K oslavě bohů a hrdinů (část 1.): Posvátný tanec, mýtus a extáze ve Středomoří

Tanec - pohyb, který je projevem hluboké vnitřní podoby každé kultury. Jeho podoba mizí se svými tvůrci. Na stěnách chrámů, paláců, obytných domů nám zůstaly zachycené okamžiky tanečních kreací, jimž sice nevdechneme podobu a podstatu, nicméně nesou pro nás důležitou informaci – tanec byl součástí posvátného hovoru mezi člověkem a božskou sférou. Tato skutečnost neplyne pouze z nástěnných maleb, ale i ze sošek a písemných pramenů, které jasně hovoří o tanečnících sloužící při chrámech svého božstva.

K nejstarším nepopíratelným důkazům extatického tance se řadí nálezy ze středomořské Kréty. Bohaté archeologické doklady, doplněné o pozdější zmínky klasických řeckých děl, vytváří dobrý příklad k pochopení působení kněžské taneční vrstvy. 

[reklama]

Tabu a extáze

Tanec byl v minulosti křesťany likvidovaný a považovaný za cestu k ďáblu. Mnozí kronikáři se přímo zmiňují, že byl provozován jako nedílná součást nejen pohanských slavností, ale i pohanských rituálů. Toto spojení posvátného a tanečního v kronikách nalezneme napříč celou Evropu od Slovanů až po antický svět. A nejedná se jen o Evropu. Tanec je univerzálním prostředkem k navozování pozměněného stavu vědomí. V některých kulturách je dokonce upřednostňovaným prostředkem v rámci šamanských (extatických) praktik. 

Problémem tance je ovšem jeho přímá návaznost na pravidla živé společnosti, ke které náleží. I přestože máme u některých zaniklých kultur bohaté obrazové doklady tanečních praktik, ze statických pozic vyobrazení nejsme schopni rekonstruovat jejich tance jako celek.

Podobu tance určuje mentalita společnosti a její tabu. To se poté přímo odráží ve vztahu k tělu a i k vnímání jednotlivých pohybů. Křesťanská morálka dává tanci úplně jinou podobu než morálka kmenů v Polynésii: to, co je pro křesťana v tanci projevem sexuality (například izolované pohyby v pánvi), si v jiné kultuře s erotikou nespojí.

Pro tradiční tance křesťanských kultur Evropy je tanečním jádrem vzpřímený postoj těla s vtaženou a nehybnou pánví, veškeré projevy jdou do rukou, nohou a pohybu po prostoru, velmi časté jsou jasně dané kroky a pravidla v tanci - tanec je zaměřen na výuku společenských pravidel. Pohyby pánví jsou silně tabuizované, stejně tak je zde silné tabu vůči dosažení pozměněného stavu vědomí - extáze, které je spjato s ďáblem a čarodějnictvím. Zvláštní místo zaujímá tanec svatého Víta, kdy lidé tančili jako šílení, z dobových popisů vyplývá, že zde bylo dosaženo extatického stavu, pravděpodobně nevědomky skrze davovou psychózu.

Extatika však nebyla dle písemných pramenů tabu pro předkřesťanské kultury. Naopak extáze byla vítaná, a dokonce u mnohých zasvěcenců do starověkých mysterií vyloženě žádaná. Pozměněný stav vědomí umožňoval nejen komunikaci s druhým světem, ale i magický zásah do událostí našeho světa. 

Ačkoliv nezrekonstruujeme podobu celého tanečního vyjádření zaniklé kultury, jsou některé oblasti, kde se můžeme opřít o společnou fyziologii člověka. Existují druhy pohybů, které pokud jsou praktikovány, dovedou uvést člověka do změněného stavu vědomí, aniž by požil psychoaktivní látky. Tyto druhy pohybů můžeme vidět ve všech světových kulturách nezávisle na sobě. Jedná se o kývání, pohupování, točení, chození do kruhu, pohyby dlaněmi - třepotání, klapot, fixace zraku na dlaně, dupot, skákání apod.

Důležité je stereotypní opakování prvků, které, zjednodušeně řečeno, způsobuje nudu vědomé mysli a umožňuje navození stavu alfa*. Velmi jednoduché stereotypní prvky v extatickém tanci spatřujeme zvláště u animistických kultur, kde pozměněný stav vědomí je cílem a jádrem tance. 

[reklama]

Nová role tance

V této sérii článků se zaměříme na extatické tance vyspělých teistických kultů. Začneme se starověkou Krétou, kde tance stále vychází ze základních prvků šamanských tanců, které se jen vyvinuly do košatější podoby, nicméně jsou zde i rozdíly. Zatímco u lovců-sběračů je tanec používaný jako prostředek k navození transu u šamana a přímou na komunikaci s jinou sférou, u vyspělých teistických kultů nemusí být pozměněný stav vědomí hlavním cílem. 

