Tanec boha Dionýsa: Divočina v nitru civilizovaných lidí

Další články série: K oslavě bohů a hrdinů (část 1.): Posvátný tanec, mýtus a extáze ve Středomoří

Ve starověkém Řecku měl tanec podle Platóna ideálně sestávat ze vznešených pohybů a představovat vysoké morální hodnoty a etiku, a měl být prezentován v divadle. Zároveň mělo docházet k divadelnímu hanobení pohybů nízkých, aby bylo zřejmé, co je v opozici vůči řecké etice a morálce, čím se měla upevnit morálka mládeže. Na divadelní představení tanců, které byly oku Řeka představovány jako nízké, se na doporučení Platóna měli najímat otroci či cizinci, jelikož nebylo vhodné, aby vznešený Řek předváděl nízké pohyby, které byly viděny u vyděděných či Barbarů*. 

[reklama]

Jak se dočítáme u Platóna, divadelní taneční představení nesloužily pouze k přenosu ideálu morálky, ale i demonstrace toho, jak by se měl vznešený Řek správně pohybovat, a které pohyby byly v běžném životě tabu a měly být ostrakizovány společně s člověkem, který je provozoval. 

Divadla a taneční vystoupení, dalo by se říci, šířily propagandu, jak by měla vypadat ideální řecká společnost s ideálními občany. 

V opozici k „systémovému“ divadlu a jeho tanečním vystoupením stál „antisystémový“ Dionýsos se svými tanečníky, kteří se vedle urozených a uhlazených divadelních tanečníků mohli jevit jako divoká běsnící opilecká sebranka. Přestože byl Dionýsův kult často trnem v oku vládnoucí struktuře a v počátcích rodící se republiky starého Říma byl tento kult téměř zlikvidován, Dionýsie, náboženské slavnosti s průvodem, tanci a divadlem na počest boha vína a mystérií Dionýsa, byly pro řecké občany povinné.

Nepřekračuj svoji společenskou roli 

Řecká společnost patřila k těm nejpřísnějším, pokud se jednalo o její sociální členění, ať již v otázkách genderových, tak i společenských tříd (aristokracie, svobodní a otroci). Genderové role muže a ženy byly jasně dané, ve veřejném světském životě tak tranzice (mimo kněžskou a rituální sféru!) nebyla vítaná. Řekové si silně zakládali na jasně vymezené maskulinitě a feminitě. Tyto genderové role jsou na mírné změny téměř identické s tím, co dnešní společnost chápe jako tradiční společenské role. 

Stejně tak nebyla ve světském životě podporovaná tranzice mezi nesvobodným a svobodným stavem a mezi urozenými a neurozenými Řeky. Bylo sice běžné navazovat styky jak společenské, tak sexuální mezi jednotlivými vrstvami, ale tento kontakt byl obvykle mocenský, v okamžiku borcení role autority a role podřízeného se tento vztah mohl snadno stát nežádoucím.

Nesvobodný stav se navíc často skládal z cizinců, kteří byli zavlečeni do Řecka z vojenských výprav a postrádali sociální rodové vazby, čímž se lépe udržoval otrokářský systém, na němž byla vystavěna řecká společnost. Nesvobodný stav se nemohl účastnit na demokratickém řízení svých městských států, toto právo patřilo jen svobodným. 

[reklama]

Ani privilegované vrstvy řeckých obyvatel, zvláště z řad svobodných mužů, neměli na růžích ustláno. Přísná patriarchální společnost si za privilegia vybírala daň–válečnou povinnost u neurozeného svobodného stavu a přísná pravidla u vysoké aristokracie, kterým jedinec podléhal bez ohledu na své pohlaví. 

Během Dionýsií se hroutila společenská tabu, přestávaly platit rozdíly mezi muži a ženami, mezi starými a mladými, dokonce mezi svobodným a nesvobodným člověkem a Řekem nebo cizincem. Během toho období člověk odkládal společností určené sociální role a vydával se v rytmu hudby a tance s vínem v ruce slavit boha mysterií, který patří k nejkomplikovanějším božstvům řeckého panteonu. 

