Sámský animismus: Duchovní význam noida a cesta od respektu k pronásledování

Článek navazuje na příspěvky: Sámové – okno do světa mezolitiků? Čásť první: Kdo jsou Sámové (Laponci)?, Jak vypadal duchovní svět starých lovců-sběračů? Anebo: Animismus – posvátnost sámské přírody a její obětiště? a Sámský animismus: Běžní smrtelníci a noidi.

Noid pochází ze slova noai'de, což se do jiných jazyků překládá jako kouzelník, čaroděj či velmi zjednodušeně šaman. Toto slovo je ugrofinského původu a lingvisté zabývající se původem slov mu přiřazují stáří 4000 let. 

[reklama]

Šaman vs. medicinman: Šamanismus (nejen) arktických oblastí a šamanismus sámský

Typologicky spadá sámský šamanismus do rodiny euroasijského šamanismu arktických oblastí. Zvláště se Sibiří sdílí mnohé podobné rysy a to i dokonce mytologického charakteru. Pokud půjdeme do obecné roviny euroasijského arktického šamanismu, abychom si později mohli stanovit, čím se Sámové liší od svých sousedů, nalezneme tyto společné rysy, které předurčují jedince k tomu být noidem/šamanem.

V první řadě je to schopnost dosahování stavu pozměněného vědomí [1]. Je velmi časté, že tyto stavy se jedinec naučí sám skrze nějaké utrpení či bolest, kterou ve svém životě prochází. Často to bývá vážná nemoc, ztráta milované osoby, trauma či jen odlišnost. Z počátku tyto stavy neovládá, ale postupně si osvojí metody, jak si extatický stav přivolat cíleně a ovládat bytosti, které se mu zjevily ve jeho vidinách.

Charakter těchto bytostí podléhá představám a době dané animistické kultury. Mohou mít podoby zvířat, předků či bájných tvorů a v posvátné extázi zasvěcují dotyčného do znalostí, které potřebuje k vyléčení své nemoci či traumatu. Tyto vědomosti často nebývají určené jen jedincovi v extázi, ale i ostatním a týkají se vědomosti o léčení lidí, vyhledávání ztracených duší apod.

Na Sibiři je hlavním posláním zasvěceného léčba lidí jako medicinman nebo a šaman. Medicinman oplývá znalostmi rostlinných i živočišných přírodních léčiv a chirurgických zákroků. Transu využívá např. pro získávání znalostí o bylinách, přípravě medikamentů a (nejen) lidské fyziologii nutné k provádění chirurgických zákroků. U léčeného může využít např. hypnotického spánku pro lepší možnost provedení chirurgického zákroku.

Naopak šaman se na onemocnění dívá jako na útok zlých sil na duši, kterou musí zachránit. Zlé duchy zahání bubnováním, zpěvem nebo tancem. A často vstupuje do pozměněného stavu vědomí, aby se vydal na cestu jinými sférami a nalezl duši nemocného, kterou se snaží vrátit zpět do těla. Trans či šamanská extáze jsou zde používány jako hlavní prostředek léčby, kdežto u medicinmanů je trans prostředek, díky němuž si prohlubuje znalosti. 

Šamanský způsob léčby tedy spoléhá na sugesce u léčeného. Velmi zjednodušeně můžeme hovořit o psychosomatickém způsobu léčby, kde se spoléhá na to, že za pomoci bubnování, zpěvu, ale někdy i tance vytváří u léčeného víra v magickou moc šamana a nemoc posléze sama odezní v rámci placebo efektu. Medicinmanský způsob léčby se spoléhá na přípravu léčiv a chirurgické zákroky.

Tyto dva postupy se někdy do větší nebo menší míry vzájemně kombinují. I šaman může použít byliny s léčivými účinky (obvykle antibakteriální a protizánětlivé), stejně jako medicinman může doplnit svoji léčbu použitím nějaké extatické techniky za účelem vyvolání placebo efektu. 

Na Sibiři ale i jinde se lidi během svého zasvěcení obvykle specializují buď na medicinmanskou či šamanskou cestu. Naproti tomu v Sápmi je u noida obvyklé, že je kouzelníkem (šamanem) i medicinmanem zároveň. 

