Hradiště Hradec u Levína – neobydlená pevnost nebo keltská solární svatyně?

Hradiště Hradec (obr. 1) se rozkládá na návrší stejnojmenné hory, podle níž bylo pojmenováno (k. ú. Srdov, okr. Litoměřice). Nejvyšší kóta hradiště a potažmo celé hory se nachází ve 452 m n. m. Hradiště a má tvar nepravidelného obdélníku a jeho celková rozloha činí cca 1,3 ha. Severovýchodní a jihovýchodní strana je lemována prudce strmými svahy, které převyšují okolní krajinu o 80-90 m a přirozeně chrání hradiště bez nutnosti výstavby umělého opevnění. Opevnění se tak soustřeďuje především na severozápadní a jihozápadní stranu, kde je převýšení směrem ke hradišti spíše jen pozvolné a dosahuje oproti výše uvedeným zhruba polovičních hodnot. Vůbec nejzranitelněji pak působí přístup od jihozápadu.

[reklama]

Plocha hradiště je víceméně svažitá. Pouze na samém vrcholku se sbíhá v rovinatou skalnatou partii o výměře zhruba 0,2 ha, kterou můžeme označit za akropoli. Akropole má tvar nepravidelného trojúhelníku.

Odebrané vzorky uhlíků ze spálené vrstvy ve valu a z kůlové jamky byly radiokarbonovým datováním (po kalibraci) chronologicky zasazeny do roku 541 a 542 př. Kr. Určené stáří uhlíků se nám v podstatě časově shoduje se zjištěnými nejmladšími pravěkými keramickými fragmenty, které náleží právě k pozdně halštatskému období. Zmíněný časový údaj, tj. někdy kolem roku 541 př. Kr., můžeme spojit se zánikem hradiště, kdy zřejmě došlo k mohutnému požáru, který měl za následek destrukci opevnění včetně všech dřevěných konstrukčních prvků.

Otázka kulturní příslušnosti

Samotné hradiště, ve spojitosti s doposud zachovaným (destruovaným) opevněním, můžeme nejpravděpodobněji spojit s pozdní dobou halštatskou. 

Když se dotkneme poměrně ošidného pokusu o určení možné etnicity obyvatelstva tohoto období, lze k tomu jen dodat, že antické prameny znají sice Kelty až od 5. století př. Kr. (Hérodotos), ale z území počátečního rozpuku laténské kultury, rozprostírajícího se od Francie až do Čech, můžeme v prostředí halštatské kultury doložit jejich kontinuitu vývoje nejpozději od 7. století př. Kr.

K funkci hradiště 

Hradiště Hradec má podle našeho přesvědčení spíše symbolický smysl, než společenský význam daný válečnou/obrannou funkcí. Postrádáme však rovněž i doklady praktické funkce, jelikož stopy po sídelních aktivitách nejsou vesměs ani sporadické. 

Na nevhodnost k sídlení ostatně poukazuje i členitý reliéf hradiště, kde jedinou rovnější plochu představuje skalnatý výchoz (akropole) o rozloze cca jedné pětiny hektaru. Lokalita navíc nedisponuje žádným vodním zdrojem. Také jsme zjistili, že opevnění v podobě valů představuje spíše jen symbolické ohrazení nežli strategicky opěrnou hradbu. 

Přikláníme se k názoru, že defenzivní využitelnost by se (pokud vůbec) dala předpokládat jen v krátkém časovém horizontu, ale samozřejmě si umíme představit, že v případě nouze by mohlo posloužit i jako krátkodobé refugium.

[reklama]

Výběr místa, kde došlo k vymezení plochy od okolní krajiny, byl patrně silně ovlivněn blízkou přírodní dominantou v podobě mohutné hory Sedlo (726 m n. m., obr. 2), za níž v době nejdůležitějších keltských svátků temné poloviny roku Samhain, Yule a Imbolc zapadá Slunce, přičemž první a posledně jmenovaný svátek náleží ke čtyřem vůbec nejdůležitějším keltským svátkům (viz Samhain, Imbolc, Beltine, Lughnasad).

