Tanec barbarů: Nejstarší taneční doklady nejen ve střední Evropě

Poznámka: Barbar je v tomto článku analytický termín označující evropské kultury mimo řecko-římský kulturní okruh, používaný pro zjednodušení orientace v textu. Nejde o etnický ani současný vědecký klasifikační termín, ale o pracovní označení vycházející z antické perspektivy.

Ale i písemný zápis je ošemetný – lidé, kteří se zabývají rekonstrukcí tanců v historické době, měli často potíže správně interpretovat i velmi detailní rozpisy konkrétních tanečních choreografií s definovaným systémem taneční notace z období baroka[1]. Barokní tanec dnes umíme velmi dobře číst i rekonstruovat, ale proces rekonstrukce vyžadoval důslednou srovnávací analýzu různorodých pramenů, aby se badatelé co nejvíce přiblížili tomu, jak daný pohyb chápal barokní člověk, a nevytvářeli pouze dnešní projekce v dobových kostýmech.

Pokud narážíme na potíže při interpretaci evropské taneční notace z období baroka, z něhož se přímo vyvinuly dnešní klasické tance, jak dobře potom můžeme pochopit zápisy divadelních tanců antického Řecka, které popisují pouze tance určené pro konkrétní žánry a typické pohyby, jež se v nich vyskytovaly? A jak můžeme pochopit tance evropských barbarů, o nichž máme převážně jen hmotné doklady? Písemné záznamy se sice objevují, ale v lepším případě je poznáváme optikou antických autorů, kteří jejich divokost staví do protikladu ke své vlastní civilizovanosti, a v horším případě prostřednictvím křesťanských pramenů, které tanec považují za ďábelský.

Tyto potíže svádějí k řešení pomocí komparativní analýzy. Ta sice dokáže rozšířit obzory, ale má svá úskalí. V minulosti, zvláště v období oblíbenosti kulturně-historického paradigmatu[2], byla srovnání často interpretována příliš zjednodušeně – například při porovnávání zmínek o slovanských rituálních tancích u Helmolda z Bosau s antickými popisy tanců v řeckém prostředí v rámci představy indoevropské jednoty, která vedla k závěru: „Pokud Řekové jako Indoevropané praktikovali určité formy rituálního tance, je pravděpodobné, že obdobné formy existovaly i na slovanské Rujáně, protože i Slované jsou Indoevropané.“

Jenže Řekové i Římané značně pohrdali svými „barbarskými“ sousedy, kteří byli rovněž často indoevropského původu. Konkrétně u tance Řekové dokonce doložitelně rozlišovali mezi vznešenými, kultivovanými pohyby vlastního prostředí a neušlechtilými, divokými projevy cizinců a barbarů [3], a to bez ohledu na jejich jazykovou či etnickou příslušnost.

Neznamená to, že by nemělo smysl tyto prameny komparativně porovnávat. Je však nutné si uvědomit, že přes existenci některých sdílených indoevropských prvků existovaly mezi jednotlivými kulturami výrazné rozdíly, a je proto nezbytné zkoumat, proč a jak tyto rozdíly vznikaly, aby nedocházelo k vytváření zjednodušených či iluzorních interpretací.

[reklama]

Je také vhodné si uvědomit, že v minulosti měly k sobě často mnohem blíže kultury sdílející podobný životní styl, i přestože byly jazykově či etnicky odlišné. Antičtí Řekové či Římané tak mohli mít v některých ohledech blíže k určitým severoafrickým kulturám a mohli přijímat jejich kulturní prvky rychleji a ochotněji, jelikož jejich společnosti byly vystavěny na podobném principu – tedy jako městské kultury s centralizovanými náboženskými systémy, silnou závislostí na zemědělské produkci a často i se zbožšťováním vládce a tvorbou říší s rysy státního útvaru, zatímco k určitým praktikám evropských barbarů měl Řek či Říman vyloženě odpor.

I přestože mnohé barbarské kultury byly rovněž silně závislé na zemědělské produkci (např. v případě českých oppid) a nesly také rysy určité centralizace, stále se v nich vyskytovala značná lokální nezávislost a systém byl více klanový, na rozdíl od urbanizovaného, státně i administrativně centralizovaného Říma. Náboženství mimo romanizovanou část bylo navíc velmi orientované na lokální kulty a kulty předků. Když půjdeme například více na severovýchod, zde např. (pra)baltoslovanské a skandinávské zemědělské kultury byly v kontaktu s animistickými kulturami, které dokonce přetrvávaly v prostředích lovu a sběru. Východní Evropa zase měla kontakt se stepními kulturami praktikujícími animismus a šamanismus. A takto můžeme pokračovat poměrně dlouho.

