Mytologie a dívčí válka: Co skrývá jedna ze starých pověstí českých?

Zatímco v předchozím článku jsme se zabývali, jak se pověst o dívčí válce vyvíjela, v tomto se zaměříme na otázku, kde se pověst o dívčí válce vůbec vzala. Definice pověsti jako „příběhu s historickým jádrem“, která nám byla vtloukána do hlav ve školních lavicích, nás vede k tomu, že si často myslíme, že „staré pověsti české“ jsou odrazem nějaké historické reality, i když pokrouceným jejich zapisovateli. Taková definice je však špatná, pověsti jsou často něčím úplně jiným než špatně zaznamenanou realitou.

Že se v raně středověkých Čechách žádná dívčí válka neodehrála, bylo dlouho jasné, ale i přesto se objevily pokusy ji historizovat. Někteří s oblibou chápali pověst jako příběh odraz zániku matriarchátu, jenže idea vlády žen předcházející vládě mužů byla v průběhu 19. století obecně odmítnuta. Kromě toho příběh o žádné vládě žen nemluví a už vůbec o tom, že by matriarchát byl původním zřízením kmene Čechů. Libuši předchází soudce Krok, její otec, a jemu zase Čech, který je stařešinou (senior) a pánem (dominus) Čechů. Kdybychom chtěli být ještě přesnější, tak Libuše vůbec nevládla, příběh o nástupu Přemysla je totiž příběhem o vzniku knížecí vlády. Kromě toho je nutné si uvědomit že Kronika vypráví o událostech, které měly být více než dvě stě let vzdálené a představuje jedno z prvních děl o počátcích kmene Čechů a jejich státu. Ústně předávaná tradice nemohla po tak dlouhou dobu zachovat historická fakta a písemná tradice, ze které by mohl Kosmas čerpat, prakticky neexistovala.

[reklama]

Na popularitě proto získala jiná interpretace, která viděla v pověsti učený výmysl Kosmy. Jeho inspirací měli být například řecké Amazonky. To však naráží na fakt, že dívky Kosmova příběhu s nimi nemají nic společného, kromě toho že jsou to ženské válečnice. Na počátku 20. století pak historik František Vacek, podle nějž si Kosmas dívky, respektive děvy, co v příběhu figurují jako pouhý výmysl založený na jménu hradu Děvín, který leží v pražském Smíchově. Jen z tohoto místního jména znalosti antického podání o Amazonkách pak Kosmas podle Vacka vymyslel příběh o dívčí válce. Proč však od Děvína neodvodil raději Děvu, než děvy, a kde se vzali další prvky dívčí války však už nevysvětlil. V roce 1991 se zase vyložil historik umění Radko Štastný pověst jako alegorický příběh vytvořený Kosmou odrážející dobové zápasy panovnické moci a v případě pozdější Dalimilovy verze také vztah Záviše z Falkenštejna k bývalé královně Kunhutě. Hledačů Kosmovy inspirace bylo ještě mnoho dalších, my se však přesuneme k jiné formě výkladu – založené na mýtu.
 

Zima proti jaru
 

Podle badatelů, kteří vidí v nejstarší části Kosmova vyprávění mýtus, se zde setkáváme se stopami archaických představ předkřesťanských Slovanů o počátcích jejich kmene, knížecí vlády a dalších institucí. K takovému chápání mýtu však musela věda nejprve dospět. V polovině 19. století, v době takzvané mytologické školy, kvetl přístup, kdy se mnozí badatelé ve starých příbězích snažili hledat zbytky mytického vyprávění o přírodních jevech: o Slunci, Měsíci, hromu a blesku a nebo třeba o mračnech. Podle Ignáce Jana Hanuše tak je dívčí válka mýtem o bojích Děvy, panenské bohyně nebeského světla, s mračny. Vincenc Brandl naopak ztotožnil s mraky děvy, které měly být družinou bohyně Libuše bojující proti větrnému bohu Tyrovi. Tyto fantastické a divoké teorie však nevydržely dlouho a byly ve velké míře nahrazeny právě dvěma přístupy zmíněnými výše: hledáním historických kořenů či chápáním mýtů jako fikce

