Duchovní autority u pravěkých lovců-sběračů

Samotné společenské uspořádání kmenů a kmenových svazů neumožňuje tak dobrý systém kontroly, jako centralizované útvary se silnou byrokratickou správou. Kultury lovců-sběračů jsou však velmi rozmanité. Existují komunity s vyspělou společensky strukturovanou společností, jenomže také kultury více rovnostářské. Podobně, setkáváme se s různými přístupy k duchovní autoritě. Od těch vyloženě „hipísáckých“ až po ty, které si nezadají s obávanými kněžími z vyspělých teistických náboženství. 

Kdy tedy může archeolog tvrdit, že dotyčný, ležící v pravěkém hrobu, byl duchovní autoritou a kdy nikoliv? Mají nějaké společné shody? Liší se tyto hroby od svých soukmenovců? A liší se jejich „šamanská“ výbava od dnešních přeživších kultur?

[reklama]

Archeologické nálezy výjimečných jedinců

Hilazon Tachtit, Izrael

V Izraelské jeskyni Hilazon Tachtit se našel 12 000 let starý hrob mimořádný nejenom svoji výbavou, ale i tím, že se v jeskyni nachází celé soudobé pohřebiště. Patří komunitě natufianské kultury (13 000 – 9 800 př. K.), která se ve svém lovecko-sběračském způsobu života specializovala nejdříve na sběr divokého obilí (pšenice, ječmen) a později i jeho první pěstování. Pohřebiště je zajímavé tím, že z něj lze vyčíst sociální uspořádání komunity dle hrobové výbavy. 

Mezi pohřbenými jedinci se nachází pohřeb výjimečně postaveného jedince, jehož milodary byly velice štědré. Ostatky patřily postarší handicapované ženě s deformací na pánvi a páteři, kvůli které za života kulhala. Její pohřební výbavu tvořil ji mimo jiné velký počet želvích krunýřů, křídlo orla zlatého, kančí vřetení kost, lebky kuny, kosti ze zubří oháňky, pánev leoparda a podivný milodar ve formě lidského chodidla. Ještě jedné další ženě vyjádřili ostatní při pohřbu, pravděpodobně doprovázeném pohřební hostinou, bohaté pocty. Desítkám dalších pohřbených byl dopřán pouze prostý pohřeb bez bohaté zádušní výbavy a pozůstatků komplexnějších pohřebních rituálů. 

Lokalita Hilazon Tachtit dokazuje, že i v lovecko-sběračských společnostech se vyskytovali nějakým způsobem privilegovaní lidé. Otázkou je, jakou sociální roli vůči svému kmeni zastávali. Jednalo se o duchovní autority? Medicinmany? Vůdce kmene?

Francouzská ulice, Brno, Morava

Z rozpáleného Izraele se přesuňme do moravské metropole, kde byl na Francouzské ulici odhalen hrob s 24tisíce let starými ostatky „brněnského zaklínače“. Je celosvětově významný nálezem doposud nejstarší loutky na světě (vyrobena z mamutoviny). Loutka muže je někdy zjednodušeně interpretována jako „voodoo loutka“, která mohla svému zaklínači sloužit pro kontakt s oním světem, k léčitelským účelům a jiným magickým praktikám. Pro tuto interpretaci svědčí i další nálezy v pohřební výbavě a to zvláště palička na buben. Buben je celosvětově doložen u přežívajících animistických kultur jako prostředek k dosažení změněného stavu vědomí, stejně tak jako se pravidelně nachází v archeologickém artefaktovém souboru minulých populacích.

V pohřební výbavě „brněnského zaklínače“ se rovněž nacházely další předměty: kosti a zuby nosorožce, dlouhé mamutí kly a lopatka, červeně zabarvené menší kosti, kostěné a kamenné destičky, schránky třetihorních kelnatek, kusy dioritu, kvarcitu a rohovce apod. Zajímavé skutečnosti odhalil také antropologický výzkum kostry. Tento pohřbený jedinec trpěl nemocí s lidovým názvem kostižer (periostitida), díky níž prožíval život v bolestech. 

