Vlci, drogy… a zženštilost? Válečnická bratrstva v indoevropské kultuře

Jan "Dorian" Korda, 2021-07-28 23:06:00

Co vůbec znamená žít „po vlčím způsobu“? Pro mnoho indoevropských národů byla odpověď na tuto otázku nejspíše jasná: loupit, útočit ze zálohy, ukrývat se a znásilňovat. Tedy žít způsobem, který je nevhodný pro řádného člena komunity, tím méně pro odvážného a čestného válečníka.
Projekt Ľudia, mýty & dejiny sa v spolupráci s výskumníkmi zo Slovenska a zahraničia snaží rozširovať povedomie o najstarších dejinách a tradíciách Európy a viesť ku kritickému mysleniu. Aj symbolickým príspevkom nám pomôžete prinášať kvalitný obsah aj naďalej.


Prihlásiť sa do svojho konta

Přesto však „vlčí bratrstva“ tvořila významnou instituci v rámci indoevropských kultur, která zajišťovala výcvik mladíků, především těch z prostředí válečnické elity. Svým způsobem se tito mladí muži vyčleňovali ze své komunity a žili přinejlepším na jejím kraji, při nejhorším je pak nešlo rozlišit od běžných lupičů a jiných nepřátel daného společenstva. 

 

Žití na okraji či za ním má i svoji symbolickou hodnotu – členové bratrstev se mohli odlišovat od zbytku své komunity nejen v tom, jak si zajišťovali živobytí a ve své bojové taktice. Jejich spřízněnost s archetypální „Cizostí“ vedla také k jejich spojování s deviantní stravou – kanibalismem, deviantními rituální úkony – magií, a deviantním sexuálním chováním – již zmíněným znásilněním, ale také s homosexualitou či transvestitismem. 

 

Tito mladíci, zhruba mezi dvanácti a devatenácti roky věku se tak po náročné iniciaci stali na čas jedinci stojícími mezi vlastním a cizím, normálním a deviantním a v neposlední řadě také mezi živými a mrtvými.

 

[reklama]

 

Téma mladických bratrstev je v rámci studia indoevropského náboženství a společnosti známo již dlouho. Jedním z prvních badatelů, který se jimi zabýval, byl švédský iranista Stig Wikander v roce 1938 ve své německy psané práci Der Arische Männerbünde „Árijské mužské svazy“. Později bylo několikrát upozorněno na to, jak jeho myšlenky rezonovali s vzestupem fašismu a nacismu na prahu 2. světové války, ale v základních rysech zůstává idea indoevropských mužských společenstev stále platná. Dnes se však namísto termínu Männerbünde užívá spíše praindoevropského rekonstruovaného výrazu *korjos „ozbrojení muži, skupina válečníků“. Ani jeden z těchto termínů však neodráží jejich základní charakteristiku, tedy jejich mládí. V zásadě jsou tak pojmy vlčí bratrstva, Männerbünde a *korjos synonymní, i když nepřesné.

 

Berserkr s vlčí hlavou, doprovázený Ódinem, na bronzové sponě ze švédského Ölandu, 6. - 8. století.

 

Vlk a jeho jmenovci

Proč byla tato bratrstva vlčí? Napovědět může etymologie slova vlk a s ním související symbolika. Praindovropský výraz máme rekonstruován velmi dobře a zní *wĺkwos, což se ozývá v českém vlk, anglickém wolf, latinském lupus, řeckém lykos, perském gorg nebo hindském vrk. Zdá se, že slovo je zpodstatnělým adjektivem *wlkwós „nebezpečný“, jak napovídá chetitské walkuwa „nebezpečný“ nebo sanskrtské a-vrká „nedivoký, bezpečný“. Známe také ještě méně rozšířený výraz pro vlka, který zní *dʰóh₂us, který se ozývá ve frýžském daos „vlk“, starořeckém thós „šakal, divoký pes, levhart“ a snad také ve jméně římského boha Fauna. Je možné, že příbuzným slovem je i české (za)dávit. Protispolečenský charakter vlků a lidí „žijících vlčím způsobem“ se pak objevuje ve zdrojích chetitských a především germánských. V pragermánštině tak nalezneme kromě běžnějšího slova *wulfaz „vlk“, také výraz *wargaz, který znamená jak „vlk“ tak “psanec, zločinec“, které je odvozeno od praindoevropského *werǵʰ- „otáčet, převracet, tisknout, škrtit“

