Slovanské pohanství očima křesťanských autorů: O překladu středověkých textů s Jiřím Dyndou

Pavel Horký, 2021-12-15 07:23:00

Jiří Dynda je autorem překladů pramenů ke slovanskému pohanství a několika studií zaměřených na slovanskou mytologii z komparativní perspektivy, kromě toho je také pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Ve druhé části našeho rozhovoru se zaměříme na proces překládání středověkých textů o pohanství.

V první části našeho rozhovoru jsme se věnovali slovanské mytologii obecně. Nyní bych se vás rád zeptal na několik otázek zaměřených na překlad pramenů, které k tomuto tématu máme. Můžeme začít rovnou jejich výběrem, pozorný čtenář si jistě povšimne, že ve svých překladech uvádíte, že u některých pramenů se dochovalo více opisů, a že jste do textu zaznačil i odlišnostmi mezi jednotlivými variantami. Mohl byste alespoň stručně popsat, jak jste při výběru a hledání rukopisů přistupoval?

 

U latinských, řeckých a severských pramenů jsem pracoval s již existujícími odbornými edicemi, které s touto mnohostí tradice a s různočteními textů pracují, a jen jsem přidal komentář, který se s tím vyrovnával, pokud to bylo důležité pro oblast slovanského pohanství.

 

U ruských kázání jsem musel postupovat zásadně jinak, protože ve většině případů solidní edice těchto textů neexistují a jednotlivé redakce či varianty kázání se od sebe často výrazně odlišují. Bylo potřeba to nějak zohlednit a celou věc pojmout s ohledem na tyto odlišnosti, protože právě ony se v podobě různých vsuvek nejvíce týkají kritiky pohanských přežitků.
 

Rukopisná situace je dobře popsána kodikology, což mi velmi pomohlo. Měl jsem tak k dispozici jakousi „mapu“ většiny známých redakcí, avšak projít si a uspořádat jednotlivé rukopisy s rozdílnými podobami kázání zůstalo na mně. Skvělé na tom bylo, že jsem kvůli tomu mohl jet do Petrohradu a v tamní knihovně vidět překládaná kázání na vlastní oči. Což je vždy neocenitelné.
 

[reklama]

 

Položili tam přede mě na stůl hromádku středověkých kodexů v kartonových krabicích a ukázalo se, že s nimi mám pracovat bez rukavic nebo jakýchkoli bezpečnostních opatření, což mě dost překvapilo. Ale byla to práce velice krásná. S některými prameny jsem pracoval v elektronické podobě, hlavně s těmi uloženými v moskevských knihovnách, protože řada těchto rukopisů je dostupná jako digitální faksimilie.
 

Ale díky práci s rukopisy, zejména těmi fyzickými v Petrohradě, jsem si všiml několika drobností, které nebyly v jejich tištěných edicích zřetelné, jako jsou různé škrtance, přepisy či glosy. Nejednalo se o nic velkého, mám však i díky tomu jistotu, že jsem pro spolehlivé vydání těchto textů udělal maximum, a že je mohu jak laickým čtenářům, tak odborníkům předat v té nejlepší podobě, jaké jsem byl schopen.

 

Každý, kdo se někdy pokusil o čtení středověkého textu, uzná, že se nejedná o nic jednoduchého. Co považujete za největší překážky, jimž jste musel čelit?
 

Nejtěžší při čtení a překladu starých pramenů je pochopit myšlenkové zázemí a motivace autora původního textu. To u překladů platí vždy, a zvlášť když se jedná o texty, které jsou tendenční, polemické nebo přímo propagandistické, a které sice dokumentují slovanské pohanství, ovšem dělají to proto, že jej chtějí dehonestovat a kritizovat.

 

Nejnáročnější pro mě bylo vždy rozkrýt a pochopit daný pramen. Snažil jsem se jej pak svou interpretací nezkreslit a neznehodnotit jeho poselství a důvod, proč byl daný text sepsán. Zároveň jsem však musel použít soudobou češtinu, která by nebyla jen formálně přesná, ale která by byla i čtivá a stravitelná pro současné čtenáře.
 