Všechny tyto poznámky mohou čtenáři znít zvláštně v textu o tanci, ale jak bude v tomto seriálu patrné, tanec má svou dlouhodobou historickou proměnu a určité prvky se vyskytují napříč kulturami. Taneční jádro u animistických kultur je podobné na Sibiři i v Jižní Americe, jelikož sleduje tentýž cíl – dosažení extatického stavu – i přestože se jednotlivé taneční pozice, kostýmy a kulturní kontexty liší. Totéž platí i pro jádro u centralizovaných městských kultur se zbožštěným panovníkem – tanec je zde často profesionálně kultivován a slouží k udržení nastavené společenské a náboženské struktury. V tomto prostředí se také vyskytují představy o „civilizovaném“ a „necivilizovaném“ pohybu, a to i napříč kulturně a geograficky vzdálenými oblastmi, jako je Řecko a Čína.

Tanec jako takový v sobě spojuje práci s tělem na celé jeho bázi – svalové, nervové i psychologické. Právě proto je velmi důležité se při hledání podoby starodávných tanců nejdříve zeptat, v jakých podmínkách byla tvořena kultura jeho nositelů a jakým způsobem tato kultura pracovala s tělesností – zda jí dávala přirozený volný průběh, nebo se ji snažila společensky modifikovat do vhodné podoby. K čemu tanec sloužil a při jakých společenských situacích se vyskytoval? Byl jednotný pro celou komunitu, nebo se vyskytovala v dané kultuře silná sociální stratifikace, a bylo tedy běžné, že tanec rolníka byl od tance kněze na hony vzdálen? A jak jej definovalo jeho období a samotná fáze lidského vývoje?

První doklady tance ve střední Evropě

Pro mnohé může být příjemným překvapením, že první doklady tance v Evropě pocházejí přímo ze středoevropského prostředí – z paleolitických jeskyní. Nejstarší doklad, který bývá interpretován jako zobrazení tance, se nachází na raně aurignacké lokalitě Geißenklösterle v Bádensku-Württembersku. Jedná se zároveň o jeden z raných dokladů přítomnosti Homo sapiens v Evropě. Na lokalitě byly nalezeny artefakty dokládající vysoce rozvinuté abstraktní a symbolické myšlení raných moderních lidí. Patří mezi ně sošky z mamutoviny, šperky ze zvířecích zubů i jeden z nejstarších známých souborů fléten vyrobených z mamutoviny a ptačích kostí (například labutích). Na jednom z artefaktů z mamutoviny je vyryta postava tzv. adoranta, která je některými badateli interpretována jako postava v tanečním či rituálním pohybu. Na tomto předmětu byly navíc laboratorními analýzami zjištěny zbytky červeného barviva, které se často používalo při různých rituálech.

U adoranta se na chvíli zastavíme. Jedná se na první pohled o antropomorfní postavu s viditelným prodloužením v oblasti mezi nohama. To bylo interpretováno různými způsoby – jako zbraň, penis či zvířecí ocas. Dříve vznikaly také pochybnosti, zda postava skutečně měla znázorněný jakýkoliv útvar v této oblasti, nebo zda se nejedná pouze o deformaci mamutoviny. Dnes je nejčastější interpretací, že se jedná o zvířecí ocas a že adorant má na sobě buď kostým doložený na mladších vyobrazeních v jeskyních ve Francii a Španělsku, nebo že jde o antropozoomorfní bytost.

[reklama]

U antropozoomorfních vyobrazení nemůžeme minout ani tzv. Löwenmensch z Hohlenstein-Stadelu v oblasti Švábské Jury (nález z roku 1939). Tato figurka nese znaky kočkovité šelmy (pravděpodobně jeskynního lva) i člověka. Obdobná, menší a méně propracovaná figurka byla nalezena rovněž v Hohle Felsu a je známá jako Kleiner Löwenmensch (nález z roku 2001). Löwenmensch byl původně interpretován jako hybrid muže a jeskynního lva, dnes se však pochybuje i o jeho pohlaví [4]. Diskuse kolem pohlaví ale nejsou pro tento článek podstatné. Důležité jsou především interpretace toho, koho či co figurky typu Löwenmensch představují. Může se jednat o mýtickou hybridní bytost, nebo naopak o člověka ve zvířecím kostýmu. Člověk v kostýmu zvířete je znám i z mladších magdalénských maleb z lokality Grotte des Trois-Frères, konkrétně z vyobrazení Le Sorcier – Čaroděje (15 000 BP). Ten je zde zachycen v pohybu a má na sobě kostým jelena. Známý je i tzv. čaroděj s flétnou – člověk v kostýmu rohatého zvířete hrající na flétnu, před nímž stojí bizoni (objevuje se i výklad, že „flétna“ může být ve skutečnosti luk).