 

Z těchto slov pak byla kvůli jejich symbolickému významu odvozena jména řady kmenů a území. Tradičně je tak vykládáno například jméno Dáků nebo skythského kmene Dahae, z něhož nejspíše pocházeli Arsakovci, zakladatelé parthské říše. Na severním íránském pobřeží zase nalezneme území, které Řekové nazývali Hyrkánie, ale její původní jméno znělo Vrkána „vlčí země“. Ve starověké Itálii se od vlka odvodilo zase jméno kmenů Lukánů a Hirpinů, ve Španělsku Lukentiů a Lucensů. Jako o Vilzech či Viltech, tedy „vlcích“, zase hovořili o slovanských Luticích jejich germánští sousedé.

 

Co se týče vzniku takových pojmenování, nabízí několik možností Mircea Eliade. První je pojmenování po patronském vlčím božstvu, jako byl Zeus, Apollón, Mars či Ódin, či po předku s vlčími vlastnostmi. Tato možnost je častá u turkických národů, které znají mnoho mýtů o původu z vlka či vlčice. Kmeny však mohli být také pojmenováni po skupině psanců či uprchlíků, takoví lidé byli často přirovnáváni k vlkům, co ovládli starší obyvatelstvo či vytvořili nový kmen. Nelze nevzpomenout na založení Říma jako města psanců dvěma bratry odkojenými vlčicí, syny boha Marta, který byl spojován s vlkem. Poslední možností je, že daní lidé vynikaly svojí lykantropií, přeměnou ve vlka, ať už „skutečnou“ nebo napodobovanou, která je stále rozšířená v lidové kultuře Balkánu a Karpat.

 

Zajímavou hypotézu nabídl lingvista Aleksandar Loma, podle kterého leží počátky vlčí symboliky už v paleolitické populaci v angličtině označované přívlastkem Ancient North Eurasian. Podle Lomy Indoevropané sdílejí či sdíleli s domorodými Američany víru v souvislost mezi vlkem a magickým věděním. V této souvislosti připomíná například navažský výraz mai-coh, který označuje jak vlka, tak čaroděje, splývání vlkodlaků a čarodějů ve slovanské kultuře, a upozorňuje na podobnost praindoevropského výrazu pro vědění - *weid, s výrazy pro vlka jako je chetitské wetna nebo severské witnir.

 

Vlčí bratrstva a vlčí králové

Athénský eféb na attické váze z 5. století.

U historických indoevropských populací nalezneme řadu příkladů válečnických bratrstev mladíků i dospělých mužů, ale zdá se, že vlk byl obecně spojen i s postavou vladaře stojícího mezi první a druhou indoevropskou funkcí, mezi suverenitou a válkou, což dává vzniknout obrazu „krále-vlka“.

 

Jedním z příkladů můžou být společenstva spojovaná s vlky, v kterých byli řečtí mladíci připravováni na vojenskou službu, v Athénách zvaná ἐφηβεία (efébeia) a ve Spartě κουπτεια (koupteia). Tento výcvik zahrnoval chování, které se vymykalo běžným normám: noční výpady, ukrývání se, používání různých léček, pastí a dalších věcí, které se dospělým válečníkům zapovídaly. V Řecku jméno Lykos „vlk“ neslo několik thébských králů, arkádský král Lykáón byl i se svými syny proměněn ve vlky. Zajímavým detailem je důvod, proč k jeho proměně došlo – byl to trest Dia za to, že mu král předložil pokrm ze svého nejmladšího syna, čímž se dostáváme k motivu rituálního kanibalismu. 