Androgynní Dionýsos

Nejstarší doklady boha Dionýsa pocházejí z období 1 300 př. K. z Nestorova paláce v Pylosu. Vyvracejí vžitou představu boha Dionýsa jakožto cizího božstva, které si do řecké společnosti těžko klestilo cestu. Srovnávací analýzy ve skutečnosti ukázaly, že Dionýsos byl jedním z domácích božstev raného řeckého panteonu. Možná mimořádně starobylého: přestože se jednalo o boha plodnosti, jeho rituály byly zaměřené na divočinu s přežitky lovecko-sběračského animismu. 

Na rozdíl od ostatních řeckých božstev, kde se dbalo na předávání dogmat a tradic při sloužení ceremoniích v chrámě, u Dionýsových mystériích (učení pro zasvěcené) byla alfou-omegou schopnost přivodit si pozměněný stav vědomí – extázi – k tomu právě sloužil tanec sestávající z velmi jednoduchých opakujících pohybů a zpěvu velmi jednoduchých opakujících se veršů (tak jak je tomu běžné právě v kulturách lovců-sběračů praktikující animismus a šamanismus). 

Nejviditelnějším rysem Dionýse je jeho androgynnost. Dionýsos bývá často zobrazován s hladkou jemnou tváří mladíka s dlouhými kudrnatými kadeřemi, jeho oděv byl Řeky považován za zženštilý. Navíc byl zplozen bohem Diem a lidskou Semelé, která díky žárlivosti Héry nepřežila a její nenarozené dítě si musel nechat Zeus zašít do boku a tam jej donosit. 

Mladíci na přelomu puberty a dospělosti byli při dionýsovském průvodu převlékáni do ženských šatů, nejenom z důvodu, že v tomto věku v sobě jejich tváře nesly ještě jemné rysy, ale rovněž z důvodu, že Dionýsos byl bohem mysterií a přechodu z jedné sféry do druhé, stejně tak jako mladíci stáli na přechodu dětství a dospělosti. V dionýsovských průvodech se jeho mužský doprovod často objevoval v kostýmech skládající se z horního koženého návleku s vycpanými ženskými prsy a kolem boků se připevňoval pás, na němž bylo upevněno zezadu vycpané ženské pozadí. Kolem boků se rovněž na pás upevňovaly modely ztopořených penisů. 

Prožívaní potlačované části osobnosti?

Ve společnostech s vyspělým teistickým kultem a silnou patriarchální strukturou s jasně vymezenými společenskými rolemi se objevují slavnosti, kde se genderové role vyměňují a stírají se rozdíly i mezi společenskými vrstvami**. Tyto slavnosti bývají pořádány paradoxně z důvodu udržení hierarchizovaného patriarchálního systému – ten je často závislý na slavnostech, při kterém je povoleno si prožít část svoji osobnosti, potlačované během zbytku roku ve jménu společenských pravidel. 

Tyto potlačované vlastnosti a traumata byla odžívána za pomoci jednoduchého extatického tance. Někteří badatelé upozorňují, že opilost a bujaré veselí nebylo cílem Dionýsií, ale právě extatický tanec, který zde sloužil jako kolektivní rituální terapie. Nejspíše proto byla povinná účast, i přestože Dionýsův kult nemusel být dvakrát oblíbený pro přecházení společenských pravidel a tabu. 

Kromě extatického tance v rytmu jednoduchého křepčení byly populární i tance kolektivní – do kruhu apod., kde společně tančily všechny vrstvy řecké společnosti bez ohledu na sociální status, věk, původ a pohlaví. Tyto společné tance měly demonstrovat, že pro funkčnost společnosti je podstatná sjednocující síla, ve které každý jedinec pochopí svoji jedinečnost, důležitost a roli v rámci celku, jehož byl členem – bez ohledu na majetek, věk či pohlaví. 

[reklama]

Šílenství 

Mýtus o Dionýsovi a thráckém králi Lykúrgovi je varováním vládnoucím před zrušením Dionýsova kultu: Přísný král Lykúrgos vyhnal z Thrákie Dionýsův průvod, některé menády(ženy zasvěcené Dionýsovi – Římané je poznali jako bakchantky) zajal a zabil, samotný Dionýsos se zachránil skokem do moře, kde mu pomohla bohyně Thetis. Lykúrgos byl ztrestán v podobě seslaného šílenství, během něhož zabil svého syna a usekl sám sobě nohy v domnění, že ničí vinou révu. Navíc zemi postihl mor a neúroda. Kletba se dala zlomit jen jediným aktem – zabitím krále Lykúrga. Rozlícený lid jej tedy vyvedl na horu Pangaion a tam jej obětoval způsobem, kdy jej roztrhali koně. 

