Mezi pověrou a zbožností: Problematika magie na příkladu slovanského náboženství

Jan "Dorian" Korda, 2021-06-26 06:54:00

V našich představách byl svět předkřesťanských Slovanů plný magie. Představujeme si že každodenní činnost byla spojena se zaklínadly, požehnáními, kletbami a věštěním – pohané dávných časů žili v okouzleném světě, kde potkávali magii na každém kroku. Takový pohled nemusí být zcela mylný, ale je s ním spojena závažná otázka: je v případě různých praktik, které dnes nazýváme „magií“, opravdu na místě mluvit o magii? A je na místě chápat provozovatele „magie“ jako náboženskou elitu ve slovanské společnosti?

V tomto článku se tak podíváme nejen na různé praktiky, které byly známy v rámci slovanského archaického náboženství a slovanského lidového křesťanství, ale také se budeme snažit zodpovědět otázku, co vlastně pro Slovany magií bylo. Taková otázka je důležitá především s ohledem na význam věštění v jejich kultuře, protože divinační praktiky se, jak se zdá, zaujímaly v indoevropských náboženských systémech mnohem významnější místo, než by se z dnešního pohledu mohlo zdát.

 

Samotný fenomén „slovanské magie“ nebyl příliš analyzován, proto se na několika místech obrátím k moderním interpretacím starořecké magie. Magie a věštění starého Řecka totiž patří naopak k velmi dobře prozkoumaným oblastem, a kromě toho starořecké pojetí silně ovlivnilo pozdější křesťanský, potažmo post-křesťanský, náhled na magii. 

 

[reklama]

 

Z důvodu problematičnosti pojmu využiji v tomto článku dvě jeho různé definice, přičemž první můžeme označit jako emickou a druhou jako etickou

 

Výraz emický je v sociální antropologii užíván pro přístup ke zkoumání a popisu vycházejícím z postojů vlastních určité společnosti. Z emického hlediska je magií pouze to, co jako magii označují příslušníci dané společnosti, v našem případě předkřesťanští Slované. Výraz etický je naopak užíván pro přístup vnějšího pozorovatele dané společnosti, který se snaží, s větší či menší mírou úspěchu, vycházet z objektivních kritérií. Jak uvidíme dále v závislosti, na tom, jakou z těchto definic použijeme, se může obraz, co získáme, výrazně lišit.

 

Prameny a etymologie

V nejstarších pramenech, které téměř vždy pochází z křesťanského prostředí, je slovanská magie prakticky vždy líčena v negativní světle. Jedná se především o církevní literaturu: překlady řeckých textů, tak domácí církevní zákoníky, které zmiňují zákazy a trestání magických praktik a vymezují se obecně proti „bylinkářství, kouzlům, čarování, věštění a zaříkávání.” V textu Kázání ke svatému evangeliu však vedle těchto praktik nalezneme zmíněnou i modloslužbu a obětování běsům, což může napovídat, že rozlišení mezi tím, co Slované vnímali jako magii, a co jako náboženství, přesahovalo schopnosti křesťanských autorů. Navíc i originální texty jsou silně závislé na svých klasických předlohách, a tak v nich nalezneme i kritiku víry ve věci jako je „mytologie“ nebo „helénské knihy“.

 

Nejasnost pojmu magie také souvisí s velkým množstvím výrazů, ať už slovanských či latinských, užívaných pro její praktikanty. Slovo čaroděj je zpravidla odvozováno od rytí obrazců, snad jakési obdoby magických kruhů, které mělo doprovázet magické praktiky, ale má zajímavou analogii v litevském keriù „uhranout“. Mělo by tak pocházet z praindoevropského *kʷer- „dělat, činit“ a odkazovat tak na moc čarodějů „činit věci“, podobně jako máme praslovanské *potvoriti „přetvářet, čarovat“.

