A co Árjové? Počátky Indoíránců a zrození rasového mýtu

Když během 18. století Britové začínali postupně ovládat Indii, neměli tušení, co jim nadvláda nad touto zemí přinese. Mohli očekávat bohatství, moc a prestiž, ale získali mnohem více. „Klenot Koruny“, jak byla později Indie nazývána, totiž Britům, a nejen jim, přinesl novou identitu. Roku 1786 si William Jones, právník bengálského nejvyššího soudu, všiml, že latina, řečtina, sanskrt, ale také gótština, perština a keltské jazyky jsou si pozoruhodně podobné a sdílí tak pravděpodobně společného předka. Tak se zrodila myšlenka indoevropské jazykové rodiny a Britové, společně s ostatními evropskými národy, našli nové příbuzné ve starobylých národech Indie a Íránu.

A jsou to úctyhodní příbuzní: indoíránskými jazyky dnes hovoří více než miliarda lidí, což přibližně odpovídá mluvčím jazyků čínských. Patří také k indoevropským jazykům s nejstaršími literárními památkami: Rgvéd sepsaný ve védském sanskrtu pochází přibližně z doby 1500 př. n. l. a nejstarší část Avesty sepsaná v avestánštině je zhruba o pět set let mladší. [1] Sanskrt dosáhl velké prestiže v evropském prostředí a stal tak jazykem „klasickým“ a nelze zapomenout na jemu příbuznou pálijštinu, kterou jsou sepsány buddhistické svaté texty. 

[reklama]

Bez ohlasu není ani perská poesie: především dílo Rúmího a Háfize. Lingvisté Evropanům ukázali, jak moc jsou blízcí celému indoíránskému jazykovému a literární dědictví, což ovšem provokovalo i jinou otázku: jak moc jsou Indoíráncům blízcí krví, nebo tak říkajíc rasou?

Kdo jsou vlastně Árjové?

Slova Árjové nebo árjovský, i jejich varianty Árijci a árijský [2], nejsou v češtině příliš frekventovaná a evokují zpravidla jen nacistickou rasovou klasifikaci. Ve skutečnosti však jejich původ leží v sanskrtském आर्य, přepisovaném jako Árja/árja. Příbuzný výraz pak nalezneme i v dalších indoíránských jazycích, příkladem je staroperské arija, a můžeme tak rekonstruovat praindoíránské *Árjah. V Evropě bylo toto slovo dlouho neznámé, pokud nepočítáme starořecké Arioi převzaté z perštiny jako etnické označení a snad také výrazy pro otroka v uralských jazycích jako je finské orja. [3]

Přesný výklad významu slova Árja je však nejistý a naráží nejen na potíže lingvistické, ale také na to, jak jsme vzdáleni od myšlenkového světa archaických lidí. Ti totiž používali jiné klasifikační systémy než my dnes. Někdy se zdá, že Árjové byli národ, etnická skupina s reálnými či alespoň pomyslnými pokrevními vazbami. Příkladem může být perský král Dáreios I., který o sobě na jednom nápise tvrdil, že je „Achaimenovec, Peršan, syn Peršana, Árja, árjovského rodu.“ 

Jindy to zase vypadá že árjovské společenství bylo spíše kulturní a náboženské, než pokrevní, a některé výrazy příbuzné slovu árja odkazují obecně na důvěryhodnost, přátelskost, věrnost či zbožnost dané osoby. 

[reklama]

Později se pak slovo začalo používat ve smyslu „vznešený“ a jako árjovské byli chápány také první tři indické kasty-varny, zatímco poslední, tvořená nádeníky a služebníky, byla ne-árjovská. Je pravděpodobné, že v posledním případě mělo slovo árja určitou rasovou konotaci, už jen proto, že varna znamená „barva“. Pořád se jedná jen o jeden z možných významů slova a kastovní systém pravděpodobně vznikl až několik staletí po oddělení Indoárjů od Indoíránců. V každém případě by bylo zavádějící chápat Árje jako národ či rasu v dnešním slova smyslu.

Existuje také řada hypotéz, z čeho je slovo Árja vlastně odvozené. Američtí lingvisté James Mallory a Douglas Adams tak rekonstruovali praindoevropské *h₄erós „člen stejného společenství, člověk stejné vrstvy, soudruh, svobodný člověk“. Kromě indoíránských výrazů s tímto slovem spojili i chetitské ara „člen stejného společenství, přítel“ a irské aire „svobodný člověk, šlechtic“. Všechny zmiňované výrazy mají podle nich původ v praindoevropském *h₄er- „patřící k sobě“, které se ozývá například také v řeckém harmoniá „soulad“ a aristos „nejlepší“.

