Nebe-Země-Moře: Jak si Indoevropané představovali vesmír?

Jan "Dorian" Korda, 2022-01-23 10:42:00

Indoevropské představě vesmíru a jeho rozdělení se v bádání o indoevropském náboženství věnuje poměrně malá pozornost. Většina prací se soustředí na jednotlivá božstva, případně strukturu panteonu, koncept hrdiny, pohřební mytologii či symboliku, ale kosmologie a kosmogonie, tedy tradice týkající se uspořádání a vzniku kosmu, leží na okraji zájmu.

Na jednu stranu je to s podivem, právě tato část mytologie patří podle mě k těm nejatraktivnějším. Na stranu druhou je pravdou, že se nejedná o snadné téma. Někdo by dokonce mohl namítnout, že je to téma, kterému se dokonce dostává pozornosti až moc, protože kosmogonické úvahy hrály v životě dávných Indoevropanů malou roli a model vesmíru byl snadno ovlivnitelný cizími vlivy.

 

Přesto se zkusíme podívat, co víme o tom, jak si předkové moderních indoevropských národů představovali kosmos. Zdaleka nevyčerpáme ani povrchně všechno, co o kosmologických představách víme. Existuje spousta izolovaných motivů, týkajících se povahy jednotlivých částí kosmu, my se však dotkneme jen některých z nich, jako je nebeská řeka nebo indoevropská představa ráje. Místo nich se zaměříme na téma z většího nadhledu – na základní rozdělení vesmíru Indoevropanů a jeho souvis s různými klasifikačními systémy, které pro ně postulovali různí badatelé.

 

[reklama] 

 

Nahoře, Uprostřed a Dole

Pro evropské potažmo indoevropské myšlení je typická trojná klasifikace. Není nutné hned myslet na populární Dumézilovu trojfunkční hypotézu, která chápe rozdělení na nábožensko-právní, válečnou, a zemědělskou sféru jako universální pro indoevropské myšlení. Triády jsou typické také pro Platónovo a Aristotelovo myšlení, pro filosofii Kanta a Hegela, západní politické systémy jsou založené na rovnováze tří mocí a tak dále. Trojnost je pro tradici evropského myšlení tedy zcela typická.

 

Triádu jako základ pro kosmologický model představili mimo jiné lingvisté Tamaz Gamkrelidze a Vjačeslav Ivanov v knize Indo-European and the Indo-Europeans z roku 1995. V jejich pojetí se vesmír skládá z Horního, Středního a Dolního světa, přičemž všechny tři leží na světovém stromu, což je motiv, který tito badatelé chápali jako Indoevropanům vlastní již od jejich nejstarších počátků:

* ve větvích se nachází Povětří, spojené s kořenem *h₂weh₁- „foukat, vanout“
* na kmeni se nachází Střed, spojený s kořenem *médʰjo- „střed, prostřední“
* u kořenů se nachází Hlubina, spojená s kořenem *bʰudʰnó- „hlubina, dno, půda, kořen“[1]

 

S každým z těchto světů je pak spojena skupina živých bytostí, které je obývá. Povětří je domovem ptáků a bohů, protože ti létají či se jinak pohybují vzduchem, Střed obývají zvířata, co chodí, včetně lidí, a Hlubina je domovem těch, co se plazí a plavou, například hmyzu.

Rozdělení kosmu podle této zajímavé koncepce nenalezneme v žádném z dochovaných textů. Problematická je především absence Nebes, která jsou nahrazena Povětřím, tedy prostorem mezi Nebem a Zemí. V tomto kontextu je obzvláště zajímavé, že v sanskrtu je výrazem madhja odvozeným od uvedeného *médʰjo- označováno právě Povětří. Zdá se tedy, že v tomto kosmologickém modelu něco chybí.

 

Socha Ókeana, boha moře-řeky které obkružuje svět, 2. století.

Strom a hadí strážce
Vraťme se však zpět ke světovému stromu, který spojuje všechny úrovně vesmíru. Nalezneme jej především v euroasijských mytologiích, ale také ve střední Americe, a není výjimkou ani v tradicích Indoevropanů. Jedná se asi o nejtypičtější podobu axis mundi „osy světa“, která se také může objevovat jako hora, sloup, lidské obydlí a tak dále.

