Dobrodružství s bohem Svarogem, aneb jak nepřeceňovat, co víme o slovanské mytologii

Jan "Dorian" Korda, 2022-03-22 13:39:00

V rámci východoslovanské mytologie existují božstva, o kterých toho víme tolik, že jejich základní obraz je podle drtivé části badatelů totožný a jejichž obraz je poměrně plastický. To platí o Perunovi, Velesovi a z velké části také o Mokoš.

Jednotliví badatelé spolu nemusí souhlasit například v tom, zda je Veles vládcem světa zemřelých, psychopompem [1], nebo je jeho vztah k podsvětí spíše vágní, ale téměř všichni se shodnou, že má nějaký vztah k „jinému světu“. 

 

Na druhou stranu jsou božstva, o jejichž funkci lze pouze divoce spekulovat – existuje mnoho hypotéz o povaze Simargla či Striboga, ale žádný převažující náhled. V důvěryhodné publikaci o tomto tématu se nedočtete, že Stribog je určitě bohem větru. Kromě toho, i kdybychom to věděli s určitostí, bude taková informace kusá a náš obraz tohoto božstva zůstane povrchní. V dobových pramenech nemáme dost údajů, abychom namalovali obraz lepší.

 

[reklama]

 

Zvláštní pozici mezi těmito dvěma skupinami božstev zaujímají Svarog a Dažbog, často uvádění jako dvojice pasivního nebeského božstva a slunečního boha, který je jeho synem. Jasná funkce a genealogie - to není na poměry informací dochovaných o slovanské mytologii vůbec málo. Ale můžeme si být opravdu tak jisti? Pojďme se tedy podívat, jak se k takovému obrazu prvního z těchto božstev badatelé vůbec dostali.

 

Odpůrce volné lásky nebo slovanský Héfaistos?

Héfaistos podává Achilleovu zbroj Thetidě, attický kylix, 490–480 př. n. l.

 

Svaroga, údajného nejvyššího slovanského boha, máme doloženého z jediného písemného pramene. Je jím staroslověnský překlad jedné pasáže díla byzantského historika Jana Malaly Chronografia, který byl rekonstruován na základě různých výtahů a fragmentů, především pak z Vilenského chronografu, a jehož druhou verzi máme přímo dochovanou v Ipaťjevském rukopise Pověsti dávných let. Daná pasáž se zabývá mytickou historií Egypta a nalezneme v ní glosy, které zaujaly badatele o slovanském náboženství. Bohužel nevím, kde překlad vznikl a zda glosy jsou dílem autora překladu či autora rukopisu, to jim však neubírá na zajímavosti.

 

Originální text hovoří o tom, jak na egyptský trůn nastoupil král Feost, tedy řecký Héfaistos, bojovník a čaroděj, který v důsledku pádu z koně kulhal. Ten ustanovil monogamii a trestal smilstvo, ale také pronesl tajnou modlitbu, díky které z nebe spadly kleště ke kování železa a zbraní. Protože tak zajistil společenský řád i užitečnou technologii, byl Feost považován za boha. Po jeho smrti pak na egyptský trůn nastoupil jeho syn Hélios.

 

Od tohoto textu se pak liší ten obsažen v Ipaťjevském rukopise. Můžeme říct, že vypravuje stejný příběh, ale na to, že se má jednat o překlad, je odlišností až příliš. Tento zdroj uvádí jiné předchůdce Feosty, vynechává jeho charakteristiku, prohazuje zmínku o kleštích a monogamii, a zmiňuje jakousi prvotní „volnou lásku“ a Feostův trest pro cizoložníky: vhození do ohnivé pece.

 

Se slovanskými božstvy ovšem tento text pravděpodobně souvisí jen tím, že překladatel uvedl jméno Svarog jako alternativní označení Héfaista a jméno Dažbog jako alternativní označení Hélia. Pokud je jedinou invencí autora tato hra se jmény, můžeme říct o významu textu pro slovanské náboženství jediné, a to, že jejich autor z nějakého důvodu považoval Svaroga a Hélia za božstva analogická řeckému Héfaistovi a Héliovi. Méně intuitivní varianta pak je, že důvodem uvedení Svarogovo jména je fakt, že byl otcem slunečního božstva, nikoliv nutně že byl božstvem analogickým Héfaistovi [2]. Povaha této krátké pasáže je však nejspíše ještě zamotanější.