V neolitické společnosti, kdy se předpokládá počátek oddělování kněžské kasty, se setkáváme s jevem, kdy samotná podstata pozměněného stavu vědomí ustupuje u kněžského stavu do pozadí a zdůrazňuje se role společenská, kněz skrze duchovno stmeluje společnost a dává jí řád a pravidla. Kněžský rituál se již nemusí zaměřovat na prakticko-magický zásah do reality, důležitější jsou cíle jako utužení společenských vazeb, vynucování společenských pravidel skrze víru, identifikace s vlastním společenstvím skrze mýty a hrdinné příběhy**.

Tento princip ještě více zdůrazní důraz na centralizaci kultu, typický mimo jiné pro řecko-římskou oblast. Původní extatický tanec, sloužící primárně k magickým účelům, ustoupí do řídce osídlených částí mimo urbanizovanou oblast, nebo se naopak stane exkluzivním mystickým učením a tajemstvím, které se odhalí nadaným zasvěcencům.

Kréta - božský ostrov tance

Kréta představuje společnost, která svůj kult rozvinula z neolitických tradic, které se v mladší době kamenné rozvíjely i na pevninských oblastech. Do doby bronzové přežil díky izolaci od eneolitických indoevropských migrací. Hlavními motivy krétského umění jsou kněží-tanečníci, zachyceni při extatickém tanci, který doprovázel náboženské obřady. 

Význam ženských kněžek prostupuje většinou krétského umění - někdy člověk nabývá pocitu, že žena byla preferována pro kontakt s božskou sférou. Dle mého názoru, to mohla způsobit častá nepřítomnost mužů, kteří byli spjati s mořem a obchodními cestami. Význam ženy je zřetelný nejen z archeologického materiálu, ale i z pozdějších řeckých písemných památek, které si všímají odlišného postavení minojských žen od mykénských - v Homérově Odysei je hlavnímu hrdinovi doporučeno pokleknout před královnu, která je v praktickém životě skutečnou vládnoucí silou Kréťanů.

Extatický tanec jako součást kultu?

Krétské kněžky se často považují za důkaz extatických tanců v náboženském kultu. Kromě slavných aristokratických hadích kněžek s odhalenými ňadry a dlouhou sukní se v archeologickém materiálu objevují hliněné sošky žen tančících v kruzích, často v doprovodu hry na hudební nástroj. Tyto sošky ženských tanečnic jsou ve srovnání mnohem z řemeslného hlediska mnohem primitivnější ve srovnání s umělecky vyspělejšími hadími „bohyněmi“. Jako kdyby hadí „bohyně“ byly tvořené specializovanou dílnou a kruhy tanečnic byly lidovou tvorbou. 

S tím narážíme na otázku, kde a při jakých příležitostech se tanec uplatňoval. Arthur Evans často kladl tyto kněžky do místností minojských paláců a některé místnosti považoval za sakrální i bez náležitých důkazů, za což si vysloužil kritiku. Jeho oponenti totiž ukazovali na nástěnné malby, kde se náboženský život odehrával v přírodních scenériích - hory, luka, lesy apod. Kromě vyobrazení se našly i archeologické důkazy těchto obřadů - prameny a jeskyně (často krápníkové). Nejvýznamnější je jeskyně Eileithyia***, která byla k sakrálním účelům využívaná od neolitu až po dobu římskou a největšího rozmachu dosáhla v době pozdní minojské kultury.

[reklama]

Eileithyiský archeologický soubor nálezů patří k nesmírně bohatým, vedle běžných nálezů se zde nacházela největší kolekce egyptských luxusních importů - hlavně keramických nádob. Samotná jeskyně byla pro rituální účely upravena: při jejím vchodu se nacházela stavba domu pro místní kněží/strážce jeskyně, uvnitř menhiry, oltář a stalagmit, o němž se věří, že připomíná svým vzhledem matku s dítětem a byl hlavním předmětem uctívání.

Právě bohatý nálezový soubor luxusních předmětů, indicie bohaté a dlouhodobé rituální činnosti, která přežila i pád minojské civilizace, známost jeskyně ve starověku a nástěnné malby slavností v přírodě ukončily životaschopnost Evansových hypotéz o paláci jako výhradním dějišti rituálního života. Dnes se zdá, že místnosti paláců pravděpodobně sloužily primárně k hospodářským účelům. (Nicméně přímo z Homéra máme písemnou zmínku o existenci tanečního pódia přímo v knósském paláci - Daidalos jej měl postavit pro Ariadne, dceru krále Minoa.)

