich výrobě mnohem větší.

V úvahu přichází například i konstrukce se dřevěnou středovou částí a proutěným okrajem, která je známa z Polabí 10. století. I když ji od zmiňovaných pramenů oddělují takřka čtyři století, mohla se na dolním Dunaji objevit. Vznikl i pokus sestavit štít ze slámy potažené surovou kůží a i když se tyto dvě konstrukce mohou zdát zcela nedostatečné co do pevnosti, není tomu úplně tak. Navíc, cílem výrobce štítů nebyl zcela nezničitelný výrobek, protože štít se jen málokdy stával cílem přímých útoků a aktivnější použití štítu při krytí dále snižovalo nápor na jeho konstrukci. Výhodou těchto netypických materiálů jsou také snadná dostupnost a snadná práce s nimi.

Na rozdíl od Pobaltí, kde se díky tamní půdě dochovají v archeologickém materiálu i organické látky, je na podobné nálezy jihovýchodní Evropa chudá. Konstrukce nejstarších slovanských štítů proto nejspíš zůstane záhadou.

[reklama]

Zbroje se podle všeho netěšily příliš velké oblibě. Archeologické nálezy pro to sice neposkytují dostatečné doklady, dá se však předpokládat, že alespoň výše postavení válečníci používali lamelové přilby a pancíř nebo kroužkové zbroje. Vzhledem k rozšíření lamelových zbrojí mezi kočovnými sousedy Slovanů a východořímskými vojáky je pravděpodobné, že se dostaly i ke Slovanům, buď jako kořist nebo jako obchodní komodita.

Je pochopitelné, že s takovou výzbrojí se Slované snažili otevřeným bitvám vyhýbat. Bylo příliš riskantní se jich účastnit, protože – navzdory velmi rozšířené představě – východořímská vojska představovala stále nebezpečného nepřítele. Dobře vycvičená pěchota si ve spolupráci s jízdou dokázala s lehce vyzbrojenými Slovany snadno poradit.

Podobně jako ostatním nájezdníkům se Slovanům většinou podařilo zvítězit v otevřeném boji jen když prvním úderem rozbili sestavu protivníka. V opačném případě totiž následoval dlouhý opotřebovávací boj, v němž podmínky přáli lépe vyzbrojeným Římanům, které většinou chránila zbroj a těšili se lepšímu výcviku a disciplíně.

V takových podmínkách bylo mnohem výhodnější větší skupiny bojovníků rozptýlit napříč krajinou, udržovat si dobré povědomí o pohybech nepřítele a napadat protivníka jen za výhodných podmínek. Oblíbenou taktikou bylo vytváření léček, kdy se bojovníci schovali v lesním podrostu a na své nepřátele zaútočili bez varování. I proto Strategikon doporučoval proti nim válčit pokud možno v zimě, kdy podrost neposkytoval krytí a stopy ve sněhu prozrazovaly jejich přítomnost.

Podle Strategikonu se Slované také dokázali skrývat dlouhé hodiny pod vodou, protože si z dutých stébel vyráběli jakési šnorchly. Nakolik je však tato informace pravdivá, není příliš jisté.

S takovým vedením boje je spojená dobrá znalost okolního terénu. Zvláště na svém území v ní Slované vynikali: legendárním se stal útěk vojevůdce Ardagasta z jeho vesnice poté, co ji napadlo východořímské vojsko. Navzdory tomu, že musel nejprve čelit překvapení a poté odhodlaným pronásledovatelům, se mu nakonec podařilo uniknout. Jeho další osudy jsou však neznámé a je tedy možné, že jej v řece, do níž nakonec skočil, zastihla smrt. Tak jako tak projevil vysoké množství duchapřítomnosti spojené s výbornou znalostí okolí.

V mnohem větším měřítku se to projevilo v létě roku 593, kdy se před východořímským odřadem schovala skupina Slovanů v těžkém bažinatém terénu. Protože by postup na toto zalesněné území přinesl těžké ztráty, rozhodl se východořímský velitel založit požár a s jeho pomocí Slovany z jejich pozic vyhnat. Mokrá bažinatá půda však tento plán zmařila a vítězství dosáhli Východořímané až díky dobré radě jednoho zrádce ze slovanských řad.

Slované však přeci jen měli slabiny. Když se cítili bezpeční, mohli se oddat bezuzdnému pití. Při tom samém tažení se Východořímanům podařilo rozprášit opilý slovanský oddíl. Sami však málem neunikli stejnému osudu, protože po boji se rovněž pustili do zásob alkoholu a jen o několik málo hodin později se sami stali cílem útoku.

Ale… byli to partyzáni?

Přídomek „partyzánský“ se v souvislosti s raným slovanským válečnictvím objevuje více než často. Slované si jej zasloužili hlavně bojem v malých skupinách, které se příliš nehrnuly do čelných střetnutí a raději útočily na své protivníky ze zálohy. Také to, jak využívali terén je často vykládáno jako doklad jejich „partyzánství“. Není to ale úplně správně.

