Prusové - poslední skuteční pohané Evropy? Deiwas, Patrimpo-Perkunas-Pattolo a ti další

Lucie Hotová, 2023-03-30 13:15:00

Počátek třináctého století - století hříchu a odpuštění. Kostelní zvony svolávají na mši do božích chrámů Kristovy věrné ovečky a mnohé farnosti se snaží získat nákupem svatých ostatků status poutního místa. Na některé z nich se poutníci budou vydávat i tisíce kilometrů daleko. Církev vládne Evropě a vštěpuje jí hluboko do podvědomí její zásady. Existuje však jedna oblast, kde místo dýmu kadidla se k nebesům vznáší dým z hořících dubových polínek na počest Perkunase.

I přes své močály, které chrání královeckou oblast, a svoji vzdálenost od Vatikánu, neuniknou její obyvatelé papežově oku. A ani by nedokázali. Do Pruska přicházejí první misionáři během desátého století, pravda, některým misionářům k přežití nebude stačit ani knížecí původ. Skutečná christianizace Pobaltí však začne až vpádem militantních řádů. 

 

V sousední Livonii je roku 1207 vyhlášen církevní stát pod patronátem Panny Marie, kde působí Řád mečových bratří. 1215 je Livonie papežem Innocencem III. prohlášena za protektorát. V roku 1217 je vyhlášena křížová výprava proti Prusům. A na konci roku 1225 daruje polský kníže Konrád Mazovský Řádu německých rytířů oblast okolo města Chełmno k ochraně hranic před nájezdy pohanských Prusů.

 

Poslední pohanské území Evropy je chráněné bažinami. Navzdory tomu ho drancují křižáci, kteří zahájí nejen proces christianizace Královecké oblasti, ale i její germanizaci.  Proces germanizace Prusů byl dokončen v 17. století, kdy zaniká i stará pruština a je plně nahrazena němčinou, vzácně polštinou či litevštinou v místech, kde se baltští Prusové asimilovali s etniky mluvícími těmito jazyky.

 

[reklama]

 

Baltské kmeny kolem roku 1200 n. l., nejzápadněji (zelená) kmeny Prusů.

 

Dějiny Pobaltí nejsou v našich končinách příliš známé. A to je velká škoda, neboť se zde zachovaly skrze folklór mnohé popisy pradávných mýtů, ke kterým se ovšem musí přistupovat kriticky.

                

Konkrétně v případě pruského folklóru se využívá srovnávací analýzy nejen se sousední Litvou, kde rovněž žijí potomci pruských kmenů, ale i s Lotyši, či Bělorusy a jinými slovanskými národy. Prusy s těmito oblastmi spojoval jantarový obchod a jednak z archeologického materiálu je zřejmé, že docházelo ke vzájemnému prolínání nejbližších sousedních kultur.

 

Staré pohanské Prusko (přesněji řečeno území kmenových federací předkřesťanských pruských kmenů) zahrnovalo mimo královeckou oblast dnešní severovýchodní část polského Pomořanska, kde bylo od slovanských kmenů ohraničeno řekou Vislou, a část Litvy, kde hranici tvořila řeka Němen. 

 

Co je původní a co je křesťanský import?

Po dobytí Pruska a zahájení christianizace nikdy nedošlo k přijetí pravověrného katechismu, namísto toho zde vznikl synkretismus křesťanství s původní vírou. Právě onen synkretismus může vést k matoucím výkladům, které nemají dočinění s mentalitou původních Baltů, ale s výkladem světa nově příchozích křesťanů a jejich vyrovnáním se s velmi silnou původní vírou. 

 

Díky synkretismu se sice zakonzervovaly mnohé motivy z předkřesťanského náboženství, a to zvláště v lidovém umění, ale stojíme před otázkou, jak moc je jejich výklad a chápání původní. Je tedy potřeba provést kritickou analýzu (nejen) folklorních pramenů. Typickým příkladem pobaltského synkretismu jsou tzv. dainy, které jsou i nejvýznamnějším folklorním pramenem pro studium původních mýtů. Dainy, lidové světské písně, obsahují často mytologické motivy s jasným předkřesťanským původem.

