Veles nebo Mikuláš?: O synkrezi slovanského polyteismu a kultu svatých

Jan "Dorian" Korda, 2022-04-16 14:51:00

Kyjevská Rus přijala křesťanství roku 988, když byly po svatbě knížete Vladimíra s byzantskou princeznou Annou Porfyrogennétou pokřtěni všichni obyvatelé Kyjeva. Perunova modla byla svržena do Dněpru, Volosova do Počajny a počalo se s stavbou Desátkového chrámu zasvěceného Zesnutí přesvaté Bohorodice. V písemných pramenech to vypadá jako velký triumf nového náboženství.

Je zjevné, že pro většinu obyvatel Kyjevského státu, nemluvě o východoslovanském obyvatelstvu mimo jeho hranice, nebyla tato událost tak přelomová, jak by se mohlo ze zpráv kronikářů zdát. Christianizace probíhala pomalu a stejně tak pomalu odumíralo staré náboženství. V písemně zaznamenaných kázáních se stále objevovala jména dávných bohů a nářky nad jejich uctíváním, udržela se víra v domácí, lesní i vodní duchy a kult předků stále patřil k ústředním prvkům náboženského života. Jak to však přesně bylo se vztahem nové a staré víry? 

 

[reklama]

 

Náboženský bilingvismus nebo kreolizace?

V souvislosti se vztahem slovanského a křesťanského náboženství na středověké Rusi se často v odborné literatuře setkáváme s pojmem dvojvěří. Tento termín, objevující se v dobové církevní literatuře, má vyjadřovat fakt že po christianizaci byli vlastně vyznávány dvě víry zároveň, stará a nová. Jeho užívání se však ukázalo zavádějící, středověcí autoři totiž jako dvojvěří primárně označovali lavírování mezi pravoslavím a katolictvím, nikoliv mezi pohanstvím a křesťanstvím. Tímto netradičním užitím slova pro synkrezi starého a nového náboženství jsou vinni nejspíše etnografové druhé poloviny 19. století. [1]

 

Skutečnost, že je tento pojem užit nesprávně, však nemusí nutně znamenat, že je zavádějící svým významem. Lze si určitě představit, že došlo ke vzniku jakéhosi náboženského bilingvismu, kdy byla obě náboženství praktikována zároveň. S tím souvisí idea, že křesťanství bylo praktikováno veřejně a pohanství soukromě. Těžko si však lze představit, že taková situace trvala dlouho. Aktivní užívání dvou jazyků širokými vrstvami společnosti není běžné, a to zvláště když jde o jazyky zcela nepříbuzné. Totéž můžeme předpokládat o praktikování dvou zcela odlišných náboženství. A nelze samozřejmě zapomínat na to, že politické i církevní elity se dívali na staré náboženství z patra, v horším se ho snažili prostě vymýtit. Na nějaké mechanické mísení obou věrských systémů, o kterém uvažovali starší badatelé, tak nebylo místo.

 

Vedle vznešeného bilingvismu se však nabízí i jiná lingvistická paralela: kreolizace. Při té se mísí v relativně krátké době dva jazyky do jazyka nového, který postupně systematizuje svou gramatiku a získává charakter přirozeného jazyka. Na tento proces, spojovaný především s nově vzniklými jazyky kolonii v latinské Americe, dlouho nahlíželi badatelé s despektem [2] a snad právě proto nebyl tento model brán v úvahu. Ve skutečnosti však model odpovídající kreolizaci nejspíše mnohem lépe popisuje náboženský vývoj, který proběhl po christianizaci na Rusi.

 

Nové náboženství totiž staré nenahradilo, ani staré dále nepřežívalo. Namísto toho začalo vznikat náboženství nové, které můžeme nazvat východoslovanským lidovým křesťanstvím. Přes přívlastek lidové však byla následovníky této nové víry nejspíše i část elit: především politických a hospodářských, ale též níže postavená část kněžstva. Praktiky, které vycházely z pohanství v rámci tohoto nového systému, ztratily svůj náboženský význam, podobně jako nemá svůj náboženský význam pečení velikonočního beránka, symbolu Krista, u sekularizovaných Čechů, nebo bohatá vánoční výzdoba v muslimských Spojených arabských emirátech. Čím déle takový proces trvá, tím víc je nová tradice koherentní a smysluplná a můžeme tak říct, že „osvojování si kultury je zároveň vytvářením nové kultury“.

