Sámský animismus: Běžní smrtelníci a noidi

Článek navazuje na příspěvky: Sámové – okno do světa mezolitiků? Čásť první: Kdo jsou Sámové (Laponci)? a Jak vypadal duchovní svět starých lovců-sběračů? Anebo: Animismus – posvátnost sámské přírody a její obětiště?

Sámský duchovní svět se odvíjí od manifestace přírody a komunikace s ní. Celá příroda je osídlena silami, které jsou nehmotné podstaty a podílí se na chodu všeho hmotného. Nakloněním si těchto sil si člověk zajistil zdar při lovu, schopnost vyhnout se či přežít katastrofy, dobré počasí atd. 

V sámském animismu spatřujeme všechny obvyklé směry, které bývají zachycené víceméně u všech lovecko-sběračských kultur žijících v původní víře a doplňují animismus [1] – démonismus (víra v různé démonické bytosti ve smyslu víl, ochranných i záškodných duchů a bytostí, trpaslíků apod.) totemismus (víra a uctívání společného, obvykle živočišného či rostlinného, prapředka pro rod a kmen), animatismus (víra ve vše oživující sílu), kult předků (u animistických kultur obvykle doplňuje totemismus) a šamanismus [2] (praktikování technik, které vedou ke změněnému stavu vědomí, v sámském světe se nazývají noidi/noaidi).

[reklama]

„Běžný smrtelník“ vs. noid

Noidi, stejně jako další „šamani“ jiných kultur, jsou nejviditelnějšími nositeli tradic své kultury, zvláště týkajících se božstev, nauky o „dělení světa, nebes a podsvětí“ a kultu předků. Přestože i běžní smrtelníci vždy praktikovali nejrůznější magické úkony a na první pohled může být hranice mezi praxí běžného smrtelníka a noida těžko uchopitelná, nacházejí se zde určité odlišnosti.

V první řadě „běžný smrtelník“ také vykonával obřady a obětiny svému božstvu, jehož oltář měl ve svém příbytku. Rovněž prováděl obřady na zdárný lov (ty zaujímaly obzvláště významné místo), pro zažehnání nemocí, dokonce ovládal i některé medicinmanské znalosti a léčil nemoci, které byly v jeho silách. K mnohým náboženským úkonům, ke kterým by křesťan již volal faráře, Sámi svého duchovního nepotřeboval [3] .

Než si uvedeme příklady významných rituálů lidové magie, které Sámové prováděli sami za sebe, musím se zmínit hned o několika podstatných věcech, díky nimž jsou „běžní smrtelníci“ sámské kultury v porovnání například s naší křesťanskou kulturou poměrně nezávislí na duchovní autoritě.

V první řadě, tato situace je poměrně (až na výjimky) častá u všech animistických kultur. Zvláště praktikování plně či i jen částečně nomádského života stěžuje vytvoření dogmatické a usazené (nejen) duchovní struktury, která by dohlížela na společnost autoritativním způsobem, tak jako je tomu časté u kultur praktikující vyspělý teismus. 

Dále můžeme pokračovat obecně nízkou společenskou stratifikací a úzkou profesionální specializací. I přestože se i u lovecko-sběračsko-pasteveckých kultur vyskytuje v nějakých základech sociální rozvrstvení společnosti, ať již podle věku, pohlaví či profesního nadání, tyto sociální vrstvy obvykle nejsou tak striktně oddělené a často se stává, že jedinec zastává více sociálních rolí a profesí dle svého věku a nadání, které se během jeho života mění nebo jsou souběžné.

Často se stává, že i z hlediska holého přežití musí jedinec zvládat několik různých činností. Jak by se dalo vyjádřit staročeským příslovím: „Musí zvládat devět řemesel a desáté je bída.“ Nechci tvrdit, že lovecko-sběračsko-pastevecký život je bídný, ale rozhodně je na Severu méně komfortní a vyžaduje, aby byl člověk minimálně čas od času sám sobě kuchařem, lovcem, ševcem, krejčím, medicinmanem a zaříkávačem dohromady.

Úzká specializace jako u usazených zemědělských kultur prostě není z hlediska praktického života možná. Právě tato nutnost všestrannosti u každého jednotlivce omezuje rozvin duchovní autority do společensky uzavřené vrstvy. Existují výjimky, kdy se i animismus takto rozvinul (např. Göbekli Tepe). Vymezení duchovní autority ve své komunitě v rámci animismu je složité téma, které vyžaduje prostor v jiném článku.