 

Obvykle jsou i jediným pramenem, který nese jednoznačně nekřesťanský, původní motiv. V tomto případě však stojíme před otázkou, co v konkrétní daině je pohanské a co je již křesťanské. Bývá poměrně časté, že dainy obsahují jména a motivy pohanských božstev, ale situace, ve kterých se nacházejí, jsou již křesťanského charakteru.

 

Středověké vyobrazení Prusů zabíjející sv. Vojtěcha. Dveře v Hnězdně, 1175.

 

Studium předkřesťanského Pruska dávat verzus moderní baltské pohanství

Jak už bylo řečeno, bádání ve vodách pohanského prusství přirozeně svádí k využití přeživšího východobaltského folklóru nejbližších oblastí - zvláště litevského, který je dále srovnávám s lotyšským.

 

V současnosti v pobaltských zemích pohanská víra směle konkuruje víře křesťanské – např. v Lotyšsku se 20% obyvatel hlásí k lotyšskému pohanství. Toto náboženství je živé a dále se dynamicky vyvíjí, přijímá do sebe prvky moderní a postmoderní doby. Pobaltské země často řešily krizi vlastní národní identity a vymezování se proti nadvládě (či proti snaze o nadvládu) jiných mocností skrze přežívající lidový folklór. Brutální christianizace zanechala v kolektivním podvědomí Východobaltů určitý a snadno uchopitelný archetyp, v němž původní víra má punc svobodomyslnosti a vzpoury proti nadvládě.

 

Již během devatenáctého století vznikají nejrůznější intelektuální proudy tehdejších národovců, kteří se obrací k předkřesťanské víře jako k prvku nově vznikající emancipované baltské identity, která bude schopna konkurovat sílícím mocenským vlivům carského Ruska. Stejně tak jako u nás, i v Pobaltí během devatenáctého století vzniká staronová víra, která však vychází právě z onoho synkretismu a stále má v sobě představy ryze křesťanské.

 

Proudy baltského novopohanství přešly např. v Lotyšsku i do protisovětského undergroundu a mnozí disidenti byli členy pohanských hnutí. Naopak v Litvě se komunistická moc rozhodla využít silné inklinaci Litevců k pohanství a oslabit poměrně úspěšný křesťanský disident. Samotná komunistická strana tedy sponzorovala nejrůznější výzkumy a vzdělávací programy pro poznání předkřesťanských dějin Litvy a podporovala i náboženské novopohanské proudy. 

 

Tyto věci je nutné si uvědomit, pokud budeme chtít (a často i muset) přistoupit ke srovnávací analýze a kritice pramenů nejbližších sousedů východního Pruska, ale i samotné Královecké oblasti. I v samotné oblasti bývalého východního Pruska, dnešního Kaliningradu, se předkřesťanská víra stává něčím, co může překonat krizi určité ztráty vlastní kolektivní identity národa, který se po druhé světové válce stal ruskou enklávou sloužící jako plynovod a centrum ruského námořnictva. V Královecké oblasti se nacházejí komunity, které se stále považují za baltské Prusy (vedle komunit německých Prusů).

 

Jaké bylo staropruské náboženství?

Prusové se vyvíjeli z baltoslovanského a později z prabaltského základu. Díky své izolovanosti byli Prabaltové mimo mocenskou sféru říše římské a úplně se vyhnuli romanizaci. I díky tomu patří i dnes baltské jazyky k těm, které se nejméně odlišují od praindoevropštiny. Jejich víra nese znaky hned několika výrazných proudů předkřesťanského náboženství. Díky kontaktu se sámskými a jinými etniky z ugrofinského prostředí na severovýchodě obsahuje nejenom indoevropské prvky, ale také prvky animismu s extatickými praktikami (šamanismus), medicinmanství a démonismu. 

 

Písemné prameny jsou přirozeně výhradně křesťanské. Autoři byli současníky stále živého pruského pohanství, otázkou však zůstává, jak moc jejich křesťanská optika pokřivila výpovědní hodnotu (přirozeně s postupujícím časem sílilo křesťanské pojetí světa i v lidech identifikujících se jako pohané). Nejznámějším pramenem je Petr z Dusburgu († po roce 1326) a jeho Chronicon terrae Prussiae. Z tohoto pramene můžeme vybrat příklad, který nám na první pohled leccos prozradí, ale po hlubší analýze jsme ohledně pruské víry stavěni před další mnohé otázky.

