Zrada a obléhací stroje: Hradiště Polabských Slovanů v boji

Polabští Slované se do historie zapsali hlavně boji se Sasy o svou politickou samostatnost. I když pomineme různé mýty, které okolo dlouhých válek vykrystalizovaly převážně v době národního obrození, nemůžeme říct, že by jejich vojenská historie byla chudá a nezajímavá. Právě naopak, válečné akce vedené na území polabské Slavanie, jak bylo území Polabských Slovanů nazýváno dobovými kronikáři, jsou poměrně dobře zdokumentovány soudobými autory.

[reklama]

Velmi cenným pramenem je v tomto ohledu Kronika Slovanů sepsaná ve druhé polovině dvanáctého století knězem Helmoldem, který na slovanském území působil. Kromě toho, že nám zanechal svědectví o dobových náboženských představách Slovanů, popsal i mnoho vojenských tažení, o která za jeho života nebyla nouze.

Je proto trochu paradoxem, že jen málokterá z válek Polabských Slovanů vešla v povědomí veřejnosti. Výjimku tvoří snad jen pád hradiště na Arkoně, byť i ten se v povědomí udržel jen v poněkud romantizované formě.

Tento článek proto popisuje některé z bojů, které se odehrály v jedenáctém a dvanáctém století tak, jak je vylíčil kronikář Helmold. Zaměřuje se na boje o hradiště, ať už držená Slovany nebo jejich protivníky, a popisuje úskalí, kterým museli čelit jak jejich obránci, tak i ti, kteří se je pokusili dobýt.

Útok na hradby

Samotný útok na slovanské hradiště skýtal mnoho obtíží. I když většinou nemělo kamenné zdi, dřevohlinitý val často představoval nepřekonatelnou překážku. Podle dánského kronikáře Saxa Grammatica byl arkonský val vysoký takřka třicet metrů a Dánové nakonec dobyli Arkonu jen díky vydatné pomoci požáru dřevěné brány a neochotě části Slovanů bránit své hradiště.

Každý pokus vzít jakékoli hradiště ztečí byl riskantní. I když byli obránci slabí, mohl jejich vytrvalý odpor způsobit útočníkům velké ztráty, které se mohly projevit později v průběhu tažení. Velitelé se proto často uchylovali ke zdlouhavému obléhání a čekali, až obráncům dojdou zásoby. Potom ale riskovali, neboť i jejich zásoby nebyly nekončené. Spojenci obléhaných také jen málokdy seděli s rukama v klíně a mnohokrát vyslali pomocné vojsko s cílem obránce pevnosti vyprostit z obléhání.

Pokud si chtěli němečtí vojevůdci usnadnit práci, spolehli se na pomoc obléhacích strojů. Ve dvanáctém století je používal například Jindřich Lev, proslulý svým dlouhými (a nakonec úspěšnými) válkami proti Obodritům.

Jako účastník císařových výprav do Itálie je viděl v akci u Cremony a na jejich pomoc se spolehl i při obléhání Werle 1163. Proti obodritskému hradišti nechal postavit nejenom dřevěné beranidlo, ale i obléhací věž, která byla tak vysoká, že svou výškou překonala i val pevnosti a lučištníci na jejím vrcholku mohli střílet na obránce svrchu. Slované se potom neodvažovali odkrývat se při střelbě a Jindřichovi vojáci mohli útočit bez obav z odvetné palby.

Hradiště Polabských Slovanů často chránila jezera, přes která vedly dlouhé dřevěné mosty. Ty se daly v případě nebezpečí zapálit a cesta k ostrovnímu hradišti byla uzavřena. I když hradiště nestálo přímo na ostrově, vodní plocha chránila vždy alespoň jednu jeho stranu, čímž obráncům umožňovala soustředit své často skromné síly jinde.

I tato obrana ale měla své limity. Například Jindřich Ptáčník při svém velikém tažení do slovanských zemí, které nakonec neminulo ani Čechy, kde vládl kníže Václav, zvolil zimní měsíce jako dobu vhodnou pro tažení. Jezera a bažiny zamrzly a cesta ke slovanským pevnostem byla volná.

Naděje obléhaných

Jak jsme již zmínili, šance obránců nespočívaly jen v pasivním čekání, až jejich protivníkům dojdou zásoby: kromě výpadů, které mohly mít za příznivých podmínek i devastační účinky, jim jejich přátelé a spojenci mohli na pomoc vyslat další vojsko, které mělo obléhanou pevnost vyprostit z nepřátelského sevření.

