Božská kráva: Bohyně co rodí bohy i démony?

Skot v kontextu indoevropské historie

Už z dob před domestikací Indoevropané znali pratura, předka jimi chovaného skotu. Toto zvíře, v době jejich počátků rozšířené po celé Eurasii, přežívalo až do historických časů. Jeho vyobrazení najdeme například v chetitském umění a v Polsku uhynul poslední známý jedinec až roku 1617, tedy dlouho poté, co výraz *taurus, který na něj původně odkazoval, začal označovat především býka domestikovaného. 

Zdomácnění praturů můžeme klást již do Anatolie a Řecka na prahu neolitu, tedy do 7. tisíciletí př. n. l., a od 6. tisíciletí př. n. l. započala domestikace také ve střední Asii a především severně od Kavkazu, blízko sídlům nejstarších Indoevropanů. Na počátku byli chováni především pro maso, případně kůži a rohy, v průběhu neolitu se počalo s jejich kastrací a na konci neolitu již byli využíváni také pro tažení pluhu a vozů. Otázkou zůstává, kdy začal být užíván skot pro mléko, možná, jako v případě koz a ovcí, již během neolitu, podle jiných názorů až na jeho konci.

[reklama]

Praindoevropské slovo pro krávu, jak ve smyslu jakéhokoliv jedince skotu tak dospělé samice skotu, máme rekonstruováno jako *gʷṓus (přičemž gʷ odpovídá českému g čtenému se zaokrouhlenými rty, ṓ je dlouhé o s přízvukem). To se pak odráží ve velkém množství pozdějších výrazů pro krávu: české kráva, irské bó, arménské kov, německé Kuh, latinském bos, starořecké bous nebo perské a sanskrtské gáv.

To, jak se zachoval původní výraz, ukazuje na značný význam krávy pro Indoevropany. Kde se slovo vzalo není úplně jasné, uvažuje ze o výpůjčce ze sumerštiny, egyptštiny nebo dokonce čínštiny, ale nejpravděpodobnější je, že se jedná o slovo zvukomalebné, upomínající na zvuk který kráva vydává. Existují také ještě další výrazy, méně používané, pro krávu a především pak pro býka či pratura (již zmíněné *tauros) nebo čistě pro pratura či snad velblouda (*usr-) a snad i zubra (*wis-).

Na pastvinách a na nebesích

Krávy, respektive skot obecně, byly hlavním zdrojem obživy Praindoevropanů a mnoha národů, kteří z nich vzešli. Jejich oblíbená činnost, nazýváná anglickým výrazem cattle raid, zhruba „loupež dobytka“, se odrazila i v mytologii. Homérský hymnus na Herma vypráví, jak právě narozený bůh ukradl svému bratru Apollónovi stáda, a Táin Bó Cúailnge „Uloupení býka z Cúailge“ je největším eposem staroirské literatury. Ve védské Indii se zase vyprávělo, jak hromovládný Indra či hrdina Trita Áptja osvobodily krávy, které ukradl démonický had Vrtra, přičemž tato stáda někdy náležela původně Ušas, bohyni úsvitu, a jejich návratem nadchází nový den. Věc poněkud komplikuje fakt, že v některých takových mýtech osvobozuje Indra od Vrtry naopak světové vody. 

Podobné mýty o osvobození stád hrdinou a přemožení monstra lze nalézt i v dalších indoevropských kulturách a zasloužily by si, jak jinak, vlastní článek.

Skot bohyně úsvitu byl jako takový i personifikací dne a její sestra Rátrí „Noc“ měla zase své černé stádo symbolizující temnou polovinu dne. S krávami však byli ztotožňováni také hvězdy, sluneční paprsky či oblaka, ale především pak samotná Země.

Země jako kraví bohyně

Velká matka-bohyně Země byla ve své kraví podobě družkou hromovládného boha, tedy nebeského býka, či unaveného nebeského boha, tedy nebeského volka. Tak by alespoň mohla znít zjednodušené podání vztahů mezi božstvy Země a Nebes a jejich skotí povahou. V každém případě dokladů pro kraví přirozenost bohyně Země máme poměrně dost. Védská Prthiví „Široká“ byla zobrazována v podobě krávy či na krávě jedoucí, krávy táhly posvátný vůz germánské Nerthus (perexový obrázek), která byla podle Římanů bohyní země, a několik dokladů nalezneme i ve starém Řecku.

Fénická princezna Európa byla unesena Diem proměněným v býka, což naznačuje že ona sama mohla mít kraví přirozenost. To potvrzuje fakt, že její jméno znamená „širé tváře“, a výraz „Široká“ je jménem bohyň země jako védská Prhhiví nebo anglosaská Folde. Ió, další Diova milenka, byla proměna v krávu, aby byla skryta před žárlivostí Héry, jejíž knežkou ostatně byla, a tak se nabízí, že příběh vychází z nahrazení kultu nějaké místní bohyně země Hérou. Héra samotná rysy bohyně země přímo nenese, ale je zajímavé, že byla Homérem označena [2] jako „kraví tváře“.