 

Petr z Dusburgu popisuje pruské pohanství jako víru, v jejíž popředí stojí uctívání Slunce, Měsíce a hvězd. Vedle toho jsou dále uctívány nejrůznější zvířata, jako je ptactvo, plazi, obojživelníci a další. Místa náboženských obřadů jsou posvátné háje, stromy, jezera, prameny, studně, polnosti. Až sem jsou výpovědi Petra z Dusburgu věrohodná a dokonce archeologicky doložená (obětní depoty v jezerech, řek, výzdoba předmětů apod.). Uctívání kosmických těles nacházíme i v dainách. Potíže začínají s detaily o organizaci pruského náboženství.

 

Mīniks Saulīkan weddi - daina ve staropruštině

 

Mīniks Saulīkan weddi pirmanin wasarīkan. - Měsíc se oženil se Saulikou (bohyně Slunce) na počátku jara.

Anskti Saūli etskīja, mīniks izskaitinna si. - Za prvního letního dne [1] Saulikan dříve vstala, Měsíc jí uletěl.

Mīniks aīns neikaūwa Deināinan enmilīwuns, Perkūns spārtai ernērtuns tennan pērpus perkīrta. - Měsíc sám putoval a do Jitřenky se zamiloval, Perkūnse si velmi rozhněval, přeťal jej vejpůl.

Iz Saūlin izsalaitinna s’, Deināinan enmilīwuns? Deināinan enmilīwuns en naktin aīns neikaūwuns. - Proč jsi Saulikan opustil? Proč jsi se do Jitřenky zamiloval a nocí jsi sám putoval?

 

Organizace pruského kněžstva

Romowe (Romuva) dle Simona Grunau, 17. století

Petr z Dusburgu ve své kronice popisuje, že Prusové měli svého velekněze, který je jakýmsi „pohanským papežem“ a spadají pod něj všechny pohanské obce, nejenom pruské, ale i litevské a lotyšské. Tohoto „pohanského papeže“ nazývá jménem Kriwe, který žil na posvátném území Romowe, nacházející se v regionu Nadrovia. Kriwe zde měl žít a udržovat věčný oheň. Tento narativ byl v 16. století převzat Simonem Grunau, který k věčnému ohni přidává strážce a vestálky, věčně zelený dub v centru a posvátnou trojici Patrimpo-Perkunas-Pattolo/Picullus.

 

Tyto zápisy se jeví jako nepravděpodobné, nejsou pro ně dostatečné doklady jak archeologické, tak písemné od německých rytířů. Ti by si jistě povšimli, že v jejich správě se nachází území s významným veleknězem ovládající Prusy, Litevce a Lotyše dohromady. 

 

Původní pruské pohanství se jeví jako nejednotné, opírající svoji moc o lokální božstva a kulty předků, bez pevně definovaného centralizovaného kultu. Nelze vyloučit nějaké posvátné území - háj, jezera, hory apod., které by sloužilo jako shromaždiště pro kariowayde [2] - shromáždění reprezentující kmenovou (kon)federaci. O těchto kmenových svazích jsou již písemné zmínky v 9. století, podle nichž žili Prusové ve městech, a každé město mělo svého krále (Wulfstan z Hedeby).

 

Pokud se vrátíme k pozdějším pramenům, které popisují praktiky a život pohanských Prusů, musíme si nutně položit otázku, co bylo myšleno oním „pohanským papežem“. 

 

Pokud bych mohla vyjádřit svůj názor, Prusové nejspíše i ve středověku žili v mocenském systému městských států podobným těm, které jsou popsány v době železné a době bronzové u středomořských národů. Nabízí se tu srovnání s Etrurií, která byla uspořádána do jednotlivých nezávislých měst s vlastní autoritou a vlastním náboženským kultem, sjednocených do poměrně volné konfederace. Sice s králem, ale více na reprezentativní úrovni než mocenské. Hlavním spojovatelem etruské konfederace byl náboženský kult božstva Voltumny s centrem ve Volsiniích. 