Na konci 40. let 20. století se však k odvážnějším myšlenkám vrátil historik Záviš Kalandra v svém díle České pohanství. Ve velké míře vycházel z díla Zlatá ratolest britského antropologa Jamese Frazera, který se domníval že mýty vznikly jako vysvětlení rituálů, především výročních. Kalandra pak Frazera pozoruhodně zkombinoval se starším přístupem mytologické školy a došel k závěru, že postavy nejstarších českých pověstí jsou božskými reprezentanty ročních období a s nimi spojených svátků. Namísto dívek tak v jeho výkladu dívčí války figuruje jarní bohyně Děva, kterou ztotožnil s Dziewanou, zmiňovanou polskými kronikáři, a Ladou a Vesnou z lidové kultury. Považoval ji za panenskou ochránkyni měst a hradů, podobně jako řeckou Athénu, která byla titulována jako Parthenos „Panna“ a Polias „Městská“. Ve své komparaci Děvu navíc ztotožnil i s řeckou Koré „Dívkou“ a římskou Nerio „Mužností“, což už je opravdu divoké srovnání. Na druhou stranu existence slovanské bohyně zvané Diva či Děva není úplně vyloučena, ač současné hypotézy příliš neodpovídají tomu, k čemu došel Kalandra.
 

V rámci hypotetické mytologie o střídání ročních období je, jak bylo zmíněno, Děva bohyní jara, a je totožná s Libuší českých pověstí, jejíž otec Krok je pak božstvem zimy, jehož partnerkou by měla být, v pověsti nezmiňovaná, údajná bohyně zimy a smrti Morana či Bába, o jejíž existenci spekulovali obrozenečtí badatelé. Kalandra odkazuje v tomto případě na jednu srbskou lidovou píseň, ve které Děvojka odmítá sloužit u Báby a zakládá si tak svůj hrad a úspěšně poráží Cara, který by pak byl ztělesněním zimy. To, že Kosmas nenaznačuje žádné nepřátelství mezi Krokem a Libuší, však Kalandra nereflektuje.

Májové slavnosti a Dcera Slunce

Kalandra, jako mnoho jiných, ztroskotal na tom, že hledal jednoduchý a přímočarý systém tam, kde nikdy žádný nebyl. Upnul se k fantastické představě, že se panteon starých Čechů točil kolem cyklu ročních období, ač takový model nikde na světě nenalézáme, a že z každé postavy Kosmova vyprávění může vykřesat jasně definované božstvo. Tato snaha však byla předem ztracená.
 

Zároveň však velmi dobře pojmenoval některé omyly svých předchůdců a především si všiml jednoho důležitého detailu: souvislosti příběhu s májovými a králenskými slavnostmi české a evropské lidové kultury. Tyto oslavy jsou spojeny s křesťanskými letnicemi, které můžou probíhat mezi 10. květnem a 13. červnem, a jejichž nejznámějším pozůstatkem je slovácká a hanácká jízda králů. Zvyky podobné těmto slavnostem najdeme v letnicových zvycích mnoha evropských národů nebo třeba ve východoslovanských rusaljích a britských zvycích týkajících se volby královny máje.

[reklama]

Májové obyčeje jsou výrazně děleny podle pohlaví – odlišné jsou pro chlapce a odlišné pro dívky. Dívky si mezi sebou volily královnu, která byla oděna v bílém a zdobena květy, a obcházely s ní domy. Bohatší bylo zvykosloví u chlapců, ti si zase vybírali krále, oděného do oděvu z listí, kůry, větví a květů, který byl na konci oslav rituálně ponižován či předstíraně usmrcen. Mezi aktivity mladíků patřili také závody v běhu či na koních, přičemž není zcela jasné jak výhra souvisela s volbou krále, doložené podoby svátku se v tomto rozcházejí. Z těchto slavností může vycházet i válečnický aspekt mýtu o dívčí válce, například při srbských slavnostech má Královna meč a její družina má vojenský charakter. Stejně tak se při těchto obřadech objevuje motiv toho, že si dívky vybírají chlapce, se kterými budou tancovat, ačkoliv jindy je tomu naopak.
 