Starobylý původ má nejspíše motiv mytické krávy produkující velké množství mléka. Nejznámějším příkladem je severská Auðumbla, z jejíhož vemene vyšly čtyři mléčné řeky, které krmily prvotního obra Ymiho, z kusů ledu či soli vylízala praotce bohů Búriho. Byla tak pramatkou jak bohů, tak jejich protivníků, čímž připomíná některé mateřské bohyně jiných Indoevropanů. 

Ve védské mytologii jsou kromě bohyně země Prthiví i další dvě bohyně. Jedná se o nebeskou krávu Pršni, matku Marutů, válečnických bohů bouře, a především pak o bohyni zvanou Idá či Ilá, jejíž jméno znamená „výživa“, která byla nazývána matkou stád. Byla úzce spojena s obětními rituály, především těmi, při kterých bylo bohům nabízeno přepuštěné máslo. V pozdějším hinduismu je známa posvátná kráva plnící všechna přání a pramatka skotu zvaná Surabhí „Vonná, Okouzlující, Půvabná“ či Kámadhenu „ta od níž je čerpáno vše žádoucí“. Zatímco Auðumbla je matkou bohů a jejich protivníků, Kámadhenu vznikla díky spolupráci těchto dvou rodů, dévů a asurů, při stloukání Mléčného oceánu. V hinduistické mytologii je jí kromě skotu přisuzováno mnoho dalších dětí a také je označena za pramatku koní. Její čtyři dcery-krávy také mají na svých hřbetech držet svět. 

V některých případech lze uvažovat i o tom, že Indoevropané znali zvláštní „kraví bohyni“. Italský lingvista Enrico Campannile dokonce postupoval hypotetickou bohyni jménem *Gʷouwinda, tedy „Bílá kráva“ nebo „Ta, co poskytuje krávy“, a to na základě jména irské bohyně Bóand a titulu Góvinda „hledač krav“, kterým se honosí hinduistický Kršna. Taková bohyně by měla mít výrazně laskavý mateřský charakter, být dárkyní bohatství-krav i lidské plodnosti.

Co se Bóand „Té, co má bílé krávy“ týče, tak ta je bohyní řeky Boyne ve východním Irsku. Její rodinné vztahy byly poněkud složité, byla manželkou Nechtana, který byl snad vodním božstvem, příbuzným římskému Neptunovi a britskému Nodensovi. Zároveň ale s Dagdou, vládcem irského panteonu, zplodila boha básnictví jménem Óengus Óg, a v některých pramenech je označována za družku jednorukého boha Nuady. Jinak toho příliš nevíme, s výjimkou okolností její smrti – řekou se stala totiž až po ní. Porušila totiž určité tabu týkající se pramene či studny, v jednom případě jde o přímo o pramen, jehož bohem je její manžel, a když zemřela, vylila se z pramene voda a dala vzniknout řece Boyne. Mytology zaujal především motiv přetékající studny. Ten je spojili s takzvaným „ohněm ve vodách“, motivem ohnivé síly přebývající ve vodní mase, který dává vzniknout řece, či jinak způsobí záplavu. Příkladem je íránská chvarena, mytický objekt se slunečními a ohnivými konotacemi symbolizující královský majestát, který dal vzniknout řece Hilmand, nebo římský příběh o rozvodnění Albanského jezera. Není však jasné, jak by takový motiv měl souviset s kraví bohyní, natož jestli je vůbec na místě u irského mýtu mluvit o nějakém „ohni ve vodách“, vzhledem k tomu, že Nechtanův ohnivý charakter není nijak zmíněn. 

Kráva a tele jako oběť

Speciální místo v indoevropském náboženství zaujímalo obětování skotu, máme dokonce rekonstruován výraz *ḱmto(m)- gʷṓus „sta kusů skotu (obětování)” (ḱ je vysloveno změkčeně, podobě jako české ď, ť a ň), který se ozývá například v řeckém hekatombé, které už však v Homérově době označovalo obecně oběť velkého množství zvířat.

Poněkud bizarní obřad zahrnovala římská slavnost Fordicidia připadající na 15. dubna, při které byla bohyni země Tellus obětována těhotná kráva, po jednom kusu na Kapitolu a dalších třicet v každé z římských kurií. Nenarozená telata pak byla vyjmuta z jejich matek, spálena a jejich popel uchováván vestálkami až do zemědělské slavnosti Parilia, spadající na 21. dubna, kdy ho bylo užito jako očistného prostředku. Analogický zvyk, aštapadí „osminohá kráva“, byl znám v Indii, kde byla kráva obětována Prthiví, zatímco nenarozené tele válečnickým bohům Marutům. Už v Rgvédu se však objevují narážky, že kráva nebyla zvířetem určeným k zabíjení a již v textu Šatapatha bráhmana, pocházejícím zhruba ze 7. století př. n. l., se tvrdí, že pojídání hovězího vede k znovuzrození se jako člověk „špatné pověsti“.