Západ Slunce při zimním slunovratu (Yule) nastává na východním úbočí hory Sedlo (obr. 4). Oproti tomu při Samhainu zapadá Slunce na západním úbočí (obr. 5) a v období svátku Imbolc pak zhruba ve středu tohoto rozsáhlého masivu (obr. 6).

Pro zajímavost lze uvést, že na východě mohla velmi dobře k určení data rovnodennosti posloužit již poněkud vzdálenější (cca 12 km) hora Vlhošť (614 m n. m.). Při rovnodennosti tedy Slunce „klouže“ přímo po jejím levém úbočí (obr. 7).

V keltském pojetí času každý nový den začínal o západu slunce a všeobecně se věřilo, že noc byla vytvořena před dnem, a proto přichází první a symbolizuje počátek. Z tohoto důvodu byl každý svátek zahajován o západu slunce předešlého dne a končíval o západu slunce dalšího večera. Ohledně pojetí času se ve všech hlavních keltských mýtech setkáváme s jedinou ústřední koncepcí a tou je pohyb z temnoty ke světlu a zpět k temnotě.

Keltské svátky z temné poloviny roku

Než přejdeme k předeslané charakteristice vybraných svátků, můžeme si na tomto místě pro lepší představu ukázat keltský sluneční kalendář neboli tzv. „kolo roku“ (otáčející se ve směru hodinových ručiček v běžném pořadí ročních období), které se skládá z celkem osmi svátků (viz obr. 8). První v pořadí je svátek Samhain, kterým u Keltů začínal nový rok. Přehledný seznam těchto svátků je pak také znázorněn na přiloženém obrázku (obr. 9).

Samhain

Samhain se tradičně slavil v předvečer 1. listopadu a představuje patrně nejdůležitější svátek roku s mnoha mytologickými i rituálními souvislostmi, jelikož tímto svátkem v podstatě začínal keltský Nový rok. Samhainovým večerem byl symbolicky ukončen pastevecký, případně zemědělský cyklus. Muži se i se svými stády vrátili na zimu domů, sklizená úroda byla shromážděna do zásobáren. Brány mezi zásvětím a světem živých se o samhainové noci otevřely, takže mrtví mohli vycházet ven ze sídů (tj. místa, kde dle tradic sídlili nadpřirozené bytosti) a navštěvovat své pozůstalé. Také živí lidé mohli vstupovat do niter sídů a dostávat se tak do kontaktu nejen se svými mrtvými příbuznými, ale i s ostatními bytostmi ze zásvětí. Symbolika podzimu jako doby, během níž se otevírá vstup do podsvětí, má kořeny již v tradicích prvních neolitických zemědělců na Blízkém východě. Ty se postupně rozšířily spolu s předindoevropskou zemědělskou populací do celé Evropy. Lidé závislí na zemědělství byli hluboce spjati s cyklem periodicky umírající a znovu se obrozující vegetace, v mytologické rovině ji proto ztotožnili s božstvy, odcházejícími na určitou část roku do podsvětí. Keltské kmeny, které postupně pronikaly na území kontinentální i ostrovní Evropy, tradice těchto původních obyvatel částečně přejímaly.

Napodobování fází slunečního cyklu je další symbolickou rovinou svátku Samhain. Na podzim sluneční aktivita slábne, na severní polokouli nastává období dlouhých nocí a zimy. Personifikované slunce v podobě solárního božstva umírá, aby se na jaře mohlo zase znovuzrodit. Keltové proto všechny ohně hořící v domácnostech o samhainovém večeru zhášeli, aby ráno zapálili nové. Zabitím starého a vzkříšením nového ohně (slunce) byl znovustvořen rok, a s ním přeneseně i celý svět. Slunce Keltové (ostatně jako většina indoevropských národů) identifikovali s mužským božstvem, jehož obrazem na zemi byl samotný král. Král byl proto jako představitel mužského (slunečního) principu plodnosti o samhainu usmrcován, aby se stejně jako sluneční bůh mohl po zimě v podobě mladého chlapce znovu ujmout vlády. Každý nový král musel zároveň vstoupit do manželského svazku s mateřskou bohyní, která představovala zemi, nad níž vládl. Později byl král pro účel těchto obřadů nahrazen zástupcem, většinou vybraným už na jaře. Zástupný král musel také vstoupit do symbolického manželství se zemí, týden před koncem roku se ujal vlády a o samhainu byl usmrcen. Pravý král se mezitím ukryl např. do nitra sídu (tedy mezi mrtvé).