Mýtus nese jasné poselství – přílišné dbaní na udržení společenských pravidel vede ke vzpouře společnosti vůči vládcům, přičemž ani samotný král nemůže odmítnout Dionýsovu skrytou pudovou podstatu člověka. To by vedlo k šílenství, ve kterém nebude trpět jen král a jeho nejbližší, ale celá jeho země, protože i král je jen synem divočiny se svými nízkými potřebami a potlačovanými touhami. 

Tento druh Lykúrgova šílenství je navíc mnohem horší než šílenství Dionýsovo:je násilné, nelze je společensky kontrolovat, jedince možno ve jménu přežití funkční společnosti pouze zlikvidovat. Dionýsovo šílenství je naopak šílenství zpochybňující společenská pravidla. Dávalo lidem možnost okusit skryté poznání jiné sféry skrze taneční extázi, podporovanou vínem a žvýkáním listů břečťanu – ať již nehmotné, společenské, genderové. 

Na kolektivní bázi Dionýsie přinesly žádané uvolnění řecké společnosti, aby mohla fungovat, na straně druhé u určitých jedinců mohlo poznání extatického stavu způsobit skutečné zhroucení dosavadního způsobu života i existencionální krizi, vedoucí k opuštění společnosti a touhy po hlubším poznání. Toto poznání se odehrávalo mimo akropoli přímo v divočině. 

Dionýsova zvířeckost a pudovost 

Při Dionýsiích byly časté různé převleky, popsali jsme si již androgynní typy kostýmů. Dionýsie svými kostýmy zobrazovaly klasickou mužnou sílu, hlavně v té zvířecí pudové podobě a to v podobě satyrů a opilců. Přestrojení satyra symbolicky demonstrovalo velmi aktivní zvířecí sexuální sílu muže, která se v prvním pohledu jeví jako velmi dominantní, ale ve skutečnosti je velmi snadno ovladatelná právě pro svoji zvířecí nízkost – motiv divokého satyra a menády, schopné před ním utéct, zahnat jej či přímo ovládat, byl velmi oblíben při výzdobě řecké keramiky. Opilec představoval pasivní mužskou sexuální sílu. (Při popisu Dionýsií do popředí vyvstávají hlavně mužští aktéři, nicméně, při hlubším bádání vystupuje na povrch zvláštní postavení žen.)

Dionýsos, symbolizovaný rovněž často dvěma na sebe se dívajícími maskami, ukazoval na paradoxy lidské povahy – první maska společenská byla plná jasných pravidel a rolí, které se ovšem vlivem vína a extatického tance bortily a vycházela najevo maska skrytá, která odrážela potlačované a přehlížené – muž byl sice v řecké společnosti aktivním dominantním elementem a žena submisivním pasivním, ale ve skutečnosti měl slabiny – jeho nízké zvířecí pudy a opilectví mohly velmi rychle obrátit jeho role a on se stál otrokem ženy. 

Ačkoliv byl Dionýsos bohem vína a radovánek, zároveň byl i tím, který učil tyto pudy ovládat. Dokázal pomoci mužům trpícím priapismem (trvalou bolestivou erekcí) či satyriázou (neschopností u mužů ovládat vlastní sexuální puzení)***. Po svém vyléčení obětovávali Dionýsovi model vztyčeného penisu jako připomínku svého utrpení (obří model penisu se rovněž nesl při jeho slavnostech, tam ovšem odkazoval na Dionýsovu plodnost). V tomto směru je Dionýsos ambivalentním božstvem – na jednu stranu jeho čarovné víno otevíralo potlačené touhy a pudy, na stranu druhou to byl právě on, kdo byl schopen zbavit člověka jha hypersexuality a dal poznat vyššího mystéria, které překonávalo satyrovskou povahu lidského libida. Pro překonání těchto nižších pudů nejspíše sloužilo právě i rituální převlékání se do zženštilých či přímo ženských šatů. Díky tomuto rituálnímu převleku se mužům během extatického tance otevírala možnost spatřit vyšší mystérium. 

