Vlčí svatby a Helena na hradbách, neboli jak si unést nevěstu

Tato šelma, která je dodneška symbolem divokosti, dravosti a nebezpečnosti, je totiž, jak jsme zmínili v posledním článku, spojena s archetypální cizostí. A právě institut svatby, ač směřující k plození a utužení sociálních vazeb, je založen na tom, že ze dvou lidí, co byli cizinci, už cizinci nejsou. Oba členové páru se však navíc zbavují cizostí vlastní: ženich přestává být chlapcem a stává se plnohodnotným členem komunity a i nevěsta přestává být cizinkou vůči světu dospělých žen.

Zatímco některé svatby mohou být založené na civilizované domluvě mezi dvěma sobě cizími komunitami, jiné svatby jsou poněkud dramatičtější. Z indoevropských pramenů máme totiž poměrně bohatě doloženu existence manželství, která byly založeny na únosu či znásilnění. A takový druh svazků přesně odpovídal morálce válečnických bratrstev, především těch, co odmítala konvenční morálku – takových, kterým byly sociální normy cizí.

[reklama]

Vlci a svatby

Svatba je jedním z nejtypičtějších přechodových rituálů. Manželé při svatebním obřadu překračují hranice mezi dvěma světy podobně, jako je tomu při narození, pohřbu nebo iniciaci. A právě iniciace se svatbou souvisí asi nejblíže a to i časově: mladíci vstupovali do manželství právě poté, co dokončili svoje zasvěcení v rámci vlčích bratrstev či jim analogických institucí. 

Podle etnologa Jiřího Mačudy vlk s manželstvím souvisí právě díky své „cizosti“. Nevěsta je cizinkou v manželově rodině a ženichova družina je zas cizincem v jeho domě. Je možné, jak napovídají slovanské svatební písně, že pro nevěstu byly vlky ženichovi příbuzní, a pro ženicha to zas bylo obráceně. 

Muž toužící po nevěstě byl také přirovnáván k vlku toužícím po kořisti. K motivu manželky jako „právoplatné kořisti“ se ostatně vrátíme. Vlk je navíc zvíře apotropaické, chránící před zlými silami, což ho činí významným pro prahovou událost jako je svatba, a jeho přítomnost byla považována za dobré znamení.

V srbských písních je častým motivem „zdržované manželství“ založeným na tom že ženich plní různé úkoly, někdy odpovídající různým prvkům tradičního srbského manželství. Jedním z těchto úkolů bývá i odění se do „hrozivého oděvu“, který se skládá z kůže a hlavy vlka a medvěda. Ženich sám je pak nazýván vlkem, horským vlkem a jeho společníci vlčí smečkou. Tato smečka se pak o svatební noci shromáždila u domu novomanželů, vyla jako vlci a dělala obscénní žerty. Aleksandar Loma se domnívá, že tento zvyk může odrážet starší doby, kdy všichni členové po iniciaci sdíleli své manželky.

Manželství domluvou a manželství násilím

Nejpropracovanější typologii svateb nalezneme v Manuově zákoníku, pozdně védském textu vzniklým někdy v posledních pěti století př. n. l. Z osmi vyjmenovaných druhů manželství (vivána) jsou první čtyři „správná“ a v zásadě jsou založena na tom, že otec vdává svojí dceru za muže vhodných kvalit, především náboženských. Podle George Dumézila byl tento typ svazků praktikován společenskou vrstvou odpovídající první indoevropské funkcí, tedy s nábožensky-právní elitou.

Zbylé čtyři typy manželství, označované jako „neschválené“, jsou však zajímavější. Všechna jsou pojmenovaná po různých bájných bytostech, respektive démonech, po asurech, gandharvech, rákšasech a pišáčích. 