V praindoevropštině však existuje více podobných kořenů s odlišným významem, a tak například švýcarský lingvista Adolphe Pictet hledal původ těchto slov v *ar- „orat“ a německý indolog Paul Thieme v *ar- „dát, sdílet“. Podle prvního tak byli Árjové společenstvím zemědělců a podle druhého lidmi, kteří mezi sebou sdíleli zdroje. Mnozí badatelé naopak upozorňují na fakt, že odvozování slova Árja z praindoevropštiny je lingvisticky problematické a že je dokonce možné, že se nejedná o slovo domácí, ale o výpůjčku z neindoevropských jazyků.

Zrození rasového mýtu

Jak však došlo k tomu, že slovo Árja zanechává v ústech Evropana pachuť rasismu? Ač můžeme spekulovat, že tento výraz byl v některých případech používán ve smyslu plemene či rasy, tak se nezdá, že by to bylo jeho hlavním významem. Názory, že slova Árja, respektive jeho analogie, byly rozšířené napříč indoevropským světem, jsou také velmi slabě podložené. 

Původ tohoto zmatení můžeme nalézt v 19. století. K prvním autorům, kteří užívali slovo árjovský ve významu indoevropský patřil jeden z nejvýznamnějších indoeuropeistů všech dob – Max Müller (1823-1900). Ten se však rozhodně vymezoval vůči rasistickým fantasiím svých současníků. Pro Müllera mohl být árjovským pouze jazyk, nikoliv rasa, a prohlásil tak že „etnolog, který mluví o árjovské rase, árjovské krvi, árjovských očích a vlasech, je stejně velký hříšník jako lingvista, který mluví o dolichocefalické slovní zásobě nebo brachycefalické gramatice“.

Jiní, jako například „otec rasismu“ Arthur de Gobineau (1816-1882), se však míchání lingvistiky a fyzické antropologie neostýchali. Tak se zrodila idea „árijské rasy“, která dala mimo jiné vzniknout rasovým zákonům nacistického Německa. Ty někdy vedly k bizarním paradoxům. Například Slované, mluvící stejně jako Germáni indoevropským jazykem, se stali typickými zástupci „podřadné rasy“. Romové, tradičně hovořící jazykem indoárjovským, se dokonce stali jednou z nejvýznamnějších skupin obětí holocaustu, i když byly více „Árijci“ než čistokrevní Němci. Idea árjovské evropské rasy je tak zcela absurdní a je na místě vrátit se zpět k Indoíráncům.

Jak velká je vlastně Indie a Írán?: kulturní kontinenty a náboženské dědictví
 

Na začátku článku jsme zmínili Britskou Indii jako zemi, kde se Evropané seznámili se svým indoevropským dědictvím. Tato kolonie byla mnohem větší než dnešní Indická republika, vzniklá v roce 1947, a zahrnovala také dnešní Pákistán a Bangladéš. K rozdělení došlo z náboženských důvodů: Indie je převážně hinduistická, zbylé dva státy převážně muslimské. Mezi Pákistánem a Indií existuje už od té doby, co získaly nezávislost, nepřátelství a náboženské rozdíly se mohou zdát nepřekonatelné, ale v mnoha ohledech se jedná o jednu zemi, ovládnou dvěma politickými celky.

V Pákistánu se hovoří urdsky, což je v zásadě dialekt hindštiny, jehož slovní zásoba je silně ovlivněna perštinou a arabštinou a který je zapisován arabský písmem. Řeka Indus, která dala celé zemi jméno, teče skoro celá na území tohoto státu a pokud si vzpomenete, jak se Alexandr Makedonský dostal až do Indie, mějte na paměti, že celé jeho tažení se na území dnešní Indické republiky vůbec nedostalo. Slavná Takšašila, která tak oslnila řecké vojáky, ležela totiž na území Pákistánu.

Indie, pokud jí chápeme v jejím nejširším rozsahu jako „kulturní kontinent“, je však ještě mnohem větší. Zahrnuje také Srí Lanku, Nepál a Bhútán, nemluvě o výrazném indickém vlivu na jihovýchodní Asii a v menší míře také na Tibet, Afghánistán a čínský Jün-nan.

Stejné je to v případě Íránu v širším pojetí, který je taktéž mnohem rozsáhlejší než dnešní Íránská islámská republika. Jméno tohoto státu ostatně pochází z již probraného slova Árja. V avestánštině se hovoří o zemi Airjánem vaédžah „prostor Árjů“ a sasánovští králové nazývali svoje panství středoperským Erán Šahr „říše Árjů“. Íránce navíc nemůžeme jednoduše ztotožnit s Peršany, převažujícím obyvatelstvem dnešního Íránu. Jméno Peršané odkazuje na starověké území v dnešním jihozápadním Íránu, které bylo známo pod jménem Pársa. Z této země pocházeli Achaimenovci, zakladatelé první perské říše, kteří se však stejně jako jejich poddaní sami označovali jako Árjové a svůj jazyk nazývali árjštinou. 