Smělý plán na záchranu obránců však často narážel na rozličné obtíže. Předně se o nepřátelském útoku museli spojenci obránců dozvědět. V případě déle zuřících bojů se většinou nejednalo o nic náročného, pokud však došlo k nečekanému přepadu, museli se obránci potýkat při jeho realizace s řadou obtíží.

Například když Rujánci napadli nečekaně Lübeck a téměř jej odřízli od spojenců krátce poté, co se ráno objevily na obzoru plachty jejich lodí, musel kníže Jindřich spěchající pro pomoc nejprve tajně proniknout okolo nepřátel. Své lidi zanechal ve městě s nadějí, že za čtyři dny přivede pomoc od svých saských přátel. Tato naděje byla záhy nahlodána, když se rozšířila zpráva, že byl Rujánci zajat.

Jednalo se však o poplašnou zprávu, ve skutečnosti se mu podařilo projít kruhem útočníků a nakonec přivedl k městu záchranu. Využil své znalosti okolí a saské jezdce dovedl k městu cestou, o níž Rujánci nevěděli. Překvapené piráty pak Sasové rozprášili.

Ne vždy šlo všechno zcela hladce.

Po smrti obobdritského knížete Gotšalka se trůnu zmocnil uzurpátor Kruto, který na rozdíl od Gotšalkova syna Budivoje Slovany zaujal svým konfrontačním přístupem k Sasům a křesťanům. Zatímco křesťan Budivoj u Sasů nalezl azyl, pohan Kruto proti nim neváhal vést válku.

Budivoj se pokusil získat své dědictví a roku 1071 vytáhl s vojskem složeným ze Sasů proti Krutovi. Když dospěl k hradu Plönu, našel jej opuštěný a obsadil jej. Jedna z místních žen jej varovala, že to je past, a že okolo hradiště čeká Krutovo vojsko, aby jej v pevnosti oblehlo. Budivoj ale ženiny rady nedbal a odmítl místo opustit. Druhého dne ráno skutečně přitáhli Slované a knížete i s jeho muži oblehli.

Jakmile se tuto zprávu dozvěděl saský kníže, vyslal Budivojovi na pomoc další vojsko. Když dorazilo k Labi, vyslalo na druhý břeh zvěda, aby zjistil, jaká je situace. Ten muž se však záhy ukázal jako zrádce, když Krutovi vyzradil, že Sasové jen vyčkávají na své straně hranice, a že jej v nejbližší době neohrozí. Poté tuto novinu sdělil i obléhanému Budivojovi, který najednou stál před nelehkou volbou.

[reklama]

Nemusel zrádci věřit, Krutovu nabídku kapitulace odmítnou a vzdorovat dále. V tom případě by ale čelili hladu a dalším útrapám obléhaní. Mohl to vše ale vyvážit fakt, že jako Gotšalkova dědice jej v zajetí nečeká nic dobrého a možná dokonce smrt?

Budivoj vzal na vědomí i tuto možnost a raději se vydal vstříc rychlé smrti mečem než pomalému umírání hladem. Na svou volbu skutečně doplatil i se svými muži: Kruto je ještě toho dne nechal všechny pobít.

Hradiště jako vojenské základny

Slovanská hradiště a posléze hrady německých šlechticů ale neplnily jen vojenskou funkci. Krom toho, že na nich často probíhaly trhy (jako třeba na proslulém lübeckém tržišti) sídlila na nich i místní elita. Podoba hradišť se ve slovanském světě lišila místo od místa, administrativní funkci však většinou sdílely.

V desátém století, kdy se otonští panovníci pokoušeli expandovat na východ, narazili na problém, který představovalo velké množství malých kruhových pevností, které stavěli místní slovanští předáci. Aby markrabata spravující východní pohraničí říše ovládla území Lužice, kde se tyto pevnosti nacházely, musela je dobývat jednu po druhé. Problém byl tím palčivější, že každé takové hradiště představovalo politické centrum jen nejbližšího okolí, pro ovládnutí celého regionu proto bylo nutné ovládnout je všechna.

Slované ale nebyli jediní, kdo v zemi za Labe stavěli pevnosti. Stejný postup zvolila i německá šlechta pronikající na slovanské území. Velkým stavebním projektem saského hraběte Adolfa byl hrad Segeberg ležící v kraji Vágrů, na jehož stavbě se kromě Sasů účastnili i Slované.

Podle kronikáře Helmolda si dobře uvědomovali, že pevnost, s jehož stavbou pomáhají, jim nepřinese nic dobrého. „Předpovídám ti, že tento hrad přinese porobení celé zemi. Z něj totiž vytáhnou a nejdřív vyvrátí Plön, potom Oldenburg a Lübeck, pak překročí řeku Trave a dobudou Ratzeburg a podmaní si celou zemi Polabanů,“ prorokoval podle Helmolda jeden slovanský kníže při jeho stavbě.