V řadě poslední, ale zároveň té nejdůležitější, je skutečnost, že nejvíce zdrojů informací o původní animistické kultuře Sámů pochází až z novověku. Tedy z období nejtvrdších církevních represí a pronásledování přeživších pohanských tradic. Navíc tato data byla sbírána nejčastěji křesťanskými misionáři a později v moderní éře rasovými badateli z důvodu industriální kolonizace severu Skandinávie.

Pokud se pustíme do studia vztahů a vyčlenění toho, co je ještě obyčejná lidová magie a co je již noidovo učení, musíme brát na zřetel, že většina informací pochází z období fúze křesťanství s pohanstvím. Tedy mnohé věci jsou již značně ovlivněné několik století koexistence s křesťanskou vírou.

To nejdůležitější, co způsobilo stávající nezávislost na duchovní autoritě, je život noidů v ilegalitě během křesťanské éry. Noid mohl před christianizací zastávat klidně i velmi autoritativní pozici vůči své komunitě, ale pronásledování církví a riziko smrti během novověku zabránilo v růstu mocenského postavení každého jedince, který se stal noidem.

I přestože máme antropologické doklady rituálů, které provádějí Sámové sami bez nutnosti přítomnosti noidů, musíme počítat s tím, že u většiny projevů duchovního života byla během středověku, možná i ještě v raném novověku (až do doby pronásledování a křesťanské kolonizace severní části Skandinávie), vysoce pravděpodobná přítomnost a vliv duchovní vrstvy. Navíc u některých kmenů mohla mít autoritativní a dogmatické rysy.

Otázkou však zůstává, jak moc byla v původním sámském animismu běžná autoritativnost duchovní vrstvy vůči vlastní komunitě. Bylo původní noidské učení svobodomyslnější a člověk se stal z běžného člena komunity noidem na základě svého přirozeného nadání a „samozasvěcením“, jako je tomu i u mnohých sibiřských kmenů? Anebo se i v původním sámském animismu vyskytovalo náboženské dogma?

Tradičně se uvádí, že dogmatičnost a autoritativnost sámského duchovního je typická pro jižnější oblasti Sápmi, tam kde se sámské pohanství mísilo se severskogermánským. Zde je i doložená silná vedoucí role duchovní autority i při běžných loveckých rituálech, nejen při lovu nebezpečných zvířat, ale i třeba sobů. 

Severnější oblasti tyto rysy postrádají, stejně jako mnohé sibiřské kultury, s kterými Sámové sdílejí mnoho myšlenek a shod. Přeživší animistické tradice duchovních autorit severu Sápmi jsou v určitých rysech méně dogmatické a to i na místech, kam christianizace nedoléhala tak drastickým způsobem, jako na jihu (tedy původní pozice nebyla tolik oslabena pronásledováním misionáři jako v jižní oblasti). 

Nicméně ukrývání, ilegalita a démonizace lidí nadaných pro šamanství je určitá komplikace, s kterou se musí badatel potýkat, jelikož značně přetvořila původní sociální postavení duchovní autority. Tedy při řešení vztahu noida a běžného smrtelníka nestojíme jen před otázkou vývoje v rámci pohanských kultur a dalších vlivů, ale i před otázkou útlaku, který musel úplně změnit sociální postavení noida nejen u pokřtěných Sámů, ale i u těch setrvávajících u původních pohanských tradic.

Z tohoto důvodu je při rekonstrukci původní sociální pozice duchovní autority v sámské společnosti a její mocenské pozice vůči své komunitě potřeba určitého odstupu a vzdání se dogmatičnosti, protože prošla dynamickým vývojem a do její podoby se zapsalo několik odlišných kultur a politických vlivů. 

Nejpravděpodobněji byly kmeny Sápmi v praktikování lidové magie a předávání duchovních nauk velmi rozmanité. Znaly jak „volnomyšlenkářský přístup“ noidů vůči kmeni, tak se jim nejspíše nevyhnul ani ten autoritativně dogmatický. Završení a konec noidské éry se nesly ve znamení sociálního zavržení a ukrývání se před pronásledováním. 

Poslední zbytky animistické původní kultury se tak vyznačují vysokou autonomií běžného člena komunity a „samosprávu“ v oblastech duchovních praktik. Znají, uctívají a navštěvují noidy, u kterých až do moderní éry byla přítomná velká uzavřenost a nedůvěra vůči cizím osobám kvůli staletému pronásledování. 

