Soumrak avarské moci: Francko-avarské války mezi roky 791-796

Francko-avarské války na sklonku osmého století jsou spíše opomíjeným tématem mezi historiky, kteří se zabývají karolinským válečnictvím. Nacházejí se ve stínu jiných velkolepých vojenských akcí, jimž se nemohou rovnat ani délkou, ani poměrně podrobným popisem, tolik vlastním například pro Karlovo tažení do Saska. V očích svých současníků však byly minimálně stejně významné jako ostatní francká tažení pod vedením Karla Velikého.

Pro dějiny střední Evropy však navzdory ne zcela velkému zájmu historiků představují tyto války důležitý předěl. Jen díky tomu, že se Frankům podařilo zničit Avarský kaganát, mohly elity Slovanů, kteří žili na jeho okraji, vstoupit do dějin jako zakladatelé dynastií a později i raných státních útvarů. Tito lidé obývali i území dnešní Moravy a někteří z nich jsou dnes známi jako příslušníci Mojmírovské dynastie. Tento článek se zabývá událostmi, které předcházely jejich mocenskému vzestupu.

Hra o říční hranici

Do kontaktu s Franky se Avaři dostali krátce po svém příchodu do Evropy v polovině šestého století. Ještě před jejich migrací do Podunají uspořádali několik nájezdů na vlastní francké území. Podnikali je hlavně ve snaze stmelit dosud nesourodou skupinu nomádů a zajistit si případnou západní hranici, již by mohli Frankové ohrozit, pokud by Avaři nakonec přeci jen přesídlili ze stepi do Karpatské kotliny.

Po své migraci se v devadesátých letech šestého století krátce vojensky potýkali s Bavory. Jinak klidné soužití narušilo v osmém století jen soupeření o knížectví korutanských Slovanů, které dopadlo ve prospěch Bavorů. I přes tyto epizody však byly avarské vztahy s jejich západními sousedy vcelku nenásilné, z části proto, že se v první polovině sedmého století propadl kaganát do vleklé krize. Z ní se nakonec vynořil jako společnost, jejíž ekonomika spoléhala více na obchod, řemeslo a zemědělství než na pustošivé nájezdy, jako to bylo v prvních osmi desetiletích její existence.

[reklama]

Změna nastala s mocenským nástupem Franků v této oblasti. Na franckou anexi severní Itálie avarský kagan ještě nereagoval, byť s donedávna samostatným langobardským královstvím sdílel část své hranice, a omezil se na poskytnutí azylu před franckou mocí některým langobardským uprchlíkům. Teprve se vzrůstajícím zájmem franckého krále Karla Velikého o Bavorsko kagan otočil.

Roku 782, snad v předtuše následujících událostí, vyslal k Frankům poselstvo, jehož úkolem bylo dohodnout s Franky vzájemně uznávanou hranici, již měla určovat svým tokem řeka Enže. Svou žádost doprovodili Avaři vysláním vojska právě k této navrhované hranici, nakonec se ale neodvážili ji překročit. Karel na jejich varování nedbal a poselstvo propustil, aniž by jejich jednání mělo nějaký výsledek. Situace zatím pro kagana nebyla příliš vážná; Bavorsko stále zůstávalo samostatné a tvořilo jakýsi nárazník mezi ním a území chtivými Franky.

To se změnilo o šest let později, když byl bavorský kníže Tassilo obviněn ze „zběhnutí od korouhve“ a paktování se se Slovany a Avary, nepřáteli říše. Jako trest mu Frankové vyměřili vyhnanství v klášteře. Jediný, kdo vystoupil ve prospěch nešťastného panovníka, byli Avaři, kteří reagovali vysláním dvou nájezdů do severní Itálie a Bavorska. Vojsko operující v Bavorsku porazili Bavoři dokonce v otevřené bitvě a ani nájezdníkům směřujícím do Itálie se nevedlo lépe. Izolovaná akce tak neodradila Karla od toho, aby učinil Bavorsko součástí své říše.

Nyní stáli Frankové na západní hranici kaganátu a bylo zřejmé, že se na ní jen tak nezastaví.

První výprava do nitra Panonie

Francký úder přišel tři roky po Tassilově sesazení. Karel Veliký shromáždil vojsko ze všech koutů své říše: kromě těch povolaných z franckého vnitrozemí se výpravy účastnili i Sasové a Frísové a snad i Slované z východního pohraničí, jak nasvědčují Annales Alamanici. Do služby byli povoláni i Bavoři, byť jen jako posádky lodí nově postavené dunajské flotily, jejímž úkolem bylo zásobovat postupující vojsko.

