Jak vypadal duchovní svět starých lovců-sběračů? Anebo: Animismus – posvátnost sámské přírody a její obětiště?

Příspěvek navazuje na článek Sámové – okno do světa mezolitiků? Čásť první: Kdo jsou Sámové (Laponci)?

V dnešním díle si povíme o sámském animismu a jeho kořenech. V úvodu je nutné zdůraznit, že přestože se kořeny Sámů datují do časů střední doby kamenné a jejich poměrná přirozená izolovanost po velmi dlouhou dobu dokázala udržet svéráz lovecko-sběračské kultury až do vrcholného novověku (a v některých částech severu i do moderní éry), tak stále byli v kontaktu s okolním světem, i když v některých obdobích jen sporadicky. 

Předtím než si vyjmenujeme ty nejvýraznější kontakty, které se zapsaly do duchovního světa Sámů, je nutné v tomto díle opět zmínit, že izolace od okolní Eurasie nebyla tak velká, jak je občas zvykem se domnívat. Již u římských autorů se dočítáme o „pastevcích sobů na dálném severu, kde v létě mají sluneční záři i o půlnoci a v zimě přes den modravo a šeravo, žijící v hrozných podmínkách – spí a zemi, chodí v kůžích a používají hroty z kostí, protože svéhlavě odmítají kovy.“

[reklama]

Zkrátka a jasně, ani nejsevernější obyvatelé Evropy nedokázali uniknout zvědavému oku římských cestovatelů. Nakonec z provincie Britannia to nebylo na daleký sever zas tak daleko. A ať již se zvěsti o jeho obyvatelích dostaly k Římanům skrze porobené germánské či keltské kmeny, nebo byly zjištěny římským dobrodruhem, není podstatné. Jedno je jisté – ani severní poloha a drsná příroda nedokázala Sámy odříznout od zbytku světa na sto procent. Toto musíme mít na paměti, pokud se rozhodneme zkoumat sámský animismus. Ten nelze považovat za konzervu náboženských idejí mezolitu, ale za neustále se vyvíjející víru. Ta i přes jednotný koncept má svoji dynamiku, která je ovlivněna dobou, jednotlivými sámskými kmeny a jejich kontakty s okolím.

Dobrý den sousede, máte železo? - Ano, můžeme spolu pokecat o Yggdrasilu. 

Nicméně Sámové nakonec kovům neodolali také. Poměrně čile obchodovali se svými vikinskými sousedy. Za kožešiny, kůže, paroží, sušené maso apod. se jim dostávalo dříve zavrhovanému kovu. A nezůstávalo jen u něj.

Společně s obchodními komoditami proudily na obě strany náboženské představy, které se vzájemně mísily. Se společným mísením musíme dodat, že se nejednalo jen o ideje, ale i samotné lidi. Jak je zmiňováno v minulém článku, jednalo se hlavně o jižní oblast Sápmi. I díky tomu již ve středověku byly v Norsku pokřtěné první sámské vesnice.

Kromě křesťanství však přes germánskou populaci Skandinávie proudil do Sápmi i předkřesťanský polyteismus včetně některých sakrálních bytostí. Nicméně si tento výměnný proces nelze představovat jako přijetí polyteistické víry jako takové. Jednotlivé prvky a božstva byly modifikovány a přizpůsobeny potřebám animismu a lovecko-sběračské komunity. Tedy jedná se o animismus s prvky polyteistické víry. Tato fúze se objevuje hlavně v jižnějších oblastech Sápmi.

[reklama]

Ukázkovým příkladem fúze sámského animismu a vikinského polyteismu může být passe-vare, obětiště, které nese podobu seity (posvátných kamenů), o níž si řekneme níže. Ceremonie na passe-vare nese prvky polyteistického kultu – krvavé zvířecí obětiny, silná pozice duchovní autority, božských jasně antropomorfizovaných bytostí a rysy náboženského dogmatu.

Sámský animismus rovněž zasáhl i vikinskou (potažmo germánskou) víru. Příklad může být legenda o Yggdrasilu, stromu života, a zavěšení Odina na strom a oběť jeho oka výměnou za duchovní poznání nese jasné prvky animistické víry. Zavěšování šamanského adepta na strom, či jeho vylezení se vyskytuje u všech arktických euroasijských oblastí animistických kultur od Sibiře až po Sápmi. O podrobnostech vikinsko-sámského sbližování si povíme až v příštím díle.

Jak moc jsou si příbuzní se sibiřskými etniky?

Mnohé prvky sámského animismu jsou totožné se sibiřským šamanismem. To vyvolávalo otázky, zda Sámové nemají původ v sibiřských paleolitických skupinách lovců-sběračů. 