Tradiční interpretací je, že jedinci pohřbení do země zastávali v paleolitu v rámci svého komunity jedinečné postavení, a proto se jim dostalo výjimečné inhumace s bohatou zádušní výbavou. Což může být pravdivé, ale jelikož se v tomto případě jedná o jediný hrob, nevíme, jak bohatá byla pohřební výbava ostatních členů této komunity. Nejsme tedy schopni přesněji doložit sociální vazby mezi naším brněnským prapředkem a jeho druhy tak, jak je to možné u izraelského nálezu. Antropologické výzkumy (nejen) animistických kultur každopádně ukazují, že rituální představy o smrti mohu být velmi bohaté a různorodé. Je možné připustit, že tato hypotéza stojí na kulturním determinismu a dochází k projekci našich kulturních hodnot do pravěku. V naší (post)křesťanské kultuře je jistě dehonestující nepohřbít nebožtíka do země, ale toto nemuselo platit v pravěku.

[reklama]

Antropologické a etnografické studie ukazují, že u přírodních národů často nacházíme nadzemní pohřby, které jsou rovněž doprovázené důstojným rituálním chováním komunity a bohatými zádušními poctami. Přirozeně, tyto nadzemní pohřby nemají šanci archeologicky se zachovat. 

O našem pravěkém brněnském hrobě se můžeme na základě pohřební výbavy domnívat, že se jednalo o člověka, co měl co dočinění s šamanismem/medicinmanstvím/zaklínačstvím apod. Pokud, ale chceme být k sobě upřímní, nelze s jistotou jaká je u Hilazon Tachtitu tvrdit, že by se mu dostávalo elitářského postavení. 

Německo – Bad Dürrenberg
Další jedinec s bohatou výbavou, často připisovanou šamanům, se pochází z Německa. V okolí dnešního Bad Dürrenbergu byla okolo let 7000 – 6200 př. K. pohřbena žena se svým několikaměsíčním dítětem. Zemřela ve věku okolo 25-35 let na infekci ze zubu, která se přenesla skrze mateřské mléko na kojence. 

Žena byla umístěna do hrobu v pozici vsedě s nataženými nohami, mezi nimiž bylo umístěno dítě. Hrob byl zasypaný červeným okrem. Kostra dospělé ženy byla velmi dobře zachována a konzervována a dochovala se s výjimkou nejmenších kůstek nohou a dlaní kompletně celá, což umožnilo velmi detailní kosterní analýzu. Ostatky dítěte se však dochovaly jen ve fragmentech.

Pohřební výbava byla velmi bohatá – tvořilo ji okolo 140 artefaktů a zvířecích kostí, 65 zbytků želvích krunýřů, 120 sladkovodních mušlí. Zajímavostí byla opracovaná jestřábí dlouhá kost, která sloužila jako schránka pro precizně vyrobené mikrolity. Nalezeno bylo okolo padesáti přívěsků ze zvířecích zubů (tur, jelen, bizon, srnec). Rovněž hrobka obsahovala dvě srnčí lebky, které byly interpretovány jako pokrývka hlavy. 

Nejzajímavější poznatky ale opět přinesla antropologická studie ostatků. Žena totiž podle jejích závěrů musela během života trpět mravenčením a halucinacemi. Obratel C1 (atlas) byl neuropatologicky postižen. Byl špatně vyvinut a to zvláště v oblasti foramenu - otvoru na krajích obratle. Ten byl zmenšen a musel nutně utlačovat krevní tok a nerv, jím procházející. Snížený krevní průtok do mozku zkombinovaný s útlakem nervu způsoboval nejen nepříjemné mravenčení, ale i vidiny, o nichž se předpokládá, že si díky nim vydobyla pozici „šamana“ ve své komunitě nebo minimálně medicinmana. Utlačení nervu a krevního řečiště v atlasovém foramenu nepatří mezi postižení, při nichž by člověk dokázal fungovat v běžném životě bez tišících prostředků. Navíc pro medicinmanství hovoří i nález precizně vyrobených mikrolitů ukrytých v jestřábí kosti.