Protidionýsovská propaganda

Na tento motiv narazíme i ve slavném Eurípidově díle Bakchantky. Král Pentheus se setkává se ženou, která jej zláká na špehování menád (bakchantek) v lese v příslibu, že tam uvidí sexuální orgie. Pentheus, který Dionýsův kult nesnáší a chce ho zkompromitovat, se za touto ženou vydává. Jenže tou ženou je ve skutečnosti samotný bůh Dionýsos v přestrojení. Pentheus se tedy přestrojí za ženu, aby menády mohl sledovat a konečně kult zničit. V okamžiku přestrojení se za ženu a začlenění se do průvodu k menádám Pentheus pociťuje zvláštní neznámou dionýsovskou sílu, která mu otevírá vhledy do vyšších mystérií a cítí se inteligentnější, mnohá tajemství života mu najednou dávají smysl. 

V další pasáži Eurípidova díla Bakchantky, Pentheus následoval menády až do lesa, kde je skrytý pozoroval, ale k jeho zklamání neviděl žádné sexuální nepřístojnosti. Místo toho s ostatními ženami tančily a radostně se bavily. V tu chvíli k němu neznámá síla ohnula jedli (jedle byla zasvěcená Dionýsovi), na jejíž špici vylezl a nechal se vynést, aby viděl lépe, jenže nakonec bylmenádami spatřen a v rámci extatického šílenství roztrhán na kusy.

Tato část Eurípidovy hry nejspíše inspirovala římské historiky k dehonestaci Dionýsova kultu v Římě a byla použita jako inspirace pro římskou protidionýsovskou propagandu. Přidali ještě další dramatické výjevy – menády zaživa trhající zvířata, pojídají syrové maso (někdy i lidské) a pijí krev. Tyto římské tvrzení (např. u římského historika Livia) byly již Eliadem přirovnány k obdobným nesmyslům, se kterými se setkáváme třeba při inkvizičních procesech. Pokud by se měly nějak vykládat, tak výhradně symbolicky. Neexistují žádné archeologické podklady, že by při Dionýsiích byla takto obětována zvířata. 

[reklama]

Pokud se podíváme hlouběji, tak v Eurípidově díle se v pasáži s roztrháním Penthea setkáváme s přežitkem velmi starého a celosvětově rozšířeného motivu šamanského zasvěcení. V něm adept s cílem získání zasvěcení se nějakým způsobem dostává na strom - sám či je tam vynesen (často orlem nebo nějakou neznámou silou). Vylezení na strom je v některých kulturách (hlavně sibiřských) prováděno i v reálném životě, v mnohých se vše odehrává v hlavě během pozměněného stavu vědomí, kdy adepta démoni (často v ženské podobě) či zvířata (obvykle ptactvo - opět orel hraje prim) trhají na kusy. V některých středoamerických kulturách dokonce zasvěcence rve na kusy kanibalská tanečnice, která tančí a při tom pojídá maso zasvěceného. 

Tímto procesem musí zasvěcenec projít, aby mohl získat vyšší vědomí - jeho staré já musí být zničeno, aby se mohlo zrodit nové lepší já. Eurípides v Bakchantkách zachytil zbytky starého rituálu - vylezení na strom poznání, převlékání se do šatů opačného pohlaví, díky čemuž se dotyčnému může opět dostat k vyšší, běžných životem skryté moudrosti (motiv velmi častý v animistických kulturách****), a nakonec trhání na kusy extatickými tanečnicemi, což symbolizuje smrt starého ega, aby se mohl jedinec obrodit ve vyšší a lepší formě. 

Menády: nezřízené divošky nebo mocné čarodějky?

Stejně jako muži i ženy při Dionýsiích zažívaly dočasnou změnu sociálních rolí - často zpívaly rýmy, o tom, že opustí předení a vydají se do lesů lovit holýma rukama velkou zvěř (býky, kance nebo vysokou), kterou roztrhají na kusy (ano, tady také bral historik Livius svoji inspiraci o zvrácených bakchantkách). Je však jasné, že ženy během Dionýsií žádnou zvěř holýma rukama nelovily a jednalo se jen o zpívanou poezii, která symbolizovala, že v tento čas je dovoleno chovat se ženám jako muži. 