 

Vědma (Знахарка, znacharka), malba Firse Zhuravleva, 1867

 

Zajímavá jsou slova vraž a vrač, odvozována od vražiti „věštit, čarovat“. V tomto případě však není jasné, z čeho je slovo vražiti odvozeno. Nabízí se souvislost se slovem vrah, původně ve smyslu „nepřítel“ a pak by snad odkazovalo na zlovolné magické praktiky. Nebo s praindoevropským *werǵ- „dělat, tvořit“, čímž by byl výraz významem analogický ke slovu čaroděj. Praindoevropskou etymologii má také praslovanský výraz *kudo „kouzlo“, jehož původ sahá až ke *keud- „čarovat“, které je příbuzné se slovenským čudný „divný“, ale také s řeckým kudos „sláva“. *Kudo může souviset také s českým kovati, což dává smysl vzhledem k tomu, jak často byla kovářům přisuzována čarovná moc, a ze slova kovat snad mohlo být odvozeno slovo kouzelník, ač zpravidla je vykládáno jako přejímka německého Gaukler „kejklíř“.

 

Jiná slova používaná pro praktikanty magie mají jasnější etymologii: věd, vědun a vědma jsou odvozeny od „vědění“, znachar od „znát“. Slovo černokněžník, často chápané jako „černý kněz“, je ve skutečnosti odvozeno od „černých knih“ a má tedy zjevně až pozdní původ. Ještě nám však zbývá jeden zajímavý výraz pro čaroděje, a to české vlchvec, respektive staroruské volchvъ, odvozené snad z vъlsnoti „blábolit, mumlat“: Lze ho však spojit také s praindoevropským *wel s celou širokou škálou možných významů jako „vidět“, „zakrýt“, „otočit“, „zemřít“ nebo „pastvina“, a z kterého bývá odvozováno i jméno Velese, často chápaného jako slovanského boha magie.

 

[reklama]

 

Léčení, plodnost, ochrana

Typickou praktikou, která je chápána jako magie, jsou různé formy léčitelství a bylinkářství. Jejich cílem, stejně jako v případě moderní medicíny, nebylo jen napravit nemocné tělo, ale také jej posílit a chránit, čímž tyto praktiky plynule přecházeli ve výrobu amuletů, talismanů, tvorbu ochranných obrazců a další ritualizované činnosti, které měli zajistit blahobyt a bezpečí. Kromě toho bylo také nutno zajistit zdraví, ochranu a plodnost domácích zvířat, nebo třeba zabránit početí či způsobit potrat. Dělicí čára mezi „racionálními“ formami léčitelství a více „magickými“, „iracionálními“ či „nadpřirozenými“ praktikami byla nejasná, a to jak pro pohany, tak pro křesťany. V dobách bez vědy založené na experimentu byl navíc kladen hlavní důraz na tradičnost postupu. 

 

Zajímavým výrazem je v tomto případě koreniju (корению) „čarodějnictví“, zjevně odvozené od kořenů rostlin a přeneseně bylin obecně. K podobnému vývoji došlo v starověkém Řecku, kde je ze slova farmakon (φάρμᾰκον) „lék, droga, jed, zaklínadlo“ odvozeno farmakeia (φαρμακεία) „lékařství, travičství, magie, čarodějnictví“. Kromě kořenářů pak prameny znají i bylinkáře a proklaté a nečisté baby, vedle různých obecných magických výrazů. Pro křesťanské autory byla přetrvávající víra v tradiční léčitelství velkým problémem, protože věřili, že pokud jsou tyto praktiky účinné tak pouze díky zásahu běsů.