 

Problematický je také fakt, že všechno, co se nám zdá ve východoslovanském lidovém křesťanství jako pohanské, takové nutně být nemusí. Lingvista Nikita Ijič Tolstoj tak identifikoval jako jednu ze složek lidové duchovní kultury světské představy vlastní městskému obyvatelstvu, přičemž jako příklady uvádí jurodivost, skoromošství [3]a karnevalovou kulturu. Do východoslovanské kultury se měly dostat skrze světskou učenost z kultury byzantské a antické. Takové vlivy však nelze přeceňovat. Jak poukázal Michal Téra, východoslovanský prostor se od zbytku křesťanské Evropy liší právě tím, jak malý důraz je v něm kladen na předkřesťanské antické dědictví. Kromě vlivů z klasického světa bychom také neměli zapomínat na vliv heterodoxních proudů v křesťanství, jejichž bohatá a často excentrická obraznost může v neznalém pozorovateli evokovat pohanský dávnověk.

 

[reklama]

 

Kreolizační model odhaluje problematičnost některých textů, které máme k dispozici. Texty kázání, které jsou vedle Pověsti dávných let naším hlavním pramenem o východoslovanském náboženství, totiž vzhledem k době svého vzniku vůbec neinformují o nějakém „autentickém a čistém“ tradičním náboženství, které bylo praktikováno v soukromí, ale o synkretických praktikách, které mohly mít stejnou měrou původ ve slovanském náboženství, křesťanství nebo třeba v klasické kultuře.

 

Co se náhledu na vztah archaického slovanského náboženství a křesťanství týče, je nutné zmínit, že byl často badateli vnímán v kontextu nižšího a vyššího. Především ve starších pracích je zjevná hodnotově zabarvená dichotomie pohanství vs. křesťanství či polytheismus [4] vs. monotheismus. Proces náboženské konverze Slovanů byl chápán v kontextu křesťanské či evolucionistické orientace badatelů a hovořilo se tak o reziduech, přežitcích a reliktech. Skoro se lze divit, že se nedočteme o atavismech z pohanské minulosti, které se probouzely v nevzdělaném lidu. Velký český archeolog Lubor Niederle hovořil o tom, že slovanské náboženství již bylo ve fázi zániku, když došlo ke kontaktu s křesťanstvím a ke svému zániku bylo evolučně předurčeno. Dnes již můžeme jen spekulovat, co by se podle Niederleho stalo, kdyby z nějaké důvodu na Rus křesťanští misionáři nepřišli.

 

Nebeský car, Bohorodička a božští světci

Svatý Mikuláš na ikoně z Vologdy, 18. století.

 

Východoslovanské lidové křesťanství disponovalo zvláštním panteonem, který zahrnoval především Krista, Bohorodičku a několik významných světců. O tom, jak byly tyto postavy významné, napovídá fakt, že jejich ikony byly nazývány bogi „bohové“.

 

Ježíš Kristus v lidovém náboženství zcela zastínil Boha Otce a sám byl nazýván „nebeským carem“, vynikal svou všemohoucností a jistým odstupem od pozemských záležitostí. Přitom byl postavou ambivalentní: na nebesích vládl a soudil, ale zároveň odpočíval až do soudného dne ve své hrobce. Někdy byl vzdálený pozemským záležitostem, jindy naopak kráčel po Rusi se svými učedníky převlečen za prostého člověka. Kristův život byl projektován do mytických dob na úsvitu času. Spasitel tak v lidových vyprávěních chodí po mladém světě a společně s významnými světci koná zázraky. Že jde v těchto případech o historické, případně pseudohistorické osoby, které žily v různých dobách, lidové náboženství nezajímalo.

 

Panna Marie-Bohorodička pak představovala postavu bližší životu prostého člověka, ostatně i biblické události týkající se Kristova života byly v písních a příbězích vyprávěny skrze její oči. Je pravděpodobné, že zaujala místo velké ženské bohyně, přičemž se nabízí bohyně země, vláhy a ženských prací Mokoš, o níž a jejím vztahu ke křesťanským světicím jsme již psali.

