Historie ve službách ideologie: sarmatská teorie o původu Slovanů a sarmatismus

Již od samého počátku slovanské expanze do střední a jižní Evropy představoval pro mnoho učenců jejich původ záhadu. Předtím, než lingvistika společně s archeologií vrhly alespoň trochu světla na problematiku pravlasti a předků Slovanů, byli badatelé odkázáni výhradně na antické prameny popisující východní Evropu a její obyvatele. I přes zdánlivý dostatek zpráv o této oblasti však stáli historici před zásadním problémem: žádný antický pramen Slovany přímo nezmiňoval. Otázkou, která musela být zodpovězena, se pro generace dějepisců stalo, zda se Slované v pozdně starověkých pramenech jen neskrývali pod jiným jménem, a pokud ano, pod jakým.

Najít odpověď nebylo vůbec snadné, protože rozlehlé prostory východní Evropy, odkud se Slované rozšířili, ležely daleko za hranicí Římské říše a s ní i pozdně antické vzdělanosti. Římané sice obchodovali i s tak vzdálenými oblastmi, jako bylo pobřeží Baltského moře, sami však měli jen mlhavé ponětí o tamější etnické situaci. Římské znalosti s postupem času navíc ztrácely na objektivitě, neboť autoři píšící na sklonku existence impéria často jen přejímali údaje o východní Evropě z děl starších historiků, hlavně Plinia či Tacita.

Středověcí učenci a původ Slovanů

Prvním známým středověkým autorem, který se rozhodl najít původ Slovanů, byl mnich žijící v první polovině šestého století jménem Jordanes. Ve svém latinsky psaném díle Getica, v němž líčil dějiny Gótů, se věnoval i východní Evropě. Při svém popisu tamních národů čerpal z prací dřívějších autorů a imperiálních map, nicméně kompilace často protiřečících si zdrojů neměla dobrý vliv na výslednou kvalitu obrazu dalekých zemí.

Ani o původu Slovanů neměl Jordanes zcela jasno. Zatímco jednou tvrdil, že předky Slovanů a Antů byli v jeho době již neexistující Venedi, jindy uvedl, že Slované, Antové a Venedi tvoří jednu velkou skupinu obecně nazývanou Venedové. I přes zmatek v jeho údajích se však zdá, že Jordanes byl přesvědčen o příbuzenství raně středověkých Slovanů a tajemných Venedů, kteří obývali východní Evropu v prvních stoletích po Kristu.

Pro srovnání jeho řecky píšící protějšek Prokopios za společné předky Slovanů a Antů považoval národ Sporů, o kterém ale nemáme žádné další zprávy.
 

[reklama]

Na několik dalších století pokusy vysvětlit původ Slovanů v literatuře utichly. Franští kronikáři brali přítomnost Slovanů ve střední Evropě za danou a navíc jim formát jejich děl často ani nedával možnost se etnografií více zabývat. Ve výročních zprávách o událostech v zemích Franků jednoduše nebylo dost prostoru pro národopisné údaje. O několik desetiletí později, ve druhé polovině desátého století, je však polský kníže Měšek titulován jako kníže Vandalů a ztotožnění tohoto germánského kmene s Poláky nakonec zakořenilo hluboko do středověké geografie.

Současně s tím však v dílech západoevropských učenců přetrval zvyk označovat východní Evropu jako Sarmatii, což se v Polské historiografii neujalo (na rozdíl od přesvědčení o vandalském původu Poláků). Výjimku z tohoto pravidla představuje jen Kronika a činy polských knížat a vládců z pera Galla Anonyma napsaná v první polovině dvanáctého století, a to nejspíš proto, že samotný autor nebyl etnický Polák, nýbrž přistěhovalec z prostoru západní Evropy. Samotného Galla Anonyma navíc původ Poláků ani nezajímal, středobodem jeho vyprávění se stal příběh rodu Piastovců a celá kronika měla spíše sloužit jako ideologická pomůcka, díky které by piastovská knížata mohla obhájit své právo vládnout. Gallův český protějšek Kosmas sice rovněž psal svou kroniku jako pomůcku v mocenském boji o knížecí stolec, zmínil však pověst o původu Čechů. Vyprávění o původu kmene se v polských kronikách objevilo až o necelé století později na počátku třináctého století.