 

Tento typ mocenského uspořádání se vyvinul v různých variantách u různých kultur a je pravděpodobné, že díky izolovanosti Pobaltí mohl poměrně snadno přežít do období násilného porobení německými rytíři. 

 

Pokud vezmeme v potaz, že pruské kmenové rady tzv. wayde se scházely v posvátných hájích a podobných místech, již z praktických důvodů je možné, že i jim nadřazené kariowayde mělo své centrum – „své Volsinie“ a jeho kult, které mohlo být mylně považováno a následně interpretováno křesťanskými autory za sídlo „pohanského papeže“. Nicméně je nutno silně pochybovat o jeho podobě a mocenském postavení „pohanského Vatikánu v Pobaltí“, který by centralizoval a dohlížel na čistotu víry místních pohanů. (Prameny zmiňují existenci „králů“ měst, nikoliv kněžské moci.)

 

Božstva

Triáda bohů dle Simona z Grunau - Pattolo (Peckols, Perkunas, Potrimpo)

Do Pobaltí se z ugrofinského prostředí dostal mýtus o stromu života. Rovněž v mnohých různých pramenech je dub spojován nejen s Perkunasem, ale i s bohem podsvětí Pattolem a Patrimpem, jehož funkce není zcela jasná. Simon Grunau jej ztotožňuje s Neptunem, což bude ovšem jen jeho fantasie. Z etnografického a lingvistického rozboru vyplývá, že se jednalo o božstvo úrody a plodnosti. Etnografové zachytili u Lotyšů zaklínadlo, kterým prosili Trimpa, aby jim zajistil úrodnost polí a ochránil je před nepřáteli. Na Litvě má kořen trimp význam dusání, šlapání apod. V Lotyšsku se vyskytuje slovo tirum-pus, který se volně překládá jako polovina pole. Grunau mu připisuje kmen dubu.

 

Asi nejvěrohodněji doloženým bohem je Perkunas. Jedná se o baltskou verzi hromovládného Peruna. Novověké prameny jej zobrazují jako dospělého muže v nejlepších letech s plameny okolo hlavy. Přisuzují mu kromě vlády nad hromy a blesky i válečnické řemeslo a další klasické atributy Peruna - hromové kameny, duby, hory apod. Předpokládá se, že v době christianizace měl vysoký význam a jeho kult byl silně rozšířen. Tato myšlenka byla vyslovena a zároveň i přijata na základě faktů, že kult Perkunase pronikl mezi ugrofinská etnika. Ve finštině je dodnes užíván pojem perkele pro ďábla/zlo. Původ slova se hledá v Pobaltí v božstvu Perkunase, jehož kult se měl dostat do Skandinávie skrze zámořský obchod. V novověkých pramenech je mu přiřčena horní část dubu.

 

Někteří badatelé se domnívají, že Perkunasův kult zesílil hlavně díky křesťanství a zastínil v prvenství božstvo Deiwase (viz níže). Kult Perkunase měl jasně vymezit pohanskou pruskou identitu proti křesťanství, kdežto Deiwas měl být naopak využit misionáři k propagaci křesťanství skrze jeho ztotožnění s Hospodinem.

 

Záhadným božstvem je Pattolo (Pikulas, Pekols, Picullus aj.). Ten nejvíce popouzel křesťanské misionáře, kteří jej rovnou ztotožňovali se samotným Satanem/Ďáblem. I přestože je pojem ďábel obecně misionáři používán pro všechna pohanská božstva, u Pattola se používal z důvodu jasné chtonické funkce. Jedná se o božstvo podsvětí a v novověkých pramenech jsou mu přiřazeny kořeny posvátného dubu. Objevuje se v mnohých dainách, kde je v opozici a v nepřátelství s Perkunasem. Novověké prameny jej zobrazují jako starého muže. Z pruských pramenů o něm víme jen to, že byl u Prusů velmi ctěn a jednalo se o chtonické božstvo. Z lingvistického rozboru pruského slova pykul - výraz pro peklo - se usuzuje o jeho podsvětní funkci a vládě nad chaotickými sférami světa. 