 

Další významnou pozici v lidovém panteonu zaujímal Mikuláš-Nikolaj, který byl vždy jedním z nejoblíbenějších křesťanských světců. Byl znám především svou štědrostí, což dobře odpovídalo slovanskému chápání bohů jako dárců bohatství, a jeho svátek 6. prosince spojený s obdarováním otevíral vánoční-slunovratovou sezónu. [5] Dále byl jako patron obchodníků, rybářů a mořeplavců titulován jako Mokrý a Mořský, a pro své schopnost konat zázraky jako Divotvorný.

 

[reklama]

 

Zvláštní úcty se pak dostávalo i Elijášovi-Iljovi, starozákonnímu prorokovi, který byl ještě za života vzat na nebesa. Ten se prohání oblohou v ohnivém voze, svými blesky zabíjí démonické bytosti ohrožující úrodu a vládne dešťovým mračnům. Ještě více než u východních Slovanů byl Elijáš uctíván na Balkáně, kde patřil jeho svátek 20. července [6] k nejvýznamnějších okamžikům roku.

 

Můžeme za těmito dvěma postavami vidět stará božstva? Není to tak jednoduché. Elijáš nesl rysy hromovládce už v byzantském křesťanství, ale na druhou stranu těžko můžeme popřít, že předkřesťanští Slované projevovali velkou úctu hromovládnému božstvu a nabízelo se tak, aby její novým příjemcem stal právě tento světec. Složitější je to však s Mikulášem. Ten v některých případech zastínil i Kristův význam, což vedlo mnohé badatele k myšlence, že se za ním musí ukrývat konkrétní a velmi významná předkřesťanská postava.

 

V tomto případě se ale jedná o velmi komplexní postavu, jejíž rysy mohou pocházet z více zdrojů a kterou není snadné typologicky zařadit. Například patronáty nad obchodem a mořeplavectvím nebo intenzivní konání zázraků jsou převzaty z byzantského prostředí a nejsou tak typické jen pro východoslovanského Mikuláše. Na druhou stranu, Mikuláš vykazuje stejně jako Veles určité sepětí s dobytkem, ale ve východoslovanském křesťanství byl patronem skotu především svatý Blažej. V lidových vyprávěních je Eliáš často rivalem Mikuláše, což Michala Téru vedlo k formulaci hypotézy, že tito světci odpovídají Perunovi a Velesovi, jako reprezentantům válečné a magické funkce. Takovou rivalitu zjevně nalezneme v některých severských textech, ale rozšiřovat ji na ostatní indoevropské tradice je pochybné. [7]

 

Celou záležitost ještě komplikuje další významný světec, Jiří-Jurij, světec pochybné historicity, který je znám především svou rolí drakobijce a jehož svátek otevírá jarní sezónu. Na rozdíl od Mikuláše byl ctěný především ve vyšších vrstvách, snad pro svou válečnickou povahu. [8] Zároveň však byl stejně jako on úzce spojen s dobytkem, který se na jeho svátek vyháněl na pastvu. Taktéž byl patronem divokých zvířat, což vedlo až k tomu, že byl chápán jako jakýsi „vlčí pastýř“. Jiří tak v lidovém křesťanství přijal jak rysy válečného, tak plodnostního a chtonického božstva.

 

Svatý Kosma a Damián na ikoně ze 17. století

 

Méně známí, ale z hlediska synkreze velice zajímají, jsou světci Kosma a Damián, nazývaní také Kuzma a Demjan. Jedná se o mučedníky z 3. století, arabské lékaře, kteří si odmítali nechat za své služby platit a tak byli známi jako „bezstříbrníci“. V ukrajinských a běloruských pověstech však vystupují jako „boží kováři“, kteří obelstili dračího Zmeje, o čemž jsme pojednali v článku o vyznačení hranic světa skrze orbu.

 

Kosma a Damián zní jako skvělý materiál pro srovnávací mytologii. Jako dvojici lékařů bychom je mohli srovnat s hinduistickými božskými lékaři Nasátji, dědici praindoevropských *diwós népoth₁e. Jejich kovářská funkce je zase může spojovat se Svarogem, pokud se jednalo o kovářsko-magické božstvo, a jejich porážka draka zase drakobijnými hromovládci. Všechny možnosti jsou lákavé, ale zjevně nemůžou platit zároveň.