Jak je vidět, zabíjení krav nemuselo vždy být chápáno pozitivně. V gáthách, nejstarších částech zarathuštrické Avesty, se v takzvané Žalobě krávy objevuje postava jménem Géuš urvan „duše krávy, v středoperštině pak nazývaná Gošórun, která naříká nad násilím, kterému čelí a je jí přidělen Zarathuštra jako ochránce. Přestože lze danou pasáž chápat jako metaforu, duše krávy může symbolizovat „stádo“ následovníků Zarathuštry a jeho učení, tak je nejspíše i odrazem odporu vůči násilí na hovězím dobytku a velkolepým obětem, které snad praktikovali předci a sousedé prvních zarathuštristů.

Závěr

Kráva byla z logických důvodů v indoevropské kultuře významným symbolem. Vlastnictví stád zajišťovalo obživu a v konečném důsledku i bohatství a moc. To se nejspíše odrazilo právě v mýtech o loupežích a osvobození dobytka: bohové a hrdinové v těchto příbězích dokazovali svoji sílu a schopnosti, čímž byl potvrzován jejich statut vládců světa. Zlovolné mocnosti jako védský Vrtra pak mohli jejich, a potažmo i lidské, bohatství a z něj vyplývající blahobyt ohrozit, a tak museli být poraženy. V tomto ohledu lze připomenout, že ještě v raně novověké evropské kultuře byla jeden z hlavních atributů čarodějnice, typické představitelky zlovolných sil, právě škodění dobytku a krádež mléka kravám. Vody osvobozené Indrou ve védském mýtu tak zjevně jsou jako nositelky života oplývající mateřskou a plodnostní symbolikou, právě náhradou za krávy.

Na této rovině je s krávou zaměnitelná i samotná Země, praindoevropská *Dʰéǵʰōm, která taktéž nese mateřskou symboliku, je plodná, životodárná a je dárkyní bohatství. Z toho plyne i role krávy v některých stvořitelských mýtech, jako je Země „matkou všech a všeho“ je jí i kráva, která v podobě Auðumbly a Kámadhenu dává život jak bohům, tak jejich protivníkům. Tento výklad podporuje i fakt, že Ilá, další ze zmíněných kravích bohyň, je pramatkou obou znepřátelených rodů, o jejichž konfliktu pojednává Máhábhárata, které jsou mytology často chápány jako polidštěné verze bohů a jejich nepřátel. Kráva a Země se tak aktivně nezapojuje aktivně do sporů mezi silami řádu a chaosu, ale dává pasivně vzniknout oběma stranám kosmického konfliktu a stává se odměnou za vítězstvím v něm. S vlastnictvím země-půdy a krávy-skotu totiž přichází bohatství a moc.

Zbývá ještě otázka, jaký je původ nedotknutelného statutu krávy v současném hinduismu. Indoevropské kultury se až na výjimečné případy totiž k obětování zvířat a jejich konzumaci nijak odmítavě nestavěly. Většina příslušníků dávných indoevropských národů by naopak považovala odpor za absurdní. Přesto se v indickém i íránském náboženství taková myšlenka objevila a v případě Indie přerostla v naprosto výjimečný statut krávy. Řada badatelů viděla v zarathuštrické Žalobě krávy odpor proti přemrštěným obětem prováděným védskými Indy, ale jak jsme viděli, tak sami Indové ve stejné době začali zpochybňovat násilí na hovězím dobytku. Je možná tak na místě předpokládat spíše než spor mezi Indy a Íránci společný vliv, který působil na obě populace, snad pocházející od domorodého obyvatelstva jejich nové domoviny.

-

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

-

Poznámky

1 Článek se naopak nebude přímo zabývat symbolikou býka, případně vola, která je taktéž bohatá a které jsme se lehce dotkli v textu Král a smrt: Mýtus o první oběti a indoiránské mýty o počátku lidstva.

2 Starořecky βοῶπις boópis, též překládáno jako „kravooká“. 

Literatura

* CAMPANILE, Enrico, Old Irish Boand, in Journal of Indo-European Studies 13:3, 1985

* DALAL, Roshen, Hinduism: An Alphabetical Guide, 2010  
* MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin, Encyclopedia of Indo-European Culture, 1997

* MALANDRA, William W., Geus Uruuan, Encyclopædia Iranica, Dostupné online
* MACKILLOP, James, Keltské bájesloví, 2009

* PUHVEL, Jaan, Srovnávací mytologie, 1997