Zasvěcenkyně Dionýsa - menády ve své pro Řeky převrácené sociální roli setrvávaly i mimo Dionýsie. Obvyklá představa menád jako neplodných či muži nechtěných žen, které zešílí a oddají se Dionýsovi, má kořeny již ve starém Řecku. Nicméně existují prameny, které dávají trošku jinačí pohled: menády podle nich opouštěly v noci své domovy a vydávaly se do divočiny, kde měly propadat extatickému šílenství. Pro přežití se musely naučit uživit sebe sama za pomoci lovu divoké zvěře a sběru bylin. Pokud byly schopné se samy naučit úspěšně lovit divokou zvěř, vydávaly se opět během noci na vrchol hory, kde se jim skrze extázi dostalo vědění vyšších Dionýsových mystérií. Mnohé z nich pak zvolily divočinu jako svůj domov. 

Stavu pozměněného vědomí dosahovaly za pomoci extatického tance a zpěvu Dionýsových hymnů. Řecké prameny zmiňují, že tento tanec byl jednoduchý trhavý a šílený, jenže dodávají mnohem zajímavější věc a to, že menády tento tanec používaly pro čarování a léčení. Po dosažení taneční extáze byly schopné v tomto stavu sejmout z někoho kletbu, proklít, či jej vyléčit z nemoci. Menády tak byly starými Řeky často volány k nemocným lidem, byly zdatné léčitelky a bylinkářky. Znalostí léčitelství a bylin získávaly právě během pobytu v divočině ve stavu šílenství (pozměněného stavu vědomí). Pro tyto vlastnosti byly respektovány, i přestože se jinak jednalo o obávané ženy. Kromě léčení byly vyhledávány i jen jako hudebnice a tanečnice k různým slavnostem. 

Tady se opět setkáváme s jevem, který je známý v animistických kulturách. Ať se jedná o sibiřské šamany, skandinávské noidy nebo indiánské léčitele - všichni provozují extatický tanec, v němž jsou schopni vyléčit nemocného či čarovat. Srovnávací analýza nachází paralelu dokonce i u slovanských kultur, a to konkrétně u divoženek. Ty rovněž žijí v divočině, živí se lovem a sběrem a mají zálibu trhat muže na kusy. Zároveň jsou často haněny jako ošklivé ženy s výjimečnými magickými a léčitelskými schopnostmi, pro které jsou obávané i vyhledávané. Jejich milovanou kratochvílí je tanec. Problémem divoženek je jejich pozdní zaznamenaní až v novověku. Tradice o nich jsou často znetvořené křesťanstvím, nicméně jádro je nápadně podobné tradicím o menádách. 

Promiskuita nebo celibát?

Výjev menád odhánějící vzrušeného satyra se starším bádáním vykládal jako doklad celibátu. Ze starořeckých pramenů nic takového nevyplývá. Právě naopak, řečtí muži (zvláště vojáci) si menády často pletou s lehkými ženami, a pokud se objevil Dionýsův průvod u nich ve městě, od menád se často dožadovali sexu. (Menády se vůči těmto výpadům bránily a byly často bráněny i samotnou společností.)

Jeví se, že menády žily mimo společenská pravidla, tabu a systém jako takový, což si „jednoduší“ muži mohli mylně vykládat jako svolení k sexu (zvláště pokud se menády bez mužského doprovodu nacházely v místech, kde se slaví a pije víno). Její společenská role by se dala přirovnat k našim čarodějnicím nebo právě k divoženkám, bosorkám apod. 

Navíc je tu otázka, zda Dionýsův kult, který pracoval často s náměty zvířecí pudové sexuality, provozoval i přímo sexuální rituály. Tyto otázky zůstávají otevřené, ale převážně se předpokládá, že ano, ale nebyly podstatou Dionýsova kultu a už vůbec ne pracovní náplní menád - ty podle pramenů měly hlavně za poslání pomoci tance léčit lidi a čarovat. 

Menády se v rámci zasvěcení zabývaly zvířeckostí člověka a pravděpodobně i pudovou sexualitou, ale pokud by se vyskytovaly rituály i tohoto druhu, byly spíše doplňkové a plně v rukou menády - i tímto směrem se dají vykládat vyzdobené keramické nádoby s menády a satyry - menáda je často větší, schopná ovládnout satyra nebo jej odehnat thyrsem. Vedle toho se ovšem vyskytuje i zobrazení menád v taneční pozici vedle mladíků s erekcí. Zatímco keramické nádoby mají sexuální motivy, písemné se výhradně zmiňují o léčitelských schopnostech menád a jejich společenské ochraně vůči sexuchtivým vojákům. 