 

Typickým magickým předmětem byly „návazy“, různé kouzelné váčky, amulety a talismany, které jedinec nosil u sebe. Lze v nich nalézt bohatou symboliku odrážející zákony imitativní magie, podle kterých na sebe věci působí na základě podobnosti. Lžičky jsou tak užity pro zajištění blahobytu a sytosti, klíče pro bohatství, nebo hřebeny a rolničky na ochranu před zlovolnými silami. V prostředí elit tuto funkci plnily takzvané kaptorgy, kovové schránky do kterých byly ukládány amulety – případně ostatky světců, což pěkně ukazuje, jak blízké si mohou být pohanské a křesťanské praktiky. Z archeologických nálezů zvířecích figurek snad můžeme odhadovat existenci „kreativní magie“, která měla zajistit rozmnožení zobrazených zvířat. Napovídá tomu analogie v užití podobných figurek z těsta ke stejnému účelu ve slovanské lidové kultuře.

 

Zajímavou léčitelskou praktikou bylo užívání kovových destiček popsanými zaklínadly, které pochází z Bulharska 9. a 10. století. Zaříkávání vypráví příběhy o personifikovaných nemocích, které potkávají Ježíše, a ten jim přikazuje, aby určitému člověku neškodili a místo toho si za oběť vybraly jiného člověka. Přímým inspiračním zdrojem těchto artefaktů byla Byzanc, přičemž výrazně připomínají proklínací tabulky široce rozšířené v pozdní antice. Jde o typický příklad jak blahodárné praktiky mohou plynule přecházet v záškodné a můžeme předpokládat, že víra v účinnost kleteb byla mezi Slovany bohatě rozšířena.

 

Z našeho pohledu, stejně jako z pohledu středověkého křesťana, jsou všechny výše uvedené praktiky, nebo alespoň drtivá většina z nich, magické. Známe nějaké objektivní kritérium jak celou záležitost rozsoudit? Možná. Hendrik Versnel se ve svém článku Some Reflections on the Relationship Magic-Religion pokusil magii definovat eticky, konkrétně z hlediska cílů a přístupu k božskému. 

 

V jeho pojetí se magie vyznačuje tím, že s božskými silami manipuluje či jim přikazuje, možnosti božských sil přízeň odmítnout můžou být omezené, a cíle takových praktik jsou často velmi konkrétní, praktické a slouží jednotlivci, nikoliv společenstvu. Slovanský amulet tak funguje, protože je správně vyroben a tato jeho funkčnost není zpravidla závislá na vůli božských sil. A účelem jeho výroby není spasení či jiný vágní duchovní cíl, ale cíl zcela světský: například plodnost, plné břicho či úspěch v boji konkrétního jedince. 

 

Tři kaptorgy z hrobu „Kouřimské princezny“, cca 900 n. l.

 

Problémem takové definice magie je fakt, že v takovém případě by byla valná část praxe archaických náboženství magií. Jsou totiž výrazně zaměřena na „tento svět“ a bohové jsou v nich do určité míry vázáni podobnými zákony, přirozenými i společenskými, jako smrtelníci. Kromě toho například katolické křesťanství se svými škapulíři, zvoněním na mraky nebo třeba poutěmi proti moru a celou řadou dalších praktik vykonávaných samotným kněžstvem, by pak bylo výrazně magickým náboženstvím. Přesto není na místě mluvit o katolických kněžích jako o čarodějích.

 

[reklama]

 

Je nutné zmínit ještě jednu věc: magie v takovém pojetí splývá s primitivní vědou. Takové pojetí tohoto fenoménu nalezneme již ve Zlaté ratolesti Jamese Frazera: magie je vědou založenou na neexistujících přírodních zákonech, zákonu podobnosti a zákonu dotyku, které dávají vzniknout takzvané homeopatické a kontaktní magii. Ve Frazerově pojetí měly být takové praktiky původně soukromé a automaticky funkční, čímž se vracíme k Versnelově definici, ale později se jich počalo užívat k dosažení blaha celého společenství a jejich častá nefunkčnost počala být vysvětlována vůlí božských bytostí. Podle Frazera tak z omylu magie vznikl omyl náboženství. Jeho hypotéza je z větší části už překonána, ale identifikace zákonů, podle kterých má magie fungovat, je významným příspěvkem ke studiu toho, co je nazýváno magické myšlení, tedy způsob myšlení založených právě na takových zákonech. Ten nebyl vlastní pouze archaických lidem, ale běžně se objevuje i u lidí moderních a je nejspíše všelidskou universálií.