Stejně tak jako u brněnského „šamana“, ani zde nemáme hroby ostatních jedinců v komunitě, abychom dokázali stanovit, jak moc se bohatost její pohřební výbavy lišila či nelišila od průměru a tak nemůžeme jasně určit, zda měla nalezená pravěká žena elitní postavení, či jen určitou specializaci, která ji mohla, ale nemusela stavět nad její soukmenovce.

Archeologické nálezy komunitních pohřebišť „běžných lidí“

Severské pohřby ve švédském Skateholmu a dánském Vedbæk

Zde jsem vybrala pro srovnání zajímavé nálezy mezolitických pohřbů „obyčejné“ lovecko-sběračské komunity. V lokalitách Vedbæk a Skateholm se nacházejí pohřebiště místní komunity lovců-sběračů, které jsou poměrně jednotné, a jejich pohřební ritus je strukturovaný podle určitých společenských pravidel a pohřební výbava je rovněž poměrně jednotná u všech hrobů.

Vedbæk je naleziště s 17 mezolitickými hroby. Všechny byly poměrně stejně velké s obdobně stejně bohatou pohřební výbavou skládající se z paroží jelena evropského, provrtaných zubů divokých zvířat, stejně jako zubů lidských, kostěných a kamenných nástrojů. Kostry byly zasypané červeným okrem, hlavně kolem pánve, nohou, torsa a hlavy. Kostry se nacházely v poloze na zádech, vyjma jedné ženské kostry, která byla ve skrčené poloze. Starší osoby měly mít podložená záda jelením parožím, jakožto údajný indikátor věku stařešin a nacházel se zde hrob hromadný (dva dospělí jedinci s dítětem) a dokonce prázdný hrob s pohřební výbavou, který nese známky znovuotevírání a přidávání další pohřební výbavy. 

Antropologická analýza pozůstatků nebyla uspokojivě provedena. Určení pohlaví proběhlo na základě zastaralého postupu – lovecké nástroje mužům, ozdoby ženám*, což je kritizováno. Rovněž se kvůli chybějící osteologické analýze zpochybňuje i interpretace jeleního paroží jako indikátoru věku.

Švédská lokalita Skateholm je rovněž komunitním pohřebištěm. Nalézá se zde 57 hrobů. Je zde však již značná polyritualita v pohřbívání. Jedinci se nacházejí na zádech, ve skrčené poloze, vsedě a jednou na břiše. Pět hrobů obsahovalo dva jedince, jeden patřil matce pohřbené vsedě s novorozencem na klíně a jeden dvěma pohřbeným mužům ve skrčené poloze.

I přes polyrituální pohřby se u všech hrobů nacházela poměrně jednotně bohatá pohřební výbava – pozůstávala z jeleních paroží, provrtané zvířecí zuby, pazourky apod., která byla individualizována. O něco málo větší množství milodarů však obsahovaly hroby starších mužů a také hroby mladých žen, co badatelé interpretují více jako symbol žalu než symbol sociální stratifikace. Těla byla opět zasypána červeným barvivem. Mužské kostry byly pohřbeny se zkříženými nohami a starší ženské s rukami před obličejem. 

[reklama]

Zvláštní pozornost byla věnována psům. Těm byla vykazována obdobná pohřební úcta jako lidem. Pozůstatky psů se nacházely přímo v hrobech lidí, nebo ve vlastních samostatných hrobech, kde jim byla uložena pohřební výbava jako jelení paroží, pazourky a červené barvivo. Z dalších zvláštností se vyskytují doklady, že někteří jedinci přišli ještě před smrtí o části těla. A u jiných se zase vyskytují doklady posmrtné manipulace s částmi těla. 

