Panonie v ohni: Jak francké neúspěchy stvořily Velkou Moravu?

Přelom osmého a devátého století se v Podunají nesl ve znamení střetů mezi Franckou říší a Avarským kaganátem. I když první boje většinou končily pro Franky vítězně, nepodařilo se jim zcela zlomit moc svých protivníků. V posledním tažení z roku 796 Karlův syn Pipin sice dokázal dobýt avarský hrink a tím přivést kaganát alespoň teoretickou kontrolu impéria, nezničil však zcela avarskou moc. Dobové prameny pouze poznamenávají, že Avary zahnal za Tisu, k jejich definitivní porážce nicméně nedošlo.

Problémy se v Panonii projevily již následujícího roku. Kvůli nestabilní situaci do Avarie vyrazila dvě vojska pod vedením Pipina a friulského markraběte Ericha. Oba vojevůdci byli úspěšní, Erichovi se dokonce podařilo porazit Avary v bitvě. Jejich vítězství nakonec přispěla k tomu, že na podzim franckého krále Karla navštívili avarští poslové s dary a sliby věrnosti.

[reklama]

Ani tentokrát to však neznamenalo, že se francká moc nad Karpatskou kotlinou upevnila, dvě výpravy malého rozsahu nemohly změnit celkovou situaci. Roku 799 kvůli tomu dochází k dalším nepokojům a zásadnímu obratu v christianizaci Panonie – dosvědčuje to ve svém dopise salcburskému biskupu Arnovi blízký rádce Karla Velikého Alkuin. Svému příteli píše, že Frankové ztratili Huny (jak Frankové Avary nazývali) svou nedbalostí. Jeden z klíčových ukazatelů francké vlády a kulturního vlivu, křesťanství, se tedy mezi Avary neuchytilo. Problémy, které to signalizovalo, se projevily již nedlouho potom.

Ztráty narůstají

Nepokoje na východě se rozhodli řešit bavorský prefekt Gerold a již zmiňovaný Erich, který měl z bojů s Avary bohaté zkušenosti. Ještě předtím, než friulský markrabě zvládl proti vzbouřeným Avarům zakročit, jej však zabili obyvatelé Trsatice na jaderském pobřeží. Vzhledem k tomu, že město v té době patřilo Byzantincům, se v mocenské hře o střední Podunají projevil nový rozměr, který byl však ve francké zahraniční politice citelný již několik dlouhých let: komplikovaný vztah s Konstantinopolí. Expanzí na východ se Frankové dostali do zájmové sféry byzantských císařů, ovšem jejich soupeření se omezilo jen na oblast Jadranu. Do avarských záležitostí se promítlo jen okrajově, jako například tím, že odčerpávalo cenné zdroje na jihovýchodní hranici od Podunají.

Na rozdíl od zavražděného Ericha se Gerold do Panonie skutečně vydal. Ani na něj však nečekal šťastný osud, protože byl zabit i se svými dvěma průvodci, když připravoval své vojsko k bitvě. Kronikář Einhard v životopise Karla Velikého k vraždě dopsal, že ji spáchal „neznámo kdo“. Jestli byl vrah placený Avary, nebo bavorskou politickou opozicí, proto není jasné. Možností také je, že k vraždě, nebo přesněji zabití, došlo náhodou, což se stalo mnoha dalším vojevůdcům a válečníkům.

Bavorský prefekt však nebyl jedinou vysoce postavenou obětí avarských válek. Roku 802 v Panonii zahynula také knížata Chadaloh a Goteram, když Avaři napadli místo zvané „castellum Guntionis“. Přesná poloha tohoto opevnění není známa a nejsme tedy schopni vojenské akce v této době přesně lokalizovat. Je však jisté, že boje mezi Franky a Avary probíhaly, a že se situace pro francké posádky a vojska zhoršovala. Na rozdíl od první poloviny devadesátých let, kdy Avaři prakticky nekladli odpor, se totiž poprvé dozvídáme o ztrátách tak významných mužů, že to zaznamenali i frančtí letopisci. Nemusí to sice nic říkat o ztrátách v řadách vojáků, spolu s dalšími prameny, jako je například Alkuinův dopis, to však maluje velmi nepříznivý obraz francké moci na východě.

Obtížná situace byla zčásti způsobena velikostí francké říše. Avarský kaganát nebyl jejím jediným protivníkem a Karel měl mnoho jiných problémů, kterým se musel věnovat. Panonie, která mu beztak nikdy celá nepatřila, byla až na nižších příčkách jeho žebříčku priorit. Jeho lidé, kteří měli za úkol záležitosti v kaganátu spravovat, si museli poradit sami.