Nemůžeme sice vyloučit, že Löwenmensch není mýtickou bytostí, interpretace, které předpokládají, že se jedná o člověka v kostýmu zvířete, se kromě mladší magdalénské jeskynní výzdoby opírají i o antropologické a etnografické výzkumy animistických přírodních kultur, kde zvířecí kostým bývá spojován s animistickými praktikami. Zoomorfismus se táhne jako spojovací nit mezi kulturami a dějinnými epochami člověka; i dnes je přítomný v psychice člověka západní společnosti. Jeho primordiální význam je spjat s tancem, zvláště extatickým. Zvířecí kostým zde usnadňuje vstup do extatického stavu, v němž dochází ke komunikaci s jinými sférami. Zoomorfní kostýmy jsou stále doložitelné u současných euroasijských kultur, v nichž přežívá animismus. V magdalénských jeskyních jsou tyto motivy doprovázeny různými divokými zvířaty – pratury, bizony, medvědy a velkými kočkovitými šelmami. Některá zvířata mají na sobě tečky – ty jsou nejčastěji vykládány jako rány po oštěpech či jiných zbraních, objevují se však i názory, že mohou označovat období páření či rozmnožování zvířete. To by znamenalo, že první extatické tance mohly být spjaté nejen s lovem, ale s plodností přírody.

Taneční extáze u lovců-sběračů

S extatickým rituálním tancem je spjata lokalita Star Carr v anglickém Yorkshire. Tato raně mezolitická lokalita z období 9000 př. n. l. byla využívána prvními lovci a sběrači krátce po skončení doby ledové, kdy dnešní Britské ostrovy byly spojeny s pevninou územím zvaným Doggerland. Jednalo se o jezerní osídlení s bohatými nálezy, které indikují lov a rybolov. Zároveň se zde našly zvířecí depoty – psů a jelenů – a především kolekce jeleních masek/ozdob hlavy. Lokalita je zajímavá i tím, že se zde nenacházejí jednoznačné lidské hroby. To může být vysvětlováno buď pohřebními praktikami, při nichž se tělo nedochovává (např. kremace či ponechání v přírodě), anebo tím, že komunita své mrtvé ukládala jinde. Star Carr je sezónní stanoviště, které nemuselo sloužit pouze jako praktické lovecké tábořiště, ale mohlo mít i výraznou symbolickou složku. Té nasvědčuje způsob nakládání se zvířecími ostatky, zejména jeleny a psy, které vykazují znaky záměrné deponace.

Některé z nich mají vyvrtané otvory, o nichž se vedou debaty, zda sloužily pro provlečení řemínku k upevnění na hlavu, nebo zda se jednalo o oční otvory. Zajímavé je, že tyto otvory mají jen některé nálezy, a to zejména ty s větším parožím. Masky/ozdoby hlavy, u nichž bylo paroží upilováno či jinak zkráceno, tyto otvory většinou nemají. Otvory navíc nejsou dobře použitelné jako oční průhledy – jsou malé a umístěné tak, že by poskytovaly omezený výhled, zatímco samotné paroží dává celé konstrukci značnou hmotnost a činí ji na obličeji nepohodlnou. Právě kvůli tomu vznikla interpretace, že se může jednat spíše o otvory pro řemínky a že jde o ozdoby hlavy či čelenky.