 

Veřejné rituály a extatici

Kromě starosti o zdraví a ochranu jedince, případně domácího zvířete, bylo nutné pečovat o blaho celé komunity. Obřady spojené především s výročními svátky, které to měly zajišťovat, se také podobají eticky definované magii, ale protože nesloužily individuálním cílům, jsou často kladeny někam na rozhraní magie a náboženství. Pro předkřesťanské Slovany však byly tyto rituály nejspíše zcela od magie oproštěné a není na místě s jejich vedením spojovat nějakou vrstvu čarodějů. Proto je čas obrátit se k jedné z emických definic magie, která byla publikována Radcliffem Edmondsem v úvodní kapitole jeho knihy Drawing Down the Moon: Magic in the Ancient Greco-Roman World. Je velmi prostá: „Magie je každé ritualizované jednání, které se vymyká normě dané společnosti.”

 

Nemůže pak být za magii téměř cokoliv? Může, a často se tak v lidských dějinách dělo – celá náboženství a jejich praktiky byly odsouzeny jako „magie“.

 

Jednou z praktik, která mohla křesťanské autory výrazně pohoršovat, mohlo být především upadání do extáze, které mohlo být chápané jako posednutí démony. Jedince, kteří se přiváděli do vytržení, aby zajistili blahobyt komunity, především prostřednictvím přivolání deště, máme bohatě doložené z jihoslovanské lidové kultury. Bulharští nestinari chodili po žhavém uhlí a věštili, taktéž bulharští kalušari léčili ve vytržení tancem okolo pacienta a srbské kraljice pily pelyňkovou šťávu, abych se jich zmocnili rusalky. Podobali se jim lidé jako kresnici a zduhači známí od Slovinska po Černou horu, jejichž duše se vydávala mimo jejich tělo a bojovala proti zlovolným bytostem: čarodějům a čarodějnicím, upírům a nepřátelským extatikům. 

 

Zde je nutné podotknout, že takoví lidé se v žádném případě nepovažovali za čaroděje, ale naopak za jejich nepřátele. Výslovně se takové nepřátelství objevuje mimo slovanský kontext u furlánských benandantů nebo u „livonského vlkodlaka“ Thiesse. Sami se definovali jako ti, co proti praktikantům magie bojují. 

 

Tím se dostáváme k sociologickém konceptu nálepkování, tedy fenoménu, kdy je použito pojmenování určité osoby či skupiny osob k tomu, byli zcela vyloučeni ze „slušné společnosti“. Například označení někoho jako čaroděje či čarodějnice v křesťanské společnosti v sobě nenese pouze informaci, že daná osoba se věnuje „magii“, ale také nás spravuje o dalších možných typických znacích – bezbožnosti, uctívání ďábla, promiskuitě či obecně o zlovolném charakteru. 

 

V tomto ohledu představují zajímavý fenomén staroruští volchvové, které jsme již zmínili v etymologické kapitole. Z toho, co se nám zachovalo v nejstarších pramenech, se zdá, že měli velikou společenskou autoritu, stavěli se proti křesťanství, udělovali rady, prováděli oběti, léčili, věštili a upadali do extáze. V pramenech pozdějších pak zcela splývají s čaroději. Kromě léčení se nezdá žádná z praktik typicky magickou, přesto se o nich dodnes mluví v literatuře jako o čarodějích. Zajímavou analogií, napovídající o jejich původní funkci, může být proces, který proběhl u keltských druidů. Irské slovo druad „druid“ počalo po christianizaci označovat čaroděje, zatímco slovo fili, které odkazovalo na příslušníky třídy paměťových specialistů a pěvců posvátných textů si naopak prestiž zvýšilo.