Impérium vrací úder

Změna přišla teprve roku 803, tedy šest let po posledních dvou velkých výpravách. Karel v tomto roce vyslal proti Avarům a Slovanům jízdní armádu, která měla přinést pořádek mezi Slovany a Avary, kteří kromě Franků bojovali ještě mezi sebou. O tom, kudy toto vojsko táhlo, a jaký byl průběh jeho tažení, nemáme příliš zpráv. Bez ohledu na to, co se v průběhu vojenských akcí stalo, však výprava přinesla úspěch: na podzim se ke Karlovi do Cách opět dostavili avarští a slovanští poslové se sliby věrnosti a také dary.

Mezi těmi, kteří dorazili před císaře Karla, byl i jakýsi zodan, jehož jméno je většinou interpretováno jako zkomolenina titulu tudun. Nabízí se otázka, zda to byl ten samý tudun, kterému Frankové před osmi lety udělili ke spravování území mezi Savarií (dnes Szombathely, Maďarsko) a Carnuntem (dnes Petronell, Rakousko). Vzhledem k tomu, že titul tudun u Turkitů náležel správci některé části říše, je možné, že se jednalo o velmože z jiné oblasti rozpadajícího se kaganátu. Je ale také možné, že tudun z roku 795 Franky v chaosu druhé poloviny devadesátých let zradil, a nyní se vrátil na jejich stranu. 

Na dva další roky v západní Panonii zavládl zdánlivý klid. V době, kdy se pozornost Karla Velikého obrátila k Čechám, k němu dorazil avarský kapkan jménem Theodor s žádostí, aby dostal se svým lidem zemi, kde by byl v bezpečí před Slovany, kteří je ohrožovali neustálými útoky.

Karel mu vyhověl a svěřil mu opět území mezi Savarií a Carnuntem. Co se stalo s původním držitelem této oblasti, tudunem z roku 795, je záhada. V úvahu přichází možnost, že v mezidobí zemřel, a že Frankové na jeho místo dosadili kapkana, který je přišel žádat o pomoc. Je však jisté, že toto území bylo pro Franky velmi důležité, protože na něm již podruhé usadili nějakého exponenta své moci, který je měl spravovat za ně.

Zanedlouho po svém návratu do Panonie však Theodor zemřel a na jeho místo Frankové dosadili avarského kagana, který je ještě roku 805 požádal, aby mu pomohli získat dávno zašlou důstojnost, které se kaganové mezi Avary těšili. Avarská společnost se rozpadala a s ní i kaganova moc. Frankové mu výměnou za spojenectví a křest, při kterém dostal jméno Abrahám, přislíbili, že jej budou podporovat, a udělili mu do správy území, které před ním držel Theodor. Místo toho, aby obnovil své bývalé postavení, se tak Abrahám stal jen dalším exponentem francké moci.

Zpátky do chaosu

Tou dobou se do zápasu o střední Podunají možná vložila další z mocností tehdejší Evropy. Svým vpádem mohl situaci ovlivnit bulharský chán Krum, důkazy o této akci jsou však jen nepřímé. Byzantský lexikon Súda se zmiňuje, že Bulhaři vedli s Avary válku, a že v jejím průběhu získali zajatce, kteří jim prozradili, že za úpadkem avarské moci stála změna jejich životního stylu. Neúspěchy na bitevním poli podle nich způsobilo to, že se z kočovnických válečníků stali kupci.

Důvěryhodnost Súdy je však spíše malá. I v pozdně avarské společnosti bylo nošení zbraně časté a avarské nájezdy proti Frankům na konci osmdesátých let ukazují, že byli schopni i větších vojenských podniků. Také „drobná válka“ vedená v Panonii proti vetřelcům mezi léty 797–803 ukazuje na to, že válečnické umění mezi Avary nevymizelo.

[reklama]

Také s ohledem na bulharský útok není věrohodnost informací poskytovaných Súdou příliš velká. O Krumově invazi se nezmiňují žádné další prameny, a tak je otázkou, zda si ji autor lexikonu nevymyslel, anebo špatně neinterpretoval jiné události.

Bez ohledu na to, jestli Bulhaři napadli východní část kaganátu, pokračovala válka na západě dále. Avaři, nyní usídlení na západě své bývalé říše, stále museli čelit tlaku Slovanů, kteří si uvědomili, že pokud chtějí získat bohatství a větší politickou moc, teď je ta pravá chvíle. Svými útoky sice dohnali zbývající avarské vládce k tomu, aby hledali pomoc u Franků, Karlova podpora však byla spíše jen symbolická a po dlouhou dobu nedošlo k žádnému velkému tažení, které by nově získané spojence mohlo podpořit v boji proti dotěrným slovanským knížatům.