 

Můžeme strhnout lidovým svatým jejich masky?

Lidové křesťanští východních Slovanů bylo, a v lecčems stále je, výrazně ovlivněno předkřesťanským náboženství jejich pohanských předků, ale proces, kterým k tomu došlo, si nelze vždy představovat jako přímočarý. Jednoduché ztotožňování postav ze dvou různých náboženských tradic může být zavádějící, křesťanští světci jako takoví zjevně přejali některé obecné rysy starých bohů, ale to nutně neznamená, že se za například pod Mikulášovou sutanou skrývá konkrétní postavou, jako je například Veles. Distinkce mezi tím, že světec nahradil staré božstvo a tím, že pouze zaujal jeho místo, může být někdy velmi důležitá i proto, že slovanští bohové byli komplexnější postavy než křesťanští svatí.

 

[reklama]

 

Zároveň ale můžeme říci i opak - křesťanští světci se v průběhu synkreze získali ještě složitější obraz. Svatý Jiří tak zjevně přijal rysy patrona stád, divokých zvířat, plodnosti, šlechty i úlohu drakobijce. Někdy se podobá svatému Mikuláši, ale jindy zase prorokovi Elijášovi, což napovídá, že jeho předkřesťanské rysy nemají jediný zdroj.

 

Pro zajímavé srovnání se můžeme obrátit také na daleké Haiti v Karibském moři, kde byli v rámci místního vúdú, stejně jako ve východoslovanském křesťanství, ctěni svatý Kosma a Damián, a to pod jménem Marassa. Marassa však vůbec nejsou kováři, lékaři ani přemožitelé draka, ale dědici dahomejských božských dvojčat, která stvořila svět a byla známa jako Mawu a Lisa. Fakt, že jedno z dvojčat je dívka, ač Kosma a Damián jsou oba muži, ukazuje jak může být interakce mezi náboženstvími invenční. Je tak třeba mít stále na zřeteli, že synkretismus občas dává vzniknout podivuhodným konstrukcím, které můžou být zcela originální a nezávislé na předchozích vzorech.

 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---

 

Perexový obrázek: Vesnické křížové procesí na Velikonoce, Vasilij Perov, 1861


Poznámky

1 Dobovým i novodobým užitím pojmu dvojvěří se zabývá Jiří Dynda (2019)

2 Kreolizace je však mnohem rozšířenější proces, například i střední angličtina, vzniklá po normanské invazi do Anglie, je podle některých názorů kreolský jazyk.

3 Skoromochové byli ve východoslovanském prostředí vrstvou hudebníků a komediantů, snad obdobných západoslovanským igricům.

4 Termín polytheismus se může zdát neutrálním, ale svým původem a historií užití se příliš neliší od pojmů jako pohanství, modloslužebnictví nebo „falešné náboženství“.

5 Například ve středoevropském prostoru až po Mikuláši nastává významný svátek svaté Lucie s výraznou slunovratovou symbolikou a jsou drženy různé rituálních obchůzky.

6 Z pohledu gregogoriánského kalendáře 2. srpna 

7 Téra zmiňuje spory mezi védskými bohy Indrou a Varunou, není mi však známo, že by nějaký mýtus zmiňující jejich rivalitu existoval.

8 V některých případech souvisela preference Jiřího nad Mikulášem spíše s etnicitou, na Ukrajině existovalo podání o tom že na onom světě se Rusů ujímá Mikuláš, zatímco Ukrajinců Jiří.
 

Literatura

* DYNDA, Jiří. Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních. 2019
* IVANITS, Linda J. Russian Folk Belief. 1989
* ŠULCOVÁ, Veronika. Vúdú. 2013
* TÉRA, Michal. Kyjevská Rus: Dějiny, kultura, společnost. 2020

* TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce: sonda do slovanského archaického náboženství. 2009 
* TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů. 2003 


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Kúpte si knihu od nášho šéfredaktora
Odoberanie noviniek

Partneri