Když mrtví kráčí s živými: Zimní svátky a duchové zemřelých

Narození Slunce nebo oslava mrtvých?

Křesťanské Vánoce představují svátek narození Ježíše Krista, ale v současné Evropě se staly především oslavou rodinných hodnot a bezuzdného utrácení. Ti, co se zajímají o předkřesťanské tradice, jej možná také spojí se zrozením „nového slunce“ v rámci zimního slunovratu, což nakonec dost dobře odpovídá pojetí Ježíše jako „světla světa“. Vánoce však nelze redukovat na jejich symboliku spojenou se sluncem a znovuzrozením, jedná se o také o svátky zemřelých, v dávných dobách možná nejdůležitější ze svátků zemřelých.

Dnes své předky, pokud tak vůbec činíme, připomínáme především na křesťanské Dušičky, které spadají do období přelomu října a listopadu. Valí se na na nás ze všech stran: anglosaský Halloween, keltský či přesněji irský Samhain, nebo mexický Día de Muertos jsou dobře známy i uprostřed Evropy. Není však zcela jasné, kde se tento podzimní svátek zemřelých vzal. 

[reklama]

Nejčastěji je považován za křesťanskou přejímku irského Samhainu, ale je na místě připomenout, že ve zdrojích, které máme o předkřesťanských oslavách tohoto svátku, nemáme žádné zmínky, že by byl spojen s mrtvými. [1] Teoreticky je tedy možné, že rysy svátku zemřelých získal Samhain až od křesťanských Dušiček. 

Kromě irského původu podzimní památky zemřelých lze ještě uvažovat o vlivu germánském. Ve staroseverském prostředí byly v tomto období uctívány álfové a dísy, které lze vyložit také jako duchy předků, a Anglosasové zase znali svátek zvaný Modraniht, který můžeme vyložit podobně.

Kromě toho však známe v Evropě i jarní svátky mrtvých, především z římského a slovanského prostředí. Křesťanské Dušičky byly původně slaveny 13. května, na který připadaly římské Lemurie, svátky neklidných mrtvých. 

Takže byly svátky předků tradičně slaveny na podzim, na jaře či o zimním slunovratu? Taková otázka není jednoduchá a úzce souvisí s rekonstrukcí indoevropského obřadního kalendáře. Jedna z hypotéz, která nám umožňuje do celé věci vnést více světla, je ta, podle které byly začátek a konec roku dvě rozdílná data a čas mezi nimi byl temným obdobím mezi jednotlivými roky. Tomu napovídá i slovanské užívaní slova léto pro rok. Když si tohle uvědomíme, nezdá se nám myšlenka, že zima není součástí roku tak vzdálená.

Dvanáct dnů Vánoc

Zdá se tak, že svátky předků mají úzkou souvislost s „temným obdobím“. Zatímco dlouhé dny náleží živým, tak dlouhé noci náleží mrtvým. V závislosti na uchopení kalendářního systému byl ale začátek i konec tohoto období kladen na jiná data a tak vznikla nepřehledná situace, kterou jsme si popsali. Přesto se však zdá, že zrovna Vánoce zaujímají mezi svátky zemřelých, alespoň v kontinentální Evropě, specifickou pozici, a to s ohledem na to, jak důležitým prvkem při nich jsou maskování koledníci.

Dnes v Česku a na Slovensku spojujeme koledování především se svátkem Tří králů, který ukončuje Vánoce, ale tento obyčej byl mnohem rozšířenější. Koledovalo se také na Štědrý den, na Boží hod a na Štěpána, na Nový rok, ale i na konci zimy: na svatého Blažeje (3. února) a na svatého Řehoře (12. března) a stále se koleduje na Velikonoce. Známe také koledování o Halloweenu, který však považuje za americký, respektive anglosaský zvyk, ve skutečnosti se však na Dušičky provozovalo i v české lidové kultuře.

Nejtypičtějším časem pro koledníky je však zjevně dvanáct dní, během kterých se odehrávají Vánoce. [2] Ty představují jakousi zkrácenou obdobu „temného období“ a vychází snad ze zvyku vkládat na konec roku několik dní a vyřešit tak nesrovnalosti mezi solárním a lunárním kalendářem. Tyto dny byly často chápány jako odpovídajícím dvanácti měsícům v roce a na základě znamení v jednotlivých dnech se věštilo, co se stane v odpovídajících měsících následujícího roku.

[reklama] 

Koledníci: revenanti, vlci a Divoký hon

Obřadní pochůzky maskovaných lidí jsou bohatě rozšířené po celé Evropě. K nejstarším dokladům o nich patří kázání Asteria, biskupa v maloasijské Kappadokii z roku 400, které odsuzuje novoroční zvyky farníků, kteří chodili od dveří ke dveří, požadovali dary a slibovali za to vyvěštění prosperity. Stejně jako u mnoha jiných podobných slavností volili účastníci svého krále, Dasius, křesťanský světec, byl roku 303 v dnešním Bulharsku údajně umučen proto, že tuto roli odmítl. Asterius také zmínil vojáky, kteří se převlékali za ženy a o něco později působící Caesarius z Arles, popisuje převlékání se za jeleny, zvířecí masky a extatické tance.