Pro jejich obsah byl klíčový celoevropský trend hledat předky současných národů v Bibli. Tato móda se poprvé projevuje v Kronice Wincenteho Kadłubka, krakovského biskupa, jemuž se dostalo vzdělání na univerzitách v Paříži a Boloni. Ve svém díle staví jak na původních polských pověstech, tak na tehdy oblíbeném spojování národů s Noeho syny. Kvůli tomu, že biblický příběh o potopě posunul existenci Poláků (anebo alespoň jejich přímých předků) do dávné minulosti, musel mistr Wincenty nově vzniklý prostor nějak zaplnit. Využil své vzdělání a své slovanské předky nechal v Kronice bojovat proti Caesarovi nebo Alexandru Makedonskému. Není bez zajímavosti, že tyto motivy se objevují i v dnešní komunitě polských příznivců alternativních dějin, ne nepodobných českým ufoslovanům. Mistr Wincenty také dodává, že Wanda, dcera mýtického knížete Kraka, zakladatele Krakova, dala jméno kmeni Vandalů, jenž se v časech sepsání kroniky nazývá Poláci.

Další polská historická tvorba se držela směru ukázaným Kadłubkem po dalších přibližně tři sta let. Na sklonku středověku se však po celé Evropě začíná šířit zcela nový umělecký a myšlenkový směr, který se zrodil uprostřed antického dědictví v Itálii.

Renesance a znovuobjevení Sarmatie

Renesance představovala v mnoha ohledech významnou změnu. Nejinak tomu bylo i v oblasti historiografie slovanských národů. S novým pohledem na svět přicházely nové poznatky a hlavně se do knihoven učenců vrací antické spisy. Středověcí vzdělanci některé z nich sice znali, vždy ale ve své tvorbě museli mít na paměti biblický narativ, což se projevovalo již zmíněným odvozováním národů od Noeho synů. S příchodem nového myšlenkového proudu ale Bible ztrácí roli historického zdroje a její místo plně přebírají práce starověkých autorů. V tomto období se také termín Sarmatie dostává do polského povědomí, a to díky Janu Długoszovi.

[reklama]

Długosz ve svých Letopisech čili kronikách slavného Polského království popsal historii své země od křtu knížete Měška roku 966 po své úmrtí v roce 1480. Byl také prvním autorem, který v geografické složce své práce čerpal z děl antických geografů, jmenovitě Livia a Ptolemaia. Stal se tak jakýmsi mostem mezi starověkou vzdělaností a polskými učenci. 

Sám Długosz však nebyl zcela příznivcem sarmatského původu Slovanů. V Letopisech podotýká, že Poláci mají mnoho jmen, které jim daly cizí národy, avšak kvůli území, na němž žijí, považuje za nejlepší jim říkat Sarmaté. Vzhledem k tomu, že toto jméno Długosz občas využívá i pro východní sousedy Poláků Rusy, se zdá, že jej chápal spíše na geografickém než etnickém základu.

Je otázkou, zda se Długosz a po něm následující historici zamýšleli nad původem jména Sarmatie. Přesto, že jej znali z antických pramenů, nejspíš zcela nerozuměli tomu, odkud se vzal. Sarmatie totiž představovala obecný, uměle vytvořený termín používaný pro pojmenování území mezi Vislou a Donem, a i když se může zdát, že jej Římané vytvořili na základě etnické situace v oblasti, opak je pravdou. Sarmaté totiž i v době svého největšího rozmachu obývali jen oblast stepí na jihovýchodě Sarmatie. Na sever a západ od nich žila i jiná etnika, pro něž ovšem v římském vidění světa nebylo tak docela místo. Například Tacitus ve své Germánii váhal, jestli má přiřadit Venedy žijící na severu Sarmatie k Sarmatům nebo Germánům. Dle římských autorů v Sarmatii zkrátka žili jen Sarmaté.