Nicméně se objevuje i druhá teorie, která se opírá o fyziologii lidského vnímání a o srovnávací analýzu etnografie a kulturní antropologie animistických extatických praktik u současných přírodních kultur, včetně euroasijských (např. Sámů a původních sibiřských nerusifikovaných kultur). U nich bývá běžné, že zrakové vjemy jsou záměrně omezeny – ať už pomocí menších otvorů, nebo celkovým snížením senzorických podnětů. To může usnadňovat navození změněného stavu vědomí. V tomto rámci by vyšší hmotnost masky ani omezený výhled nebyly překážkou, ale naopak funkční součástí rituálu. Podle této interpretace není náhodné, že některé masky – zejména ty s větším parožím – otvory mají, zatímco jiné ne. Maska s otvory mohla být určena pro praktikanta extatického stavu, zatímco ostatní exempláře mohly patřit doprovodu, například osobám s hudebními nástroji, které mohly napomáhat navození změněného stavu vědomí.

Tyto masky se neobjevují jen na ostrovech, ale byly nalezeny rovněž v Německu (Berlin-Biesdorf, Bedburg-Königshoven). Vzhledem k existenci Doggerlandu se předpokládá, že se může jednat o jednotný kulturní okruh, který migroval ze střední Evropy na území dnešních Britských ostrovů.

Paleolitické skupinové tance

V Německu však nacházíme další doklady tanců u lovců a sběračů. Paleolitická lokalita Gönnersdorf z období magdaleniénu ukrývá mnohé poklady o tehdejším životě prvních obyvatel Evropy. Gönnersdorf dal i typologický název pro paleolitickou výtvarnou ženskou siluetu, která se nachází jak v trojrozměrných výrobcích, tak i v rytinách. Tato silueta nemá hlavu, má zvýrazněné hýždě, některé mají dobře viditelná ňadra, některé nikoli – to přivádí badatele k myšlenkám, že se může jednat o ženy a dívky v různém věku, případně že mohou symbolizovat přechodové tance z jedné životní etapy (dívčí) do druhé (ženské). Jedná se však pouze o nejisté interpretace, které se objevovaly při výzkumech v 60.-70. letech 20. století. Tanečně-rituální funkce je však obecně přijímána a tyto sošky i rytiny se vykládají jako ženské postavy různého věku v pokrčené pozici, s hýžděmi vzad a rukama snad nad hlavou či podél těla. V Gönnersdorfu byl také lokalizován prostor na základě velkého množství destiček s rytinami, o němž se spekuluje, že sloužil jako rituálně-společenský areál. Gönnersdorfské typy venuší jsou velmi rozšířené od Německa přes české území (Pekárna – soška, Býčí skála – rytina) až na Ukrajinu; podobné rytiny jsou doloženy i na západě – ve Francii a Španělsku, na jihu v Itálii a dokonce i v egyptské lokalitě Qurta. Tato rozšířenost ukazuje, že se jedná o jev, který měly magdaleniénské populace (nejen) Evropy z jednoho zdroje.

[reklama]

V tomto ohledu stojí za zmínku antropologické studie kmenů z jižní Afriky – Khoisanů (souhrnný název pro kmeny Khoe-Sān) [5]. Sanové (dříve označovaní jako Křováci) praktikují extatické kruhové tance s trupem předkloněným vpřed a s vystrčenými hýžděmi, někdy se užívají i houpavé pohyby pánví (do stran i zepředu dozadu). Tyto tance jsou obvykle magicko-léčebného charakteru a dochází při nich k navození extatického stavu. Tanec je provozován v různých variantách – kolem osoby specializované na léčení silou n/um (léčivá síla aktivovaná tancem), přičemž kolem tohoto léčitele se vytváří kruh tanečníků. U Sanů se jedná jak o ženy, tak i o muže; i u nich je zachycena pozice s předkloněným trupem, dupáním a někdy i aktivně se pohybující pánví, kterou má dnešní západní kultura spjatou téměř výhradně se ženami. To mě osobně přivádí k otázce, zda jsou všechna tato vyobrazení skutečně ženské siluety. Tyto pochybnosti sdílejí i další badatelé a upozorňují, že některé siluety jsou natolik schématické, že nelze určit jejich pohlaví, a jediným důvodem jejich interpretace jako ženských je existence rytin i sošek s nesporně jasnými ženskými znaky (prsy). Osobně si také myslím, že by byla zajímavá diskuse ohledně siluet se zvýrazněnými hýžděmi, ale absencí prsou – zda zvýrazněné hýždě představují skutečně jasný znak ženského pohlaví, a zda absence prsou značí nedospělou dívku, nebo jsou hýždě zvýrazněny kvůli pokrčené extatické poloze, která se dodnes jako extatická používá u domorodých jihoafrických kultur. Již starší práce antropoložky Goodmanové z 80. let 20. století, která se přímo zabývala extatickými stavy, upozorňovala na podobnost jihoafrických tanečních pozic a gönnersdorfských siluet. Její práce dnes již potřebuje kritičtější přístup čtenáře, nicméně byla průkopnicí studia pravěkých pozic a jejich propojení se stavy pozměněného vědomí, které zkoumala u přírodních kultur.