Některé příklady lidové magie

Medvědí kult

Lidová magie je obvykle praktikována všemi bez ohledu na sociální postavení a roli ve společnosti vůči své komunitě. Tedy často není potřeba přítomnost noida.

Jedním z nejvýznamnějších rituálů, kterého se zúčastňovali všichni sámští obyvatelé komunity, se týkal úspěšného lovu medvěda. Tento rituál je zajímavý nejen z hlediska sámské kultury, ale i naší, neboť archeologické nálezy uložených medvědích kostí jsou v pravěku poměrně běžným jevem.

Medvěd byl posvátným sámským zvířetem, zároveň velmi obávaným, a to zvláště muži, kteří zároveň byli jeho lovci. Medvědí maso bylo vyhlášenou sámskou pochoutkou a lov medvědů byl ještě v první polovině dvacátého století běžným jevem, vyjma poloostrova Kola, kde pojídání medvědího masa nebylo známo už v devatenáctém století.

I přes poměrně častý lov se Sámové obávali medvědí pomsty, která by následovala, pokud by neučinili určité rituální úkony k uklidnění rozhněvané medvědí duše. Věřilo se, že medvědí duše patří k nejsilnějším duším mezi zvířaty a dokázala by i po smrti v hněvu trýznit své lovce. 

Tento rituál zahrnoval plivání červeného olšového barviva na navracející se lovce, šlehání skoleného zvířete olšovými větvemi za zpívání či zaříkávání magických formulí apod. Kromě zaříkávání existovaly i doporučení při rozdělování masa v rámci komunity. Dětem, lovcům, starcům a ženám byly určeny odlišné části těla. 

Každý klan měl však mírně odlišné zvyklosti, jak při rituálním zaříkávání, tak při rozdělování masa. Zatímco jedni praktikovali rozlišování podle pohlaví, jiní zase rozdělovali maso podle věku osob a jiní neměli striktně vymezená pravidla. Pro všechny však bylo důležité řádné provedení pohřbu medvědích kostí se snahou o naklonění si medvědí přízně.

Sámové věřili, že pokud medvědovi učiní všechny tyto rituální úkony a následně rituálně a s úctou pohřbí medvědí kosti (zvláštní péče byla věnována lebkám) na určitá místa (často jeskyně, či kamenné seity) medvěd se znovuzrodí a nechá se opět rád těmi samými lovci bez nepříjemných nehod ulovit a sníst. Pokud však bude rozhořčen neuctivým jednáním vůči jeho ostatkům, stihne dotyčné medvědí pomsta. Po reinkarnaci do nového těla si medvědí duše bude pamatovat svůj minulý život a neuctivé lovce a zvíře bude schopno najít je a pomstít se jim.

Tento rituál patřil k nejdůležitějším obřadům v sámské vesnici. Obřadních i rituálních úkonů se zúčastňovali jak lovci, kteří medvěda ulovili, tak jejich ženy, které jej vařily. Všechny tyto akty mohly být prováděny „běžnými smrtelníky“ včetně pohřbu medvědích kostí. Domnívám se však, že u pohřbu medvědích kostí byl noid před obdobím ilegality byl důležitou postavou.

Ochranní duchové a mystická práce

Další náboženský praktiky běžných smrtelníků pocházejí z oblasti totemismu. Sámové obvykle měli svého ochranného zvířecího ducha. Tito duchové typicky byli rodového charakteru, ale jedinec mohl mít i jiné, osobní. 

Každý rod/-ina měl/-a své zvíře např. soba, psa, kočku, jelena, dudka, hady a mnohé jiné. Tedy pokud by se člověk narodil do rodiny s ochranným duchem soba, podědil by ochranného ducha soba. Během života mohl získat i jiného vlastního ochranného ducha, například jelena. Tito duchové se starali o dotyčného a jeho rodinu. Oznamovali i různé události či dokonce příchod dotyčného do jiné vsi.

Pokud jiný Sámi s ochranným rodovým duchem kočky spatřil jelena, například jak se prochází kolem jeho vsi, věřil, že během několika málo dní má očekávat příchod člověka s ochranným duchem jelena. Vtělené duše jelenů (či jakýkoliv jiných zvířat, které se považovaly za ochranné duchy) žijící ve hmotném světě by vnímal jako posly daného ochranného ducha, který s těmito inkarnovanými jeleny komunikoval a posílal je oznamovat nastávající události. 

Sny a lucidní snění

Běžná byla i komunikace ochranných duchů skrze sny a to i lucidního charakteru [4]. Z nich si každý dotyčný věštil, jak se mu bude například dařit při lovu, přijímal varování, požehnání. Skrze sny také mohl zjistit, zda není magicky napadán jinou osobou.