 

Dodola, rituál k přivolání deště, kresba Uroše Prediće, 1892

 

Kromě prosté definice magie jako „odlišné od normy“ existuje také rozvinutější definice, která pracuje s tím, v jakých ohledech se magie liší od normy. Je dílem Richarda Gordona, který ji publikoval ve svém článku Imagining Greek and Roman Magic, kde poukázal na hledisko objektivity (či snad lépe efektivity), cílů, provedení a sociálně-politické pozice. 

 

[reklama]

 

Z hlediska objektivity je magie buď velmi neefektivní, proto je ztotožňována s šarlatánstvím či dnes s pseudovědou, nebo naopak velmi efektivní, více než náboženské praktiky, což může vzbuzovat strach a následně odpor. Z hlediska cílů se Gordonova definice zaměřuje spíš na to, zda jsou společensky akceptovatelné, než na jejich konkrétnost či sobeckost. Žádat božstvo o vlastní prospěch nemusí být nutně magií. Z hlediska provedení se magie může vymykat běžné náboženské aktivitě mnoha způsoby – denní dobou, místem provedení, oděvem praktikanta nebo třeba užitím zvláštního jazyka. 

 

Nahý člověk, který na hřbitově o půlnoci zaklíná v gótštině dělá magii, kněz oděný v sutaně recitující latinu o nedělním ránu v kostele dělá náboženství. Z hlediska sociálně-politické pozice je ten, kdo se věnuje magii, často na okraji – je cizincem, jinověrcem nebo členem jiné marginalizované skupiny. Typickým příkladem je představa staré ženy jako čarodějnice.

 

Důraz, který byl nejspíše kladen na společenskou přijatelnost určitých praktik, nám navíc může osvětlit i nějaké nejasnosti ohledně předchozí kapitoly. Magii může totiž také dělat cíl a jeho společenská vhodnost. Prokletí zloděje či vraha obětí či pozůstalým je v kontextu slovanského náboženství společensky přijatelné, uhranutí čarodějnicí z pouhé zlé vůle či závisti už takovým nejspíše nebylo a tak mohlo být nálepkováno jako magie.

 

Věštění

Před tím, než se dostaneme k problematice slovanského věštění, je čas se obrátit ke starověkému Řecku. Náš moderní náhled na divinační praktiky je totiž velmi odlišný od náhledu předkřesťanských indoevropských kultur. Pro Řeky bylo věštění jedním z nejdůležitějších prostředků komunikace s bohy, či dokonce téměř nejdůležitějším. Rozhodně nebylo omezeno na hledání řešení osobních problémů, týkajících se především blahobytu a vztahů, jako dnes. 

 

Divinace byla užívána pro hledání řešení různých krizí, ať už válek, hladomorů či epidemií, ale i také jako ujištění božské přízně před započetím velkých projektů či změn: zavedením nových kultů, uzavřením smluv nebo třeba výstavou významných budov. Vyznavači archaických náboženství ostatně neměli jinou možnost. Zpravidla neměli normativní posvátné texty, a pokud řešení určitého problémů nevyplývalo jasně z běžné praxe či mytopoetické tradice, bylo na místě zjišťovat vůli bohů.

 

Zde je na místě připomenout, že právě v Řecku se od kněží téměř nikdy neočekávalo, že budou komunikovat s bohy a byly svého druhu spíše „obecními úředníky“. Víra ve věštby a jejich provozování také rozhodně nebyla chápána jako proti-náboženská. Naopak jejich odmítnutí bylo chápáno jako bezbožnost. Věštby nebyly chápány ani jako iracionální: mnohé formy věštění plynule přecházeli ve vědu a některé, jako astrologie, byly ostatně vykázány do světa okultismu až v 18. století. Ač ani v antice nebyla hranice mezi věštěním a magií vždy zcela jasná. Chápání divinace jako magické praktiky je především křesťanskou záležitostí: Isidor Sevillský ve svých vlivných Etymologiích tak zahrnuje pod pojem magie především věštění ze čtyř živlů, z letu ptáků, z vnitřností obětovaných zvířat a astrologii, až následně zmiňuje praktiky jako zaříkávání nebo léčitelství.