Proč byl tanec pro lovce-sběrače důležitý a přežil i do dalších dob?

Taneční hypotézy se objevovaly již při prvních objevech těchto artefaktů, otázkou však zůstává samotná interpretace a důležitost tance pro lovecko-sběračské skupiny v Evropě. Tradičními oblíbenými interpretacemi, které se táhnou již od počátků archeologie jako vědy, jsou tance plodnosti a tanec jako předvedení vlastních fyzických dovedností u mužů. Ačkoliv plodnost a demonstrace vlastních fyzických dovedností by neměly být opomíjeny, nejspíše tyto důvody nebyly u lovců-sběračů hlavním motivem. Spíše si tehdejší společnost, v níž vyrůstali první vědečtí badatelé, projektovala své vlastní představy o ženách (plodnost) i mužích (fyzická síla) do pravěku. Jestli se ovšem něco nápadně často opakuje – ať již ve srovnávacích analýzách přežívajících populací, nejen euroasijských kultur – je to extatická podstata tance. Teorii extatičnosti podporují i nálezy: hudební nástroje, zúžené otvory na maskách, zvířecí kostýmy – to vše usnadňuje člověku vstup do pozměněného stavu vědomí. V etnografických a antropologických výzkumech Eurasie (Sámů, sibiřského původního obyvatelstva) i mimoevropských regionů je extatika důležitou součástí tance a přímo se využívá k magickým i léčebným účelům. Samozřejmě nelze opomenout ani jeho důležitou tmelící funkci v rámci kolektivu a využití tance při různých oslavách a přechodových rituálech. Zde by dozajista dávala smysl i hypotéza přechodu gönnersdorfských dívek do žen, otázkou by ovšem stále zůstávalo, zda skutečně všechny tyto siluety představovaly ženy a dívky (chlapci také dospívali v muže a dle analogií i oni procházeli přechodovými rituály zahrnujícími tanec).

Další zajímavé hypotézy přicházejí ze studia starších období – období předchůdců člověka. Využívání jeskyní neandrtálci je v některých hypotézách spojováno i s možností rituálního chování, zahrnujícího rytmickou pohybovou činnost a snad i jednoduché zvukové projevy. Velmi zjednodušeně bychom mohli mluvit o prvotním tanci, který mohl stmelovat tlupu, a u něhož se mohly objevovat i změněné (extatické) stavy vědomí a zároveň mohl hrát určitou roli v neuromotorickém vývoji člověka. Pokud bychom se vydali tímto směrem, mnohem více dat než u předchůdců člověka poskytuje výzkum neuromuskulárního vývoje dnešního člověka. Objevují se taneční terapie zaměřené přímo na rozvoj nervové soustavy v psychoterapeutické péči a je zaznamenáván jejich úspěch u různých tělesných, nervových i psychologických poruch či vývojových odlišností. Pokud vidíme pozitivní rozvoj po aplikování taneční terapie např. u lidí se schizofrenií, depresí či autismem [6], je dost možné, že samotná evoluce nervové a svalové soustavy je s tancem nějakým způsobem spjata. U autistů je po taneční terapii zaznamenán výrazný rozvoj sociálních dovedností – ty jsou úzce spjaté s tělesným prožíváním, pohybovou synchronizací a uvědomováním si vlastního těla. U depresivních i úzkostných stavů se tanec využívá pro překonání psychomotorické pasivity a pro emoční regulaci, u schizofrenie pak tanec zlepšuje narušené propojení mezi psychikou a tělem. Autoři citovaných prací se odvolávají na evoluční teorie s tvrzením, že rytmický pohyb se synchronizací s ostatními patří mezi základní evoluční mechanismy, kterými se v minulosti rozvíjely sociální vazby; proto jsou i dnes tak funkční pro zlepšení duševní pohody u neurodivergentních lidí či dokonce přímo u lidí trpících duševní nemocí. Z tohoto důvodu podle mého názoru nelze zcela opomíjet ani výzkumy u neandrtálců a ignorovat teorie, že tanec hrál významnou roli v evoluci neuromotoriky u předchůdců moderního člověka.