Starší bádání tuto hypotézu zpochybňovalo, protože sámština patří mezi uralské jazyky (konkrétně patří do podskupiny ugrofinských jazyků), jejichž původ se hledal v paleolitu střední Evropy. Novější bádaní, naopak, ho více-méně podporuje. Původ uralských jazyků se asociuje s pozdně mezolitickými (4000-3000 před n. l.) skupinami severozápadní Asie. Důležitý doklad o vzájemné souvislosti mezi Sámy a populacemi Sibiře přináší i genetika a archeogenetika: Sámové vykazují ze všech populací na severovýchodě Evropy nejvyšší míru genetického původu asociovaného s východoasijskými respektive sibiřskými komunitami.

Než se dostaneme k prvkům animismu, které považujeme ryze za sámské, zmiňme ty společné euroasijské, jež praktikují i Sámové.

Příroda je živý tvor a manifestace vyššího principu

Pro Sámy, jako všechny animistické kultury, je typické vnímání veškerého světa kolem nás jako živé bytosti. Celý svět je oživen jednotnou pralátkou. Z ní vychází vše hmotné i nehmotné. Hmotné je obrazem nehmotné duše. 

Z této pralátky poté vycházejí další již individuální duše, které nabývají konkrétnějších vlastností a vlastní individuální podstaty. Všechny tyto individuální duše jsou vzájemně propojené a sjednocují se v původní „pralátce“, i přestože v hmotném světě vykonávají specifickou činnost a jsou odlišné od ostatních. Jedná se o prvotní myšlenku abstraktního a náboženského myšlení člověka, které je vlastní všem lidem. 

Veškerá příroda je manifestací „živoucího tvora“, v níž se setkává kolektivní duše s individuální podstatou jednotlivého bytí.  Uveďme si příklad: konkrétní strom, rostoucí v lese, má svoji vlastní individuální nezávislou duši, která společně s dušemi dalších lesních stromů, rostlin i zvířaty a jejich dušemi tvoří společnou duši lesa, která má pro veškeré lesní bytí kolektivní podstatu a zároveň získává individuální podstatu v rámci duše celé přírody, která zahrnuje další soubory jednotlivých přírodních celků, které společně tvoří nadcelek, jenž je manifestací celého života. 

Tento princip je společný všem (nejen) animistickým kulturám a nacházíme jej nezávisle na sobě po různých koutech světa. Každá společnost má však odlišné kulturní podoby těchto manifestovaných duší a bytostí v přírodě.

[reklama]

Posvátná příroda Sápmi

Sámové se považují za součást přírody, která je stavěna na nejvyšší piedestal a je předmětem náboženského uctívání. Stejně jako ostatní animistické kultury se Sámové považují za součást tohoto celku se svým údělem jako lidské společnosti a jako individuálního jednotlivce.

U severských kultur je poměrně silná individualita člověka s důrazem vlastní zodpovědnosti, neboť se zde člověk často ocitá v menších společenstvích, jejichž chod ovlivňuje každý jednotlivec. Zároveň není výjimečné, že se člověk často ocitne sám či jen v úzké skupině rodiny.   

Příroda Sápmi je hlavní chrámem, kde se odehrává sakrální život Sámů. Svatyněmi se stávají samotné přírodní útvary, kde se odehrávají sámské obřady pro naklonění přírodních sil. Velmi oblíbené jsou posvátné kameny – seity.

Seity se dělí na komunitní a individuální. Každá komunita má svoji seitu, kde se lovci scházejí před lovem, připíjí si na štěstí při lovu, volí zde strategie lovu a prosí duchy přírody o zdar. Rovněž se zde provádějí obětiny, a to po zdárném lovu při zpracování a porcování kořisti. Nechávají se zde části těla, která jsou nevhodná pro výživu člověka. Ulovená zvěř se zde může i rovnou kuchařsky zpracovat a sníst při společném hodování. 

Individuální seita je obvykle tajná pro daného jednotlivce, a komunita o ní obvykle neví. Lidé sem kromě lovu chodí i rozjímat a provádět své vlastní obřady a hovoří se svými vlastními duchy předků. Pozvání na tuto seitu se bere jako velký projev důvěry a předpokládá se, že dotyčný nevyzradí její polohu.

Seity jsou pečlivě vybírány na vyvýšených místech, kde se nacházejí přirozené shluky kamenů, balvanů, skalek a jiných skalních útvarů. Velmi důležité pro seitu je její výhled do okolní krajiny, jelikož seita je hlavně využívána pro loveckou magii. 

Často se kameny seity vztyčovali i mimo místa přirozených skalních útvarů a vytvářely se posvátné kruhy. Vyskytuje se i možnost vztyčování kamenných kruhů kolem skalních útvarů. Během středověku a novověku, byla dokonce i seita mobilní. Vyznavači původní víry měli tak možnost při pronásledování křesťanskými misionáři a později inkvizicí sklidit seitu a přesunout ji na bezpečnější místo.

Dalšími charakteristickými vlastnostmi seity mohou být výrazné stromy, které jsou rovněž předmětem uctívání a Sámové na ně zavěšují různé ozdoby z kostí ulovených zvířat či jejich lebky, nalezené peří apod. 

