Další válka na Dunaji: Petrova výprava proti Slovanům

Mužem, proti jehož vůli se vojsko začalo bouřit jen krátce poté, co byl do velitelské funkce ustaven, nebyl nikdo jiný než Petr, bratr východořímského císaře Maurikia. Od Petrova jmenování si imperátor sliboval větší kontrolu nad vojskem dislokovaným v Thrákii. Následující týdny, v jejichž průběhu měl Petr možnost prokázat své dovednosti vojevůdce a vydobýt si slávu a uznání, však ukázaly, jak špatná to byla volba.

Díky Petrově neschopnosti se válka proti Slovanům nikam neposunula a navzdory několika dílčím vítězstvím nebyl tento generál schopen zastavit, nebo alespoň zpomalit pronikání Slovanů na jih od Dunaje. Svými neuváženými kroky navíc ohrozil zahraniční politiku říše. Tento sled strategických omylů se odehrál roku 594, jen rok od tažení vojevůdce Priska za Dunaj, které po dlouhé době přineslo Východořímanům úspěch.

[reklama]

Císařův nový stratég

Priskos, vůdce předešlé výpravy proti Slovanům, dokázal porazit několik místních slovanských vojevůdců, kteří ohrožovali balkánské provincie Východořímské říše. Za oběť mu padl proslulý nájezdník Ardagast, jehož vojsko se po úspěšném nočním útoku Východořímanů rozpadlo, a Musokios, který byl poražen díky zradě jednoho ze svých mužů. Priskos mohl pomýšlet na dříve nemyslitelnou věc: přezimovat na území nepřítele.

Tato myšlenka skýtala mnoho výhod. Zásobování by probíhalo na úkor Slovanů – zásoby by si obstarávali vojáci sami drancováním okolí tábora a opevněný tábor by mohl sloužit jako základna pro zimní výpravy. I přes horší počasí nabízely právě zimní tažení širší možnosti v boji proti Slovanům, kteří místo otevřených bitev vyhledávali spíše přepady přesouvajícího se nepřítele, chystali pasti a skrývali se v hustých lesích. V zimě se však nemohli spoléhat na ochranu stromů a lesního podrostu, protože mu opadalo listí.

Navzdory výhodám, které zimování na území nepřítele skýtalo, byli vojáci více než neochotní na něj přistoupit. Polní ležení nemohlo nahradit svým komfortem pevnosti na východořímské straně hranice, potraviny a píci si museli obstarávat pleněním, místo toho, aby byli živeni usedlými obyvateli pohraničí a také museli čelit neutuchajícím slovanským útokům. Ve vojsku upadala kázeň a muži začali pomýšlet na návrat. Priskos nakonec vyhověl jejich požadavkům a stáhl se zpět na vlastní území.

Jeho přesun upoutal pozornost avarského kagana. Už v létě Priska bedlivě sledoval, protože území podunajských Slovanů považoval za sféru svého vlivu, přesto však dovolil Východořímanům proti nim zasáhnout. Nyní vycítil příležitost zmocnit se snadné kořisti a začal s Priskem vyjednávat o výši jakési náhrady za to, že se odvážil plenit na území kaganových poddaných.

Priskos nebyl v jednoduché situaci. Vlastní vojáci po něm požadovali, aby se vrátil domů, kagan by si přál bohatou kořist a císař potřeboval vítězství, které by ukázalo, že Východořímská říše je schopna úspěšných ofenzivních akcí. Zájmům všech nešlo vyhovět, a tak se Priskos pragmaticky rozhodl pro kompromis mezi požadavky svých mužů a kagana, kterému přenechal zajatce získané při tažení, jichž bylo podle Theofylakta Simokattyna pět tisíc. Vojákům se pochopitelně nelíbilo, že se musí vzdát drahocenné kořisti. Jejich velitel však nechtěl riskovat přímý střet s Avary a nakonec se mu je podařilo přesvědčit o výhodnosti obchodu s kočovníky.

Na císaře ale jeho dohoda dojem neudělala.

Maurikios potřeboval ukázat moc impéria a i když se jeho vojsku podařilo porazit některé slovanské předáky, výsledný dojem z úspěchu kazilo předání kořisti do rukou nepřítele. Navzdory tomu, že se císaři snažili vyrovnat svým avarským protivníkům, předal jeden z jejich vojevůdců nepříteli celou svou kořist. Maurikios se rozhodl odvolat z velení Priska a nahradit jej svým bratrem Petrem, od nějž nejspíše předpokládal loajálnější kroky a snad i očekával, že si jeho příbuzný na válečném tažení vydobude slávu.