Jen ryze podle mého názoru souvisely první extatické taneční stavy spíše než s plodností a demonstrací síly právě s neuromotorickým rozvojem člověka a jeho sociálních dovedností. Plodnost i fyzická síla hrály dozajista roli, ale osobně bych je spíše kladla až do mladší doby kamenné s nástupem zemědělství. U prvních lovecko-sběračských společností se tanec nejspíše více zaměřoval na rozvoj vlastností jednotlivce i kolektivu, které usnadňovaly přežití, případně na magicko-léčebné záměry. Člověk se řadí mezi predátory, ale funguje jinak než ostatní dravé živočišné druhy; jeho hlavní zbraní v lovu je mozek s vysoce rozvinutým abstraktním myšlením, zatímco fyzická síla je spíše doplňková. Právě rozvoj abstraktního myšlení a osvojování si vlastností, které člověk připisoval zvířatům – ať už šlo o fyzické vlastnosti, nebo vlastnosti domnělé – mohl hrát roli v těchto praktikách. Zoomorfní kostým v kombinaci s extatickým tancem mohl napomáhat rozvoji a osvojení si těchto vlastností, a to jak ve smyslu behaviorálním, tak symbolickém.

Z tohoto konceptu nejspíše později vycházejí extatické válečnické stavy u berserků (více rozvedu v jednom z následujících dílů). Stejně tak mohl praktikant extatického stavu věřit, že kostým jelena mu umožňuje vstup do nehmotného světa, protože mu propůjčuje schopnost přecházet mezi světy. V mladších mýtech a dochovaných animistických společnostech je tato vlastnost často připisována právě jelenovi, přičemž tuto interpretaci by mohly podporovat i nálezy rituální hrobové výbavy z paleolitu a mezolitu, které často zahrnují parohovinu.

Tyto velmi staré primordiální koncepty pravěkých tanců a jejich extatická podstata postupně mizely v zemědělských společnostech s centralizovaným teistickým kultem a státními rysy. Byly vytlačovány do periferních oblastí – agrárních, horských či pouštních – s omezeným přístupem k oficiálnímu kultu reprezentovanému chrámovou kněžskou strukturou. Oficiální centralizovaný kult více prosazoval nikoli extatickou zkušenost s tancem, ale jeho tradicionalizovanou až jevištní podobou tanečního rituálu. V římské společnosti byl rituální a extatický tanec do značné míry potlačen. Přežíval jen v rámci dionýsovského kultu (až do jeho likvidace) či v etruské tradici, která postupně splynula s římskou společností. U extatického tance měla sklony se řecko-římská kultura dívat skrze prsty jako na něco necivilizovaného a barbarského. Naopak přežívaly a dále se rozvíjely podoby lidových kolektivních tanců v rámci různých slavností, jejichž primárním cílem nebyl extatický stav, ale stmelení společnosti skrze oslavy a rituály životních etap (extatický stav mohl být vedlejším důsledkem). Extatickému tanci k magicko-léčebným účelům se často věnovaly osoby na okraji společnosti, nebo se tato tradice držela ve vesnickém prostředí (tzv. paganus). Moc státu, opírající se o náboženský kult, často nerada připouštěla extatické stavy u osob mimo kněžský stav, ale zároveň mohla chápat potřebu těchto praktik ve venkovském prostředí, případně je povolovat v rámci specificky zaměřených kultů (např. dionýsovského) a v jasně vymezených časových obdobích. Tento vývoj však nelze chápat jen ryze lineárně a jednotně, přestože je v zemědělských společnostech se státními rysy patrná jasná tendence k určité „disciplinizaci tance“ a k upřednostňování jeho kolektivních forem směřujících k utužení společenských vazeb, předávání tradic a nejspíše už i lze mluvit o určité snaze o unifikaci obyvatel rozsáhlejších říší. Paralelně se však stále rozvíjely i další formy tance, včetně těch potlačovaných.

U jejich evropských sousedů však tento základní primordiální koncept extatického tance přetrvával i v rámci zemědělské kultury a dále se rozvíjel v různých podobách (např. u zmiňovaných berserků). Na tento vývoj za severní hranicí římských limitů se zaměříme v dalších dílech tohoto seriálu.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---
 

Poznámky

1: Viz např. práci Raoula-Augera Feuilleta (1659–1710), francouzského tanečníka, který ovlivnil vývoj barokního tance v Evropě, díky jeho notačnímu zápisu jsou dnes barokní tance poměrně jednoduše rekonstruovatelné. Samozřejmě existují diskuze o interpretaci a chápání jednotlivých tanečních pohybů.