Na obou pohřebištích se nevyskytoval jedinec, jehož výbava by mohla být považována za duchovní autoritu, nebo autoritu vůbec. Pohřební výbava je na obou lokalitách sice individualizována, ale výrazněji se nevymyká průměru. Větší možností darů se nachází jen u stařešin a mladých dívek, což ale může být jen známka žalu. Nicméně v hrobech se nacházela pohřební výbava ze zvířat, která jsou považována za typicky „šamanská“ jako např. jelen. Přesto se zde nenacházejí další indikátory, které by určily „šamanskou“ či medicinmanskou profesi dotyčného (palička, loutky, tělesné postižení, mikrolity a absence větších pracovních nástrojů apod.).

Tato lokalita je typickým příkladem, že bohatá pohřební výbava u některých lovecko-sběračských skupin neznamenala sociální postavení a výjimečně postaveného jedince. Červené barvivo, šperky ze zubů, paroží aj. bylo uloženo do hrobu společně s nástroji běžného každodenního použití. Nálezové situace zde vedou badatele k závěrům, že místní skupiny byly poměrně rovnostářsky zaměřené. Pokud by se tedy zde v minulosti vyskytoval někdo v roli duchovního, pravděpodobně by se odlišoval od ostatních jen svým „profesním“ zaměření a asi by mu chyběl autoritativní charakter. 

Srovnávací analýza archeologického materiálu pravěkých lovců-sběračů s dalšími vědními obory

Pro lepší pochopení toho, co nacházíme u pravěkých komunit, se nevyhneme srovnávací analýze známých nálezů s přeživšími animistickými kulturami.

Postižení – prokletí i dar?

Pokud se zaměříme na srovnávací analýzu námi vybraných hrobů přisuzovaných šamanů či medicinmanům, vylézá nám na povrch zajímavá skutečnost – všichni byli postižení a všem byla prokázána bohatá pohřební pieta. Navíc se jednalo o jedince z různých komunit (Morava, Německo, Izrael) z různých období od paleolitu po mezolit. Můžeme tedy spatřovat, že navzdory vážnému postižení se nezávisle na sobě v různých částech světa a z různých období pravěku u handicapovaných jedinců vyskytuje výjimečná pohřební výbava. U Hilazon Tachtitu je navíc nepopiratelně prokázána mnohem větší pohřební úcta k této postižené ženě než měl zbytek její komunity.

Tento jev nepominul společně s pravěkem, ale přežívá u animistických kultur dodnes a to napříč světem. Velmi často se vyskytuje u arktických národů. Na Sibiři se navíc jedná o velmi kruciální jev, který předurčí dráhu jedince k šamanství či medicinmanství. Výběr šamana totiž zde neprobíha skrze společenský výběr, ale skrze samozasvěcení. 

To začíná onemocněním (gastroenteritida, epilepsie, spánková apnoe a insomnie, neurologická onemocnění, horečnaté stavy aj.), kdy není jiného člověka, který by postihnutému dokázal pomoci. Dotyčný se tedy zkouší léčit sám. V bolestech a horečkách se mu ve vidinách zjevují postupy, které má provádět, aby se vyléčil či alespoň zmírnil bolest. Vidiny přicházejí nejdříve v rámci nemoci, ale při zmírnění příznaků (či úplném vyléčení) se dotyčný snaží dosáhnout vidin skrze pozměněný stav vědomí – a to bubnováním, zpěvem, tancem, psychoaktivními látkami apod., skrze které si prohlubuje další vědomosti o způsobech léčení.

Zde se cesta dotyčných začne dělit na šamanskou a medicinmanskou. Šamani se budou opírat o léčitelské a psychosomatické léčení člověka skrze zaříkávání nemoci a hlavně pozměněný stav vědomí, při kterém dochází k vidinám opuštění vlastního těla a vyhledávání unesené duše nemocného a návratu do těla společně s bojem proti zlým duchům. Medicinmanská cesta pak spočívá v osvojení si chirurgických zákroků a příprav medikamentů z rostlinných, anorganických a zvířecích složek. Jedinci rovněž využívají stavu pozměněného vědomí, ale k lepšímu prohloubení např. znalostí rostlin**.