Při lucidním snění Sámové věřili, že dochází k oddělení „dvojníka“ od hmotného těla, tento dvojník byl nehmotný a mohl se volně pohybovat v různých sférách. Pro ochranné duchy však byl pohyb v jiné sféře mnohem snadnější.

Dotyčný spáč mohl skrze lucidní snění úkolovat své ochranné duchy a ty za někým posílat. Ať se již jednalo o pomoc např. nemocným příbuzným, vzkaz či varování nebo záměr uškodit svým sokům, zvířecí ochranní duchové tyto žádosti vykonávali. Zároveň dotyčného chránili před magickými útoky. 

Magie slova

Další kategorie, která spadá do magických (nejen) lidových praktik, je víra v moc slova. Někdy se i nachází na pomezí mezi magií a pověrou. Slovo u sámské společnosti je prostředkem pro manifestaci nehmotného do hmotného světa. Vysloveným se dá přivolat jak štěstí, tak neštěstí.

Můžeme se opět vrátit ke zmiňovaným medvědům. Medvěd je nebezpečné zvíře, které kdyby člověka překvapilo nepřipraveného, tak by jej mohl napadnout. Z tohoto důvodu existovalo mnoho sekundárních označení pro medvěda, které sloužilo právě proto, aby se medvěd nečekaně neobjevil třeba při sběru dřeva.

Zjednodušeně řečeno, Sámové se obávali situace: „My o vlku a vlk za námi.“ Pokud však bylo potřeba hovořit o medvědovi, ale zároveň jej nepřivolat, používaly se sekundární výrazy, například olšový muž, zarostlý dědek apod. Tímto se Sámové vyhýbali nechtěným setkáním, protože výraz olšový muž neobsahoval „nehmotný obraz medvěda“, který by se mohl později zhmotnit v realitě. 

Podobné praktiky se využívali i při epidemiích spalniček. Hrůza ze spalniček, které ve velkém kosily sámské obyvatelstvo, zakazovala vyslovovat slovo spalničky pravým jménem a vymýšlely se jiné názvy. Věřilo se, že tím zabrání jejich zhmotnění ve vlastní osadě.

To co dává slovu moc ke zhmotnění je myšlenka a představa na ni vázaná (emocionální, obrazová). Pokud slovo medvěd nahání hrůzu a v představách lidí vyvolává obrazy medvěda cupujícího nebohého člověka na cucky, slovo olšový muž nebo zarostlý dědek jednak nevyvolává emoce strachu a navíc vyvolává obrazy nějakého zarostlého muže, žijícího divoce v olších. 

Tímto se zabrání, aby se při hovoru o tom, jak probíhal lov medvěda, omylem nepřivolal medvěd v situaci, která byla nechtěná a překvapila by sámského lovce nepřipraveného ke střetu s nebezpečným zvířetem.

Mohlo se ovšem stát, že olšový muž začal v lidech vyvolávat představy skutečného medvěda a emoce strachu z napadení medvědem. V tomto případě se slovo olšový muž nahradilo jiným označením.

Tato mentalita nám i může osvětlit, proč Sámové při svých rituálech a zvyklostech velmi dbají na zaříkávání. Slovo je prostředkem zhmotnění nehmotné představy do reality. Některým jedincům jdou tyto věci mnohem lépe a snadněji než jiným. Tím naťukáváme, jak se z obyčejného smrtelníka stává noid.

Závěr

Rozdíl mezi běžným smrtelníkem a noidem není tedy to, že by jeden praktikoval magii a druhému by byla zapovězena. Zaříkávání, provádění rituálů a mnohé z dalších náboženských úkonů náleželo i běžnému člověku.

Pokud však nebylo zaříkávání dostatečně silné, přivolával se noid, člověk, který ovládal tyto praktiky mnohem lépe a vynikal nadáním k provádění transů, medicimanství apod.

Dokonce stačilo jen neobyčejné nadání v běžném řemeslu a životě, aby se o člověku věřilo, že ovládá nehmotné síly vyšších sfér, které jsou „běžně nadaným lidem“ nepřístupné.

Často se stávalo, že o osobách nějakým způsobem postižených, tělesně či duševně, které však i přes své postižení byly schopné žít plnohodnotný život a vyrovnat se lidem zdravým, se hovořilo jako o noidech, i přestože žádné šamanské praktiky neprováděly. Sámům stačilo jen to, že v těchto osobách sídlí síla, která je schopná i přes postižení přežívat kruté podmínky Severu.

