O lucích a koních: Avarské válečnictví v šestém a sedmém století

Usedlí obyvatelé Evropy se s kočovníky přicházejícími z eurasijské stepi museli potýkat již od dávnověku. Jejich stepní protivníci v nich vzbuzovali rozličné emoce od strachu až po opovržení, jen málokterá z evropských kultur je však nepovažovala za nebezpečné protivníky. Ať už se jednalo o Skyty, staré Maďary nebo Huny, vždy se jejich válečné umění těšilo veliké pozornosti soudobých historiků. Ani Avaři v tomto ohledu nebyli výjimkou.

Na obzoru východořímských kronikářů se objevili na počátku padesátých let šestého století, když se krátce po svém dlouhém putování z čínského pohraničí stali novým hegemonem v černomořské stepi. Po prvotních taženích, která dosáhla až do západní Evropy, se jim naskytla skvělá příležitost, jak upevnit svou nejistou pozici, když si je jako spojence do války s Gepidy vyhlídli Langobardi sídlící tehdy v Karpatské kotlině. Výměnou za vojenskou pomoc získali nakonec Avaři celé gepidské území.

Nová kapitola avarských dějin však skutečně započala až o několik měsíců později, na jaře roku 568. Langobardi se sami přesunuli do severní Itálie a svou část dunajského povodí přenechali Avarům. Po dlouhých desetiletích se tak na středním toku Dunaje objevil hráč, který se vojensky mohl rovnat východořímskému impériu alespoň v regionálním měřítku. V následujících letech došlo k mnoha vojenským střetnutím mezi Avarským kaganátem a Východořímskou říší, které neunikly pozornosti východořímských učenců. Ve svých historických zprávách zachovali jedinečné svědectví o válečnictví tohoto kočovného etnika a jejich výpovědím zdatně sekundují archeologické objevy, z nichž některé pocházejí i z našeho území.

Kaganova strategie

Avarská strategie, tedy umění využít vojenskou sílu k dosažení politických cílů, byla dána tím, jak vypadala jejich společnost. Na jejím čele stál kagan, který svou autoritu čerpal ze schopnosti zahrnout své následovníky bohatstvím. Toho mohl dosáhnout buď obchodem se svými usedlými sousedy, anebo válkou, pokud nebylo zbytí.

Vítězství v boji upevňovala kaganovu pozici a úspěšná tažení zajišťovala jeho moc. Při svých strategických úvahách však avarští kaganové museli počítat i s tím, že porážka v boji negativně ovlivní jejich postavení a způsobí velkou ztrátu prestiže. Cílem tedy nebylo vrhat se do polních bitev, které skýtaly mnoho nebezpečí, ale plenit nepřátelské území, rozdělovat kořist a bojovat za takových podmínek, které byly výhodné pro Avary. Jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, bylo udržení strategické iniciativy. Jinými slovy rychlostí svých akcí nedat protivníkovi možnost reagovat.

[reklama]

Rychlosti avarských přesunů se Východořímané snažili čelit různě. Jednak se více a více spoléhali na jízdu, jejíž výzbroj a výstroj často navrhovali podle avarských vzorů, jednak se na svých hranicích spoléhali na řetěz pevností, který měl dotěrné barbary udržet na správné straně Dunaje.

Slabinou systému pohraničních opevnění, které sice skutečně mohly zpomalit nájezdníky, byla však údržba. Ani zdroje tak mocné říše nebyly neomezené a většinu jich vyžadovaly vleklé války se sásánkovskou Persií. Mnohem větší prioritu co do oprav a posilování posádek mělo pevnostní město Dara a další fortifikace na východě, neboť Peršané mohli mnohem snáze ohrozit samotnou existenci impéria. Avaři a jiní nájezdníci se sice periodicky vraceli plenit zadunajské území, dali se však bohatými dary přesvědčit, aby se vrátili na své území.

Na rozdíl od východních území říše se na Balkáně nenašel dostatek zdrojů, na to, aby se jeho osídlení a opevnění dalo obnovit. Pohraniční pevnosti byly jedna za druhou dobývány a opouštěny, až z nepropustné obranné linie nic nezbylo. Potom byla cesta do východořímského vnitrozemí, a dokonce až k samotné Konstantinopoli, zcela volná.