Mimo sibiřskou oblast se k šamanské roli připojují další poslání dle daných kultur. Nicméně základ bývá stejný či obdobný - schopnost přivodit si extatický stav, který je dotyčný schopen dále využívat pro různé účely. Úspěšná léčba nemocných pak hraje dominantní roli v uznání duchovní autority praktikanta šamanismu.

Zrod sámského noida

Sámská společnost je ohledně praxe mystiky velmi otevřená a v porovnání s jinými kulturami méně autoritářská. Nicméně i noid zastával významné společenské postavení, které mohlo nabrat i autoritářských rysů.

Za zrodem noida nestojí žádná vyčleněná společenská struktura, jejíž členství by zaručovalo respekt a autoritu jako je tomu například u našeho kléru. Kromě určitých stěžejních bodů (extatické praktiky, animismus apod.) je každé noidovo učení originální a není předáváno, ale dochází k samozasvěcení skrze extatické praktiky. 

Adept na noida se na počátku své duchovní cesty nijak neliší od ostatních Sámů, u nichž je běžné, že praktikují obdobnou formu šamanismu, včetně extatických praktik. Adeptovi na noida však tyto věci jdou lépe a získává si postupně věhlas od své komunity.

Zatímco na Sibiři je šamanovo poslání téměř výhradně léčba lidí, v Sápmi noid navíc zastává i jakousi pozici duchovního autority komunity a zprostředkovává kontakty s jinými sférami i pro jiné účely než je léčení.

V neposlední řadě je nutné zmínit, že extatických stavů lze dosáhnout i psychoaktivními látkami (houby, byliny). Ty nejsou obvykle v tradičních kulturách arktického pásma tabu a tento způsob je praktikován jak obyčejnými lidmi, tak duchovními autoritami. Nicméně jak na Sibiři, tak v Sápmi se očekává, že šaman/noid je schopen dosáhnout extatického stavu nezávisle na těchto prostředcích. Člověk, který není schopen přivodit si bez použití psychoaktivních látek extatický stav, není považován za šamana/noida. Zjednodušeně řečeno: po houbovém čaji létají v jiných sférách úplně všichni, i lidi bez nadání k šamanismu.

Vstup do jiné sféry

Pro navození transu pro kontakt s druhým světem se využívá bubnu obvykle mandlovitého tvaru, který je buď rámový, nebo plný a ornamentálně vyřezávaný pro úchop a zvuk. Nezvyklý tvar, který z ryze hudebního hlediska nepřináší nejčistší zvuk, upoutal pozornost vědců. Při výzkumu bylo zjištěno, že díky němu buben vydává tóniny, které jsou pro člověka hypnotické a při delší monotónnější melodii přivádí do pozměněného stavu vědomí. Předpokládá se, že i v hluboké minulosti byl tento tvar bubnu preferován pro šamanské praktiky a vyráběn výlučně za tímto cílem.

Bubny jsou obvykle bohatě zdobené mytologickými výjevy sámského duchovního světa. Údery paličkou se posouvá vuorbi, ukazovátko ve tvaru kroužku vyrobené z mosazi, kosti či dřeva. Při bubnování se pohybuje na bláně bubnu, pokreslené výjevy božstev nebo sféry nehmotného i hmotného světa, a zastaví se na vyobrazení božstva či sféry, která s noidem komunikuje.

Schopností noida, bez níž by nebyl noidem, je jamalgai (v sámštině loge, v norštině známo jako dvale) – extatické bezvědomí. Výraz pro tento smrti podobný stav je odvozen od jihosámského jam´es - zemřít. Navozuje se rituálem zvaným meuret, také myre. Jeho podoba je popsaná v Chronicon Norvegiae z roku 1190. Bývají při něm přítomni pomocníci noida, nazýváni malí noidi, kteří nemají tolik vědomostí, jako velký noid, jemuž slouží. 

Bubnováním, tancem, zpěvem - joikováním, nejčastěji kombinací všeho, se u osoby navodí stav velmi silného transu, při němž padne nehybně na zem. V tomto stavu, který odpovídá našemu vědecky probádanému hypnotickému spánku, noid zažívá stavy opouštění vlastního těla a vstup do jiných sfér.