Tyto oslavy jsou zajímavé i tím, že se v nich skrývá původ českého slova koleda a příbuzných slovanských výrazů. V římském kalendáři byl totiž první den měsíce označován jako kalendy, a ty lednové, spadající zároveň na první měsíc v roce, byly jaksi ze všech kalend nejkalendovitější. Dává tak smysl, že církevní autoři použili tento výraz, který znali z učené tradice, pro analogický slovanský zvyk, jehož původní jméno už dnes neznáme. [3]

Je také zjevné, že tyto pochůzky souviseli s návrátivšími se mrtvými – revenanty. V pramenech jsou zmiňovány „noční bohyně“ jako Habonde, Satia a Richella [4] nebo keltsko-germánské Matres, spojené s mrtvými a prosperitou, kterým byly v noci ponechávány na stolech pokrmy. Mrtví totiž byli chápáni jako ambivalentní – byli zároveň obáváni, ale také během svého návratu do světa živých přinášeli hojnost. 

Muži provádějící obřadní pochůzky v období dvanácti vánočních dnů jsou pak bohatě doloženi především z Balkánu a přilehlých oblastí. V Karpatech byli nazýváni ceata, v makedonském Bulharsku eskari, surovaskari ve východním Bulharsku, regös v Maďarsku, calusari [5] v Rumunsku a koljandanti na Ukrajině. Typicky se jednalo o svobodné či jen krátce ženaté mladíky, kteří si volili svého vůdce, oblékalisi zvířecí masky a zpívali písně. Jejich činnost mala zajistit prosperitu, ale někdy získavala jistý agresivní podtón, jejich požadavky nabývaly podobu výhrůžek a dokonce se přímo dopouštely drobných krádeží. Soustředily se především na domy kde v daném roce někdo zemřel.Nebožtíkovi pak pějí smuteční písně a pozůstalým od něj předávají zprávy, což svědčí o tom, že koledníci se pohybují na hranici světa živých a mrtvých.

Tito mladíci silně připomínají válečnická, „vlčí“, bratrstva bohatě doložená v indoevropské kultuře. Odpovídají jim jak věkem, agresivitou či krádežemi, zvířecí povahou i sepětím s mrtvými. Vlk je ostatně spojen s mrtvými a u slovanských, germánských i baltských národů se vlkodlaci potulují světem během 12 dnů. Olaus Magnus, uppsalský biskup, roku 1515 napsal že vlkodlaci o Vánocích pořádají nájezdy na sklady piva a medoviny a vypijí je. Tento motiv snad odkazuje na neuhasitelnou žízeň mrtvých. Nelze nevzpomenout na divoký hon, průvod zemřelých či démonů, vedených králem, případně jednou z „nočních bohyň“, který se taky zjevuje v období Dušiček či Vánoc.

Zaostřeno na kallikantzaroi 

Kallikantzaroi, jsou svého druhu novořeckou obdobou českých čertů. Jsou to chlupatí, černí démoni se zvířecí znaky – drápy, kozíma nohama a kopyty. Stejně jako oni často kulhají, což je znak těch, co kráčí mezi světem živých a mrtvých, a vyznačují se gigantickými genitáliemi, což snad odkazuje na podsvětní plodnost. Oba druhy bytostí jsou také spojeny především s vánočním obdobím.

[reklama] 

V jedné věci se však kallikantzaroi od čertů výrazně liší: jejich bezprostřední původ neleží v pekle mezi ďábly, ale na zemi mezi smrtelníky. Rodí se z lidských žen během zvláštních časů, tedy o Vánocích, kdy jsou hranicemi mezi živými a mrtvými tenké, a za zvláštních okolností, typicky nohama napřed. Obrací tak přirozený řád věcí, stejně jako další podezřelé bytosti evropského folklóru: čarodějové, upíři, můry a vlkodlaci. U nich a jim podobných nalezneme i další podivné okolnosti narození – se zuby, s hlavou v blanitém vaku, o hodině duchů či při příliš bolestivém porodu. Nelze zapomenout ani na motiv démonického charakteru dětí zemřelých beze křtu, který musel být v křesťanské lidové kultuře chápán jako mocný ochranný obřad. I proti narození kallikantzaroi existovali zvláštní rituály – například opálením pat či palců u nohou nebo ovázání novorozence česnekem.

Česnek je typický svým tradičním užití proti upírům a kallikantzaroi se skutečně vyznačují i tím že pijí krev. Škodí i jinými způsoby, děsí a tlučou lidi během dvanácti vánočních nocí, kradou jídlo a močí na něj a hasí ohně v domech. Na druhou stranu se podobají i vlkodlakům a benandantům, extatickým ochráncům plodnosti z italského Furlánska. S prvými jmenovanými je spojuje narození se nohama napřed, s druhými pak celková ambivalentní povaha vlka. Byly známi dokonce i lykokantzaroi „vlčí kantzaroi“.