 

Zajímavým příběh se vypráví o Sigmundovi, otci Sigurda, v Sáze o Volsunzích. Sigmund byl synem Volsunga a Hjold „vyjící“, dcery jotuna „obra“ Hrímniho, byl tedy sám napůl jotunem. Na svatbě jeho sestry byli jeho rodiče zabiti a jeho osm bratrů postupně sežrala matka jeho švagra proměněná ve vlčici. Sigmund ji však porazil tak, že mu jeho sestra pomazala obličej medem a on poté vlčici, co lízala jeho tvář, ukousl jazyk. Poté se společně se svým druhým synem oblékl do prokletých vlčích kůží a nabyl schopnosti proměnit se ve vlka. Nakonec také pomstil smrt svých rodičů a učinil tak po „vlčím způsobu“ - nastražením pasti. Egill Skallagrímsson, vnuk Kveldúlfa „nočního vlka“, který byl berserkrem, čarodějem i válečníkem, zase ve svých verších opěvoval Ódina, a zmiňoval, že vlci tohoto boha jsou krmeni protivníky zabitými v bitvě a zároveň jej označoval jako „zabijáka vlků“. James Mallory a Douglas Adams spojují s vlčími bratrstvy také Divokou honbu, která představuje další fenomén stojící mezi světem mrtvých a živých a která je vedena válečnicko-podsvětními postavami.

 

Védská bratrstva zvaná marja spojil Stig Wikander s kultem Indry a tentýž badatel upozornil na existenci válečníků zvaných marriani, kteří sloužili vládcům království Mittani v severní Mezopotámii. Nejvíce se však věnoval avestánským mairjó, válečnickým bratrstvům starého Íránu. Ti byli označováni za „dvounohé vlky“ a byli známi svojí bojovou zuřivostí. Wikander je spojil s kulty Mithry a Verethragny, z nich druhý je iránskou obdobou Indry. V avestánském Hóm jaštu také nalezneme zmínku o skytském kmeni jménem Saka Haumavarga, který je popsán jako „dvounozí darebáci, Pravdivost klamající“, přičemž podobná pasáž z Videvdátu, dalšího avestánského textu, spojuje dvounohé vlky s uctíváním daévů – zarathuštrických démonů. Negativní náhled na „vlčí bandy“ se objevuje i v pozdějších textech tohoto náboženství, které dávalo poklidnému životu a prosperitě přednost před válečným šílenstvím.

 

Ze slovanského prostředí neznáme sice přímé zmínky o bratrstvech mladíků, ale motiv vladařů a válečníků měnících se ve vlky se zde objevuje. Nejznámějším příkladem je polocký kníže Všeslav, který byl označován za čaroděje nebo vidoucího, bulharskému carovi Symeonovi byl tradicí přisuzován vlkodlačí syn Bojan. V Srbsku byl zase znám Zmaj ognjeni vuk „Drak ohnivý vlk“, syn draka a lidské ženy, který v sobě zajímavě spojuje symboliku draka a vlka. Motiv záměny vlka s drakem se objevuje také v Íránu: v Šáhnáme má Írán korouhev s vlčí hlavou, zatímco v parthské říši měli elitní oddíly korouhev s hlavou dračí, Dákové zase nosili korouhev zobrazující vlka s dračí hlavou.

 

Ve starém Irsku byly zase známy válečnické bandy zvané fianna, které dále zmíníme v souvislosti s Cú Cullainem. Též Chetité a Mykéňané znali elitní válečníky, kteří bojovali až na suknici a helmu nazí a bosí. U Gruzínců, kteří sice nemluví indoevropským jazykem, ale byli pod silným íránským vlivem, se objevuje bájný král Vachtang Gurgasal, jehož jméno vychází ze jména zarathuštrického boha vítězství Verethragny. Ten svou helmou vypadající jako gurgasal „vlčí hlava“ obrátil na útěk sasánovská vojska.

 

Bojovat v opojení

Členům vlčích bratrstev byla připisována schopnost vstupovat do zvláštního stavu bojového šílenství či extáze, čehož mohlo být dosahováno požitím některých psychoaktivních látek. V případě Íránu byl tento stav nazýván aéšma „hněv“ a personifikován jako démonický daéva Aéšma, od něhož máme nejspíše odvozeného biblického démona Asmodea. Látkou, která pomáhala takového šílenství dosáhnout, mohl být haoma, obdoba védského sómu, který byl posvátným opojným nápojem Íránců. Výše zmíněné jméno Haumavarga lze vykládat jako „haomoví vlci“. Uměřené zarathuštrické kněžstvo kult haomu odmítalo a v nejstarších částech Avesty je jeho užívání zcela démonizováno, ale již relativně brzy bylo opět opěvováno – otázkou však je, jestli tento nový haoma měl svými účinky něco společného se starým. Identifikace toho, čím původně haoma a sóma byli, patří k nejzajímavějším otázkám bádání o indoíránském náboženství. Především mimo akademické kruhy je oblíbené ztotožnění této látky s muchomůrkou červenou, tato hypotéza však bere ohledy pouze na indický, nikoliv íránský materiál. Další možností je chvojník, v kterém se nachází efedrin, v dnešní době užívaný k výrobě pervitinu. Poslední oblíbenou hypotézou je pak harmala, neboli syrská routa, která obsahuje silný MAO-inhibitor, což je typ látky, která je jedna ze dvou nutných složek ayuahasky a jejích obdob. 