Tak veliká říše jako ta francká se musela potýkat s některými mobilizačními problémy. Nebylo možné svolat tolik vojska na jedno místo, jednak kvůli zásobám a jednak kvůli geografii Karlova impéria. Ta hrála při přípravě tažení z roku 791 obzvlášť ve francký neprospěch: Sasové a Frísové pod vedením Theodoricha a Meginfrida by museli ze západu obcházet území Čechů, aby se dostali do Řezna, odkud vyšla spojená armáda vedená Karlem osobně. Zvolili tedy cestu přes Čechy s tím, že se ke Karlovi připojí až na území kaganátu na březích Dunaje.

[reklama]

I čas zahájení výpravy byl nezvyklý. Karel čekal až na začátek podzimu, aby s sebou do cizí země mohl vzít co nejvíce zásob. Samotnému začátku tažení předcházely třídenní bohoslužby za zdar výpravy a teprve po nich byla Avarům vyhlášena formálně válka. I přes tento pozdní politický akt Frankové porušili mír již přibližně o měsíc dříve, když se z Itálie vydalo na pochod vojsko pod vedením Karlova syna Pipina, překročilo avarskou hranici a dobylo jakousi pevnost nazývanou „ualum“. Poté se stáhlo zpět do Itálie. Zda se jednalo o pokus vpadnout do kaganátu v několika směrech najednou a vyplenit tak co největší území, není jasné. V úvahu přichází i možnost obrátit kaganovu pozornost od hranice na Enži.

Prvního vítězství dosáhli Frankové, když dobyli avarskou pevnost na řece Kampě a svůj úspěch zopakovali u opevnění na hoře Kumeoberg nedaleko starého římského města Komageny. I když nás v tomto případě prameny informují alespoň o přibližné lokaci obou zmiňovaných pevností, přesné určení místa, o kterém se zmiňují, zůstává tak jako v případě mnoha jiných bojišť známých z raně středověkých kronik a análů záhadou.

S nastupujícím podzimem pokračovali Frankové dále do nitra kaganátu, pravděpodobně s cílem zasáhnout jeho politické a ekonomické centrum, popřípadě zničit avarskou vojenskou moc v bitvě, pokud k tomu bude příležitost. Avaři však tuto možnost Frankům nenabídli. Není jasné, zda se polní bitvě vyhýbali v obavě o její výsledek, nebo zda vůbec nesvolali své vojsko, nicméně v průběhu tažení nedošlo k žádné skutečné bitvě v poli.

Zhoršující se počasí a snad i epidemie, která postihla koně, kteří putovali spolu s vojskem, donutili Karla změnit směr tažení. Od soutoku Dunaje s Rábou, nejvzdálenějšího bodu jeho postupu, se stáhl přes antickou Savarii (dnešní Szombathely), zpátky do Řezna. Severní proud vojska se vrátil zpátky domů přes Čechy, což nasvědčuje, že jejich průchod byl předem dojednán.

Bavorskou hranici překročilo sice vítězné, ale zle pocuchané vojsko. I když nedošlo k žádným větším ztrátám, které by způsobili sami Avaři, epidemie franckých koní si vybrala svou krutou daň. Podle dobové zprávy její řádění přežil jen každý desátý kůň.

Tato událost zkřížila Karlovi jeho další plány s kaganátem. Původně zamýšlel uspořádat sérii velkolepých tažení. Ta mělo být usnadněna díky kanálu spojující Mohan s Dunajem, který se Frankům sice nepodařilo nikdy dokončit, ale jehož kopání začalo krátce po Karlově výpravě z roku 791. Problém však představoval nedostatek koní u Karlova vojska, které zimovalo v Řezně. Epidemie naštěstí pro krále nezasáhla Sasy a Frísy táhnoucí po levém břehu Dunaje, a tak se na jejich jízdu mohl stále spolehnout. Saské povstání, které vypuklo právě v době, kdy se tito vojáci pod vedením Theodoricha a Meginfrida přesouvali do Bavorska, však zhatilo i tento plán, protože se Sasům podařilo tuto armádu rozprášit. Nedostatek koní pak zajistil, že samotný Karel musel jen přihlížet saské vzpouře, protože neměl vojsko, s nímž by ji mohl potlačit. Další události pak odvedly jeho pozornost na sever říše a k žádné další výpravě proti Avarům pod jeho vedením nedošlo.

Avarská záležitost ale nebyla pro Franky zcela ztracená. Zemi ničila občanská válka, která útočila na samotné základy tamní společnosti. Kagan, podle avarské víry vyvolený nebesy, byl zavražděn a o uprázdněný trůn se začala ucházet místní elita. Právě z této doby máme nejvíce zpráv o avarských hodnostářích, jichž se nám nedostává z doby rané existence kaganátu. Ukazují nám, že v avarské říši došlo k decentralizaci moci, která se právě v tuto chvíli Avarům vymstila.