Yule

Právě oslava zimního slunovratu je nejstarší a nejvíce dodržovaný ze všech svátků, přestože v keltském pojetí nepatřil mezi výše představené čtyři hlavní svátky. Zmíněný svátek oslavuje znovuzrození boha symbolizovaného Sluncem, jemuž se po této noci vrcholné temnoty opět začne navracet jeho ztracená síla. Patrně starobylé základy bude mít etnograficky zachycená slavnost ohně, která souvisí se zimním slunovratem. V tomto nejkratším dni v roce se ještě donedávna udržovalo v křesťanském zvyku pálení vánočního polena. Tato slavnost byla ve své podstatě zimním protějškem letních ohňů v rámci slunovratových slavností. Smysl tohoto zvyku spočíval nejen v pomoci uprostřed zimy rodícímu se Slunci opětovně zažehnout jeho zdánlivě skomírající světlo, ale měl také blahodárný vliv na úrodu i porodnost lidí a zvířat. Již v zemědělském pravěku je zimní slunovrat znám jako den, kdy život začíná pomalu vítězit nad smrtí. Vítězství je následně dokonáno při jarní rovnodennosti. Společným cílem všech těchto zmíněných obřadů je především obnovení sil Slunce a lze si povšimnout, že některé obřady se díky lidovému folklóru udržely ještě v období novověku.

Imbolc

Imbolc se slavil tradičně na přelomu ledna a února, tedy v době, kdy se začínají viditelně prodlužovat dny, ovce rodí jehňata a dostávají mléko. V tomto nehostinném období uprostřed zimy už krávy nedojily a mnoho zásob z podzimu bylo spotřebováno. Vydatné, tučné ovčí mléko tak bylo (nejen) pro pastevecké společnosti velmi váženým zdrojem potravy.

Hlavní náplní svátku Imbolc byla oslava návratu slunečního světla, které s sebou neslo i návrat plodivých sil přírody v podobě novorozených jehňat a ovčího mléka. Domestikovaná zvířata byla v tento den rituálně očišťována pomocí ohně i vody, stejným způsobem byly po zimě očišťovány pastviny a pole, aby se jim s přicházejícím jarem mohla plně navrátit plodnost.

[reklama]

Závěr

Vrch Hradec se ukázal jako velmi vhodnou astronomickou pozorovatelnou, což mělo bezesporu značný význam pro lidi, kteří se řídili cyklickým kalendářním systémem a navíc ještě uctívali solární kulty. Jen málokterý den mohl být pro pravěkého člověka, závislého na zemědělské obživě, významnější nežli ten, kdy Slunce začne opětovně nabírat zpět svou ztracenou sílu. Hradiště tak mohlo velmi dobře sloužit jako centrum pro provozování různých náboženských obřadů souvisejících s výše popsanou tematikou.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Autor: Jindřich Šteffl

Použité zdroje

Nenadalová J. 2017: Keltský kalendář a jeho hlavní svátky. Nepubl. rkp.

Šteffl, J. 2020: Hradiště hrádek ve světle keltského kalendáře. Libochovany.

Šteffl, J. – Hentschová, R. eds. 2017: Hradiště Hrádek u Libochovan – výsledky archeologického nedestruktivního výzkumu (2013–2016). Teplice.

Šteffl, J. ed.  2023: Hradiště Hradec u Levína – výsledky archeologického výzkumu (2022–2023). Teplice.