Čtenáře jistě zaskočí i různorodost textů, které jste překládal. Vaše knihy obsahují díla jak v řečtině, latině tak církevní slovanštině. Představovalo pro vás učení se jazyků problém?

 

Jazyky jsem se naučil od skvělých učitelů na FF UK a jejich zásluhou je, že mi poskytli solidní základ, na kterém stavět. I když právě teď je například moje řečtina nebo severština trochu v úpadku, protože je nepoužívám, což je už zásluhou čistě mojí. Větší výzvu než jazyky pro mě ale představovala stylová a žánrová různorodost překládaných textů, a to i v rámci jednoho jazyka, jako je středověká latina nebo různé podoby církevní slovanštiny.

 

Vyobrazení pohanského idolu v Radziwillovském kodexu z patnáctého století. Wikimedia Commons

V tomto směru je ale důležité se do toho dostat, čili poznat a načíst danou literární tradici a pochopit pokud možno její myšlenkové podhoubí. Druhou věcí je pak vědět, kdy a do jakého slovníku či příručky je nutné se podívat, podle toho, jestli se jedná třeba o text čistě staroslověnský, anebo staroruský pramen, který je navíc jihoslovanského původu. Klíčové je to ale i kupříkladu v oblasti překladů východoslovanské epiky, jako jsou ruské byliny, protože v našem západoslovanském jazyce může mít jedno konkrétní slovo ve východoslovanském dialektu naprosto odlišný význam, což se může velice snadno projevit na kvalitě výsledného překladu. To je ovšem všechno součástí jisté řemeslné stránky překládání, kterou se člověk neustále učí.


 

Nyní již mají naši čtenáři představu o tom, jak takový překlad vzniká, mohl byste přiblížit, co se děje po jeho dokončení? Jak dlouhá je ještě cesta, než můžete hotový výtisk potěžkat v ruce?

 

Velmi dlouhá. Ne nadarmo se říká, že se překlad musí vysedět. Poté je nutné jej nějakou dobu nechat ležet a zrát a potom znovu a znovu revidovat. Po přibližně dvanáctém nebo třináctém čtení už ale není možné vidět ani ty úplně základní chyby, a proto jsem měl štěstí, že mé překlady četli i další lidé, kteří mě upozornili na omyly a nepřesnosti, jichž jsem si po všech těch revizích už ani nevšiml.
 

V tomto musím poděkovat spoustě čtenářů, hlavně své ženě Heleně nebo Janu Kozákovi, který mi velmi pomohl s korekcí latinských překladů, nejvíc s překladem Saxona Grammatika, ale také dalším kolegům jako je Michaela Gajdošíková, Štefan Pilát, Jitka Komendová, Michal Téra, Tomáš Rataj nebo Lukáš Zádrapa.
 

Cesta k vydání knihy je vždy dlouhá, ale cestu k vydání překladů prodlužuje to, že překladatel nepracuje se svým vlastním textem. Klade to na něj nárok, aby zajistil správnost promluv původního autora. Musí zkrátka pramen nejenom přeložit, ale zajistit, aby si udržel svůj původní význam i výraz.
 

[reklama]

 

Pokud bych to měl čistě kvantifikovat, u první knihy s latinskými prameny proto zabrala práce přibližně šest až sedm let, u ruských kázání to byly tři roky. Záleží ale také na jednotlivých textech, třeba překlad pasáže o dobytí Rujány z Činů Dánů jsem překládal několik desítek nočních služeb na jedné vrátnici, kde jsem pracoval, a tento hrubý překlad jsme pak s Honzou Kozákem každý týden v jednom semestru četli znovu a znovu a snažili jsme se pochopit, co přesně měl autor této kroniky, Saxo Grammaticus, na mysli. Jiné překlady zase ale nevznikaly takto bolestivě. Když byl pak překlad všech latinských pramenů hotový, ještě dva roky procházel drobnými stylistickými a gramatickými úpravami. A přes všechnu tu práci pak přijde kniha z tiskárny, vy ji otevřete na náhodné stránce a hned vidíte několik vlastních chyb.
 