 

[reklama] 

 

Nejznámějším příkladem je asi severský Yggdrasil, tis, který prostupuje všemi světy. Ale stromy, především duby, které lze chápat jako světové stromy, lze nalézt také v řeckém, baltském a slovanském náboženství. Na druhém konci indoevropského světa nalezneme hinduistický posvátný fíkovník Ašvattha a zarathuštrický Vastóhmag „strom všech semen“, rostoucí na ostrově uprostřed nebeského oceánu, na němž sedává pták Símurgh


Nabízí se možnost, že motiv světového stromu je převzatý, a předcházel mu motiv sloupu či pilíře podobného tomu, co podpírá lidské obydlí. Typický dům Praindoevropanů se nemusel příliš lišit od známé mongolské jurty a motiv domu jako obrazu kosmu máme doložen například z védského náboženství. Švédský archeolog Anders Andrén navíc upozorňuje, že například ve Skandinávii doby bronzové nemáme motiv světového stromu doložen v archeologických nálezech a jeho pozdější užití je tak nejspíše o výpůjčkou od uralských národů.

 

Na obranu světového stromu v indoevropské mytologii však můžeme nabídnout relativně rozšířený motiv hada, který u něj přebývá. V severské mytologii jsou kořeny Yggdrasilu okusovány hadem Níðhöggem, v řecké zase drak Ládón hlídá v zahradě Hesperidek strom se zlatými jablky. Těmto dvoum plazům se podobá obskurní védské božstvo Ahi Budhnjá „had hlubin“, který nejspíše stejně jako Níðhöggr sídlí na samotném dně světa. Zarathuštrický strom Vastóhmag je spojován s bílým hómem, zdrojem nesmrtelnosti, a je ohrožován žábou patřící k démonickým silám Klamství.

 

Had nesídlí pouze v hlubinách světa, ale také na jeho okrajích. Nejznámější příklad je opět znám ze severské mytologie – obludný Jörmungandr obkružuje celý Midgard. Ale hadí povahu má také řecký titán Ókeanos, který představuje vnější oceán na hranicích světa, a celým světem prostupuje hinduistický Ananta Šéša, obrovský had často ztotožňovaný s Višnuem.2 Had je svou povahou tvor spojovaný se zemí, ale také s vodou. Motiv hada, který se vlní jako řeka a přebývá v podsvětí, nás dostává k další kosmologické triádě, tentokrát relativně dobře doložené v pramenech.

 

Nebe – Země – Moře

Tuto trojici nalezneme v textech z védské Indie, kde se hovoří o bozích sídlících na Nebesích, na Zemi a ve Vodách. Opakuje se nám pak na druhém konci indoevropského světa, v irských textech, například v přísaze obsažené v eposu Uloupení býka z Cúanilnge nebo v právním textu Senchas Már, podle kterého druidi tvrdili, že jsou stvořiteli nebes, země, moře i slunce a měsíce. Tuto triádu, opět doplněnou o nebeské objekty, nalezneme i v severské Vědmině písni:

 

Slunce se tmí,
v moři zem tone,
do hlubin padají
hořící hvězdy,
plameny celý svět
pohlcují,
sahá žár ohně
k samému nebi.[3]


V náznacích pak stejnou trojici nalezneme v íránské a arménské mytologii, a v neposlední řadě v mytologii řecké. V Homérově Iliadě se objevuje v modifikované podobě: Zeus vládne Nebesům, Hádes Podsvětí a Poseidón Moři, zatímco Země je společná všem.

 

 

Obzvláště zajímavý je však jeden nález z krétského Knóssu datován přibližně do let 1450 až 1400 př. n. l.: zlatý prsten, který je označován jako Mínoův prsten. Vzhledem k tomu, že v této době byla Kréta pravděpodobně již pod mykénskou nadvládou, lze předpokládat, že artefakt odráží indoevropské představy. Na prstenu je zobrazena bohyně, která nejdříve sestupuje z nebes, poté na zemi pozoruje obřad spojený s uctíváním stromu a nakonec sedí na lodi. Její cesta na artefaktu tak představuje cestu skrze celý svět.

 

Triádu Nebe – Země – Moře nalezneme také v babylonské kosmologii, kde kromě toho nalezneme dělení na horní, střední a dolní Nebesa a obdobné rozdělení Země – horní země je obývána lidmi, zatímco spodní dvě jsou podsvětní. Objevuje se zde také jeden zajímavý detail: Moře je reprezentováno Apsúem, podzemním sladkým oceánem. V takovém případě pak Moře rovná se Podsvětí. To napovídá, že i v indoevropské kosmologii mohlo Moře zastupovat právě Podsvětí. Vzhledem k tomu, že tuto triádu máme doloženou, jak jsme uvedli, i v irské a severské tradici, lze pak předpokládat, že jde domácí indoevropský koncept, který vznikl paralelním vývojem, nikoliv o mezopotámský vliv.