O tom, co vše je a není noid, čím prochází při své cestě zasvěcení do jiných sfér, si povíme již brzy v následujícím díle článku.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

1 Víra v existenci duší a duchovních bytostí.

2 Užívání tohoto pojmu, zavedeného v religionistice M. Eliadem, není považováno za nejšťastnější, neboť se animistické kultury mezi sebou velmi liší v přístupu ke svým duchovním autoritám a je vždy otázkou, co či kdo je šaman a jakou sociální roli zastává ve své kultuře. Pojem šaman byl převzat z tunguzského jazyka a značí „ten, který ví“ nebo „ten, který vidí.“ Ve stávající době se pojem šamanismus v religionistice užívá v tomto významu: Jedná se o soubor praktik, které vedou praktikanta šamanismu k navození transu či jiného stavu změněného vědomí, při čemž se věří, že dochází ke komunikování s jinou sférou s možností ovlivňování hmotné reality. Pojem šaman pro duchovní autoritu je vhodné používat jen v rámci tunguzské kultury. U jiných kultur se používá pojmenování duchovní autority dle jejího vlastního jazyka. Nejedná se jen o povrchní korektnost, ale již zmiňovanou skutečnost, že duchovní autorita může mít v jiné animistické kultuře jiné sociální postavení a vymezení činnosti než je tomu u Tunguzů. 

3 Minimálně v době pozdního pohanství – tedy od novověku výše.

4 Lucidní snění je jev, kdy spící jedinec procitne ve snu a tento sen je schopen ovládat a měnit jeho děj. Zjednodušeně řečeno se jedná o stav, kdy je mozek již probuzen a aktivní, ale tělo stále spí. Tento jev je vědecky popsán jak neurology, psychology, tak lékaři věnující se spánkové hygieně. Známost lucidního snění je doložena již ve starověku a s největší pravděpodobností bylo praktikováno i v pravěku. V mystickém učení různých na sobě nezávislých kultur se vyskytují popisy, jak dosáhnout lucidního snění. V animistických kulturách se jedná o část praktik šamanismu. Mezi jungovskými psychoanalytiky je oblíbená teorie, že skrze lucidní snění lze provést hlubokou psychoanalýzu sebe sama.

Literatura

DuBois, T. A. (2011). Trends in Contemporary Research on Shamanism. Numen, 58(1), 100–128.

Kaikkonen, K. (2022). Jacob Fellman’s Introduction to Saami Indigenous Religion: A Source Critical Dilemma. In K. Kaikkonen & H. Rydving (Eds.), Religions around the Arctic: Source Criticism and Comparisons (pp. 161–204). Stockholm University Press. 

Kvist, R., & Wheelersburg, R. (1997). Changes in Saami Socioeconomic Institutions in Jokkmokk Parish 1720-1890. Arctic Anthropology, 34(2), 1–11.

Lee, K. A.-H. (2015). On Lucid Dreaming. Prairie Schooner, 89(2), 163–163. 

Marek, V. (2009): Staré laponské náboženství. Praha.

Meriot, C. (1984). The Saami Peoples from the Time of the Voyage of Ottar to Thomas von Westen. Arctic, 37(4), 373–384.

Murphy, L. J. (2016). Continuity and Change: Forms of Liminality in the Sacred Social Spaces of the Pre-Christian Nordic World. Viking and Medieval Scandinavia, 12, 137–172.

Paine, R. (1994). Night Village and the Coming of Men of the Word: The Supernatural as a Source of Meaning among Coastal Saami. The Journal of American Folklore, 107(425), 343–363.

Sköld, P. (1997). Escape from Catastrophe: The Saami’s Experience with Smallpox in Eighteenth- and Early-Nineteenth-Century Sweden. Social Science History, 21(1), 1–25.

Tafjord, B. O. (2013). Indigenous Religion(s) as an Analytical Category. Method & Theory in the Study of Religion, 25(3), 221–243.

Willumsen, L. H. (2022). The Witchcraft Trial against Anders Poulsen, Vadsø 1692: Critical Perspectives. In H. Rydving & K. Kaikkonen (Eds.), Religions around the Arctic: Source Criticism and Comparisons (pp. 139–160). Stockholm University Press.

Winkelman, M. J. (1990). Shamans and Other “Magico-Religious” Healers: A Cross-Cultural Study of Their Origins, Nature, and Social Transformations. Ethos, 18(3), 308–352.