[reklama]

Dnes je ale, abychom je odlišili od ostatních íránských národů, nazýváme Peršany a jejich jazyk staroperštinou. V evropských jazycích se označení Persie/Írán dlouho používala jako zaměnitelná, ale v roce 1935 král Rezá Šáh Pahlaví začal v zahraničí prosazovat jméno Írán. Tím chtěl navázat na slavnou, před-islámskou, minulost své země. Na tom se nic nezměnilo ani po islámské revoluci v roce 1979. Jméno Írán se tak dnes používá jako v samotné zemi tak mimo ní, ale jazyk, kterým se v Íránu většinově mluví, se paradoxně stále nazývá perštinou (fárs) a většinové obyvatelstvo Peršany (Fárs). Aby paradoxů nebylo málo, tak část Peršanů žijících na západě preferuje označení Persie oproti jménu Írán, kvůli jeho spojení s teokratickým režimem.

Perština má kromě varianty, kterou se mluví v Íránu, řadu dalších dialektů. Jedná se o darí, jeden z hlavních jazyků Afghánistánu, tádžičtinu, a pak také balúčtinu, kterou se hovoří v západní části Pákistánu. K dalším živým íránským jazykům patří pašto, používané taktéž v Afghánistánu, a kurdština užívaná na hranicích Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu. Osetinci na Kavkaze hovoří také íránským jazykem a jejich původ je spojován se středověkými Alany, jejichž jméno znamená prostě Árjové (z *Arjana). Arménie a Ázerbájdžán jsou pak také v mnoha ohledech součástí íránského světa, což platí i o Turkmenistánu a Kyrgyzstánu ve střední Asii.

Nelze zapomenout, jak Indoíránci ovlivnili náboženskou mapu světa. Nejstarším známé indické náboženství označujeme jako védské a můžeme ho s ohledem na jeho bohatou mytologii a důraz na oběti přirovnat třeba k řeckému nebo severskému. Během 6. a 5. století př. n. l. však v Indii došlo k proměně náboženské scény a vznikl tak hinduismus, buddhismus a džinismus, které v různé míře navazovaly na starší dědictví či se vůči němu naopak vymezovaly. Když byly během novověku navázány intenzivní styky mezi Indií a Evropou, došlo i ke změnám ve světě západních náboženství, nejdříve především v esoterických kruzích, ale postupem doby stále více i v populární spiritualitě.

Íránské národy vyznávaly původně nejspíše také nějakou podobu „pohanství“. Zachovaly se nám však jen zlomkovité informace, například o náboženství staroperském, skytském nebo například osetském. Na významu naopak získala jiná víra: zarathuštrismus, přičemž původ a výklad jejího učení je předmětem mnoha badatelských diskusí. V zásadě je však toto náboženství založeno na představě světa jako bojiště mezi silami Pravdivosti a Klamství, přičemž první ze stran je vedena Ahura Mazdou, nejvyšším bohem zarathuštristů. Dnes toto náboženství vyznává jen něco málo přes sto tisíc lidí – jedná se především o Pársy v Indii a několik přežívajících komunit v Íránu. V minulosti to však bylo náboženství velkých říší – Achaimenovské [4], Parthské a Sasánovské. Do roku 301 byl zarathuštrismus také hlavním náboženstvím rozsáhlého Arménského království a dal vzniknout zvláštnímu náboženství zvanému manicheismus, které se od 3. století šířilo střední Asií, ač nakonec zmizelo téměř beze stopy.

[reklama]

Íránská náboženství navíc ovlivnila i myšlení judaismu a křesťanství. V prvním případě se jedná o změny, které proběhly mezi Židy poté, co opustili „babylónské zajetí“. Jejich osvobození bylo v režii perského krále Kýra II., který si tím v Bibli vysloužil velmi pozitivní obraz a dokonce i titul „mesiáš“. Návrat do Izraele pak vedl ke vzniku judaismu období Druhého chrámu (cca 515 př. n. l. až 70 n. l.), v kterém se objevily nové prvky: přísný monotheismus a eschatologická očekávání. Je pravděpodobné, že na tento vývoj mělo významný vliv perské myšlení. 

Křesťanství pak toto dědictví převzalo, ale navíc je možné, že bylo íránskými náboženství ovlivněno i nezávisle na judaismu. Augustin z Hippa (354-430), jeden z nejvýznamnějších církevních otců, měl velký vliv na moderní křesťanství svou chmurnou vizí člověka zatíženého prvotním hříchem, která stojí v kontrastu s jeho dokonalým stavem před Pádem. Takový druh myšlení, navíc doplněný o negativní náhled na lidskou tělesnost připomíná již zmíněný manicheismus. Mohlo by se jednat o náhodu, ale Augustin před svou konverzí na křesťanství vyznával právě toto náboženství, a tak mnoho badatelů spekuluje, že jeho teologii ovlivnila víra jeho mládí.