Dlouhý řetězec omylů

Petr se tedy vydal k vojsku, které tou dobou tábořilo v Odessu. Byl vybaven písemným pověřením a několika rozkazy, které několik dní po svém příchodu k vojsku dal veřejně vyhlásit. Týkaly se většinou materiálního zabezpečení vojáků, které upravovaly k horšímu, na což Petrovi muži reagovali odřeknutím poslušnostmi a urážením císaře. Zatajením toho nejhoršího a vyzdvihnutím prospěšnějších nařízení se mu ale nakonec podařilo vojáky zase získat na svou stranu.

Poté se vydal na pochod a určil oddíl o síle tisíce mužů, který měl táhnout před hlavními silami, vedený taxiarchou Alexandrem, který předchozího roku porazil s pomocí zrádného Gepida velký oddíl Slovanů na řece Ialomițě. Vybraná tisícovka narazila na cestě na skupinu přibližně šesti set Slovanů, kteří se právě vraceli z úspěšného nájezdu zpátky domů. Byli obtíženi kořistí, kterou vezli na vozech, a vedli s sebou mnoho zajatců. Když zjistili, že jsou pronásledováni, a že Východořímanům neuniknou, začali se připravovat k obraně.

Z vozů postavili hradbu, za kterou se schovali i se zajatci. Kromě toho začali spěšně zabíjet zajaté muže, a když se jejich protivníci přiblížili, začali po nich házet oštěpy. Opěšalí jezdci se nedokázali v dešti oštěpů přiblížit dostatečně blízko a jejich vlastní ostřelování nebylo dost účinné. Teprve odvaha jednoho z Východořímanů, který pronikl až k jednomu z vozů, na nějž vylezl, rozhodla bitvu. Inspirován smělostí jednoho ze svých, i zbytek Alexandrových mužů přešel do rozhodného útoku.

Slované, kteří viděli, že z obtížné situace není úniku, pobili zbytek zajatců, než sami podlehli. Vítězové potom zpravili svého hlavního velitele o úspěchu, a jakmile Petr dorazil na místo bitvy, odměnil nejodvážnější muže z předvoje a vydal se na lov. Kvůli své nešikovnosti si na něm zlomil nohu a pochod vojska se zastavil. Dále se vojáci vydali, až když jim prostřednictvím dopisů císař Maurikios připomněl jejich poslání.

[reklama]

Další smůla postihla vojsko, když přitáhlo k městu Asem. Bránila ho silná a dobře vyzbrojená posádka, kterou by Petr rád zařadil do svého vojska. Navzdory tomu, že tyto vojáky ustanovil jako obránce města samotný císař Justin, Petr po nich požadoval, aby se přidali k jeho výpravě. Odmítli a schovali se v chrámu, od jehož posvátnosti očekávali ochranu. Petr svátost místa ignoroval a vyslal pro ně taxiarchu Gentzona s oddílem mužů. Městští vojáci se v kostele zabarikádovali a Gentzon musel čelit dilematu. Buď mohl porušit právo městské posádky na azyl v kostele a postavit se zvyklostem své kultury, nebo neuposlechnout rozkaz. Nakonec rozhodl rozkazu neuposlechnout a Petr jej za trest zbavil velení.

Gentzon přitom patřil mezi schopné důstojníky. Byla to právě jeho pohotovost, která zachránila Priska, když jeho vojáci propadli pití poté, co zvítězili nad Musokiem. Na mužích jako on a Alexandros stála celá východořímská vojenská mašinerie. Jeho degradace byla nejspíš jen další z Petrových chyb.

Neschopen řešit situaci jinak než silou, pokusil se Petr zajmout místního biskupa. Měšťané si něco takového nenechali líbit, vyhnali Petrova vojáka, který si pro biskupa přišel, a zavřeli brány města. Petr, protože neměl jinou možnost, se znovu vydal na pochod. Špatná rozhodnutí ale výpravu provázela i nadále.

Předvoj vojska narazil na tisícovku Bulharů, kterou i přes mír mezi Východořímskou říší a Avarským kaganátem napadl. Bulhaři se pokusili vyjednávat s velitelem předvoje, který pro odpověď poslal přímo k Petrovi. Vůdce výpravy se rozhodl pro boj, ovšem ten pro něj nedopadl dobře. Bulhaři donutili své protivníky k ústupu a z bojiště odjeli rovnou za kaganem, který nechtěl nechat střetnutí bez následků a vyslal k Petrovi svého vyslance.