Původní termín tak nereflektoval skutečné poměry ve východní Evropě. Na rozdíl od antických autorů jej ovšem Długosz používal v geografickém smyslu a neohýbal kvůli němu etnickou situaci v regionu. I přesto, že Sarmatii nepředstavil Polákům v jejím původním významu, odstartovaly jeho Letopisy zcela nový směr polské historiografie.
Długoszův přínos by nikdy nedosáhl takové velikosti, pokud by nepsal na prahu  nového věku, jehož podobu určovala teprve nedávno objevená technologie – knihtisk.

Rozšíření sarmatské teorie a vznik sarmatismu

Díky knihtisku se mohly myšlenky šířit rychleji a k mnohem většímu okruhu příjemců. Nejinak tomu bylo v případě sarmatské teorie, která si našla své podporovatele v řadách polské šlechty. V době, kdy evropské národy hledaly své slavné předky, se díky ní mohli do minulosti obrátit i Poláci a obstát v konkurenci slavných národů, což by bez rozšíření Długoszova díla nebylo možné.

Velkou roli sehrálo rovněž společenské postavení polských historiků a jeho postupná proměna. Zatímco na počátku šestnáctého století byla historická věda většinou v rukou měšťanů, kteří měli často německé předky, s přelomem první a druhé poloviny století přešla do rukou šlechty, která se chlubila svými dlouhými rodokmeny a polskou krví. Měšťanům nevadilo, že jejich předkové byli germánští Vandalové, hrdí šlechtici se s něčím takovým nemohli smířit, a tak dávali raději přednost sarmatské teorii. Se změnou v polské historické komunitě tak vandalská teorie přišla o své zastánce a spojení Poláků s Vandaly z diskuse prakticky vymizelo.

Sarmatská teorie navíc dávala polských šlechticům zcela nové možnosti v oblasti budování státu. Po uzavření takzvané Lublinské unie v roce 1569 došlo ke sjednocení území Polské koruny a Litevského velkoknížectví. V jednom státě se ocitla tak odlišná etnika jako Poláci, Litevci a díky expanzi obou států dále do východní Evropy i Rusíni.  Pokusy o ideové sjednocení dále komplikovaly rozdíly v oblasti náboženství. Zatímco Litevci a Poláci byli katolíci, východněji žijící Rusíni byli pravoslavní. Situaci neulehčovala ani početná komunita Židů, kteří se od ostatních odlišovali jak etnicky, tak nábožensky. 

[reklama]

V šestnáctém století sarmatská teorie, jejíž příznivci tvrdili, že rozdílné národy Polsko-litevské unie mají za předky starověké Sarmaty, představovala možný jednotící prvek. Když se k ní později přidalo několik dalších myšlenek zdůrazňující různé ctnosti, jimiž by měl polský šlechtic oplývat (patřila mezi ně například úcta k rodové historii a tradici šlechtických sněmů nebo odvaha v boji), vznikla nová státní ideologie Polsko-litevské unie nazývaná sarmatismus.

Každá ideologie stavící na historii ji ale zákonitě musí ohýbat k obrazu svému. Polští historici proto například posouvali hranice Sarmatie podle aktuální politické potřeby, i když ty byly antickými texty jasně dané. Jakmile se muselo polsko-litevské soustátí potýkat na východě s Ruským carstvím, překreslovali někteří historici hranice tak, aby v Sarmatii zůstala pouze Unie, anebo aby se Rusové najednou ocitli v tzv. Asijské Sarmatii, která tvořila jakýsi zaostalý protějšek civilizované Evropské Sarmatie, kam patřil i polsko-litevský stát. V duchu spojování starověkých etnik s národy raného novověku se objevily pokusy ztotožnit Rusy se Skyty, a tak je zcela odsunout ze Sarmatie, která měla zůstat jen a jen polská.