Podle popisů křesťanských misionářů pomocníci nemuseli být přímo malými noidy, ale i obyčejné místní ženy, které uměly hrát na buben, tančit a zpívat. Tímto pomáhaly noidovi navodit a udržet stav jamalgai.

Nejdůležitější sférou, která je noidem navštěvována v jamalgai, je Saivo, říše předků. Saivo se velmi často nachází v hoře, která je Sámy považována za posvátnou. V Saivo noid vyhledává saivoolmai, což jsou podzemní svatí či svatí předci. Ty žádá o radu a pomoc při řešení pozemských záležitostí (léčbě pacienta, vyhledání ztracené duše, zlomení kletby apod.). 

Obdobnou, ale odlišnou sférou je Jabme-aimo, podzemní říše smrti, kde se nacházejí zemřelí, ne však svaté předky. Potíž výkladu Jabme-aimo v původním sámském animismu tkví ve vlivu křesťanství, které tuto podzemní říši chápalo jako místo pro zavržené na způsob pekla. Tato idea se následně udomácnila v oblastech Sápmi se silným vlivem křesťanství.

Nicméně Jabme-aimo pravděpodobně původně nebylo peklem pro zlobivé Sámy, ale nejspíše pouhým klasickým podsvětím pro všechny lidské duše, které ve svém životě nedosáhly, dle našeho kulturního jazyka, určitého svatořečení/zbožštění/statusu spravedlivého mezi spravedlivými apod.

Nejbližší mu bude ve svém konceptu severogermánský Hel. Ten se rovněž misionáři pokusili ztotožnit s peklem, i přestože má k představě křesťanského pekla daleko.

Druhy noidů

Každý noid má své vlastní jedinečné učení a specializaci lišící se noid od noida. V Sápmi je základní dělení na malé a velké noidy. 

Nejisté je, zda před christianizací mohla být noidem žena, jelikož z dob pronásledování máme doklady hlavně o mužích. Ve švédských pramenech se však zachovaly zmínky ze 17. století, které hovoří o kwepckas - ženách zběhlých v černém umění. Navíc slova v sámských dialektech jako noitahk'k „stará noidská žena“,  noåjdiesaakkaa „kouzelnice, čarodějnice“, noåjdiesgåmmaa „čarodějnice a věštkyně“ jasně odkazují na slovní základ noai'de [2]. To ukazuje, že ačkoliv se tradičně hovoří o mužích jako noidech a sámští muži častěji stáli před inkvizičními tribunály než sámské ženy, bylo noidství běžné i u žen. Pravděpodobněji se však během christianizace mnohem důsledněji skrývaly a utajovaly své umění i před sámskou společností.

Malý noid může být pomocníkem velkého noida, jak již bylo řečeno, ale nejčastěji se jedná o noida, jehož vědění nedosahuje větší hloubky. Specializuje se zvláště na dodržování běžných každodenních rituálů a udržení tradičního duchovního života Sámů. Každá rodina má svého vlastního malého noida, který v rámci vlastní domácnosti zajišťuje dodržování pobožností a má na starost údržbu a strojení domácího oltáře pro různé duchovní příležitosti. Rovněž vede rituály zajišťující zdárný lov, zdraví a pro požehnání vlastní rodiny.

K malým noidům se rovněž řadí i noidi, kteří to samé provozují pro celou komunitu. Tito noidi bývají v rámci vlastní vesnice již zdatnými léčiteli, šamany či medicinmany a zaříkávači. 

Velcí noidi jsou již zběhlí nejen v rámci zažitých tradic a naučených zaříkávání, ale jsou vyhledáváni hlavně pro své extatické dovednosti. Často jsou známí nikoliv jen v jedné komunitě, ale v rámci celého kraje.

Velký noid má hluboké znalosti medicinmanství a je považován za zdatného čaroděje, který je schopen odstranit i závažné kletby, vyhledat v extatickém stavu ztracené duše a jeho vědění obecně přesahuje vědění zažitých tradic. V podstatě posouvá tradiční postupy na vyšší úroveň. Kromě toho je schopen ovládat všechny Noidesvoeigne - kouzelnické duchy. Ti napomáhají v duchovním růstu, obraně proti útokům apod. Každý Saami má v podstatě své Noidesvoeigne, minimálně ve formě rodového ochranného zvířete a je běžné, že s ním vykonávají mystickou práci.