Petrovi se podařilo z nepříjemné situace vykroutit. Tvrdil, že o útoku nevěděl, a svou výmluvu doprovodil bohatými dary a vrácením kořisti, což kaganova vyslance uspokojilo. Menší štěstí měl velitel předsunutého oddílu, jehož nechal Petr zbičovat. Poté se vojsko stočilo k Dunaji, který plánovalo přejít.

V noci nechal Petr přeplout oddíl dvaceti průzkumníků řeku, aby zjistili, jestli se na protějším břehu neskrývá nepřítel. Zatímco druhého dne spali, zastihli je v jejich denní skrýši Slované a zajali je. Výslechem se dozvěděli, že Petr plánuje přeplout Dunaj, na což slovanský velitel jménem Peiragastus zareagoval obsazením levého břehu. Jeho válečníci se ukryli v houští, a když se nic netušící Východořímané přiblížili na svých vorech, začali na ně házet oštěpy. Petrovým mužům se dlouho nedařilo vylodit, nakonec ale zasáhlo válečné štěstí v jejich prospěch, když se jim podařilo zabít Peiragasta. Po jeho smrti se zbývající Slované stáhli. Protože Východořímané neměli dostatek koní, aby je mohli pronásledovat, unikli obránci do bezpečí.

Výprava vyrazila dále do nitra nepřátelského území, Petr ji však zavedl na území, kudy neprotékala žádná řeka a jeho vojáci trpěli žízní tak velkou, že museli pít vlastní moč. Vojsko proto zamířilo k řece Buzǎu, vzdálené přibližně dvacet kilometrů. Ani tam mu ale nebylo dovoleno utišit žízeň: říční koryto kontrolovali z jeho druhé strany Slované ukrytí v houští, kterým se povedlo odrazit východořímský pokus o překročení řeky. Expedice nemohla pokračovat dál.

[reklama]

Theofylaktos Simokattés, který zaznamenal průběh celé výpravy, cestu zpět na vlastní území nepopisuje. Ve svém vyprávění zmínil jen, že císař odvolal z vedení armády Petra a na jeho místo dosadil opět Priska, který se ukázal jako mnohem schopnější velitel. Když se následující jaro chystal Priskos k další výpravě, zjistil, jak vysoké ztráty vojsko postihlo a jen přímluva některých dvořanů jej odradila od toho, aby o nich zpravil císaře Maurikia.

Tažení z léta roku 594 tedy nepřineslo kromě několika málo dílčích vítězství nic. Petrovou neschopností armáda dislokovaná v Thrákii utrpěla velké ztráty, došlo k další diplomatické roztržce s Avary, která rozhodně nezvýšila imperiální prestiž, a nepovedlo se přenést válku na území nepřítele.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

CURTA, Florin, 2001. The Making of the Slavs: History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500–700. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-511-49629-5.

CURTA, Florin, 2016. Avar Blitzkrieg, Slavic and Bulgar Raiders, and Roman Special Ops: Mobile Warriors in the 6th-Century Balkans. In: Istvan ZIMONYI a Osman KARATAY, ed. Central Eurasia in the Middle Ages. Studies in Honor of Peter B. Golden. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, s. 69–89. ISBN 978-3-447-10664-1.

GORELIK, Mikhael, 1998. Warriors of Eurasia. Stockport: Montvert. ISBN 978-1-874101-07-9.

GROTOWSKI, Piotr, 2005. Sztuka wojenna Słowian w świetle bizantyjskich traktatów wojskowych. Acta Militaria Mediaevalia [online]. 57. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.14746/sa.2016.57.3

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

RÓŻYCKI, Łukasz, 2015. Fear – Elements of Slavic „Psychological Warfare” in the Context of Selected Late Roman Sources. Journal of Ancient History and Archeology [online]. (2.1), 23–29. Dostupné z: doi:10.14795/J.V2I1.94

RÓŻYCKI, Łukasz, 2016. Sztuka wojenna słowian w świetle dzieła Teofilakta Symokatty. Slavia Antiqua [online]. LVII, 53–76. ISSN 2545-0212. Dostupné z: doi:10.14746/sa.2016.57.3

WOOD, Amy, 2015. Why Were the Sclavenes Never Roman Allies? [online]. Sydney. Bakalářská práce. Macquarie University. Dostupné z: https://www.academia.edu/36979061/_2016_Why_Were_the_Sclavenes_Never_Roman_Allies_A_Study_of_Late_Antique_Roman_Frontier_Policy_and_a_Barbarian_Society_Sydney_Macquarie_University_unpublished