Kameny seity jsou často rituálně pomazávány krví a vnitřnostmi ulovené zvěře. Jako obětina duchům přírody se zde nechávají kopyta, paroží, již zmiňované lebky, které se ukládají kolem kamenů či přímo na ně. Toto označování může mít i více praktický význam než jen rituální. 

Označování seity nepotřebnými zbytky z úlovků, zavěšování kostí, paroží a lebek na strom totiž ukazuje jak moc je krajina vhodná pro úspěšný lov. Pokud se člověk prochází krajinou a narazí hned na několik různorodých seit s viditelně čerstvými „obětinami“ ukazuje to na schopnost uživit člověka a pravděpodobnost zdárného lovu. 

[reklama]

Pokud ovšem člověk nachází viditelně opuštěné seity, kde se již nenachází žádné stopy po vnitřnostech a krev byla dávno smytá deštěm, kosti s lebkami a parožím jsou ztrouchnivělé a závěsky na posvátné stromy popadaly, jedná se o přirozené varování příchozích do krajiny, ať raději zkouší zdar při lovu jinde.

Rovněž toto označování seity je výhodné pokud mají skupiny mezi sebou konflikty a může hrozit utajování vhodných loveckých oblastí. Člověk severu si musel být vždy vědom, že situace zvěře se může snadno změnit a často je vhodné se povznést nad konflikt pro přežití tuhých zim. Označování seity je zároveň i velmi elegantní způsob, jak nemuset komunikovat s případně rozhádanými kmeny, ale zároveň mít přehled o bohatých loveckých stanovištích. 

Kromě lovecké magie se na komunitních seitách konají obřady pro utužení vzájemných vazeb v komunitě. Obětiny celých zvířat se zde nekonají, vždy byly obětovávány zbytky ulovené zvěře. S obětinami celých zvířat na usmíření mocných sil se setkáváme až na passe-vare.

Passe-vare

Jedná se o velmi podobně vybírané místo jako seita s tím rozdílem, že na passe-vare se odehrávají rituály, kde se mísí animismus s polyteismem, mající původ ve vikinské společnosti. Hlavními rozdíly jsou v průběhu rituálů. Sámská společnost nemá tak striktně určenou duchovní autoritu, která vykonává obřady. Samozřejmě se zde vyskytují lidé, kteří jsou uznáváni za své duchovní a mystické nadání a mohou být upřednostňováni při obřadech, ale jedná se o více přirozenou autoritu člověka. Více o těchto lidech si povíme v příštím článku. 

Na seitě může docházet k střídání jedinců komunity ve vedení rituální činnosti. Naopak na passe-vare spatřujeme jasně určenou duchovní autoritu, která vede rituály, a prvky náboženského dogmatu.

Dále jsou zde uctívány entity polyteistického charakteru či přímo varianty germánských božstev, kterým jsou přinášeny krvavé obětiny. Častým obětním zvířetem je zde sob. Je zde velký rozdíl, kdy je obětován. Zatímco na původní sámské seitě se vždy obětuje až po lovu, a to nepotřebné zbytky z kořisti, na passe-vare se obvykle vybírá nejlepší sob ze stáda a obětuje se před lovem jako snaha o naklonění si božstev a přivolání si úspěchu při lovu.

Rovněž se mohou soby obětovávat i pro jiné záležitosti. U pasteveckých společností pro hojnost stáda, pro zažehnání epidemie, přivolání dobrého počasí apod. Některé zápisy hovoří i o lidských obětinách, ale mnohé tyto zkazky jsou od křesťanských misionářů, které nejsou podložené archeologií.

Vzhledem k tomu, že v oblastech obětin křesťanští misionáři vždy rádi dramatizovali situaci, nelze toto nijak potvrdit. Ale vzhledem k tomu, že u Vikingů se lidské obětiny vyskytovaly, nelze je ani tak úplně vyloučit s ohledem na vzájemném prolínání obou světů. 

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Literatura

Marek, V. (2009): Staré laponské náboženství. Praha.

Storm, D., & Fonneland, T. (2022). Indigenous Religions in the Sixth Missionary District: The Case of the Hillsá Drum. In H. Rydving & K. Kaikkonen (Eds.), Religions around the Arctic: Source Criticism and Comparisons (pp. 113–138). Stockholm University Press.

Zorich, Z. (2008). Native Sweden. Archaeology, 61(4), 30–35.

Loeffler, D. (2015). Surreptitious Sámi—Suppressive Swedes: Maintaining Sámi Identities through the Use of Religion and Stone Circles.Arctic Anthropology, 52(2), 67–80. 

Eliade, M. (1997): Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Argo.

Eliade, M. (1995): Dějiny náboženského myšlení 1. Od doby kamenné po eleusinská mystéria.Oikoymenh.