Pád kočovnické říše

Roku 795 na sebe Avaři opět upozornili, když jejich tudun, vládnoucí nejspíš v západní části avarského panství, požádal Karla Velikého o ochranu. Pro franckého krále se najednou otevíraly zcela nové možnosti, které tento nový klient nabízel. Karel souhlasil a už následujícího roku se zmíněný velmož nechal pokřtít. Oproti svým protivníkům získal cenného spojence, jehož pomoc se projevila snad ještě na podzim roku 795. Právě tehdy se slovanskému válečníkovi Vonomírovi ve franckých službách podařilo vyplenit centrum avarské moci nazývané v pramenech hrink.

Není sice zcela jasné, kde toto místo leželo, Vonomírova úspěšná výprava ale ukazuje na skutečně hlubokou krizi, jíž si kaganát procházel. Podařilo se mu dokonce získat celý poklad kaganů a odeslat jej zpátky do Itálie, z níž se na výpravu vydal. Dosavadní interpretace jeho výpravy stavěly právě na tomto aspektu a vykládaly ji jako čistě kořistnický nájezd. Žádost o ochranu avarského tuduna však může poukazovat na zcela jiný záměr: likvidaci jiného silného hráče v Panonii a udržení statutu quo, který Frankům vyhovoval.

Následujícího roku ‒ tedy roku 796 ‒ se do válkou zmítané země vydal na vojenskou výpravu proti Avarům Karlův syn Pipin. Zamířil po stejné trase jako předchozího roku Vonomír, tedy přímo do srdce avarského panství. Stejně jako minulý podzim se Frankům nikdo do cesty nepostavil a Pipinovi se podařilo překonat celou cestu bez potíží. Nakonec se mu vstříc vydal i kagan se svým dvorem a poddal se Frankům, což však Pipinovi nezabránilo znovu dobýt avarský hrink. Jednalo se však skutečně o vítězství?

Problematický zisk

[reklama]

Avarský kaganát sice jako celek přestal existovat, zůstalo po něm však komplikované politické dědictví. Zatímco Frankové se snažili ovládnout celé jeho území, obyvatelé rozehráli vlastní mocenskou hru. Ke slovu se konečně dostala slovanská knížata, která obývala jeho periferii a nikam nezmizely ani avarské elity, které zatáhly zemi do devastující občanské války.

V následujících letech musel Pipin podniknout další výpravy, které nabývaly mnohem dramatičtějšího průběhu: v roce 799 například zahynul v boji proti Avarům první významnější francký válečník, bavorský prefekt Gerold. Tou dobou si i sami Frankové začali klást otázku, zda byla jejich politika v Podunají správná, protože po zhroucení avarské moci umožnilo slovanským knížatům zvětšit své domény právě na úkor Avarů. Alkuin z Yorku si stěžoval, že avarský národ byl zničen franckými výboji a další události potvrzují jeho starosti. Roku 805 si u Karla Velikého stěžoval avarský velmož, nazývaný v pramenech podle svého titulu „kapkan“, na neustálé útoky Slovanů, kvůli kterým mu byla udělena Franky země na západním okraji bývalého kaganátu.

O sedmnáct let později se Avaři objevují v písemných pramenech naposledy, když vyslali své poselstvo na sněm ve Frankfurtu. Je snad dějinnou ironií, že právě tehdy se objevili na obzoru franckých analistů Moravané, kteří z úpadku avarské moci mnoho získali. Jejich mocenský vzestup by však nebyl možný bez francké nedbalosti, která umožnila jak moravským, tak i například posávským elitám vstoupit do hry o moc v Podunají, zničit jakékoli pozůstatky Avarského kaganátu a nakonec i vyzvat Franckou říši na souboj o vlastní nezávislost.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Lubomír HAVLÍK, Zdeněk MASAŘÍK a Radoslav VEČERKA, ed., 1966. Magnae Moraviae Fontes Historici I. Praha, Brno: Státní pedagogické nakladatelství.

CSENDES, Peter, 1970. Zu den Awarenkriegen unter dem Karl dem Grossen. Unsere Heimat. 41(3), 93–107.

DEÉR, Josef, 1965. Karl der Große und der Untergang des Awarenreiches. In: Helmut BEUMANN a Wolfgang BRAUNFELS, ed. Karl der Grosse. Lebenswerk und Nachleben Teilband 1. Düsseldorf: Schwann, s. 719‒790.

GILLMOR, Carroll, 2005. The 791 Equine Epidemic and its Impact on Charlemagne’s Army. In: Kelly DEVRIES a Clifford J. ROGERS, ed. Journal of Medieval Military History: Volume III. Woodbridge, Rochester: Boydell & Brewer, s. 23‒45. ISBN 978-1-84383-171-6.

HAMMER, Carl I., 2018. In the Field with Charlemagne, 791. In: John FRANCE, Kelly DEVRIES a Clifford J. ROGERS, ed. Journal of Medieval Military History: Volume XVI. Woodbridge, Rochester: Boydell & Brewer, s. 1–16. ISBN 978-1-78327-310-2.

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

Ilustrace použité v článku pocházejí z digitální faksimilie Štutgartského žaltáře a jsou k nalezení zde.