Obzvláště je však v kontextu králenských her zajímavý chlapecký hrad Chrasten, který lze vyložit jako „hrad z křoví“, což silně upomíná na jeden zvyk známý z Plzeňska. Během králenských slavností zde byla stavěna jakási bouda v koruně máje či pod lípou. A ta náležela právě chlapecké družině. Takové stavby máme navíc doloženy i z Ruska, kde byly stavěny o rusalných svátcích.

Ještě přesnější analogii k Dívčí válce však nalezneme ve švýcarském zvyku, který se dochoval až do poloviny 19. století. Podle něj o první květnové neděli stavěly dívky „hrad lásky“. Ten pak bránily před útoky chlapců, dokud druzí jmenovaní nezvítězili. Poté mladíci „unesli“ svou nevěstu k hostině a tanci. 
 

Byly však tyto oslavy spojeny i s nějakým mytologickým námětem? Možná ano, britský badatel Martin L. West je totiž spojil s praindoevropskou bohyní zvanou Dcera Slunce, která byla chápána jako archetypální nevěsta, a mezi jejíž dědičky náleží především védská Súrjá, lotyšská Saules Meita a snad také řecká Helena, severská Gerd a Guinevra artušovských příběhů. Tyto postavy bývají zpravidla spojeny se stromy, což nás vede k májce, která je stavěna během májových a letnicových slavností. Jako nebeská nevěsta je také výhrou v různých soutěžích, či objektem únosu, což jsou opět zvyky co se objevují v lidových zvycích přelomu jara a léta. Obzvláště zajímavé jsou v tomto kontextu závody na koních, v mnoha mýtech totiž ruku Dcery Slunce získávají blíženecká božstva spojená s koňmi právě díky vítězství v závodech.
 

Válka funkcí

Poslední z přístupů založených na chápání dívčí války jako odrazu mýtu pracuje s Dumézilovou trojfunkční hypotézou. Ta je založena na myšlence, že Indoevropanům je vlastní „universální klasifikační systém“ založených na třech funkcích: první je nábožensky-právní, druhá válečná a třetí spojená s plodností a bohatstvím. To se odráží především v rozdělení společnosti do tří tříd: na vládce a náboženské specialisty, válečníky a produkci se věnující prostý lid. V tomto ohledu je obzvláště zajímavá devátá kapitola Dalimilovy kroniky, ve které Vlasta rozděluje svoji družina na tři části. Část dívek získává místo v radě, část má cvičit s lukem a pobíjet muže a poslední se má hezky nalíčit a krásně mluvit. Tak vlastně symbolicky ustanovuje vládu žen nad všemi oblastmi života: právem, válkou a plodností, a její činy tak nejsou pouhým vojenským povstáním, ale vlastně založením paralelní mocenské struktury.
 

Samotný odraz trojfunkční ideologie však neznamená pro výklad pověsti mnoho, Dalimil ji mohl využít i pokud se jí původní příběh vůbec nedotýkal, idea trojího rozdělení společnosti na modlící se, bojující a pracující, byla v jeho době dobře známa. Dívčí válka však zároveň připomíná i takzvanou válku funkcí, tedy typ mýtu založený na sporu mezi koalicí první a druhé funkce proti funkci třetí, nazývaný Dumézilem také „Silní proti Bohatým“. Vyústěním těchto mýtů je smír a vznik „řádné“ indoevropské společnosti. Příkladem takových mýtů je védský spor mezi Indrou a Ašviny, severská válka Ásů s Vany nebo římský příběh o únosu Sabinek.
 