Nejen na Sibiři, ale i u amerických Indiánů se ještě v 19. století vyskytoval poměrně velký strach z medicinmanů. Někde bylo etnografy zaznamenáno vyloženě ambivalentní postavení medicinmana – měl respekt pro schopnost uzdravit člověka, ale zároveň se vyskytovala hrůza z jeho vědomostí***. 

Úctu k postiženým jedincům v arktické oblasti evidujeme i ve Skandinávii. Sámové považují handicapované jedince, kteří jsou schopni přežít drsnou přírodu Severu na stejné úrovni jako zdraví jedinci, za výjimečné. Přisuzují jim sílu noidů, i přestože nutně se nemusí věnovat spirituální praxi. Stačí jim, že přes své postižení dosahují úspěchu, což považují za projev mystické síly. 

Přestože se u amerických Indiánů nenachází praktikanti šamanismu v podobě, jaký je znám v euroasijském prostředí****, i zde je handicapovaným jedincům připisována zvláštní spirituální síla a schopnost komunikace s jinými sférami. Umění domorodých obyvatel Ameriky dokonce obsahuje antropomorfní výrobky, které jsou interpretovány jako duchovní osoby s tělesným postižením.

Závažná nemoc a schopnost přežít ji v dobách bez moderní medicíny zkrátka vyvolávala u lidí v minulosti a dnešních animistických kultur respekt a rovněž přesvědčení, že takovýto člověk je v kontaktu s vyššími silami, které mu dávají schopnost přežít i u závažného onemocnění či tělesného handicapu v době bez moderní medicíny (zjednodušeně řečeno nemoc přežili jen nejsilnější). 

[reklama]

Sociální postavení duchovních autorit u animistických kultur obecně

Sociální postavení duchovní autority je největší proměnou v naší srovnávací analýze. Zároveň zde narážíme na několik úskalí. První je již zmiňovaný nedostatek hrobů jiných členů dávných komunit. Jen jejich přítomnost objasní, co bylo pro danou kulturu obvyklé a co nikoliv.

U srovnávací analýzy s obory etnografie a antropologie se musí brát v potaz praxe imperiálního kolonialismu. Sice se studie o duchovních autoritách přírodních národů objevují již v novověku, ale jedná se o studie od misionářů a kolonizátorů s cílem porobit si dané etnikum. Navíc výklad místních jevů je silně pokřiven kulturním determinismem daných lidí, kteří onen přírodní národ studovali.

Kolonizace navíc obvykle s sebou přinášela šíření kultury kolonizátorů a zasáhla nejen vidění světa přírodních národů. Blízkost misionářů zapříčinila i změnu sociálního postavení původních duchovních autorit – často skrze démonizaci. Z respektované osoby se tak stává předloha pro záškodné čarodějnictví. Toto však může platit i naopak. Duchovní osoby mohli vlivem kolonizace nabývat v rámci boje za vlastní identitu vůdčího postavení i přes dřívější rovnostářskou praxi. 

Avšak misijní činnost, zvláště využívající šíření víry násilí, může kromě obranného autoritativního postavení původních duchovních autorit vytvořit pravý opak – velmi rovnostářský přístup, kdy se původní směr snaží stát mírumilovnějším a lepším než je agresor. Často vyvstává otázka, zda rovnostářský přístup existoval před příchodem misií, či nikoliv. Např. u skandinávských Sámů se noidi dostali do ilegality, ze severních oblastí Sápmi ale známe zprávy o přežitcích autoritativního postavení noidů, i přestože byli mimo kontaktu jak s Vikingy, tak s misijní činností.