Od Karpat po Bengálský záliv
 

Když jsme mluvili o íránských národech, nesmíme zapomínat, že jich v minulosti existovalo ještě mnohem více. V jižních částech střední Asie tak žili například Parthové, Baktrové a Sogdijci, v severozápadním Íránu Médové a dále pak také Skythové, Sakové, Massagetové a Sarmati. Poslední jmenovaná skupina kmenů či národů navíc dobře ilustruje fakt, že svět Íránců byl ve starověku ještě mnohem větší. Sahal od Karpat, přes kaspicko-černomořskou step až po Altaj, a člověk tak mohl ujít čtyři tisíce kilometrů a stále potkávat mluvčí íránských jazyků. Po stěhování národů už to však nebylo možné, v této oblasti se rozšířili slovanské a turkické jazyky, kterými se tam mluví dodnes.

Tato oblast, respektive její západní část mezi Karpatami a Kaspickým mořem, je většinou badatelů zároveň považována za pravlast Indoevropanů. Indoíránské jazyky byly podle antropologa Davida W. Anthonyho těmi posledními, které se oddělili od praindoevropštiny a stalo se tak kolem roku 2200 př. n. l. Část z předků Árjů zůstala ve své vlasti – do dějin poté vstoupily jako Skythové, ale zbytek se vydal na východ a dal vzniknout kulturám Sintašta (cca 2050 až 1900 př. n. l.) a Andronovo (cca 2000 až 1450 př. n. l.), přibližně na území dnešního Kazachstánu. Nositelé těchto dvou kultur vynalezli lehký válečný vůz, který výrazně ovlivnil další běh dějin, a pronikali dále na jih. Zde se setkali s komunitami baktrijsko-margiánského archeologického komplexu (2200 až 1700 př. n. l.), který snad v jejích pozdních fázích ovládli a osvojili si městský způsob života i usedlé zemědělství.

V následující době už můžeme mluvit o Indoárjích a Íráncích. Část z prvních jmenovaných pronikla do severní Sýrie, kde se podíleli na vzniku království Mittani, ale většina se vydala na jihovýchod a v 15. století př. n. l. se dostala do indického Paňdžábu a započala rozkvět védské kultury. Íránci se vydali na jih později a Peršané s Médy se tak objevili na Íránské vysočině až kolem roku 900 př. n. l. Přibližně ve stejné době má původ i íránské osídlení Afghánistánu a západního Pákistánu.

Mezi územím obou mluvčích obou jazykových větví však byla výrazné zeměpisná překážka: pohoří Hindúkuš na hranicích dnešního Afghánistánu a Pákistánu. A zde dodnes žijí kmeny, jejichž jazyky jsou bezpochyby indoíránské, ale jen těžko jednoznačně zařaditelné do jedné ze dvou větví. A nejsou zvláštní jen svým jazykem, ale i svým náboženstvím. Na tyto kmeny zvané Núristánci a jím blízké Kalaše se podíváme v dalším článku.
 

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

1 Z druhého tisíciletí př. n. l. existují ale i další indoevropské památky, které se navíc zachovali i fyzicky, nikoliv jen v mladších opisech. Jedná se tabulky s texty v chetitštině (cca 1700 př. n. l.), palajštině ( 1600 př. n. l.), mykénštině (1450 př. n. l.) a luvijštině (1400 př. n. l.). Co se týče indoíránských památek, které máme zachované fyzicky, tak ty jsou mnohem mladší: nápisy perských králů z 6. století př. n. l. a edikty indického krále Ašóky z 3. století př. n. l. 

2 Tyto varianty snad vznikly pod vlivem němčiny a neodpovídají tomu jak jsou do češtiny přepisovány indické jazyky. Důvodem rozdílu mezi českým Árja a německým Arier jsou snad rozdíly ve fonologii obou jazyků či ovlivnění německé podoby starořeckým Arioi, které vychází z perské, nikoliv indické, podoby slova.

3 Indoíránské a uralské jazyky byly před přesunem Indoíránců na jih pravděpodobně v úzkém kontaktu a posun významu v uralských jazycích z člena určitého společenstva na otroka odpovídá například etymologie anglického slave „otrok“ ze „Slovan“.

4 Kdy (a pokud vůbec) přijala Achaimenovská říše zarathuštrismus je předmětem sporů, ale je zjevné že náboženství první perské říše bylo učení Zarathušty velmi blízké, pokud s ním nebylo totožné.

Literatura

* ANTHONY, David W.. The Horse, the Wheel, and Language: How Bronze-Age Riders from the Eurasian Steppes Shaped the Modern World. 2007
* MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. 1997.
* PARPOLA, Asko. The Roots of Hinduism: The Early Aryans and the Indus Civilization. 2015.