Podobné tendence se objevily i ve vztahu k západní hranici. Starověcí autoři se shodovali, že předělem mezi Germánií na západě a Sarmatií na východě je řeka Visla, nicméně někteří polští renesanční historici se ji pokusili přenést na západnější Odru, protože Visla tekla středem polské části Unie. Módní bylo rovněž pojem Sarmatie rozšiřovat i na ostatní slovanské země a zdůrazňovat výsadní postavení Polska.

Hledání slavných předků vedlo v případě šlechticů až do takové krajnosti, kdy spojovali své rody s rody mocných Římanů. Není bez zajímavosti, že se tato tradice udržela mezi polskými příznivci alternativní historie dodnes a jimi vykonstruované rodové historie polských králů sahající dlouhá staletí do minulosti obsahují i římskou stopu v podobě dynastických sňatků mezi Poláky a příbuznými Julia Caesara nebo Gnaea Pompeia. 

Sarmatismus, byť se může z dnešního pohledu zdát jen jako místní zvláštnost, nicméně nebyl v evropském kontextu ojedinělý. Ve Skandinávii se můžeme setkat s gotismem a nordismem, ve Francii nabyl na popularitě galismus a Maďaři hledali své předky ve starověkých Skytech. Zatímco italští umělci nalezli v řecké a římské kultuře inspiraci pro svá díla, národy někdejšího barbarica toužily poznat svou slavnou minulost.

Sarmatská teorie a na ní navazující sarmatismus poskytli v klíčové chvíli oporu nově vzniklému státu. Díky ideologii spojující různorodé národy středovýchodní Evropy se Polsko-litevské unii podařilo obstát v dlouhých válkách sedmnáctého století vedené s jejími sousedy, jako byli Švédové, Rusové nebo Záporožští kozáci. Své postavení si dokázala udržet i po větší část osmnáctého století, ovšem dny její slávy se v jeho druhé polovině začaly chýlit ke konci. Stejně tak se přiblížil soumrak sarmatské teorie, která se s vědeckým pokrokem stávala více a více nepravděpodobnou.

Nové teorie o slovanské etnogenezi a rozpad Polsko-litevské unie

V první polovině devatenáctého století se pomalu začal měnit pohled na slovanskou etnogenezi. Vůbec poprvé se ke slovu dostala lingvistika, jež se brzy proměnila v užitečný nástroj, který dosud při hledání původu Slovanů chyběl. Jazykovědec Pavel Josef Šafařík správně zařadil slovanské jazyky do širší rodiny indoevropských jazyků a později se objevily první pokusy rekonstruovat zaniklou řeč prvních Slovanů.

Veškerá snaha o rekonstrukci praslovanštiny se nesla v duchu myšlenek německého myslitele Johanna Gottfrieda Herdera, v jehož pojetí představoval jazyk jednotnou řeč, jímž hovořili příslušníci jednoho národa. Nebyl to ale jediný případ, kdy do hledání původu Slovanů zasáhla filosofie - v devatenáctém století se ze Slovanů stanou děti bažin a snaha najít jejich původní území bude ovlivněna přesvědčením, že oblast, z níž daný národ vzešel, určuje jeho povahu. Tyto dnes již překonané domněnky posunuly poznání na zcela novou úroveň, na které již nebylo pro Sarmaty místo.

Vybaveni novými poznatky lingvistiky se slavisté pokoušeli najít i slovanskou pravlast. V nové době si již nevystačili s její vágní definicí pomocí uměle vytvořeného termínu Sarmatie a do svého bádání zapojily dodnes dobře známé metody, jako je například hydronymie (věda o původu pojmenování vodních toků) nebo analýzu výpůjček z jiných indoevropských jazyků. Poněkud kuriózně pak dnes může působit rozbor původních slovanských výrazů pro různé druhy stromů, který měl ukázat, v jakém prostředí praslované žili.