Sibiř zastává rovnostářský přístup, šaman je zde primárně pro léčení lidí, nikoliv jako vůdčí autorita kmene. Samozasvětitelský  přístup navíc poměrně silně eliminuje možnosti striktní dogmatické duchovní tradice. V sousedním Mongolsku se již do šamanství přidává prvek následnictví. Adepti jsou vybíráni dle stávajícího šamana a je nositelem tradiční mongolské kultury. Tento akcent nositelství duchovní tradice je však pravděpodobně novodobější – mongolské kmeny byly často pod vlivem misií (buddhistických), kolonizační činnosti (od Ruska a Číny). 

Co se týče amerických domorodých kultur, jsou zde velké odlišnosti mezi jednotlivými skupinami, a to i díky rozdílným stupňům vývoje a skutečností, že Indiáni setrvávající v lovecko-sběračských strukturách se i před příchodem Evropanů dostávali do kontaktu s vyspělými teokratickými náboženskými systémy místních komunit, které praktikovaly zemědělství, a čelili obdobným problémům a kulturním procesům jako později s příchodem Evropanů a křesťanských misií. Kvůli těmto potížím nelze jasně určit, zda byl u lovců-sběračů původní rovnostářský přístup či nikoliv. 

Jediné, co se dá říci je, že pravděpodobně neexistuje cosi jako „původní společenská struktura“. Ta se pravděpodobně odvíjela podle potřeb dané komunity v prostředí, v němž se nachází a dynamicky na něj reaguje v rámci hledání nejvhodnější strategie k přežití.

Jaké nálezy prozradí dávného šamana?

Poměrně konzistentní celosvětově nalézanou šamanskou výbavou u přeživších animistických kultur jsou různé hudební nástroje. Dominuje především buben, který je doplňován dalšími hudebninami – rolničkami, zvonečky, chřestidly a chřestítky a dechovými nástroji. U všech těchto nástrojů byla zjištěna možnost postupné změny mozkových vln z beta (bdělý stav) na alfa (uvolnění a odpočinek) až na theta (hluboká meditace, některé fáze spánku), někdy i dokonce delta (důkladná meditace, hluboký spánek, bezvědomí). Nejúspěšnější v tomto procesu byla hra na buben, zvláště oválného/mandlovitého tvaru, který je oblíben u arktických národů.

Celosvětově se vyskytuje i obliba výroby různých pomůcek antropomorfních a zoomorfních tvarů, které bývají používány k různým účelům. Antropomorfní tvary bývají používány k léčitelským účelům, případně i ke zmatení zlých duchů, kteří místo skutečného člověka posedají panenku v jeho podobě, ta pak obvykle bývá likvidována. 

Zpět na závěr k archeologickým nálezům „šamanů“

Pokud porovnáme archeologické nálezy hrobů, o nichž se domníváme, že mohli patřit duchovní autoritě, se stávajícími přeživšími i zaniklými kulturami, skutečně spatřujeme určité znaky, které jsou společné – jedná se o postižení zesnulého a ostatky různých druhů divokých zvířat.

U ostatků divokých zvířat musíme být opatrní. I když jsou mnohé druhy divokých zvířat u přeživších animistických kultur posvátná, pokud nenalezeme další specifické nástroje či jiné indikátory, které náleží „šamanům“ či medicinmanům, nelze je automaticky považovat za důkaz šamanského hrobu.

Pokud chceme být upřímní, je složité vyčíst skutečné sociální postavení bez dalších pohřbů „běžných“ jedinců té samé komunity. Ačkoliv je akt pohřbení do země tradičně interpretován jako projev vysokého společenského statusu, nelze to tvrdit (ani vyvrátit) s jistotou, pokud nejsou k dispozici další hroby členů stejné komunity tak. Vnímání pohřbu do země jako něco výsostného je navíc ryze naše vlastní kulturní chápání, jehož kořeny můžeme najít v Římě – vyděděncům byla inhumace zapovězena. Toto vnímání přešlo do křesťanství a šířilo se díky misiím do celého světa. V žádném případě by nemělo být přenášeno na interpretaci archeologických nálezů.