Boj v malých skupinách byl přímo podmíněn tím, jak byla uspořádána jejich společnost. V podmínkách politické fragmentace jednoduše nebylo možné svolat vojsko, které by bylo podobně velké jako například východořímské polní armády dosahující velikosti okolo dvanácti tisíc mužů. Počet bojovníků ještě nedělá partyzány: ostatně s takovou by se za partyzány daly označit i menší oddíly vysílané Východořímany proti Slovanům.

Co se vyhýbání přímým střetnutím týče, to u Slovanů sice platí, jejich protivníci na tom však nebyli příliš jinak. Dobové vojenské příručky často hovoří o tom, že pouštět se bezhlavě do bitvy není příliš moudré, a že je někdy lepší se boji vyhnout a protivníka porazit méně konvenčními metodami, jako vyčerpáním jeho vůle bojovat, jeho zásob nebo vhodným manévrováním.

A využití terénu? Každý vojevůdce musí využívat terén. V době, kdy se Slované ukrývali v hloubi podunajských hvozdů, stáhl se před Peršany císař Herakleios do nitra anatolských hor, které nabízely lepší možnosti obrany. A ostatně i na Dunaji dokázali Východořímané bojovat a vítězit v obtížném terénu, když o něm měli dostatek informací. Podle této logiky je tedy možné označit za partyzánské i některé akce východořímské armády, což však příliš nedává smysl.

[reklama]

Od partyzánských hnutí dvacátého století Slovany také odlišovaly cíle, které si pro své války vytyčili. Zatímco například čečenští povstalci nebo afghánští mudžahedíni se snažili svým nekonvenčním přístupem ze svého území vyhnat cizí armádu, Slované většinou tuto cizí armádu představovali. Jen málokdy museli čelit východořímské invazi a většinou to byli oni, kdo podnikal útočné akce na nepřátelském území.

Rané slovanské válečnictví tedy může v některých rysech připomínat partyzánská hnutí, ovšem nesplňuje veškeré požadavky. Slovanská vojska sice byla skutečně menší a preferovala jiný způsob boje než otevřená střetnutí, to však často platilo i pro jejich protivníky, které je více než těžké označit za partyzány. Navíc se lišily i cíle, kterých se Slované snažili dosáhnout. Zatímco oni pronikali na nepřátelské území, moderní partyzáni se většinou snaží své území ubránit.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje
CURTA, Florin, 2001. The Making of the Slavs: History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500–700. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-511-49629-5.

CURTA, Florin, 2016. Avar Blitzkrieg, Slavic and Bulgar Raiders, and Roman Special Ops: Mobile Warriors in the 6th-Century Balkans. In: Istvan ZIMONYI a Osman 

CURTA, Florin a Bartłomiej Szymon SZMONIEWSKI, 2019. The Velestion Hoard. Cham: Springer Nature. ISBN 978-3-030-04846-4.

KARATAY, ed. Central Eurasia in the Middle Ages. Studies in Honor of Peter B. Golden. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, s. 69–89. ISBN 978-3-447-10664-1.

GORELIK, Mikhael, 1998. Warriors of Eurasia. Stockport: Montvert. ISBN 978-1-874101-07-9.

GROTOWSKI, Piotr, 2005. Sztuka wojenna Słowian w świetle bizantyjskich traktatów wojskowych. Acta Militaria Mediaevalia [online]. 57. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.14746/sa.2016.57.3

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

KARDARAS, Georgios, 2018. Sclaveni and Antes. Some Notes on the Peculiarities Between Them. Slavia Orientalis. LXVII(3), 377–393. ISSN 0037-6744.

LUŇÁK, Petr, 2007. Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR [online]. Brno. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/c2wuo/

RÓŻYCKI, Łukasz, 2016. Sztuka wojenna słowian w świetle dzieła Teofilakta Symokatty. Slavia Antiqua [online]. LVII, 53–76. ISSN 2545-0212. Dostupné z: doi:10.14746/sa.2016.57.3

VLASATÝ, Tomáš, [b.r.]. Slovanský štít z hradiště Lenzen. Projekt Forlǫg [online]. [vid. 2023-05-31]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/slovansky-stit-z-hradiste-lenzen/

WOOD, Amy, 2015. Why Were the Sclavenes Never Roman Allies? [online]. Sydney. Bakalářská práce. Macquarie University. Dostupné z: https://www.academia.edu/36979061/_2016_Why_Were_the_Sclavenes_Never_Roman_Allies_A_Study_of_Late_Antique_Roman_Frontier_Policy_and_a_Barbarian_Society_Sydney_Macquarie_University_unpublished

Úvodní obrázek je převzat z Curta, Szmoniewski 2019.