Nejsem jistě jediný, kdo se těší na vaši další práci, mohl byste nám prozradit, na čem v současné době pracujete? Dočkáme se dalších překladů?
 

V nejbližší době spíše ne, i když mám sen vrátit se k ruské epice a přeložit alespoň reprezentativní výběr ruských bylin. Jistě by nebyl od věci ani nový překlad Slova o pluku Igorově, ale na to asi nebudu mít odvahu. Každopádně bychom rádi udělali druhé, opravené vydání „zelené“ knihy latinských překladů, která se bohužel už dávno vyprodala a která si zároveň zaslouží revizi. Ale to jsou všechno dlouhodobější plány.
 

V nejbližší době mám hlavně v plánu si odpočinout, což doufám udělám následující rok na rodičovské, na kterou se těším. Po návratu do práce bych jako první měl začít pracovat na přepracovaném anglickém vydání své disertace o diskurzivních konstrukcích slovanského pohanství ve středověku. Vedle toho mám rozmyšlených a rozepsaných několik menších studií, nyní ve stadiu zrání. A potom se také ve Slovanském ústavu věnujeme řadě týmových projektů, hlavně lexikografii – pracujeme například na dalších svazcích Řecko-staroslověnského indexu. Což sice není práce tak vnějškově atraktivní jako zabývat se dávnými božstvy nebo rituály, je však ohromně záslužná. A velmi mě na ní baví týmový rozměr takového vytváření vědeckých výstupů.
 

Na závěr bych se ještě rád zeptal, zda máte nějaké oblíbené popkulturní dílo, ať už knihu, film, hru nebo obraz, které by podle vás výborně zachytilo předkřesťanské slovanské náboženství.
 

Výborně se to myslím podařilo Juraji Červenákovi ve dvoudílném Zlatu Arkony. S ohledem na žánr fantasy Červenák do vyprávění báječně zapojuje dobře podložená fakta o náboženství polabských Slovanů. Příběhově je to klasické červenákovské vyprávění a velice mě bavily detaily z oblasti pomořanského a polabského pohanství, které v příběhu hrály velkou roli. Ostatně celá předcházející autorova série Černokněžník vydatně čerpá ze slovanské mytologie.
 

[reklama]

 

Z obrazů mám rád hlavně ruské ilustrátory, mezi něž patří Ivan Bilibin nebo Nikolas Roerich, protože poeticky zachycují motivy východoslovanského folkloru. Když jsme u folkloru, z české tvorby bych velmi doporučil knihu Hastrman napsanou Milošem Urbanem, hlavně tedy její první polovinu, která pomyslně prochází celým rituálním rokem na vsi v osmnáctém století.

 

U filmů je to trochu těžší. V poslední době mě zklamal slovenský seriál Slovania, ne kvůli zpodobnění historických reálií a fantasy pojetí náboženství, ale kvůli způsobu vyprávění, který moc dobře nefungoval. Oproti tomu bych doporučil starší sovětský film Ilja Muromec z roku 1956, protože skvěle přenáší bylinný, epický patos do velkofilmu. Obsahuje krásně komponované davové scény, na stranu druhou ovšem na někoho může trochu odpudivě působit silný sovětský étos, který ten snímek vyzařuje. Ale ve skutečnosti výrazný motiv obrany matičky Rusi a patetické a žoviální projevy bohatýrů jsou vlastní už té lidové předloze, takže je to autentické. Zkrátka je to trochu srandovní, ale zároveň nesmírně epické a dechberoucí dílo – stejně jako byliny samotné.

 

Tímto končí druhá část našeho rozhovoru. V případě, že vás téma slovanského náboženství zaujalo, můžete si přečíst i jeho první část, která se věnuje historii komparativní mytologie, pokouší se odhadnout, jakým směrem se bude další bádání ubírat a zodpovídá některé otázky, které se točí okolo slovanského boha Velese.

 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Kúpte si knihu od nášho šéfredaktora
Odoberanie noviniek

Partneri