Postavení duchovních je u animistických kultur vysoce proměnlivé – od vůdcovského principu, přes jen profesní postavení léčitele až po ambivalentní postavení, kdy se stýká potřeba dovedností dotyčného s ostrakizací ze strachu. Jedinec tím balancuje mezi vyděděností a vysokou sociální pozicí. Můžeme však tvrdit, že tu zmíněné hroby z Německa, Moravy a Izraele patřily jedincům, kteří se věnovali šamanským či medicinmanským praktikám – handicapy všech tří způsobovaly bolest, která vyžadovala silné tišící prostředky, přičemž mnohé rostliny tišící bolest mohou mít zároveň psychoaktivní účinky. Rovněž u nich byla nalezena výbava, která je spojována s praktikanty šamanismu či medicinmanství. Nejen kosti divokých, v animismu posvátných zvířat, ale hlavně palička na buben, loutky, mikrolity apod. Sociální postavení jedinců moravského a německého nálezu ale neznáme. 

Osobně nesouhlasím s prohlášeními o významnosti a vysokém postavení jedinců jen na základě jediného hrobu bez nálezů dalších členů komunit. Srovnávací analýzy ukazují nesmírnou bohatost lovecko-sběračských kultur stávajících i archeologických. Zakládat svá tvrzení o vysokém sociálním postavení zemřelého výhradně na pohřební výbavě, která je v době kamenné snadno získatelná jednou procházkou v lese, bez přítomnosti dalších hrobů stojí zkrátka na velmi vratkých nohách.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

POZNÁMKY

V článku se pracuje s pojmy šaman, šamanismus, šamanistické praktiky aj. Je nutné podotknout, že přestože jsou tyto termíny ve vědeckých kruzích stále používány, tak s určitými výhradami, kvůli extrémním rozdílům mezi jednotlivými kulturami. Šamanismus se rozumí soubor praktik vedoucí k pozměněnému stavu vědomí. Vzhledem k tomu, že nebyl zaveden lepší pojem, jsou stále používány výrazy odvozené od tunguzského šaman. 

* Badatelé se dokonce nebáli určit pohlaví v hromadném hrobu u dospělých jedinců jako muže a ženu, jen na základě toho, že se tam nacházela dětská kostra a považovali za zcela automatické, že dospělí musí být muž a žena s jejich dítětem. Dokud není provedena kosterní analýza, není vyloučeno, že pohřbení mohou být v jiném vztahu než rodiče a dítě (mohou to být např. sourozenci nebo jiní členové komunity, kteří zemřeli za stejných okolností apod.). Rovněž určování pohlaví jen na základě „rodinného hrobu“ je neprofesionální. 

** Mnozí uvádějí, že odmítají komunikovat s bytostmi z jiných sfér jako je tomu u šamanů, ale komunikují s duchem dané rostliny, o níž chtějí mít lepší znalosti. Duch jim pak prozrazuje, s jakými dalšími ingrediencemi může být míchána a s jakými nikoliv. Mnozí dokonce odmítají boj s jinými bytostmi při léčení a výhradně se soustředí na přípravu medikamentů a provedení chirurgického zákroku. Medicinmanská a šamanská specializace bývá obvykle oddělená, občas se role slučují. Kmeny tak mají svého šamana i medicinmana. Nebude překvapivé, že na Sibiři již etnografové v 19. století zachytili „medicinmansko-šamanské války“. V některých kmenech byly velmi časté, v jiných se nevyskytovaly.