 

Pattolo je ztotožněn s litevským a lotyšským Vélniasem. Právě pod tímto jménem má v dainách zápasit s Perkunasem. Objevuje se i myšlenka, že jméno Vélnias bylo v Prusku tabuizované a využívalo se slovo Pattolo jako jeho opis. Také bývá ztotožňován se slovanským Velesem, jehož funkce je rovněž chtonická a není jasně definovaná.         

 

V rámci celého pruského společenství mohl hrát významnou roli baltský Deiwas - nejvyšší nebeský bůh. Jméno Deiwas pochází z praindoevropského označení nejvyššího nebeského božstva. Paradoxně právě o něm se zachovalo nejméně věrohodných baltských pramenů. Nejvíce informací o něm pochází z dain. Právě v dainách je častým náboženským motivem. Dle těchto lidových písní jezdí Deiwas ve svém voze na nebesích. Někdy sjíždí z nebes a hor na saních a zaručuje polím dobrou úrodu. V novověku mu bylo na Pobaltí obětováno na oltáři obilí a kozí kůže. 

 

Ve starých Prusích máme rovněž zmínky o novověkých lidových slavnostech, při nichž byl obětován kozel. Nicméně není specifikováno, jakému božstvu. V novověkých pruských pramenech, Sudovské knize z 16. století, je však zmínka o božstvu Occopirmus. Occopirmus je zde ztotožněn s bohem Saturnem a řeckým Cronem. O tom, že by se jednalo o božstvo Cronus či římského Saturna, se však pochybuje, a to na základě lingvistického rozboru. Occopirmus je latinská odvozenina ze staropruského základu Aukti - volně přeloženo jako nejvíce - a pirmus - označení pro první. Celá odvozenina by tedy byla přeložena jako „Ten, který je první“. Na základě analogií s Pobaltím, ale i s indoevropskou mytologií se předpokládá, že Occopirmus bylo pruský označení pro baltského Deiwase. Předpokládá se, že u Deiwase se mohlo vyskytovat tabu vyslovení jména a Occopirmus je jméno zástupné. 

 

Ze středověkých pramenů nevyplývá známost Deiwase, i přestože v lidovém folkloru má významné místo. Tento jev je vysvětlován, že Deiwas mohl být svoji podstatou (a hlavně lingivistickou blízkostí k Deus) podobný křesťanskému bohu, že s ním splynul a v lidových dainách se udržela jeho pohanštější podoba vedle oficiální církevní. Mohl být využit i samotnými misionáři jako spojovací prvek mezi křesťany a pohany při christianizaci Pobaltí. Tento jev je navíc podpořen tím, že se objevují časté zmínky o silném kultu hromovládného Perkunase. Ten měl být silný zvláště kolem vůdců wayde i kariowayde, stejně jako válečníků, kteří mu měli dávat přednost, aby se jasněji vymezili proti křesťanskému bohu, v latině označovaném Deus.

 

Jaké jsou tedy závěry stávajícího bádání?

Z archeologických výzkumů a následné analýzy i dalších pramenů však vyplývá, že předkřesťanské náboženství nejen Prusů, ale i ostatních Baltů, mělo podobu polydoxie - náboženského vyznání, které klade důraz na autonomii a nezávislosti jedince na duchovní autoritě. Stávající závěry vědeckého bádání se přiklání k lokálním božstvům se silným vlivem animismu a šamanských praktik.

 

S proudícími misiemi do Pobaltí však nejspíše stejně jako u polabských Slovanů docházelo i u Prusů k mocenské centralizaci na základě kultu a pravděpodobně vynášelo vybrané kulty k lepšímu ztotožnění se s tím, kdo jsme my - pruští pohané - a kdo jsou oni - křesťané. O kultu hromovládného Perkunase můžeme v klidu říci, že šel v době christianizace Pruska rapidně nahoru na úkor Deiwase, který postupně splynul s Hospodinem. Rovněž můžeme říci, že v době christianizace byl vyznáván i kult Pattolův. Nelze však určit, jaký měl přesně vztah k Perkunasovi, i přestože skrze baltskou folklórní mytologii je mu přisuzováno oponenství. Toto je však téma na jiný článek.