 

Nebe – Povětří – Země

Existuje ještě jedno kosmologické dělení, které je obzvláště lákavé: triáda Nebe-Povětří-Země. V duchu trojfunkční hypotézy bychom totiž mohli Nebesa spojit s bohy suverenity, kultu a práva, Povětří s hromovládnými božstvy války a nakonec Zemi s božstvy zemědělství a plodnosti. 

 

Toto dělení nalezneme především v textech védské Indie, kde se několikrát hovoří o bozích, kteří sídlí na Nebesích, v Povětří a na Zemi. Méně jasné je pak tato klasifikace v tradici řecké a zarathuštrické, kde lze nalézt motiv bohu povětří Váju, který stál na počátku mezi Ahura Mazdou a Angra Mainjuem, přičemž posledního jmenovaného můžeme spojit jak se Zemí, tak s Podsvětím.

 

Triáda Nebe – Povětří – Země je velmi lákavá především pro to, jak dobře odpovídá trojfunkčnímu rozvrstvení společnosti. Nezdá se však, že byla zděděna z praindoevropských dob. Nenalezneme ji mimo Indii, Írán a Řecko, přičemž je nutno mít na paměti, že jazyky těchto kultur si jsou podle některých lingvistů obzvláště blízké. Mohla se tedy objevit až v rámci pozdějšího vývoje, který následoval po rozpadu indoevropské jednoty.

 

[reklama] 

 

Jinakost

U Dumézilova modelu zůstaneme i nadále. Někteří badatelé se jej pokoušejí rozšířit. Britský antropolog Nicholas Allen navrhl systém rozšířit o funkci čtvrtou – Jinakost.[4] Ta úzce souvisí s mrtvými, kteří mají ze své podstaty ambivalentní povahu. Jsou sice úctyhodnými předky, nositeli plodnosti a bohatství, ale také přináší nebezpečí, rituální nečistotu a ohrožení přirozeného řádu, jak jsme ukázali v článku o zemřelých, kteří kráčí světem během zimních nocí

 

V kosmologii pak může být čtvrtá funkce spojována s několika koncepty. V první řadě se jedná o nebytí či chaos, tedy stav před tím, než došlo k uspořádání světa. Nemusíme ji však chápat pouze v časovém smyslu, ale také v prostorovém – představuje oblasti, které stojí mimo svět lidí a bohů, takové, který tento svět obklopují. Názorným příkladem zde může být severský Jotunheim, svět obývaný démonickými jotuny a thursy, který leží na vnějších hranicích Midgardu, světa smrtelníků. Světem čtvrté funkce však může být místo, které se označuje jako podsvětí, zásvětí či dolní svět.

 

V tradiční trojfunkční hypotéze je každá z funkcí sama o sobě bipolární. Druhá funkce, tedy válečnická, tak v sobě například zahrnuje jak obraz šlechetného rytíře oděného ve zbroji, jako je například řecký Achilles, tak divokého válečníka oděného v kůži a ozbrojeného kyjem, jako je například Hérakles. Podobně by měla být chápána i čtvrtá funkce – jeden z jejích aspektů se váže k indoevropské představě blaženého nebeského ráje naplněného světlem, zatímco druhý k podzemnímu a temnému světu zemřelých, kde zesnulé čeká pouze zapomnění.

 

Z kosmologického hlediska je obzvláště zajímavé, že pozitivní aspekt čtvrté funkce je spojován s místem, které stojí ještě nad Nebesy obývanými bohy. Třetímu tedy nejvyššímu nebi vládne védský král mrtvých Jama a přebývají zde blažení mrtví. Ze severské mytologie jsou známy místa zvaná Gimlé a Víðbláinn, která jsou spojována s přeživšími ragnarökupřičemž Víðbláinn je označován za třetí nebesa a je obýván světlými álfy, kteří nejspíše představují pozitivně chápané mocné předky.

 

Bohyně jako syntéza funkcí

Nicholas Allen není jediným, kdo se pokusil z trojného modelu udělat čtverný. Originálním způsobem se k této otázce postavila britská keltistka Emily Lyle v knize Archaic Cosmos: Polarity, Space and Time. Rozvinula Dumézilovo triadické dělení a postulovala existenci něčeho, co by se také dalo nazývat čtvrtou funkcí, které je reprezentováno velkou bohyní ztotožněnou se Zemí, která všechny funkce syntetizuje. Podobný koncept se objevuje i v tradičněji orientovaných pracích vycházející z Dumézila a nazývá se trojfunkční či transfunkcionální bohyně. Lyle však tuto bohyni nechápe pouze jako syntetickou, ale zároveň jako zvláštní položku v celé klasifikaci

 

Systém, který ve své knize tato badatelka představila, je velmi komplexní a je těžké prezentovat pouze část z něj, což může být důvodem, proč se mu nedostalo větší ohlasu. Co se však kosmologie týče, měla by bohyně odpovídat Zemi, zatímco zbylé tři funkce Nebesům, Povětří a Zásvětí. Na podporu svého názoru uvádí pak pasáž z Iliady, podle které Hádes dostal k panování podsvětí, Poseidón moře a Zeus nebesa, zatímco Země je společná všem.