Velký noid a malý noid jsou však schopni Noidesvoeigne ovládat nejenom v rámci ochranných totemických zvířat rodu, ale i mnohých dalších, což jim usnadňuje dostat se při meuretu do hlubší úrovně jamailgai a dosáhnout žádaného výsledku díky schopnosti ovládat i další kouzelnické duchy jiných rodů či přírody mnohem snáze a úspěšněji než běžný Saami. I tato schopnost dělí noidy na malé a velké.

Od respektu k ilegalitě

Informace o noidech pochází ve valné většině od křesťanských misionářů a to zvláště z novověku, kdy již Sámové byli několik staletí v procesu christianizace [3]. Severnější oblasti, a obecně periferie vzdálená od farností urbanizovaných oblastí, umožňovala přežití původního sámského animismu i se svými noidy až do nástupu moderní doby. 

I přesto jsme stavěni před otázku, jakou pozici noid zastával ke své komunitě před příchodem křesťanství do Skandinávie. Nezanedbatelná většina popisů noidů pochází z období toho nejkrutějšího pronásledování církví. V tomto období musíme očekávat, že jeho sociální role mohly být značně omezeny a osekány z původního pojetí na ty nejzákladnější. Tedy hlavně na medicinmanskou, léčitelskou a zaříkávačskou roli. 

Nicméně v oblastech s vysokou sámskou autonomií se objevují přežitky role jakéhosi duchovního učitele a vedoucí osobnosti sámských komunit. Zde rovněž spatřujeme rozdíl mezi velkým a malým noidem - velký spravuje rozsáhlejší oblast celého kraje a malý jen omezený počet komunit. 

Ještě ve 30. letech 20. století popisuje český etnograf Václav Marek [4] velkou nedůvěru Sámů k badatelům z majority, zvláště co se týkalo otázek noidství a sámské mystiky. Jedinci považovaní za noidy často své nadání před cizinci skrývali. Mnohdy žili i v ústraní a bylo výjimečné, aby cizincům popisovali věci jako jamailgai, meuret, vykládali jim mytologii sámského světa apod., a to kvůli hlubokým traumatům z dob christianizace a z dob popularity rasové biologie, která je řadila k méněcenným rasám.

Václav Marek si povšiml velmi důmyslného systému, který považoval za přežitek z dob, kdy i noidi mohli tvořit členitější duchovní strukturu a mít významné postavení i ve vedení světského společenského života. Přechod do ilegality během christianizace však zahýbal společenskými poměry a vztahem sámské duchovní struktury i k vlastní komunitě. 

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

1 Pojem šamanismus se v (archeo)religionistice využívá jako pojmenování pro soubor technik, které vedou ke změněnému stavu vědomí, i přestože se nejedná o nejvhodnější termín. Každá animistická kultura má odlišné praktiky a postoj k praktikantům šamanismu.

2 Společenské postavení sámské ženy a žena jako noid je tématem na velmi dlouhý článek. V novověku byl noidem typicky muž, ale právě písmenné doklady ze Švédska ukazují, že ženy minimálně stejně jako muži ovládaly extatické stavy a věnovali se magii na vyšší úrovni než je lidový folklór a běžné zaříkávání. Během christianizace se rapidně zhoršila pozice ženy i v rámci společnosti. Existovaly zákony, které přikazovaly, že pokud (pohanská) sámská žena byla znásilněna křesťanem, ten byl povinen si ji vzít a ona byla povinna se vzdát (často pod pohrůžkou násilí) své komunity a původního společenského postavení a byla nucena přijmout křesťanství, které tehdy považovalo ženu za méněcennou (narozdíl od původní sámské kultury). Vzhledem k častým případům znásilnění a následných nucených svateb se předpokládá schvalování tohoto postupu k lepšímu šíření a udržení křesťanské víry v oblastech Sápmi. Časté násilnosti na sámském obyvatelstvu a zvláště ženách ze strany křesťanů mohlo velmi snadno vést k naprostému utajení předpokladů pro noidství u žen.