Dobrým zvykem avarských vojsk bylo, že si s sebou na tažení brala i stádo koní jakoby navíc. Navzdory zažité představě dané hlavně filmy z nomádského prostředí, není kůň nevyčerpatelné zvíře a svého jezdce nemůže nosit neomezeně dlouho. Avaři si nemohli dovolit jet do boje na unavených koních, a proto jich s sebou brali vždy více.

Klisny navíc mohly vojáky živit svým mlékem a v případě potřeby i masem. Výživa mohla dojít až do té míry, že se u vrcholně středověkých mongolských armád hovoří o tom, že jediným limitem jejich pohybu byly pastviny, na kterých se mohli jejich koně pást. U Avarů mohla být situace podobná, i když operovali na mnohem menším území.

Avarským vojskům však chyběla jedna důležitá vlastnost, kterou disponovali jejich východořímští protivníci: často zanedbávali zcela základní vojenské návyky. Oproti kočovníkům se císařští generálové vždy snažili na noc postavit opevněný tábor, tak jako generace římských vojevůdců před nimi. Nomádi se takovými věcmi nezaobírali, snad kvůli své sebejistotě anebo jejich hlídky dokázaly vždy včas varovat tábořící armádu před blížícím se nepřítelem. I když jejich návyky v oblasti ochrany dočasných táborů byly horší než návyky jejich protivníků, písemné prameny nás neinformují o tom, že by této slabiny Východořímané ve velkém měřítku využívali.

V bitvě

Jakkoli se Avaři i Východořímané snažili otevřeným střetnutím spíše vyhýbat, ne vždy měli tu možnost. Někdy nezbývala možnost, jak bitvě v poli předejít a v tu chvíli přicházela zkouška dovedností jednotlivých bojovníků, taktiky, kterou používali i umění jejich velitelů. V případě avarských válečníků se písemné zdroje a archeologické nálezy shodují v tom, že v boji používali kopí, šavle a reflexní luky.

V populární kultuře jsou stepní národy většinou spojeny s jízdními lučištníky a představa o jejich válečnictví je taková, že své usedlé sousedy v boji vždy zasypávali mračny šípů a do boje zblízka se pouštěli až v okamžiku, kdy jejich protivníci propadli panice a chaosu. To do jisté míry odpovídá pravdě: reflexní luky jsou v rukou zkušeného střelce smrtící zbraní jednak kvůli přesnosti, jednak kvůli své síle. S takovou zbraní se přímo nabízí kroužit okolo nepřítele a zaútočit až když bude skoro na útěku, zásoby šípů však nejsou neomezené a i koně podléhají únavě.

Proto i když byly luky důležitou zbraní, ne vždy rozhodovaly boj právě ony. Například turkické runové nápisy oceňují schopnost náčelníků porazit nepřátele v boji tváří v tvář a stejně tak boj šavlí zmínil i turkický vyslanec do Konstantinopole.

Samotné šavle vycházely z původně čínských vzorů a stejně jako další vojenské technologie si je přivezli Avaři ze své východoasijské domoviny. Původně byly rovné, jednobřité a často bez záštit, teprve později se začaly zakulacovat a přibývalo záštit. Jeden břit si však zachovaly a v pohřební výbavě avarských jezdců se udržely až do pádu kaganátu. Podobné oblibě se těšila kopí, takřka nutná součást výbavy jakéhokoli jezdce.

Dalším důležitým vynálezem, který Avaři přenesli do Evropy, byly třmeny. Většinou jsou považovány za nutný předpoklad existence těžké jízdy a soudě podle nálezů mohutných hrotů kopí z pozdní doby avarské se zdá, že na sklonku svých dějin se Avaři skutečně spoléhali na těžkou jízdu ničící své protivníky mocnými nájezdy. Pro raně avarské období nabízí Florin Curta jiný výklad: kvůli menším hrotům kopí si avarské jezdce představuje jako velmi dobře manévrující sílu napadající malé a nejisté skupiny nepřátel spíše než jako údernou kavalérii doloženou v pozdějším období.

Pravdou však je, že Strategikon uvádí, že někteří avarští koně jsou chráněni alespoň v přední části těla zbrojí. Tento typ ochrany by svědčil spíše pro nájezdy těžké jízdy, kterou Curta odmítá. Co do třmenů však Curta správně dodává, že třmeny dávaly jezdci potřebnou oporu pro střídání zbraní ve víru boje, což je důležitá výhoda zvláště v boji s kopím, lukem a šavlí.