Asurové jsou v hinduistické mytologii zvláštní třídou démonů, která vede na kosmické úrovni válku s bohy. Gandharvové jsou poněkud záhadnou třídou bytostí, ale snad byli původně také nepřáteli bohů, protože v Rgvédu se zdá, že střežili posvátný nápoj zvaný sóma, který jim bohové odcizili. Rákšasové jsou pak dalším druhem démonů, který je na rozdíl od asurů nebezpečný bohům i lidem, a který byl znám svým lidožroutstvím, což upomíná na kanibalismus přisuzovaný členům vlčích bratrstev. Pišáčové jsou též druhem lidožravých démonů, kteří však už spíše než ve vysoké mytologii vystupují v lidových příbězích jako hroziví obyvatelé hřbitovů.

[reklama]

Manželství po způsobu asurů spočívalo v tom, že ženich za nevěstu jejímu otci prostě zaplatil. Manželství po způsobu gandharvů bylo zase založeno na dobrovolné domluvě mezi ženichem a nevěstou na základě vzájemných sympatií. Mnohem zajímavější jsou však další dva typy. Manželství podle rákšasů zahrnuje únos nevěsty a zároveň pobití jejích příbuzných. Zdá se, že při takovém svazku bylo nutno, aby se dívka snažila svému únosu zabránit, ale v jiných textech se naopak zdá, že se svým únosem souhlasí. V takovém případě by šlo vlastně o manželství po způsobu gandharvů, kde je nesouhlas příbuzných vyřešen prostým násilím. Zajímavé je ženich je u toho manželství nazýván vlkem. 

Posledním, a zjevně nejvíce odmítaným typem je manželství podle pišáčů, které zahrnuje únos či znásilnění ženy, která je osamocená, spící, opilá či v bezvědomí. Zdá se, že tento druh manželství byl jako jediný odmítán jako zcela nelegitimní. 

I tyto typy manželství spojil Dumézil s indoevropským funkcemi, gandharvské a rákšaské s válečnickou druhou funkcí, a asurské a pišáčské s plodností třetí funkcí. Mallory a Adams se pak domnívají, že právě manželství spočívající v užití síly byla jejich nejstarší podobou u Indoevropanů. Zprávy o takových svazích totiž nemáme pouze z Indie: manželství znásilněním se dochovalo i v Srbsku do počátku 19. století. O manželství únosem, s kterým však údajně dívka souhlasila, se zase zmiňuje Pověst dávných let. Římský mýtus o únosu Sabinek, který měl zajistit rodícímu se Římu dostatek žen, je zase zajímavý tím, že Romulus a Remus jsou archetypálními členy válečnických bratrstev: psanci vychovaní vlčicí, synové vlčího boha Marta. Staroirský traktát o manželství Cáin Lánamna zná také lanamnas eicne „svazek znásilněním“ a lanamnas foxail „svazek únosem“, což nám napovídá, že násilné uzavření svazku mělo dvě jasně rozlišené formy. 

Helena na hradbách Tróje

Helena Trójská je pro komparatisty jednou z nejzajímavějších postav řecké mytologie a otázka, zda za touto epickou postavou stojí nějaká bohyně, patří k těm, co stále nebyly vyřešeny. Zajímavé analogie má především ve védské Indii: bohyni úsvitu Ušasu, dceru Slunce Súrju a poněkud záhadnou bohyni Saranjú, matku blíženeckých Ašvinů, Jamy, krále mrtvých a Manua, prapředka lidstva. 

Když se však obrátíme od „vysoké mytologie“ o bozích a počátcích světa k příběhům o pozemštějších hrdinech, nalezneme její obdoby i v indické epické literatuře. První z nich je Síta, manželka Rámy, která byla podle Rámajány unesena rákšaským králem Rávanou do kouzelné pevnosti Lanka. Druhá je pak Draupadí, společná manželka pěti bratrů Pánduovců, kteří jsou hlavními hrdiny Mahábháraty.

Nás budou zajímat právě podobnosti mezi Helenou a Sítou. Obě ženy totiž byly uneseny nečestným způsobem, ale následně se ony a jejich právoplatní manželé zapojili do rituálního jednání, které mělo za účel celou záležitost náležitě napravit. Draupadí byla unesena králem Jajadráthou a jejích pět manželů se hned vydalo jí získat zpět. Když únosce viděl své pronásledovatele, vyzval svou „manželku“, aby je identifikovala, a ta tak skutečně učinila. V následném souboji byl pak král poražen. Pánduovci však ušetřili jeho život, nikoliv snad ze soucitu, ale aby jej ponížili.