U sibiřských šamanů jsou ženy běžné (sibiřské kmeny byly mnohem izolovanější od křesťanů než sámské). Po světě se objevují hroby žen s výbavou považovanou za šamanskou (Bad Dürrenberg, Hilazon Tachtit aj.). Podle švédských pramenů byly sámské čarodějnice často placeny i křesťany za provedení magického útoku. Momentálně existuje dostatek důkazů, že před vpádem křesťanství do Skandinávie mohla být i žena významnou duchovní autoritou. Pro sámské ženy dokonce i během devatenáctého a dvacátého století nebyla vůbec výjimečná přítomnost na lovu či samostatná lovecká činnost. 

3 Například: kniha Olafa Magnusu „Historia de gentibus septentrionalibus“ z roku 1555, švédského humanisty Johanna Scheffera „Lapponia“ z roku 1673 aj.

4 Václav Marek (1908 - 1994) - cestovatel a český etnograf se zaměřením na Sámy. Ve třicátých letech dvacátého století odešel do norského Sápmi. Během druhé světové války byl členem norského odboje proti nacismu. Do Československa se vrátil v roce 1948. K jeho největším badatelským úspěchům patří nejen práce o sámském folklóru, ale především fakt, že jako jeden z mála byl schopen získat důvěru místních noidů, kteří jej zvali, popisovali a vysvětlovali své rituály, mytologii a význam sámského náboženství. K tomuto i nejspíše dopomohl Markův handicap - v roce 1926 pracoval jako tovaryš ve mlýně. Při pracovní nehodě mu utrhl řemen levou paži a toto zranění zanechalo následky. Při příchodu do norského Sápmi (Susendalen) si sám postavil vlastní srub, čímž si získal respekt Sámů. Dle nich s jednou rukou dokázal více než jiní se dvěmi. Někteří začali věřit, že za jeho zručností a schopností přežití drsného Severu s jednou funkční rukou stojí tajemná síla, kterou připisovali právě noidům. Handicapovaní jedinci schopni žít běžný život na úrovni zdravých či je dokonce předčít jsou považováni svým okolím za noidy. 

Literatura

Anderson, M. (1983): Woman as Generalist, as Specialist, and as Diversifier in Saami Subsistence Activities. Humboldt Journal of Social Relations, 10(2), 175–197.

Antonsson, H. (2010). Traditions of Conversion in Medieval Scandinavia: A Synthesis. Saga-Book, 34, 25–74. 

Bowie, F. (2008): Antropologie náboženství. Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví. Praha.

Dilemma. In K. Kaikkonen & H. Rydving (Eds.), Religions around the Arctic: Source Criticism and Comparisons (pp. 161–204). Stockholm University Press. 

DuBois, T. A. (2011). “The Same Nature as the Reindeer”: Johan Turi’s Portrayal of Sámi Knowledge. Scandinavian Studies, 83(4), 519–544. 

Eliade, M. (1997): Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Argo.

Eliade, M. (1995): Dějiny náboženského myšlení 1. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Oikoymenh.

Fur, G. (2006). Reading Margins: Colonial Encounters in Sápmi and Lenapehoking in the Seventeenth and Eighteenth Centuries. Feminist Studies, 32(3), 491–521.

Hagen, R. B. (2006). Female Witches and Sami Sorcerers in the Witch Trials of Arctic Norway (1593-1695). Arv.

Heide, E. (2022). Old Icelandic and Sami Ancestor Mountains: A Comparison. In H. Rydving & K. Kaikkonen (Eds.), Religions around the Arctic: Source Criticism and Comparisons (pp. 31–76). Stockholm University Press.

Kaikkonen, K. (2022). Jacob Fellman’s Introduction to Saami Indigenous Religion: A Source Critical Marek, V. (2009): Staré laponské náboženství. Praha.

Meriot, C. (1984). The Saami Peoples from the Time of the Voyage of Ottar to Thomas von Westen. Arctic, 37(4), 373–384.

Paine, R. (1994). Night Village and the Coming of Men of the Word: The Supernatural as a Source of Meaning among Coastal Saami. The Journal of American Folklore, 107(425), 343–363.

Rydving, H. (1987). Shamanistic and postshamanistic terminologies in Saami (Lappish). Scripta Instituti Donneriani Aboensis, 12, 185–207.