Výcvik s lukem byl spolu s jízdou na koni dovedností, kterou se avarští muži (stejně jako muži v ostatních stepních společnostech) učili už od útlého dětství. V dospělosti pak představoval výbornou možnost tréninku lov, který ostatně doporučoval i autor Strategikonu. Při lovu se cvičily nejen postřeh a obratnost, ale i chování na bojišti: jezdec v obou případech musel spolupracovat s ostatními a dbát na udržení formace.

Právě udržení formace bylo důležité: Avaři na něj velmi dbali a podle autora Strategikonu si dávali záležet, aby mezi jejich oddíly bylo dost prostoru k manévrování, a aby celá sestava měla dostatečnou hloubku. Strategikon sice srovnává avarské jednotky s vlastními jízdními útvary o tisíci mužích, přesné detaily o avarské vojenské organizaci však chybí.

Na přelomu šestého a sedmého století se v avarských armádách také objevuje slovanská pěchota, jejíž způsob boje nejspíš popisuje takřečený Fredegar. Jeho podání je sice trochu chaotické a samotný autor nejspíš zcela nevěděl, co za ním stojí, nicméně obsahuje několik cenných detailů o avarském válečnictví.

[reklama]

Zdá se z něj, že Slované tvořili střed a první sled avarské sestavy a teprve za nimi nebo na jejich křídlech se sešikovali avarští jezdci. Ti se do boje dostali teprve tehdy, když to pro ně bylo výhodné, což Fredegar považuje za jasný důkaz avarské nadřazenosti nad Slovany. S trochou kritického přístupu se však dá dojít i k jiným závěrům.

Umístění jízdy na křídlech nebo v záloze není vůbec nelogickým krokem. Na křídlech jezdectvo zabraňuje tomu, aby nepřítel celou armádu obešel, ze zálohy se dá snadno vrhnout na kritická místa nebo vyslat za prchajícím nepřítelem. V obou případech se sice velmi často zapojí do boje později než pěšáci na středu sestavy, jeho úloha je však velmi důležitá pro dosažení vítězství. Bez pěchoty by však na něj nejspíš nedosáhla, a proto čistě z Fredegarova popisu nemůžeme vyvozovat dalekosáhlé závěry o avarské taktice.

Důležitým poznatkem je také to, že se Slované v avarských armádách objevili až poměrně pozdě. Nejspíš se jednalo o avarskou reakci na novou východořímskou taktiku, kterou si příchod kočovníků na severní hranici vyžádal. Východořímané si správně uvědomili, že v boji své protivníky neporazí, pokud neprohloubí spolupráci mezi všemi jednotkami na bojišti a začali se také více spoléhat na pěchotu. Taktice postavené na kombinaci všech dostupných složek vojska mohla vyložené jízdní armáda čelit jen obtížně a avarští kaganové se tento problém rozhodli řešit nasazením podrobených nebo spřátelených Slovanů.

Slovanští bojovníci se kromě polních bitev vyznamenali i při zcela odlišných bojích. Jejich pomoc využívali Avaři i při dobývání východořímských opevnění, z nichž nejslavnější byla Konstantinopol. Nespoléhali se však jen na ně a do ztečí se s odhodláním vrhali i sami.

Při obléhání

Tím nejslavnějším okamžikem, kdy Avaři poměřili svou vojenskou zdatnost s Východořímany, je bezesporu jejich pokus o dobytí Konstantinopole v létě roku 626. Před hradbami města na Bosporu stanula početná armáda složená ze samotných Avarů, Slovanů a také Bulharů. Kromě výborného plánování (udržet v poli po několik týdnů armádu dosahující počtu až několika desítek tisíc mužů je náročný logistický úkol) se tato akce vyznačovala také rozsáhlým nasazením obléhacích strojů na straně Avarů. Kaganovo vojsko se mohlo pyšnit nejenom obléhacími věžemi, ale i takzvanými tažnými katapulty.