 

Křesťanské texty nás informují, že Slované provozovali rozličné formy věštění, věřili v náhodu a osud. Někdy též zmiňují konkrétní praktiky: výklad snů, vrhání losů, pozorování letu ptáků či astrologii. Takový obraz slovanského věštění může být do jisté míry literární fikcí založenou na antických a byzantských pramenech, ale v některých případech se zdá, že jeho autoři popisovali realitu.

 

Zajímavé je v tomto ohledu především věštění pomocí ptáků, které bylo pod jménem augurium prominentní praktikou ve starověkém Římě. Hádání osudu z náhodného setkání s ptáky je však také běžné ve staroruské literatuře, a tak je na místě předpokládat, že se jednalo o autentickou techniku. Napovídá tomu i praslovanské slovo *kobь „věštba, předzvěsť“, které bylo předkládáno řeckým tyché „štěstěna, osud“, a které je příbuzné například s anglickým to happen „stát se“ a happy „šťastný“ nebo staroirským cob „vítězství“, které však bylo ve slovanských jazycích spojeno i konkrétně s předvzvěstí, často zlou, z letu ptáků. Ve staročeštině pak slovo koba znamenalo přímo „havran, krkavec“. Spojitost mezi ptáky, především z rodu Corvus, a věštěním může být obecně indoevropská, jak tomu napovídá fakt, že s havrany je spojován Ódin, mistr run, irský bůh Lugh, který je čarodějem a básníkem, i věštbám vládnoucí Apollón. Nelze také nevzpomenout, že ptáci jako „zvířata žijící v povětří“ byly úzce spojeny s bohy, kteří byli v indoevropské kultuře chápáni primárně jako „nebešťané“.

 

Věštění z náhodných znamení, jako je právě například setkání s ptáky, a to především během cest nebo před vydáním se na cestu, se nazývá hodoskopie. Jeho velmi známou formou, modelovou „pověrou“, je víra, že černá kočka přes cestu nosí smůlu. Ve staroruštině se pro taková znamení používal termín vъstrěč a církevní prameny nás informují, že v nich figurovali například kanci, vlci, mniši nebo také zajíci. Zdá se, že byl kladen velký důraz na to, zda zvíře či člověk přichází zleva či zprava, což že motiv, který se objevuje u věštění pomocí koně v Riedigostu, Štětíně a Arkoně.

 

[reklama]

 

Závěr

Magie je často definována v opozici vůči náboženství i vědě – oproti nim je primitivní, cizí, esoterická a iracionální. Ač slovo magie získalo v některých případech pozitivní význam (v prostředí renesančního hermetismu, romantismu nebo současného pohanství), tak obvykle nese negativní konotace. Slovo magie označuje to, co se vymyká normě – té, kterou určuje právě náboženství nebo věda, a funguje jako nálepka pro jednání, které daná společnost odsuzuje. 

 

Náboženství jednoho člověka může být pro druhého magií a obráceně. Slovo magie se tak podobá výrazům jako pověra, modloslužebnictví a pohanství a neoznačuje skutečný fenomén, ale diskurz – magie je subjektivní nálepka.

 

Chápání slovanského náboženství jako výrazně magického je tak nejspíše plodem naší křesťanské či post-křesťanské mentality, a archaickým Slovanům nebylo vlastní. Nemůžeme samozřejmě pochybovat, že Slované magii ve smyslu „ritualizované činnosti, která se odchyluje od normy dané společnosti“ znali. Takové praktiky se objevují ve všech lidských společnostech, ať už jejich členové většinově následují jakékoliv či dokonce žádné náboženství. Ovšem to, co magií či čarodějnictvím nazývali křesťanští autoři, a po jejich vzoru často i my, lze za magii označit pouze z pohledu z vnějšku. Pro předkřesťanské Slovany to bylo běžnou a normální součástí slovanského náboženství.