Od doby, kdy kagan Abrahám získal území mezi Savarií a Carnuntem, uběhlo šest dlouhých let, než se Frankové opět vydali na pochod podél Dunaje, aby uspořádali poměry v již takřka neexistujícím kaganátu podle svých představ. Vojensky byl podnik více než úspěšný, ostatně jako předešlé výpravy, nestabilní politickou situaci však nedokázal napravit.

Na podzim 811 se tak opět do Cách vydala poselstva podunajských Slovanů a těch, kteří se stále honosili jménem Avaři. Mezi bývalými pány Karpatské kotliny byl i jakýsi canizauci. Nebylo by to poprvé, co francký kronikář zkomolil vlastní jméno, nebo označení titulu, nicméně většinou panuje shoda alespoň na tom, zda se jedná o jméno, anebo titul. V případě canizuaciho se například Dušan Třeštík kloní k názoru, že byl jakýmsi šamanem, kterému bylo svěřeno vyjednávání s Franky. Vzhledem k tomu, že do mezi avarské elity tou dobou již pronikalo křesťanství, se taková interpretace ale nezdá příliš pravděpodobná.

Na pravděpodobnosti jí nepřidává ani to, že canizauci může být zkomoleným „chán Izák“, což by jednak bylo víceméně v souladu s avarskou titulaturou a jednak by to reflektovalo pronikání křesťanství mezi Avary. Ostatně i kagan zmiňovaný k roku 805 přijal starozákonní jméno Abrahám.

Velkou změnu ve francké zahraniční politice představovala smrt Karla Velikého roku 814. Spolu se svým panovníkem ztratila francká říše i sjednocující a velmi energickou osobnost, která svou neúnavností k říši přičleňovala nová území. Karlův syn Ludvík, který jej na ve vládě nad rozlehlou říší vystřídal, již nebyl tak výbojným panovníkem, což se také projevilo na jeho politice vůči Avarům. O tuto oblast však neztratil zájem zcela.

Svědčí o tom například i říšský sněm ve Wormsu roku 822, na které jsou vůbec naposledy zmiňováni Avaři. O čem s císařem jednali, a jak silné bylo jejich postavení v rámci jim svěřené domény mezi Carnuntem a Savarií, však prameny neprozrazují. Spolu s Avary se na sněmu poprvé objevili i jejich severní sousedé, Slované od řeky Moravy. Jen málokterý účastník jednání si nejspíš uvědomoval, jak příznačné je setkání těchto dvou poselstev, z nichž každé představovalo zcela jinou Panonii. Zatímco Avaři zatlačení až na samotný západní okraj své říše reprezentovali dobu dávno minulou, Moravané ztělesňovali budoucnost, která měla teprve přijít. 

Vzhledem k tomu, že na sněm dorazili i zástupci knížectví z povodí Moravy, bylo tou dobou zřejmé, že v průběhu válek s Avary Frankové uspěli jako dobyvatelé, ale selhali jako správci nově získaného území. Jejich politika nedokázala přivést celý Avarský kaganát pod jejich správu a co hůře, vytvořila velmi nestabilní prostředí, které bude pro (Východo)francké panovníky zdrojem problémů na celá desetiletí.

Neschopnost Franků dlouhodobě ovlivnit směřování jednotlivých slovanských knížat a avarských náčelníků je až zarážející. Dá se však snadno vysvětlit velkými vzdálenostmi, které oddělovaly vlastní francké území od (bývalých) avarských území, nedostatek zdrojů pro vybudování infrastruktury, která by mohla Panonii přivést pod jejich stálou kontrolu a snad také nepochopení situace, které se projevilo tím, že se sice snažili vytvářet spojenectví s místní společenskou elitou, tato spojenectví však byla omezená jen na oblast mezi Carnuntem a Savarií. Dále na východ francká moc nesahala.

Francké selhání však přineslo zcela nečekané příležitosti pro Slovany obývající kaganát a mělo důsledky i pro české dějiny. Z chaosu vzešlého z rozpadu kaganátu těžila i knížata obývající povodí Moravy, kterým se v průběhu neklidných let na přelomu osmého a devátého století podařilo vytvořit si svou vlastní, malou "říši". Velké Moravě, jak ji o desetiletí později nazve císař Konstantin Porfyrogenétos, se nakonec paradoxně podaří převzít roli útvaru, z jehož trosek vznikla a stane se regionálním hegemonem.

To už je ale jiný příběh.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk, 2002. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha: Libri. ISBN 80-7277-104-3.

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk, 2006. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri. ISBN 80-7277-105-1.

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

SZŐKE, Béla Miklós, 2014. The Carolingian Age in the Carpathian Basin. Budapest: Hungarian National Museum. ISBN 978 615 5209 17 8.

TŘEŠTÍK, Dušan, 2010. Vznik Velké Moravy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7422-049-4.

Úvodní obrázek pochází z Utrechtského žaltáře, jehož sken je dostupný na stránkách Utrechtské univerzity.