 

[reklama]

 

Druhým problémem celého textu je fakt, že není vůbec jasné, o čem pojednává, a to i pokud mluvíme o řeckém originálu. Z logiky věci by měla být za řeckými jmény skryta egyptská božstva, nejspíše Ptah, bůh řemeslníků a umělců, a Re, bůh slunce. Není mi však známo, že by Ptah byl považován za otce Rea [3], že by ustanovil monogamii (která ostatně v Egyptě ani nebyla vynucována), že byl byl spojován s nebeskými kleštěmi, byl chromý či byl označován za čaroděje-válečníka. Navíc charakteristika mytického krále „Feosty“ nesedí ani na Héfaista, s výjimkou toho, že byl též chromý. Celá pasáž je tak mnohem záhadnější a nejasnější, než by se mohlo zdát a jen těžko lze dnes zjistit, o čem pojednával její originál, natož její překlad.

 

Jak moc byl překladatel invenční?

I mnohému akademickému badateli, natož badateli amatérskému či pouhému nadšenci pro danou problematiku, jsou často mnohé informace těžko dostupné. Většina z nich například nemá nikdy možnost pracovat s originálními rukopisy a musí se spoléhat na edice pramenů. Co se pasáže o Svarogovi týče, jsme na tom na první pohled dobře, český překlad obou jejích verzí vyšel ve Slovanském pohanství ve středověkých ruských kázáních Jiřího Dyndy v roce 2019. Anglický překlad pasáže z Ipaťjevského rukopisu pak vyšel v Sources of Slavic Pre-Christian Religion editovaných Juanem Antoniem Álvarez-Pedrosou v 2021.

 

Ale ani porovnání obou překladů a jejich komentářů nám nezodpoví, jak to vlastně se Svarogem a Dažbogem bylo, spíše nám přibudou ještě další otázky. Především není jasné, zda máme vůbec k dispozici originální řecký text pasáže o „egyptském králi Feostovi“ a zda je tedy možno porovnat rozdíly mezi originálem a slovanským překladem. Dynda zmiňuje, že Chronografia se nezachovala jako celek, ale jen ve fragmentech a výtazích, bohužel text kroniky je dostupný pouze v řečtině.

 

Klíčem k oddělení originálu od přídavků by mohl být fakt, že jak Dynda tak Álvarez-Pedrosa zmiňují, že slovanské přídavky mají formu glos. První z autorů jejich existenci jen běžně zmínil a zdá se, že je vyznačil v textu podtrhnutím pasáží, kde je za jméno Héfaista přidáno jméno Svarogovo [4]. Druhý pak jako glosy označuje i část textu o volné lásce a trestu pro cizoložníky. Pokud se v Sources of Slavic Pre-Christian Religion nejedná o chybu, tak nám prameny říkají o Svarogovi mnohem více, než jen to, že nějakým způsobem připomínal Héfaista. Celou věc komplikuje ještě fakt, že není jasné, kde a kdy tyto glosy měli vzniknout – mohli být dílem překladatele, působícího nejspíše v 10. století v Bulharsku, ale také je mohl zapsat pozdější ruský kronikář.

 

Je nejspíše lepší zaujmout skeptičtější postoj a předpokládat, že v překladu jsou přídavkem pouze slovanská jména. A jména nás přivedou k oblíbené metodě slovanských mytologů: etymologii.

 

Čarovný kovář či nebeský otec?
 

Symbol označovaný v Česku a na Slovensku jako svarga.