Úzké sepětí s koledníky pak potvrzuje fakt, že v Thessálii byly také příbuzným výrazem karkantzaroi označováni koledníci během dvanácti vánočních dnů. Zdá se tak, že účastníci slunovratových pochůzek byli v Řecku démonizováni výrazněji než ve zbytku Evropy a zároveň byli více mytologizováni – z mladíků ze sousedství se stali bytosti, které přes svůj lidský původ přebývají většinu času v podsvětí a okusují kořeny světové stromu.

Spiknutí proti civilizaci?

Bádání o kolednících, tajemnou mocí nadaných čarodějnících a extaticích i jejich mytičtější bratrancích upírech, můrách a vlkodlacích postupně pronikalo hlouběji do minulosti. V jejich obrazu najít vlivy germánské, keltské i slovanské, můžeme sledovat také stopy vedoucí na prehistorický Balkán a do antického období Řecka a Říma. Můžeme však jít ještě dále a jako italský historik Carlo Ginzbrug hledat kořeny obřadních obchůzek uprostřed zimy a příbuzných motivů v euroasijském „šamanistickém“ obrazu světa. Bádání o původu se sice nabízí a často je chápáno jako to, které jde nejvíce na dřeň samotného jevu, ale soustředit se pouze na něj může být někdy zavádějící.

Ginzburg se totiž správně táže také, proč dané jevy přežily, proč na úsvitu raného novověku tak sugestivně působily na christianizované Evropany a byly propojeny s představou ďábelského čarodějnického spiknutí. Obraz sabatu je totiž podle tohoto badatele sice inkvizitorskou fantasií, ale založenou na autentických lidových představách a praktikách. Čarodějnice, stejně jako lidé a bytosti, o kterých je tento článek, stojí mezi světem živých a mrtvých, mezi lidským a démonickým.

[reklama] 

Čarodějnice a koledníky navíc spojuje jejich cizost. Mladíci, kteří se obřadním pochůzkám věnovali, už nebyli dětmi, ale ještě nebyli ani pravými muži s manželkami a dětmi, byli to dvounozí vlci toulající se dočasně, o vánočních nocích, mezi světem živých a mrtvých. To je jasně kladlo na jednu ze stran starobylého sporu Příroda vs. Kultura. Kultura je totiž v binární klasifikaci tradičních společností reprezentována muži, respektive plnoprávnými členy daného společenství, a proti ní stojí různé marginalizované skupiny. Ty zahrnují v rámci dané komunity především ženy, právě proto jsou ony typicky spojovány s čarodějnictvím, ale v různých situacích také sociálně-ekonomicky slabé, duševně nemocné, bezvěrce, sexuální menšiny, samotáře, lidi příliš staré či mladé a tak dále. Všichni z nich překračují základní binaritu – nejsou zcela cizí, ale rozhodně nejsou zcela vlastní.

Člověk se vždy obával toho, že v rámci jeho vlastní komunity se proti těm „slušným“ spiknou „zrádci“, že vlastní je ohrožováno cizím. Není tak náhodou, že papežská inkvizice se zaměřila na kacíře a pozdější španělská inkvizice na Židy a muslimy, kteří neodešli ze země po reconquistě. Všechny tyto skupiny obyvatel byly obviňovány z toho, že se snaží zničit křesťanský svět. Obraz takového spiknutí pak na počátku novověku, společně již se zmíněnými archaickými představami o těch, co stojí mezi živými a mrtvými, dal vzniknout obrazu spiknutí čarodějnic odpadlých od Boha. Snad jen fakt, že se čarodějnická hysterie ve velké míře vyhnula středovýchodní Evropě, vedla k tomu, že koledování si v těchto oblastech dlouho zachovalo jen tenký křesťanský nátěr. 

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

1 Alespoň pokud je mi známo. V podobné situaci jsme s Lughnasadem, dalším irským svátkem, který je spojován především s počátkem sklizně, ale taková souvislost se ve staroirské literatuře vůbec neobjevuje. 

2 Pokud počítáme od Božího hodu do Tří králů je těchto dní ve skutečnosti třináct, někdy jsou tak Tři králové označováni za třináctý den Vánoc, nebo se dvanáct dní počítá až od 26. prosince. 

3 Není bez zajímavosti, že v brytonských keltských jazycích (velština, kornština, bretonština) se předvečer Všech svatých také označuje jako kalendy, například ve velštině Calan Gaeaf „zimní kalendy“. Zdá se tak, že typické „pohanské kalendy“ nebyly v církevním povědomí definovány pouze datem (které je v brytonském případě odlišné), ale i souvislostí s mrtvými. 

4 Habonde je nejspíše dědičkou Abundantie, římské bohyně hojnosti, Satia znamená „plná, hojná“, Richella má nejspíše podobný význam, odvozený z franckého *rīkī „mocný, bohatý“. 

5 Calusari znamená „koníčci“.

Literatura

LYLE, Emily, Archaic Cosmos, 1990

GINZBURG, Carlo, Noční příběh, 2003

VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, 1990