 

Taktéž Seveřané znali podobný druh šílenství, na který odkazoval pragermánský výraz *wōđaz „blouznící, zuřící“ a který římští autoři označovali jako furor teutonicus „germánský hněv“. Jméno Ódina, boha válečníků a vládce severského panteonu, pak znamená „pán zuřivosti“ a je tak těžko náhodou, že byl patronem berserkrů, kteří bojovali ve stavu změněného vědomí. Alternativní označení těchto bojovníků zní úlfhédhnar „muži s vlčí kůží. Odění do vlčí kůže, či alespoň napodobování vlčího chování, symbolizuje ztrátu lidství a tím pádem nepodléhání lidským zákonům a svého druhu smrt.

 

Bojové šílenství bylo spojováno také s irským hrdinou Cú Chulainnem. Ten stejně jako členové válečnických band zvaných fianna, vstupoval do stavu zvaného ríastrad „kroucení se“. Při něm mělo docházet k naprostému, ačkoliv dočasnému, znetvoření obličeje v křeči. K tomu, aby jeho šílenství opadlo, musel být Cú Chulainn uklidněn krásnou ženou a následně postupně ponořen do několika kotlů studené vody. Podobnou proměnou procházel i severský Egil když požadoval wergeld, finanční kompenzaci, ze svého zabitého bratra.

 

Zamilovaná bratrstva

Jak bylo zmíněno výše, válečnická bratrstva lze spojit i se sexuálním chováním odchylujícím se od normy. Nejméně zavádějícím adjektivem pro popis takových zvyklostí se zdá anglický pojem queer, který lze užít pro cokoliv, co se vymyká normám týkajících se sexuální orientace a genderu. Ve vlčích bratrstvech se mohlo objevovat to, co bychom dnes nazvali homosexuální láskou či pohlavním stykem, transvestitismem, nejasnou hranicí mezi mužskou a ženskou identitou, ale třeba i jen zbabělostí či zženštilostí. 

 

Současné termíny však mohou být zavádějící – dá se předpokládat, že po opuštění bratrstva bylo očekávaným životním zlomem nalezení nevěsty a zplození potomka. Vlčí bratři tak nebyli homosexuální v našem moderním slova smyslu. Příkladů stejnopohlavních vztahů mladých mužů v každém případě nalezneme v pramenech dostatek. Stejnopohlavní vztahy byly například běžnou součástí výchovy řeckých chlapců, ačkoliv v tomto případě jeden z partnerů už vlastně k bratrstvu nepatřil. O preferenci svých společníků keltskými mladíky zase hovoří několik řeckých zdrojů. O možných odkazech na homosexuální iniciaci u slovanských válečníků zase spekuluje Jiří Dynda ve své knize Svjatogor: smrt a iniciace staroruského bohatýra. Dvě postavy, co ukazují komplexní obraz chápání mužské sexuality Indoevropany, jsou však především irský Cú Chulainn a severský Ódin.

 

Cú Culainnův souboj u brodu

Cú Chulainn přenáší Ferdiada přes řeku, Ernest Wallcousins, 1905.

Cú Chulainn, někdy považovaný za inkarnaci boha Lugha, byl největším hrdinou starého Irska a je znám pro svůj blízký vztah s dalším válečníkem zvaným Ferdiad. Tito mladíci byli považováni za nevlastní bratry v rámci instituce zvané altrum „pěstounství“, která zakládala vztah s vážností na stejné úrovni s pokrevním příbuzenstvím. Pouto Cú Chulainna a Ferdia vzniklo díky tomu, že byli učedníky Scathách, která nebyla zvláštní pouze tím, že byla ženou-válečnicí, ale také tím, že sídlila na místě zvaném Dún Scáith „pevnost stínů“, což naznačuje, že byla postavou podsvětní. Oba hrdinové však byli řízením osudu a pletichami královny Medb postaveni proti sobě. 

