Igrici Veľkej Moravy a stredovekého Uhorska sa často považujú za zabávačov plne poplatných ich pánovi, typicky miestnemu panovníkovi. Napríklad Naďa a Martin Profantovcovi igricov opisujú ako „potulných spevákov a hudobníkov“. Podľa slavistu prof. Martina Golemu z Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici však viaceré indície naznačujú, že ich pôvodná podstata bola celkom iná.
Ufoslovanství je těžko uchopitelný fenomén. Ač získalo za poslední léta v Česku i na Slovensku řadu příznivců i odpůrců, tak se jej mimo malou skupiny slovanských novopohanů a zájemců o slovanskou historii nikdy nejspíše nepokoušel alespoň povrchně rozklíčovat.
Mokoš představuje mezi slovanskými božstvy zvláštní úkaz. Nejen že je jedinou výraznou bohyní, kterou máme doloženou z písemných pramenů, ale také je, spolu s Perunem a Velesem, jediným božstvem, u kterého nám kombinace dobových zdrojů, etymologie, srovnávací mytologie a folklóru vyjevuje skutečně plastický obraz.
Opět nastává jaro a na mnoha místech střední Evropy probíhá, nebo by alespoň za normálních dob probíhal, starobylý obřad zvaný vynášení Smrti.
V našich představách byl svět předkřesťanských Slovanů plný magie. Představujeme si že každodenní činnost byla spojena se zaklínadly, požehnáními, kletbami a věštěním – pohané dávných časů žili v okouzleném světě, kde potkávali magii na každém kroku. Takový pohled nemusí být zcela mylný, ale je s ním spojena závažná otázka: je v případě různých praktik, které dnes nazýváme „magií“, opravdu na místě mluvit o magii? A je na místě chápat provozovatele „magie“ jako náboženskou elitu ve slovanské společnosti?
Jiří Dynda je autorem překladů pramenů ke slovanskému pohanství a několika studií zaměřených na slovanskou mytologii z komparativní perspektivy, kromě toho je také pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Přijal naši nabídku rozhovoru a my se jej zeptali na několik otázek z jeho oboru.
Jiří Dynda je autorem překladů pramenů ke slovanskému pohanství a několika studií zaměřených na slovanskou mytologii z komparativní perspektivy, kromě toho je také pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Ve druhé části našeho rozhovoru se zaměříme na proces překládání středověkých textů o pohanství.
V rámci východoslovanské mytologie existují božstva, o kterých toho víme tolik, že jejich základní obraz je podle drtivé části badatelů totožný a jejichž obraz je poměrně plastický. To platí o Perunovi, Velesovi a z velké části také o Mokoš.
V rokoch 2016 – 2019 som ako zamestnanec SNM – Archeologického múzea podvedením Z. Farkaša podieľal na ďalšej sezóne archeologického výskumu v Senici na polykultúrnej lokalite v polohe Párovce. Na jar v roku 2017 som pri skúmaní hrobu zo staršej doby bronzovej odhalil aj časť sídliskového objektu, ktorý ho porušil – pri jeho výkope odkopali časť hrobu aj s lebkou kostry.
Kyjevská Rus přijala křesťanství roku 988, když byly po svatbě knížete Vladimíra s byzantskou princeznou Annou Porfyrogennétou pokřtěni všichni obyvatelé Kyjeva. Perunova modla byla svržena do Dněpru, Volosova do Počajny a počalo se s stavbou Desátkového chrámu zasvěceného Zesnutí přesvaté Bohorodice. V písemných pramenech to vypadá jako velký triumf nového náboženství.