2: 19. století – polovina 20. století: kulturně-historické paradigma – archeologové tehdy chápali „kultury“ jako stopy konkrétních lidských skupin (často etnických), které si mezi sebou předávají a šíří různé kulturní prvky. Hlavním cílem bylo určovat, kde a kdy jednotlivé kultury existovaly. V některých případech se tento přístup propojil s národnostními a politickými představami, což vedlo k jednostranným a někdy až nacionalisticky zkresleným výkladům (např. G. Kossinna).

3: Viz článek na Lumyd: Tanec boha Dionýsa: Divočina v nitru civilizovaných lidí.

4: Rekonstrukce byla dělána postupně a není jisté, zda výstupek interpretovaný jako penis je penis, součást kostýmu nebo se jedná jen o poškození či špatnou rekonstrukci. U Kleneir Löwenmensch není pohlaví zřetelné vůbec a označení Lví muž je spíše nevhodným překladem (mensch = člověk). 

5: Khoisanové (Khoe-Sān) jsou domorodým obyvatelstvem jižní Afriky. Jedná se o souhrnný název pro kmeny Khoikhoiů a Sanů. Tato domorodá skupina obyvatel patří geneticky k nejstarším populacím na planetě zemi vůbec a zároveň velmi rozmanitou. Geneticky jsou nejblíže populacím, které před 70 000 – 50 000 lety opouštěly v migračních vlnách Africký kontinent. Khoikhoiové pochází původně z lovců-sběračů, z nichž se vyvinula pastevecká kultura. Sanové (Křováci) jsou naopak populace setrvávající v původním lovu-sběru. Název Sanové pochází od Khoikhoiů a má přibližný význam „ti odlišní, co nevlastní zvířata“. Pokud Khoikhoi přišel v důsledku nějakého neštěstí o dobytek a byl nucen navrátit se k lovecko-sběračskému způsobu života, již nebyl považován za Khoikhoie ale Sana. Příbuznost obou etnik je tedy velmi vysoká, sami však svůj původ identifikují na způsobu života, který praktikují. 

6: Viz např. práce zaměřené na schizofrenii: Biondo J. Dance/movement therapy as a holistic approach to diminish health discrepancies and promote wellness for people with schizophrenia: a review of the literature. F1000Res. 2023 Aug 1;12:33.; na autismus: Koch, S. C., Mehl, L., Sobanski, E., Sieber, M., & Fuchs, T. (2015). Fixing the mirrors: A feasibility study of the effects of dance movement therapy on young adults with autism spectrum disorder. Autism, 19(3), 338–350.; na depresi: Jeong, Y. J., Hong, S. C., Lee, M. S., Park, M. C., Kim, Y. K., & Suh, C. M. (2005). Dance movement therapy improves emotional responses and modulates neurohormones in adolescents with mild depression. International Journal of Neuroscience, 115(12), 1711–1720.

ZDROJE:

Bosinski, Gerhard. (2014). The Representation of Female Figures in the Rhineland Magdalenian. Proceedings of the Prehistoric Society.

Garfinkel, Yosef. (2014). Y. Garfinkel. Archaeology of Dance. In Soar, K. and Aamodt, C. (eds.) Archaeological Approaches to Dance Performance, pp. 5–14. BAR 2622. Oxford: Archaeopress.

Garfinkel, Yosef. (2018). The Evolution of Human Dance: Courtship, Rites of Passage, Trance, Calendrical Ceremonies and the Professional Dancer. Cambridge Archaeological Journal. 28. 1-16. 

Goodman, Felicitas D. (1988). Ecstasy, Ritual and Alternate Reality: Religion in a Pluralistic World. Bloomington: Indiana University Press.

Jöris, Olaf. (2022). The Late Magdalenian of Gönnersdorf and its Headless Anthropomorphic Depictions. On Social Coherence and the Late Upper Palaeolithic Colonization of Central Europe.

Mithen, Steven J. (2005). The Singing Neanderthals: The Origins of Music, Language, Mind and Body. London: Weidenfeld & Nicolson.

Mussi, Margherita & Marco, Alessandro. (2008). A Gönnersdorf-style engraving in the parietal art of Grotta Romanelli (Apulia, southern Italy). 17.