 

Z pramenů víme, že mnozí kmenoví předáci se v nejistých dobách christianizace usilovali rozšířit svoji moc a snažili se pod sebe dostat více pulek. Pravděpodobně tedy docházelo ke vzniku mocenských center typu rujánské Arkony či Štětína v blízkosti významných členů (kario)wayde, opírající se o náboženský kult.

 

Nelze brát zcela vážně zápisy křesťanských autorů o Romowe, pruském posvátném místě s respektem v celém Pobaltí. Staré Prusko jistě mělo významnou pozici i mezi Litevci a Lotyši jako poslední útočiště těch, kteří se nechtěli porobit křesťanské nadvládě a kariowayde mělo nějaké své shromažďovací místo polyfunkčního charakteru. U wayde se dle nálezů votivních předmětů nepochybuje, že využívaly posvátné háje a jiné krajinné celky pro místní kmenová shromáždění a bylo by asi hloupé se domnívat, že nadřazené kariowayde by takové místo vlastní kultovní místo nemělo.

 

 V blízkosti pohanských významných předáků a jejich sídlišť se jistě nacházeli i lidé, zastávající náboženskou autoritu, je však otázkou jaký dosah tato moc měla mimo mocenská centra.

Nicméně lze vyloučit duchovní autority, které by měly srovnatelnou moc s tou papežskou. 

 

I představitelé wayde mohli zastávat nějakou roli v náboženském světě, stále se ale jednalo o světskou pozici. Pokud existovalo strukturované a hierarchizované kněžstvo, jeho náboženská mocenská autorita musela být nahlodávána nespočtem místních léčitelů, věštců, bardů, medicinmanů a praktikantů extatických technik. Pro ty, vzhledem k mocenskému uspořádání kmenové (kon)federace, muselo být poměrně snadné nabýt v rámci své lokální tzv. pulky (srovnatelná se slovanskou župou/občinou) většího respektu a autority než vzdálenější mocensky centralizovaný kult.

 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---

 

Poznámky

 [1] V některých překladech staropruštiny jsou uváděny pojmy jako přelom jara a léta, počátkem léta, z jara i léta, v době kdy je jaro i léto apod. Je možné, že ve skutečnosti je prvním letním dnem myšlen letní slunovrat.

 [2] Pod kariowayde se nacházely tzv. wayde, menší/lokální kmenové shromáždění, které stály v čele tzv. pulka. Pulka je srovnatelná se slovanskou župou/občinou a pod wayde jich spadalo vždy větší množství. V rámci pulky se nacházely tzv. lauks, což byli jednotky menších rodinných/rodových sídel. 

 

Literatura

Deveikė, J. 1953: The Legal Aspect of the Last Religious Conversion in Europe. The Slavonic and East European Review, 32(78), 117–131.

Gray, L. H. 1943: Baltic Religion. The Classical Weekly, 36(10), 115–116. 

Olander, T. 2009: The accentuation of Old Prussian “deiws” ‘god.’ Studies in Slavic and General Linguistics, 35, 83–92.

Rowell, S. C. (1990). Pagans, Peace and the Pope 1322-1324: Lithuania in the Centre of European Diplomacy. Archivum Historiae Pontificiae, 28, 63–98.

Rudling, O. 2017: The Cult of the Balts: Mythological Impulses and Neo-Pagan Practices in the Touristic Clubs of the Lithuanian SSR of the 1960s and 1970s.

Vaitkevicius, V. (2004). Studies into the Balts' Sacred Places. 

Willeke, A. B. 1990: The Image of the Heathen Prussians in German Literature. Colloquia Germanica, 23(3/4), 223–239.

Zaroff, R. 2019: Some aspects of pre-Christian Baltic religion. “Some Aspects of Pre-Christian Baltic Religion”, in New Researches on the Religion and Mythology of the Pagan Slavs, Edited by Patrice Lajoye (Paris: Lingva, 2019), Pp. 183-219.

 

Perexový obrázok: Preussische Partisanen


Komentáre:
Vyhľadávanie

Odoberanie noviniek

Partneri