[reklama]

Antické prameny najednou ztratily své výsadní postavení. Nyní již nebyly jedinou pomůckou, která by mohla objasnit prastarou záhadu a novinky ve vědě odsunuly sarmatskou teorii do říše překonaných domněnek. Samo o sobě by to ještě nemuselo znamenat její konec a ani konec sarmatismu, ale co nedokázala věda, dokázaly převratné změny na politické mapě Evropy.

V první polovině osmnáctého století Polsko-litevská unie postupně ztrácela své mocenské postavení. Na vině byla tradice šlechtických svobod, které byly pro místní nobilitu nedotknutelné. Šlechtici si úzkostlivě střežili svá práva a odmítali jakékoli omezení pravomocí svých sněmů. Situace zašla dokonce tak daleko, že jakýkoli šlechtic, který se jednání sněmu účastnil, mohl zvrátit usnesení většiny. Vedle takzvaného libera veta však existovalo ještě liberum rumpo, což bylo právo umožňující kterémukoli účastníku sněmu zrušit veškerá přijatá rozhodnutí.

Situaci neulehčovalo ani soupeření mocných šlechtických rodin, do něhož často zasahovaly cizí mocnosti a minimální pravomoci polského krále. Když byl v šedesátých letech osmnáctého století zvolen s vydatnou ruskou pomocí na polský trůn Stanisław Poiatowski, pokusil se Unii reformovat a omezit šlechtické svobody. Jeho snaha se však nezamlouvala mocnějším sousedům, a tak z ní nakonec sešlo. Postupně Polsko prostřednictvím nevýhodných smluv ztrácelo více a více území ve prospěch sousedního Ruska, Pruska a Rakouska, až se na sklonku osmnáctého století octlo pod cizí nadvládou úplně. 

Poražený a rozdělený národ už nepotřeboval vzdálené a abstraktní Sarmaty. Bylo potřeba ukázat, že polský národ má historii, která jej může inspirovat v nelehké době. Polské elity se soustředily na slavnou minulost, která ale byla mnohem blíže než boje dávných Slovanů s římskými legiemi. Inspirace se hledala v dějinách středověkého polského státu, do popředí se dostávají motivy grunwaldského vítěství nad Řádem německých rytířů a vyznačení polských hranic Boleslavem Chrabrým. Vědecký pokrok navíc ukázal na nesprávnost sarmatské teorie, a tak se, i přes svůj buditelský potenciál, který prokázala o dvě až tři století dříve, v umění devatenáctého věku prakticky neprojevila.

Na období sarmatismu a zašlou slávu Polsko-litevské unie ale Poláci nezapomněli díky Sienkiewiczově Trilogii pojednávající o nekonečných válkách v polovině sedmnáctého století. Historický podklad sarmatismu ale z Trilogie vymizel, na rozdíl od cti, odvahy a věrnosti, jimiž hrdinové těchto románů oplývají, a které byly tak vysoce ceněny mezi polsko-litevskou šlechtou.

Ani v nové době se však nezmenšilo úsilí dokázat, že Poláci jsou jediný národ, který má právo obývat zemi mezi Odrou a Bugem. Zrodila se zcela nová historická škola, která se snažila najít důkazy pro to, že Slované pochází z území Polska, a že k žádné migraci na toto území nedošlo. Nové kolo hledání důkazů pro ospravedlnění politických cílů nazývané autochtonní teorie však už nepatří do náplně tohoto článku.

-

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

-

Literatura

ORZEŁ, Joanna: „Cudowna” mityczna kraina – Sarmacja jako przykład lieu de mémoire w edukacji historycznej in Miejsca pamięci w edukacji historycznej, 2009

ORZEŁ, Joanna: Sarmatism as Europe’s Founding Myth in Polish Political Science XXXIX

PASZYŃSKI, Wojciech: Polska jako Wandalia. Koncepcja wandalska w dziejopisarstwie polskim wieków średnich in Orbis Linguarum vol. 51/2018