Nejpravděpodobnějším výkladem je, že pokud menáda zastávala ve svém běžném životě i mužské sociální role a byla tedy pro Řeky mužským archetypem ženy, nejspíše tato role nevynechávala ani oblast sexuality. Nebyla tedy klasickou pasivní matrónou, ale náležela ji stejná sexuální svoboda, jakou měli muži, která byla nějakým způsobem společensky respektována. Těžko si představit, že by ženy schopné přežít v divočině, kde provozovaly noční rituály, kterými se vymanily z tradiční ženské role, ženy, z nichž mnozí měli strach, ať již pro jejich čarodějnické schopnosti či pro pudovou zvířeckost a divokost, by tuto sexuální svobodu neměly. 

Zatímco ve starém Řecku byla tato problematická společenská pozice menády tolerována, v mladším Římě již bakchantky tolik pochopení neměli. Těžko říci, zda byli Římané více iritováni animisticko-šamanskou tradicí, která skrze bakchantky přežívala, či je jen děsila samotná představa ženy-čarodějnice žijící někde o samotě v divočině, kde je schopná přežít sama bez ochrany muže. Nicméně je zřejmé, že římská likvidace Dionýsova kultu byla likvidací velmi starého mystéria s animisticko-šamanskými prvky, jehož praktikováním se docela snadno mohl dostat jedinec k myšlenkám, které mohly rozporovat společenská pravidla a tabu a tím přímo ohrožovat rodící se římský stát založený na teokratické vládě. 

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky: 

*Idea vznešených pohybů vs. nízkých, které slušný člověk neprovozuje, přežila skrze křesťanské autory dál a ovlivňovala podobu tanců ještě ve 20. století (zářným příkladem může být šok prudérní americké společnosti na taneční pohyby Elvise Presleyho, které v jeho době byly pobuřující jednak údajnou sexualitou i rasovým původem - taneční kreace Presleyho pocházely z černošské komunity a slušný bílý křesťan je neprovozoval). Nicméně, i přestože idea přežila, představa, co je vznešený taneční pohyb, a který nikoliv, mohla být v době klasického Řecka odlišná od pozdější. Proto je dobré se stavět kriticky k tanečním rekonstrukcím zaniklé nehmotné kultury. 

**Tyto jevy byly tak nápadné, že nebyly přehlíženy ani starou generací religionistů a se zmínkami o těchto zvycích se setkáváme i v literatuře 19. století. V polovině 20. století souhrnnou srovnávací analýzu vytvořil uznávaný religionista Mircea Eliade v knize Mefisto a Androgyn, mimochodem ve svém soukromém životě politicky silně konzervativně orientovaný a kontroverzní osobou z důvodu podpory rumunského fašistického hnutí. Témata genderu a pohlavní tranzice v rámci historie, archeologie a mýtu nikdy nebyly zkoumány výhradně levicovými autory a nejedná se o záležitost politické agendy, ale skutečně doložitelných jevů, které jsou součástí výzkumu a akademických debat od dob vzniku moderní vědy bez ohledu na politické preference badatelů.

*** U žen nazývaná nymfomanie, zastaralé lékařské výrazy, dnes užíván v obou případech pojem hypersexualita/sexuálně kompulzivní chování.

**** Časté zvláště u sibiřských kmenů, u některých kmenů se jedná pouze u rituál, ale například u kmene Čukči jsou na pozici šamana preferovány transsexuální osoby. 

Literatura                                               

Csapo,E. (1997). RidingthePhallusforDionysus: Iconology, Ritual, and Gender-Role De/Construction. Phoenix, 51(3/4), 253–295. 

Kraemer, R. S. (1979). Ecstasy and Possession: The Attraction of Women to the Cult of Dionysus. The Harvard Theological Review, 72(1/2), 55–80. 

Lawler, L. B. (1927). The Maenads: A Contribution to the Study of the Dance in Ancient Greece. MemoirsoftheAmericanAcademy in Rome, 6, 69–112. 

McNally, S. (1978). The Maenad in Early Greek Art. Arethusa, 11(1/2), 101–135. 

Mousouraki M. - Goulimaris D. - Albanidis E. (2022). The Therapeutic Function of Dance in Ancient Greek Drama. In: International Journal of Latest Research in Humanities and Social Science, Volume 05, Issue 12,  305 - 311.

Zichi, C. (2021): Themoralproblemofthe vile and laughter-provoking type ofdance in Plato'sLaws. De Risu – Representations and Evaluations of Laughter in Greek and Latin Literature.