***Medicinmani byli často osočováni z posedlosti zlými duchy, kterým měli zasvětit svoji duši výměnou za své hluboké znalosti. Strach z medicinmanů je často přítomný u mongolských a indiánských kultur, které se dostávaly do válečných konfliktů s jinými kmeny, což pro medicinmany znamenalo prohloubení vědomostí. Různé legendy o skinwalkerech nebo o medicinmanských posedlostech zlými duchy se vykládají jako archetypální symbol prvních pokusů na lidech při válečných taženích, využívání medicinmanských vědomostí při výsleších válečných zajatců apod. Medicinmansko-šamanské konflikty rovněž často vznikaly z podrývání šamanovy autority při léčení, když nezabrala léčitelsko-šamanský způsob, ale chirurgický zákrok s medikamenty ano.

****Ačkoliv je v populární kultuře běžné označení šaman pro duchovní autoritu u domorodých obyvatel Ameriky, samotní Indiáni toto odmítají, i přestože se zde nacházejí osoby věnující se různým způsobům šamanistických praktik, mnohé kultury nemají pozici šamana jako v euroasijském prostředí. Indiánské kultury před kolonizací byly na různých úrovních civilizačního vývoje, vyskytovaly se zde jak ryze lovecko-sběračské společnosti, tak i velmi technologicky vyspělé zemědělské kultury s vysoce rozvinutým teistickým kultem, který často přecházel do teokracie. Všechny tyto kultury se dostávaly do kontaktu a vzájemně se ovlivňovaly na všech sférách – od přijetí zemědělství po náboženské ideje. I v lovecko-sběračských indiánských kulturách se objevovaly kněžské struktury vedle různých zaklínačů, čarodějů, medicinmanů apod. (Kanada). K jižnějším lovcům-sběračům zase pronikaly vlivy vyspělých kultur střední Ameriky. 

Literatura

Eliade, M. (1997): Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Argo.

Grosman, L., Munro, N. D., & Belfer-Cohen, A. (2008). A 12,000-Year-Old Shaman Burial from the Southern Levant (Israel). Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 105(46), 17665–17669.

Hesse, K. (1987). On the History of Mongolian Shamanism in Anthropological Perspective. Anthropos, 82(4/6), 403–413.

Larsson, L. (2016). Some aspects of mortuary practices at the Late Mesolithic cemeteries at Skateholm, southernmost Sweden. In J. Grünberg, B. Gramsch, L. Larsson, J. Orschidt, & H. Meller (Eds.), Mesolithic burials: rites, symbols and social organisation of early postglacial communities : international conference, Halle (Saale), Germany, 18th-21st September 2013 (Tagungen des Landesmuseums für Vorgeschichte Halle; Vol. 13, No. 1-2).

Munro, N. D., Grosman, L., & Wright, H. T. (2010). Early evidence (ca. 12,000 B.P.) for feasting at a burial cave in Israel. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 107(35), 15362–15366.

Oliva, M. (2005): Šaman a jeho loutka 21 tisíc let před Kristem, Archeologie I, 2005/2, 16-29.

Petersen, E. B. (ed.) (2015): Diversity of Mesolithic Vedbæk. Oxford.

Porr, M., & Alt, K. W. (2006). The burial of Bad Dürrenberg, Central Germany: osteopathology and osteoarchaeology of a Late Mesolithic shaman's grave. International Journal of Osteoarchaeology, 16(5), 395–406. 

Sidky, H. (2010). Ethnographic Perspectives on Differentiating Shamans from other Ritual Intercessors. Asian Ethnology, 69(2), 213–240.

Sidky, H. (2010). On the Antiquity of Shamanism and its Role in Human Religiosity. Method & Theory in the Study of Religion, 22(1), 68–92.

Stone, R. (2018): Empowered, Not Disabled: An Ancient Shaman Effigy Vessel at the Carlos Museum. Historical Prespectives in Art, Emory University.

Tafjord, B. O. (2013). Indigenous Religion(s) as an Analytical Category. Method & Theory in the Study of Religion, 25(3), 221–243.

Winkelman, M. J. (1990). Shamans and Other “Magico-Religious” Healers: A Cross-Cultural Study of Their Origins, Nature, and Social Transformations. Ethos, 18(3), 308–352.