 

Střet trvá čtyři dny, které jsou vyplněny výběrem zbraní, posměšky, chvastounství a samozřejmě samotným bojem. Oba mladíci jsou však k souboji pouze dotlačeni okolnostmi, vzájemně se obdivují a zbožňují, posílají si jídlo a léky a na konci každého dne se objímají, líbají na krk a táboří společně, aby se vyhnuli loučení. Čtvrtého dne však Cú Chulainn jako svou zbraň zvolí oštěp Gaé Bulga, a svého protivníka porazí. Pasáž o tom, jak přesně je Ferdias zabit, je velmi nejasná. Zdá se, že z Gaé Bulga se po zásahu vymrští několik čepelí a že byl roztrhán zevnitř. Mnoho interpretací příběhu také chápe místo, kam Cú Chulainnova zbraň vnikla, jako Ferdiadův konečník a považuje tak celou pasáž za narážku na homosexuální charakter vztahu. Výhra však Cú Chulainna nijak netěší, ztrácí vůli k životu a zdá se, že zemře vedle svého nevlastního bratra. Dokonce opěvuje přednosti mrtvého, a to nejen jeho obratnost a výřečnost, ale i způsob, kterým se červenal, jeho jasné modré oči a také jeho „jemnou, dokonalou formu“.

 

Jeden by chtěl namítnout, že Cú Chulainn a Ferdiad se prostě měli „jen hodně rádi“ a daná pasáž nutně nemusí znamenat že na jejich vztahu bylo něco romantického či sexuálního. V tomto ohledu je však zajímavé, že Cú Cullain svého nejlepšího přítele v běžném slova smyslu již měl – byl jím jeho vozataj Laeg. A právě Laeg byl tím, kdo dokázal Cú Chulainna po tragickém souboji donutit, aby se vzchopil a pokračoval dál ve své hrdinské kariéře.

 

Mužný válečník, nemužný čaroděj

V kontextu nestandardní sexuality je však ještě zajímavější postavou Ódin, vládce staroseverského panteonu. Jeho souvislost s válečnickými bratrstvy je nepochybná – jak jsme již zmínili, jeho jméno znamená „pán zuřivosti“ a byl patronem berserkrů bojujících ve stavu změněného vědomí. Navíc je doprovázen dvěma vlky, je mistrem magie, nese rysy božstva mrtvých a vykazuje známky jisté podezřelosti, jako každý archetypální Cizinec. 

 

Kromě toho však medievalista Ármann Jakobsson v souvislosti s jeho povahou napsal poněkud kryptické „a god who is queer is not queer“ a archeoložka Brit Solli jej popsala jako „nejmužnějšího boha válečníků, který je také nemužným mistrem seiðu”. První z autorů poukázal na to, co je přijímáno v božské sféře, tedy svého druhu v rovině symbolů, nemusí být přijímáno ve sféře praktického lidského života. Tedy že Ódinův queer charakter nemusí nutně znamenat queer charakter jeho následovníků. Přesto však stěží můžeme popřít, že z hlediska sexuálních norem je Ódin výrazně paradoxní postavou.

 

Zmiňovaný seið byl formou magie praktikovanou v severské společnosti, který zahrnoval věštění, především ve stavu transu, a snad také proklínání a jiné formy manipulativní magie. Jeho provozování bylo tradičně vyhrazeno ženám a muži, kteří se mu věnovali, byli často obviňováni z toho, že jsou ergi, což je termín spojený s nemužností, zbabělostí i homosexuálním chováním, ale také ženskostí obecně a ženským libidem. Seið se vyznačuje jistou podezřelostí, vymykání se normám, a to je nejspíše důvodem, proč bylo jeho praktikování zapovězeno mužům. Nejslavnějším mužským provozovatelem seiðu byl však právě Ódin. V Písni o Hárbarðovi je tak Ódin převlečený za Hárbarða obviněn Thórem z toho, že je ergi, v Lokiho při je pak obviněn z téhož Lokim slovy:

 

Tys kouzla prováděl,
v kámen ryl runy,
jak vědmy jsi tloukl v tajemný nástroj,
jak kouzelník jsi
kráčel světem,
a to je ubohý (args) úděl.