Minojské kněžství

Jaká tedy byla podoba krétské kněžské vrstvy? Ačkoliv se zde během neolitu, jako všude, oddělovala mocná specializovaná kněžská vrstva, vypadá to, že ani v době bronzové nebyla tak silně centralizována jako v sousedních oblastech. Kněžská vrstva byla vázána na přírodní prvky - nacházela se u posvátných hájů, pramenů, jeskyní a hor, kde se odehrával hlavní náboženský život Minojců; zde se rodili bohové a zde se mohli napojit na tuto božskou sílu. 

Samozřejmě, vládnoucí vrstva Kréty s největší pravděpodobností zastávala (i) funkci kněžskou a vedla společenské obřady při hlavních slavnostech už jen z důvodu stvrzení svého postavení. Archeologické nálezy však ukazují existenci celé řady kněží, kteří se působili mimo paláce, a kteří skrze tanec navazovali kontakt s božskou sférou přímo v krajině. 

S největší pravděpodobností se na Krétě vyvíjel kněžský stav s animistickými prvky a extatickými praktikami. Vedle tanců symbolických, kde hlavním účelem je teatrální oslava bohů a hrdinů a stmelení společnosti (např. skrze divadlo nebo i býčí tanec), se nacházela poměrně bohatá vrstva tanečnic, která se živila extatickým tancem - tedy komunikací s božskou sférou skrze pozměněný stav vědomí dosažený pohybem. Tyto kněžky mohly být vázané na místo, jako tomu svědčí nález domu vedle jeskyně Eileithyia, anebo se mohly živit nomádským způsobem života a cestovat z osídlení k osídlení.

Krétská společnost by v tomhle ohledu byla vedle svých středomořských sousedů (zvláště mladšího Říma) poměrně svobodomyslnou zemí. Společnosti s vyspělým teistickým kultem spíše nahlížela na přežívající praktiky animismu i extatiky, které působily mimo oficiální kult s nedůvěrou, typickým příkladem může být snaha potlačit bakchanálie u Římanů. 

Býčí kult - tanec a pud Thanatos 

Býčí symbolismus nejenže přežíval, ale byl na Krétě součástí tanečních vystoupení - mnohé nástěnné malby zobrazují tanečníky a tanečnice v bederních rouškách při akrobatických kreací s býkem****. Krétské tance s býky nejspíše budou typickou ukázkou, kdy extatická část tance pro jasný magický účel ustoupila do pozadí a důraz se kladl na společenské oslavy božstva, zahrnující i adrenalinové zážitky - a ty nejvíce stmelují lidi dohromady.

Tanec s býky pracoval s další velice důležitou podstatou lidské psýché a to s principem Thanatos, pudem smrti. Ten patří mezi základní lidské pudy a při jeho spuštění jedinec zažívá stav podobný nirváně*****. Spouštěčem thanatosu je blízkost smrti, ten při tanci s býky je přítomen nejen u tanečníků, ale i sledujících, kteří si uvědomují nebezpečí smrti hlavních aktérů a prožívají obdobné fyziologické pochody jako tanečníci. Tím muselo vznikat pouto mezi sledujícím a tanečníkem, zesílené náboženskou podstatou vystoupení a jeho mytologickým významem. 

Tímto se tanečník stal prostředníkem mezi božskou podstatou symbolizované býkem a diváky. Při těchto exhibicích musel přirozeně vznikat určitý pocit sounáležitosti davu, který získával společnou identitu skrze býčí kult slunečního božstva.

[reklama]

Řekové, Římané a minojské dědictví

Krétské tance měly údajně přežít a být tančeny i v následujících epochách. Mělo se jednat o jakýsi kruhový tanec se složitými otočkami, který měl podle Sofoklesa napodobovat průchod labyrintem. 

Z hlediska našeho tématu se vraťme ještě k Ariadne. Ta se stala manželkou boha Dionýsa. Právě Dionýsův kult v sobě zahrnoval ve svých bujarých radovánkách i oslavné tance. Bakchanálie se staly dokonce v době počátků Říma potlačované pro svůj chaotický charakter, který nebyl v římské společnosti žádoucí. Pro Ariadne bylo v knossoském paláci vystavěno taneční podium. Samotná dcera Minoa byla tedy kněžkou provozující posvátný tanec. 