Svarogovo jméno může být etymologicky velmi průhledné: můžeme ho zkusit odvodit z praslovanského kořene *svarъ „svařit něco dohromady“. Skrze své konotace je tento výraz spojen jak s ohněm, tak s kovářstvím, a dává tak smysl, že by takové jméno nosil „slovanský Héfaistos.” Je zajímavé, že by pak dobře seděli motivy objevující se v originálním textu. Kovářství je v archaických společnostech část chápáno jako forma magie, a pak by dávalo smysl, proč je Feost-Svarog čarodějem. Zároveň je spojeno s manželstvím - ve východoslovanském folklóru kováři symbolicky svařují vlasy muže a ženy vstupujících do manželství. Musela by to být opravdu velká náhoda, ale je přesto možné, že slovanský glosátor byl při zvolení jméno Svarog pro Héfaista velmi trefný.

 

Jiní badatelé se pokusili zabrousit do vod indoíránské slovní zásoby a spojili se Svarogem výrazy jako avestánské hvar a védské svar, obojí ve významu „slunce“. Velké pozornosti se dostalu slovu svarga, což je jedno z hinduistických označení pro nebesa. Není však jasné, proč by jméno Svarog mělo mít původ či alespoň analogie v indoíránském prostředí, když se nabízí jasná slovanská etymologie.

 

Nemělo by nás mást ani často zmiňovaný slovanský symbol jménem svarga v podobě šestilisté rozety. Jak ukázal článek od Ryg‘mortys, takovéto označení pro daný symbol se objevuje pouze na české a slovanské novopohanské scéně, kdysi byl označován jako „slovanské slunce“. V Polsku se této rozetě říká naopak kolomir a označení svarga či svaržice se používá pro svastiku. I v případě polského užívání slova je otázka, zda se nejedná pouze o novodobý úzus. Nikdy není dobré podceňovat, jak snadno se nová tradice dostane do krve a zdá se najednou odvěkou a starobylou.

 

Ale Svarogovo jméno přeci musí mít sluneční či nebeskou etymologii, ne? Je to přeci unavený nebeský bůh a stvořitel světa, ne? Že by Svarog náležel k takovému typu božstva ve skutečnosti z pramenů nijak nevyplývá. Řecký Héfaistos není v žádném případě nebeským ani stvořitelským božstvem a ani z případné otcovské role vůči slunečnímu božstvu nic takového nevyplývá. Jiří Dynda, který taktéž odmítl Svarogovu nebeskou povahu, uvádí, že zastánci této hypotézy zakládají své postoj na faktu, že v indoevropských mytologiích je nebeské božstvo otcem slunečního. Ale ani to není úplně pravda.

 

V rámci různých indoevropských tradic nejsou stabilní genealogické vztahy totiž žádnou normou [5]. Hélios, který se objevuje v Malalově kronice, není synem Dia. Tím je sice Apollón, ale ten je slunečním bohem pouze sekundárně a ostatně všichni Olympané jsou v řeckém pantheonu dětmi či sourozenci Dia, což dělá z Diova otcovství nepříliš distinktivní rys. Védský Súrja je sice na jednom místě Rgvédu označen za syna Djause, boha nebes, ale v jiné pasáži se zrodil z Purušova oka a v Mahábháratě je synem mudrce Kašjapy. Védská božská genealogie je obecně velmi fluidní a odvozovat z ní něco o ostatních indoevropských tradicích lze jen velmi opatrně.

 

Někteří badatelé by ještě upozornili na existenci litevského božského kováře Teljaveliho, který ukoval Slunce. V takovém případě je však na místě poukázat, že Teljaveli nemá nic společného s Dievasem, který je litevským dědicem indoevropského nebeského stvořitelského božstva jménem *Djéus.