Boje o konstantinopolské hradby nicméně nebyly první akcí, kdy Avaři tyto katapulty využili. Znali je už dávno předtím a s jejich pomocí dobývali pevnosti chránící dunajskou hranici. Oproti klasickým katapultům nespoléhaly na princip trakce, ale protiváhy. Od pozdějších středověkých praků, které rovněž staví na protiváze, se odlišovaly povahou závaží umístěného na druhém konci ramene. Střely vrcholně středověkých praků pohánělo protizávaží, které u tažných katapultů nahradily desítky mužů stahující současně rameno katapultu dolů.

Dnes již nikdo s jistotou neví, kde k tomuto jednoduchému, ale účinnému prostředku obléhací války přišli. Východořímané tvrdili, že to byli jejich lidé, kdo jim tajemství stavby katapultů předal. Podle Theofylakta Simokatty se tak stalo při obléhání Appiarei, kde do avarských rukou padl muž jménem Bousas. Jeho věznitelé nabídli obráncům, že Bousa propustí, pokud dostanou výkupné. Appiareiští však odmítli a zklamaný a opuštěný Bousas se jako odplatu rozhodl Avarům prozradit tajemství stavby obléhacích strojů.

[reklama]

Skutečnost však byla nejspíš jako vždy mnohem méně romantická. Tažné katapulty se v šestém a sedmém objevují napříč celou střední a východní Asií, a tak je pravděpodobné, že si vědomosti o jejich konstrukci přinesli avaři ze své dálněvýchodní domoviny.

Právě tento přenos vojenských technologií z jednoho konce Eurasie na druhý je pro rané avarské válečnictví typický. Ať už se jednalo o šavle, třmeny nebo katapulty, příchod Avarů přiměl jejich usedlé sousedy přijmout za svůj cizí způsob boje. Nutné změny ve vojenství se však nevyhnuly ani Avarům. Nebezpečí, které v bitvě představovala východořímská pěchota, se nakonec naučili překonat s pomocí slovanských bojovníků bojujících pěšmo. Souboj technologií a vojenského umění však nakonec ukončila porážka Avarů u Konstantinopole, po níž se stáhli z pozice regionální velmoci a další války s Východořímskou říší už nevedli.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

CSIKY, Gergely, 2015. Avar Edged Polearms and Edged Weapons. Leiden, Boston: Brill. ISBN 978-90-04-30454-3.

CURTA, Florin, 2008. The earliest Avar-age stirrups, or the “stirrup controversy” revisited. In: Florin CURTA a Roman KOVALEV, ed. The Other Europe in the Middle Ages. Leiden, Boston: Brill, s. 297–326. ISBN 978 90 04 16389 8.

CURTA, Florin, 2016. Avar Blitzkrieg, Slavic and Bulgar Raiders, and Roman Special Ops: Mobile Warriors in the 6th-Century Balkans. In: Istvan ZIMONYI a Osman KARATAY, ed. Central Eurasia in the Middle Ages. Studies in Honor of Peter B. Golden. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, s. 69–89. ISBN 978-3-447-10664-1.

GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

HUSÁR, Martin, 2005. Ikonografické doklady jazdcov s kopijami a oštepmi z územia avarského kaganátu. Studia Historica Nitriensia. 12, 29–41. ISSN 1338-7219.

KARDARAS, Georgios, 2005. The Episode of Bousas (586/7) and the Use of Siege Engines by the Avars. Byzantinoslavica. LXIII, 53–65. ISSN 0007-7712.

KARDARAS, Georgios, 2015. The Nomadic Art of War. The Case of the Avars. Acta Militaria Mediaevalia. XI, 7–25.

MAY, Timothy, 2006. The Training of an Inner Asian Nomad Army in the Pre-Modern Period. The Journal of Military History. 70(3), 617–635. ISSN 0899-3718.

NAGY, Katalin, 2005. Notes on the Arms of the Avar Heavy Cavalry. Acta Orientalia Academiae Scientiarum Hungaricae. 58(2), 135–148. ISSN 0001-6446.

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

RÓŻYCKI, Łukasz, 2017. The Strategicon as a Source – Slavs and Avars in the Eyes of Pseudo-Maurice, Current State of Research and Future Research Perspectives. Acta archaeologica carpathica. (LII), 109–131. ISSN 0001-5229.

Úvodní vyobrazení jezdců-lučištníků pocházejí z digitální faksimilie Štutgartského žaltáře, který je k nalezení zde.