Obě strany dívčí války se liší nejen svým pohlavím, ale i svým přístupem k válce. Dalimil klade důraz na to, že muži bojující se ctí, zatímco ženy se lstí, což se odráží i ve jménech vůdců obou skupin: Ctirad a Vlasta. Takový kontrast skutečně upomíná na charakteristiku stran ve válce funkcí. Golema navíc upozorňuje, že slovo lest bylo původně nejspíše spojeno s „vychytralostí“ a snad i magickými schopnostmi, které jsou opět často vlastní nepřátelům bohů. V takovém případě však Golema směšuje podání o válce funkcí a o válce bohů proti anti-bohům, které jsou sice v mnoha ohledech podobná, nikoliv však zaměnitelná. Lze však nalézt další zajímavé prvky: ženy uchovávají Libušino zlato a jsou tedy bohaté jak se na reprezentantky třetí funkce sluší. 

[reklama]

Historik Jacek Banaszkiewicz upozornil navíc na zajímavou podobnost mezi tím, jak dívky a chlapci společně vytváří obraz (symbolum) z jídla a pití s tím, jak v severské mytologii Ásové a Vanové vytvořili ze svých slin bytost zvanou Kvasir, z jehož krve smíšené s medem později vznikla medovina básnictví. Latinský text je však na tomto místě nejasný a mohl mluvit pouze o tom jak se účastníci sešli ke společnému hodování. Ovšem motiv posvátného nápoje se objevuje i později u Dalimila. Vlasta organizuje pro dívky rituální hostinu kde jim podá nápoj, který jim má dodat síly a moudrosti, tedy typické vlastnosti prvních dvou funkcí a umožnit jim zhostit se role válečnic. Ve Vlastině nápoji se tak zajímavě snoubí motiv nápoje síly, jako byl sóma který védští bohové pili před svými hrdinskými skutky, a nápoje inspirace, jako byla již zmíněná medovina básnictví.

Problematická však zůstává proč byla třetí funkce reprezentována výhradně dívkami, což je v indoevropských mytologiích věc nevídaná. Výjimkou je Hérodotovo podání o původu Sarmatů, kteří měl vzniknout díky dohodě mezi Amazonkami a částí skytských mužů. V tomto případě ovšem není jasné zda Hérodotos naráží na mýtus o kterém slyšel, či pouze spekuluje o původu Sarmatů a snaží se jej racionalizovat. Souvislost mezi příběhy je tak vzhledem k jejich obsahu nejistá. Pokud je ale validní mohlo by jít o zajímavý příspěvek k bádání o vlivu íránských národů na etnogenezi Slovanů.

Závěr
 

Ač se tedy Záviš Kalandra mýlil, lze těžko popřít, že se dotkl něčeho velmi důležitého: vztahu mezi dívčí válku a oslavami přelomu jara a léta. Zdá se tak, že příběh se týkal představ o archetypální nebeské svatbě, kde mohla vystupovat Dcera Slunce a její nápadníci, a který byl jaksi dramatizován v pozdějších májových slavnostech. Velmi lákavou možností je ale i Golemův výklad, už jen vzhledem k množství motivů, které spojují dívčí válku s válkou funkcí. Především však pak dává smysl umístění mýtu v celé kronice, není jen jakousi se zbytkem příběhu nesouvisející vloženou epizodou, ale vyvrcholením příběhu o vzniku českého státu.

Tento článek volně navazuje na předchozí příspěvek, který se zabývá proměnách pověsti o dívčí válce v čase.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

* GOLEMA, Martin. Kosmova a Dalimilova „dívčí válka“ jako metafora indoeurópskej vojny funkcií, in Studia mythologica Slavica, číslo 8, 2005
* KALANDRA, Záviš, České pohanství II.: Osudy bohů, 2018

* TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů, 2003

* WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth, 2007 

Jako úvodní ilustrace slouží obraz Josefa Mathausera Dívčí válka, dostupný v public domain na Wikimedia Commons.