Tance Dionýsova kultu byly již za Řeků považovány za divoké a na hraně šílenství, často byly tanečníci pod vlivem posvátného vína, které kromě alkoholu mohlo obsahovat i výtažky z psychoaktivních bylin. Symbolizuje sňatek Ariadne s Dionýsem přežití extatického tance krétských kněžek a jeho expanze mimo ostrovní oblast, kde se postupem času stal součástí a symbolem hýřivé společnosti? Nebo význam extatického tance neupadal, ale přežíval vedle centralizovaných kultů?

 Byla to právě příroda, s kterou byl Dionýsos spjat a dokonce byl vychováván nymfami v jeskyni - a právě na Krétě jsou doklady extatických tanců, provozovaných v přírodě a jeskynních svatyních. Ariadne by byla tedy nositelkou této tradice a spojovacím mostem mezi extatickou tradicí Kréty, která přežila modifikovaná v řecké a později římské společnosti

A nakonec, byly bakchantky posledním přežitkem středomořských kněžek-tanečnic, které fungovaly mimo centralizovaný kult a byly mu chaotickým protikladem? Byl římský Bakchův kult skutečně nezřízeným semeništěm odporností, včetně kanibalismu, který musel být pro bezpečnost lidí zlikvidován římskou armádou, anebo byl nežádoucí konkurencí kapitolského mocenského kultu kněží, pro které extatická zkušenost mohla znevažovat oficiální náboženský výklad? 

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

*Pozměněný stav vědomí na základě pohybu zažije v životě valná většina lidí, aniž by se o to snažila. Příkladem může být např. hlídka v bezpečnostních službách a chůze z místa na místo po delší dobu způsobuje navození alfa vln. U umělecké činnosti, zvláště pohybové, se však stav prohlubuje za pomoci dalších podpůrných vjemových metod (sluchových, zrakových, čichových aj.). Autohypnotickými stavy, stavem alfa, hypnózou se odborně zabýval psychoanalytik Ericsson.

**Velmi dobře je toto vidět v etnografických studií indiánských společností, kde po kontaktu a přijetí zemědělství stále přežívá lovecko-sběračská tradice animismu vedle nové tradice kněží (např. kmen Navaho) - zatímco u medicinmanů, kouzelníků, léčitelů apod. je vyžadována znalost šamanské extáze, u kněžského stavu je taková věc druhořadá - knězem může být i člověk bez schopnosti uvést se do tranzu a komunikovat s jinou sférou, jejich úkolem je totiž naplňovat již předepsané rituály, které odpovídají jednotlivým svátkům, rovněž se učí tanci, předvádějí hrdinské mýty a obecně všechny věci, které nějakým způsobem vytvářejí identitu společenství.

***Jeskyně je známá i v klasických dílech - znají ji Strabo i Homér. Zapsané legendy se zmiňují, že zde Héra porodila bohyni Eileithyiu - bohyně porodu. Zmínky o jeskyni se rovněž nacházejí v minojských záznamech.

**** Při klasickém tanci, který nezahrnoval býky, jsou mužští tanečníci zobrazováni v roušce a péřovou ozdobou hlavy, vlasy jsou podobně upravené jako ženské, ženské tanečnice v rozhalence ukazující ňadra a volánové sukni. Na býčích tancích je však bederní rouška typická pro obě pohlaví - ženy jsou rozpoznatelné od mužů díky bílé pleti, muži dle tmavé (ženy mají rovněž užší pas a klenutější hruď). Bílá pleť odkazovala na vyšší postavení tanečnic. Tmavá pleť u mužů byla mnohem častěji k vidění - krétší muži byli spjati s mořem, ženy se suchozemským hospodářstvím.

***** V podstatě stav nirvány způsobený puzením smrti by se asi dal i považovat za extatickou praktiku, na rozdíl od klasických extatických praktik je Thanatos základní pudovou složkou člověka, která funguje na principu pudové agresivity. Využívání základních lidských pudů a jejich společenské usměrňování a ovládání či zneužívání je základem všech náboženských systémů.

Literatura

Aamodt, C. 2014: Dance in the Prehistoric Aegean. Archaeological Approaches to Dance Performance. 

Campbell, J. 2017: The Ecstasy of Being: Mythology and Dance. New World Library. 

Erickson, H., M. - Rossi, L. E. 2010: Hypnotické světy: Klinická hypnóza a nepřímé sugesce.Emitos.

Garfinkel, Y. 2014: Archaeology of Dance. In Soar, K. and Aamodt, C. (eds.) Archaeological Approaches to Dance Performance, pp. 5–14. BAR 2622. Oxford: Archaeopress. 

German, S. 2007: Dance in Bronze Age Greece. Dance Research Journal, 39(2), 23–42. 

Lawler, L. B. 1927: The Maenads: A Contribution to the Study of the Dance in Ancient Greece. Memoirs of the American Academy in Rome, 6, 69–112.