Obdobná scéna, zvaná Teichoskopia „pozorování z hradeb“, se objevuje v třetí knize Iliady. Helena z hradeb na žádost trójského krále Priama identifikuje několik řeckých hrdinů. Není bez zajímavosti, že nevyjmenovává hrdiny nejvýznačnější, ale ty, s kterými je spojena příbuzenskými či jinými svazky. Tomu následuje souboj mezi Meneláem, jejím manželem, a Paridem, jejím únoscem, který má rozhodnout, komu Helena patří. Paris se souboje účastní, ale prohrává a před smrtí je zachráněn Afroditou, která jej odnese do Heleniných komnat. Přežívá, ale je ponížen a ztrácí poslední zbytky nároku na unesenou. Časové zařazení celých událostí do devátého roku války nedává příliš smysl, lze tak předpokládat že původně se scéna odehrávala hned na začátku obléhání a Homér ji zařadil do svého díla, pojednávajícího o konci války, pro její důležitost pro celý příběh.

[reklama]

Kromě mnoha formálních podobností, například ve způsobu, jakým ženy popisují své manžele, respektive řecké hrdiny, zde vidíme stejnou posloupnost událostí: únos – identifikace – souboj. Do jisté míry jde o obrácenou řadu činů, která zakládala právoplatné manželství únosem: ženich sám sebe identifikuje – v souboji pobije příbuzné či manžela nevěsty – odnáší si nevěstu sebou. Právě vítězství v souboji je vlastně cenou za nevěstu, žena je právoplatnou kořistí, a pokud k takovému vítězství nedošlo, těžko mohlo být manželství chápáno jako legitimní. Védský válečník musel dokázat svoji mužnost a hrdinství, svoji vírju, což upomíná na původem latinské virilita „mužnost“. 

Závěr

Je zajímavou shodou náhod, že právě dva největší indoevropské eposy: Iliada a Mahábhárata obsahují právě popis nečestného manželství únosem a jeho napravení. Obě díla představují do jisté míry manifest hodnot válečnické třídy a jejího pohledu na společenské instituce. Pro tuto vrstvu byla, alespoň teoreticky, jejich na odiv dávané bojové dovednosti a odvaha tou největší ctností a na veřejně vyhlášeném únosu nevěsty pro ně nebylo nic špatného. Ale válka se občas zvrhává a je otázkou, zda vždy došlo na dodržování válečnických ctností a kam se zvrhlo běsnění vlčích bratrstev i dospělých příslušníků bojové elity. 

Můžu se nám to zdát jako ozvěna mnohem barbarštějších časů či alespoň barbarštějších koutů světa. Přesto však i v západní Evropě dlouho přežívaly zákony, které vycházely z toho, že žena by si měla vzít muže, který ji znásilnil, jinak byla v nebezpečí, že by se stala bezectnou. Například v Itálii byl zákon, který zbavoval útočníka trestní odpovědnosti v případě, že si ho jeho oběť vzala, zrušen až v roce 1981. 

Archaické myšlení a archaické právo je nám často mnohem blíže než si myslíme.

-

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru.

Pokud oceňujete naši práci, prosíme, podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

-

Literatura

* DALAL, Roshen, Hinduism: An Alphabetical Guide, 2010 
* JAMISON, Stephanie W., Draupadí on the Walls of Troy: "Iliad" 3 from an Indic Perspective, Classical Antiquity, 1994
* LOMA, Aleksandar (2019). Problems of chronological and social stratification in the historical anthroponomastics: The case of "lupine" and "equine" proper names among the Indo-European peoples, Personal Names and Cultural Reconstruction, 2019 
* MAČUDA, Jiří, Vlk ve slovanském bájesloví, dostupné online http://materialy.rodnavira.cz/vlk.pdf

* MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin, Encyclopedia of Indo-European Culture, 1997