 

[reklama]

 

Na Svarogova syna pak máme ještě jednoho kandidáta – Svarožice. Ten je zmiňován ve východoslovanských pramenech jako božský oheň a zároveň byl bůh tohoto jména ctěn polabským kmenem Ratarů v hradišti zvaném Retra. Jeho jméno by mohlo znamenat jednoduše „Svarogův syn“, ale také jej lze vykládat jako „malý Svarog“. Může tak být pouhou zdrobnělinou, snad naznačující oddaný intimní vztah k tomuto božstvu. Svarožic také nemusí být totožný s Dažbogem - v jednom z východoslovanských textů se totiž obě božstva objevují vedle sebe jako rozdílné entity. Aleksander Gieysztor se ve své Mytologii Slovanů co se vztahu Svaroga, Svarožice a Dažboga dokonce ztratil natolik, že z jeho textu není vůbec jasné, která z těchto tří božstev považuje za totožná a kterým z nich přisuzuje ohnivý či solární charakter.

 

Co vlastně víme?

Indoeuropeista Michael Weiss správně upozornil, že hypotézy o povaze Svaroga mají více společného se zbožnými přáními jejich autorů než se skutečnou prací s prameny. Sám však nabízí svou vlastní hypotézu – že jméno Svarog si autor glos vymyslel na základě lépe doloženého jména Svarožic. Svarožičovo jméno pak spojuje se sanskrtským svarjít- „vítěz slunce“. Weiss však nijak nenaznačuje, proč má jméno Svarožič podobu patronymika, případně zdrobněliny, z neexistujícího jména a jeho hypotéza se tak zdá stejně rozpačitou jako ostatní.

 

To je bohužel velmi častý přístup ke studiu slovanského náboženství – skepticismus a redukcionismus na jedné straně spojený s divokou spekulací téhož autora. Na chabě podložené hypotézy uznávaných badatelů se pak v literatuře nabalují potvrzující zmínky a celou síť, která vedla k populárnímu obrazu mytické postavy, už může být těžké rozklíčovat. Je samozřejmě možné, že Svarog byl nebeským božstvem, ale prezentovat tuto hypotézu jako uznávaný fakt je zavádějící.

 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---

 

Perexový obrázek: Andrej Šiškin, Svarog 

 

Poznámky

1 Psychopomp „průvodce duší“ je bytost která převádí zemřelé do podsvětí. Mezi typické představitele patří například řecký Hermés, severské valkýry nebo zarathuštrické daény.

2 Nabízí se vlastně i třetí možnost, že Dažbog se v textu objevil jen proto že byl synem Svarogovým, ale pak nemusel být slunečním bohem.

3 Jiří Dynda tvrdí že tomu tak skutečně bylo, ale i pokud takové podání existovalo bylo nejspíše marginálním odrazem mennoferského stvořitelského mýtu podle kterého je Ptah stvořitelem všeho, tedy implicitně i otcem všech bohů, včetně Rea.

4 Poněkud matoucí je fakt že část textu kde se objevuje jméno Dažboga, která je také zjevně glosou, vyznačena není.

5 Výjimkou může být označení Božských blíženců za potomky (nikoliv však nutně syny) Nebes či Nebeského otce, a označení Úsvity za dceru Nebes či Nebeského otce. Ale i v takovém případech se takový motiv jasně opakuje pouze ve dvou až třech indoevropských mytologiích.

 

Literatura

* ÁLVAREZ-PEDROSA, Juan Antonio. Sources of Slavic Pre-Christian Religion. 2021
* DYNDA, Jiří. Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních. Scriptorium, 2019

* GIEYSZTOR, Aleksander. Mytologie Slovanů. 2020

* PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů, 2002. 

RYG‘MORTYS. Svarga – Dobře ukrytý pramen nebo omyl?. 2014, dostupné online

https://pohanskykruh.wordpress.com/2014/10/08/svarga-dobre-ukryty-pramen-nebo-omyl/

* WEISS, Michael. Pig, Cake and Sun: Observations on the IÚVILA Inscriptions. 2021, dostupné online https://www.academia.edu/72592214/Pig_Cake_and_Sun_Observations_on_the_I%C3%9AVILA_Inscriptions?email_work_card=title&fbclid=IwAR3ssCqSNfyImtagvvqyQd6sSBfBKHDgKFWVhtbmLE7Mp1IJuf-wBdJaBEY


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Kúpte si knihu od nášho šéfredaktora
Odoberanie noviniek

Partneri