 

V Prozaické Eddě je mu dokonce určen titul Gelding „kastrované zvíře, valach“. Z archeologických nálezů může na tuto stránku zase upomínat stříbrná figurka z Lejre, která zobrazuje postavu s párem ptáků a párem vlků. Tradičně je interpretována jako Ódin, ale v takovém případě je zajímavé, že má ženské šaty. Může tak odrážet queer charakter tohoto božstva či namísto něj zobrazovat Freyu či Frigg, který by však v takovém případě byly bohyněmi zobrazovanými s Ódinovými atributy. Nelze také zapomenout, jak úzce je spojen Ódin s válečnicko-zásvětními valkýrami, je tedy mužem, jehož družina je tvořena ženami.

 

Stříbrná soška z dánského Lejre zobrazjící snad Ódina v ženském oblečení, 9. století.

 

Závěr

O vlčích bratrstvech, *korjos či Männerbünde by se dalo napsat ještě mnohé, vůbec jsme se nedotkli například jejich sociálního postavení nebo role při indoevropských migrací. Také zbývá nevyřešená otázka, nakolik byl jejich ideální typ, popisovaný v odborné literatuře, vůbec rozšířen. Jak velké části mladíků se vstup do bratrstev týkal? Jak byl vnímán rozdíl mezi nimi a opravdovými psanci? Jak moc se komunity snažili regulovat nejhorší výstřelky svých mladých válečníků? Nevíme. I po téměř sto letech od jejich prvního pojmenování je stále o čem bádat. Z hlediska vědy o mytologii jsou pak *korjos zajímaví především kvůli svému spojení s „bohy cizosti“, kteří v sobě často snoubí úlohu válečníka, čaroděje, básníka a šejdíře. Typickým příkladem je severský Ódin, ale patří mezi ně také irský Lugh, řecký Apollón, védský Rudra a do jisté míry také římský Faunus-Silvanus, slovanský Veles a řecký Hermés. V tomto případě je obzvláště zajímavé že, alespoň pokud je mi známo, se zatím žádný indoevropeista nepokusil rekonstruovat postavu, která se za těmito bohy skrývá. 

 

Je nutné také upozornit, že existence vlčích bratrstev a příbuzných mytologických témat zdaleka není omezena na Indoevropany. Na Balkáně najdeme sošky vlků či psů a tanečníků s vlčí hlavou již v neolitické kultuře Vinča, vlčí bratrstva existovala u kavkazských Dagestánců a podobným fenoménem mohla být aztécká válečnická společnost kvačiků. Velmi blízké jsou i „tajné“ společnosti známé ze západní Afriky, jako je například leopardí společnost. A zkoumání těchto fenoménů nám může jednou osvětlit záležitosti, jako jaký byl smysl mužské iniciace a jaký byl symbolický vztah mezi válečníkem a zvířetem.

 

-

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru.

 

Pokud oceňujete naši práci, prosíme, podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

-

Literatura

* DARYAEE, Touraj, The Iranian Männerbund Revisited, in Iran and the Caucasus, 22, 2018

* ELIADE, Mircea, Od Zalmoxida k Čingischánovi, 1997
* FRANKS, Amy Jefford, A Queer tyr? A Study of Óðinn's Function in Iron Age Scandinavia, Háskóli Íslands, 2018
* LOMA, Aleksandar (2019). Problems of chronological and social stratification in the historical anthroponomastics: The case of "lupine" and "equine" proper names among the Indo-European peoples, Personal Names and Cultural Reconstruction, 2019
* MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin, Encyclopedia of Indo-European Culture, 1997

* MOUNT, Cat, The Three Loves of Cúchulainn: The Impact of Warrior Relationships in The Táin

Ulster Rising: Ten Essays on the Ulster Cycle, 2012

* SPEIDEL, Michael P., Berserks: A History of Indo-European Mad Warriors, Journal of World History, 13, 2000


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Odoberanie noviniek

Partneri