 

Sám o sobě není takový koncept přesvědčivý. Zůstává v něm problematické Povětří a uvedená pasáž z Iliady jasně rozlišuje podsvětní a mořskou rovinu, ty však v tomto modelu splývají v jeden. Kromě toho není vůbec jasné, proč by mělo být Podsvětí spojeno s třetí funkcí, tedy plodností, zemědělstvím a blahobytem. Ač je v indoevropských tradicích často spojováno s bohatství, nelze ignorovat jeho ostatní aspekty, které ho spojují spíše s Allenovou čtvrtou funkcí.

 

Možná je však chyba chápat kosmologický systém navržený v Archaic Cosmos takto přímočaře. Nestojí totiž pouze na čtverném dělení, a ostatně ani na trojném, ale především na základních binaritách. V jeho základech nalezneme základní dvojici Nebe a Země, představující „totalitu bytí“, která se až sekundárně rozpadá na tři, čtyři či více kosmických úrovní. Povětří je tak odvozené od Nebes, zatímco Moře či Podsvětí je odvozené od Země. V takovém případě by dávalo smysl, proč se ve védské tradici, typické poměrně výrazným oddělením náboženské a vojenské moci, objevil motiv Povětří, zatímco v západní polovině, kde byl rozdíl mezi nimi mnohem subtilnější, Nebesa zůstala celistvá.

 

[reklama] 

 

Otázkou však je zda takovým způsobem můžeme dojít k nějakému kosmologickému modelu, který bychom mohli považovat za vlastní Praindoevropanům. Rekonstruovat myšlenkový svět lidu, který po sobě nezanechal žádné písemné památky a jehož existence sama o sobě není jistá, není snadné. Triáda Nebe-Země-Moře se zdá z toho, co se nám nabízí, jako jediná dostatečně dobře doložená, ale ani jí se nevyhýbají problémy. Především je otázkou proč v ní figuruje právě Moře, jako třetí položka hned po základní dvojici Nebe a Země, a proč se namísto něho neobjevuje Podsvětí. 

 

V indoevropských tradicích však nalezneme řadu příkladů toho, jak jsou Vody, potažmo Moře, spojovány s prvotním stavem před vznikem vesmíru, smrtí, chaosem a hadím protivníkem Hromovládce. Pak by Moře nebylo ničím jiným než zvláštním konceptem Podsvětí, které je jako řecký Okeános, vně světa, ale zároveň pod ním. 

 

Zároveň ale těžko můžeme popřít, že v mnoha pramenech jsou Moře či Vody příliš odlišné od Podsvětí. Nabízí se tak možnost, že se jedná o komplementární úrovně Vesmíru: stojí mimo Nebe a Zemi, ale nejsou vzájemně zaměnitelné, i když sdílí řadu společných rysů. Takový koncept není zrovna přímočarý, ale může lépe sedět do archaického myšlení, které se více zaobírá vztahy mezi aspekty bytí než velkými modely.

 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---

 

Poznámky

1 Gamkrelidze a Ivanov používají netypický způsob zápisu praindoevropštiny, a tak v tomto případě používají podoby *Hwei-, *medʰyo- a * bʰudʰ-n-

2Ananta Šésa je zároveň vládcem a obyvatelem nejnižší z úrovní podsvětí a na jeho těle odpočívá Višnu mezi jednotlivými stvořeními světa.

3 verš 55, překlad Ladislava Hegera

4 Otherness v anglickém originálu

 

Literatura

*ANDRÉN, Anders, Tracing Old Norse Cosmology: The World Tree, Middle Earth and the Sun in Archeaological Perspectives, 2014
* GAMKRELIDZE, Thomas V., IVANOV, Vjaceslav V., Indo-European and the Indo-Europeans: A Reconstruction and Historical Analysis of a Proto-Language and a Proto-Culture, 2010

* LYLE, Emily, Archaic Cosmos: Polarity, Space and Time, 1990
* SHAW, John. On Indo-European Cosmic Structure: Models ,
Comparisons, Contexts, 2012, dostupné online: https://www.academia.edu/10246842/On_Indo_European_Cosmic_Structure?email_work_card=view-paper
* WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth, 2007


Komentáre:
Vyhľadávanie

Kúpte si knihu od nášho šéfredaktora
Odoberanie noviniek

Partneri