Hrabě Adolf v Segebergu nakonec skutečně našel výbornou základnu pro své válečníky a dokonce si ze západní Evropy pozval osadníky, aby osídlili území okolo hradu. Není divu, že se Segeberg stal častým cílem slovanských vojenských výprav.

Dobře opevněné a zásobené pevnosti však mohly být obráncům v některých případech i na obtíž. Ne vždy bylo moudré bránit je všechny, protože hrozilo přetažení vlastních sil a plýtvání drahocennými zdroji v podobě potravin nebo válečníků. Pokud byly síly obránců malé, mohlo být mnohem moudřejší nepotřebná opevnění zapálit.

S ničením vlastního území se pojí celá řada problémů, mezi něž patří neochota postižených obyvatel pokračovat v odporu vůči útočníkovi nebo potíže s jeho obnovou po válce. Z hlediska strategického se však jedná o účinný prostředek, jak zpomalit protivníkův postup.

Místo toho, aby mu do rukou padla dobře zásobená hradiště, ovládne jen spálené osady, které jeho vojsku poskytnou jen velmi skromné přístřeší. I když dřevohlinité valy mohly i po požáru plnit svou funkci obranného prostředku ‒ byť nyní notně omezenou ‒ dřevěné budovy uvnitř ochranného prstence hradeb podlehly zkáze. Vojsko agresora tak bylo vystaveno nepřízni počasí, stejně jako hladu.

Že takový postup nebyl ojedinělý, dokládá i kněz Helmold. Podle jeho vyprávění nechal kníže Niklot zapálit za války proti Jindřichu Lvovi na podzim 1160 hrady Ilow, Meklenburk, Schwerin a Dubin a bránil jen hradiště Werle. Když při jedné z potyček se Sasy padl, jeho synové Přibyslav a Vartislav zapálili i Werle a skrývali se po lesích.

Pro opuštění na první pohled výhodné pozice mohly mluvit i další faktory, mezi něž patřili jeho obyvatelé. Saské posádky na slovanských hradištích musely občas čelit hrozbě zrady obyvatel, kteří vůbec nebyli spokojeni s jejich přítomností. V takových chvílích se jevilo jako moudré hradiště raději opustit a pokusit se probojovat ke svým, ne vždy to však bylo možné. Potom přišla na řadu smělost smíšená s krutostí.

Poté, co Niklotův syn a kníže Obodritů Přibyslav vyplenil roku 1164 Meklenburk, táhl dále k pevnosti Ilow, kterou držel válečník ve službách Jindřicha Lva jménem Guncelin. Zkušený vojevůdce se obával zrady Slovanů, kteří mohli sympatizovat s Přibyslavem, a rozhodl se pro odvážný tah. V případě, že by se Ilowští o něco pokusili, měli jeho muži zapálit brány pevnosti a celé sídliště zničit ohněm. Když Přibyslav přitáhl k hradišti, jeho vyděšení obyvatelé se neodvážili mu jakkoli pomoct. Obodritský kníže přenocoval před hradbami, a když zjistil, že Guncelin pevnost dobrovolně nevydá, a že na její obležení nemá dost sil, stáhl se.

[reklama]

Obléhací válka měla v dějinách Polabských Slovanů své neodmyslitelné místo. Dřevěné valy sice představovaly obtížnou překážku k překonání, cesta k získání toho, co střežily tak byla často lemována vychytralostí a lstí. 

Důvtipná řešení jako obléhací věže vyšší než hradby umožňující střílet na obránce shora, zrádce v řadách nepřítele nebo naopak strach, který dokázala malá posádka vzbudit v ostatních obyvatelích pevnosti, rozhodovaly o zdaru obléhaní. Stejně tak se na výsledku mohlo podepsat i roční období ‒ dodatečná ochrana v podobě vodní plochy se stala bezcennou, jakmile voda v zimě zamrzla.

V neposlední řadě se jednalo o hru s vysokými sázkami, v níž, stejně jako dnes nebo v nejdávnější minulosti, hrálo svou roli odhodlání na obou stranách.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

BIERMANN, Felix, 2015. Slavic Strongold South of the Baltics at War. In: Rainer ATZBACH, ed. Castles at War. Bonn: The Danish Castle Research Association, s. 40–58.

HRABOVÁ, Libuše, 2006. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta. ISBN 80-86829-18-9.

Z BOSAU, Helmold, 2012. Kronika Slovanů. Dotisk 1. vyd. Přel. Jan ZDYCHYNEC. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0786-9.

Úvodní obrázek zachycuje rekonstruované slovanské hradiště v Gross Raden, obrázek je v public domain.