 

Magické praktiky v emickém slova smyslu byli nejspíše primárně záležitostí lidí na okraji společnosti, ačkoliv se k nim mohli uchylovat jak prostí lidé, tak náboženská elita, která k tomu svými tradičními znalostmi nejlépe vybavena.

 

Jak je to však s magií definovanou eticky? Takové praktiky byly ve slovanském předkřesťanském náboženství bohatě rozšířeny, ačkoliv v tom slovanské náboženství nejspíše nijak nevynikalo nad ostatními archaickými náboženstvími, nebo třeba hinduismem, taoismem nebo již zmíněným katolickým křesťanstvím. 

 

Ovšem ani pak nemá smysl mluvit o slovanské náboženské elitě a nositelích duchovní ideologie jako o „čarodějích“, jak činí například Zdeněk Váňa ve Světu slovanských bohů démonů, tato úloha totiž nejspíše náležela jiným specialistům. Jedná se především o ty, co prováděli oběti a dohlíželi na ně (hlavy rodin a rodů, knížata a někdy též kněží,) a kteří též hráli svoji roli při výročních rituálech, které měli zajistit blaho komunity. I těmto lidem však mohla být přisuzována jistá „magická moc“, na základě analogie ze severské analogie v Písni o Rígovi, kde je Konungr „Mladý král“ také znalcem run a vykladačem věštebných znamení. 

 

Kromě toho můžeme odhadovat, že slovanská společnost znala dvě vrstvy náboženských odborníků: jednou z nich byli paměťoví specialisté, mezi jejich dědice mohli patřit například igrici, a druhou věštci, tedy specialisté na komunikaci s nadlidskými silami. Někteří z nich mohli působit více veřejně či profesionálně, jiní spíše soukromě či amatérsky, ale mluvit o věštcích, či dokonce o paměťových specialistech, jako o čarodějích, je zjevně zavádějící. Jejich praktiky byly ve většině případů chápány jako normální a společensky akceptovatelné a za magii je lze označit pouze z pohledu z vnějšku. 

 

Na čaroděje nám pak zbývá léčitelství, výroba amuletů, příprava kleteb, tedy magie z etického pohledu, která mohla plynule přecházet v magii pohledu emického. Taková škála praktik se však nezdá dostatečnou, aby kvůli ní existovala zvláštní skupina specialistů vynikající svou prestiží.

 

-

 

Ak oceňujete našu prácu, prosíme, podporte fungovanie projektu na Patreone. Aj symbolický príspevok pomôže.

 

-

 

Literatura
DYNDA, Jiří, Kněží, čarodějové a hadači: Prvofunkční specialisté a jejich postavení ve společnosti archaických Slovanů, in Sacra, č. 2, 2012

DYNDA, Jiří, Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních, 2019

FRAZER, James, Zlatá ratolest, 2012

KIECKHEFER, Richard, Magie ve středověku, 2005

MACHEK, Václav, Etymologický slovník jazyka českého, 2010

TÉRA, Michal, Staroruští volchvové a jejich souvislost s indoevropskými a eurasijskými duchovními tradicemi in: Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: tradice a alternativy, 2005

TILLE, Václav, K etymologii slova Vráž, in Národopisný Věstník Českoslovanský XI. , 1916

VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, 1990

VÍTEK, Tomáš, Věštění v antické Řecku., Hermann & synové 2010

WARNEROVÁ, Elizabeth, Ruské mýty

WEST, Martin Litchfield, Indo-European Poetry and Myth, 2007


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Odoberanie noviniek

Partneri