Bez práce a beze smrti: Co nás čeká v indoevropském ráji?

Jan "Dorian" Korda, 2022-02-28 11:33:00

Má vůbec smysl v kontextu indoevropských náboženství mluvit o ráji? Není myšlenka posmrtné odměny pro ctnostné a spravedlivé vynálezem monoteistických náboženství?

Někdo chápe ráj jako důsledek snahy proroků a učenců věrouk, jako je křesťanství a islám, přesvědčit běžného člověku o vhodnosti morálních zásad daných náboženství. Jiní v něm vidí mocenský nástroj, který měl přesvědčit slabé a utlačované, že je čeká lepší budoucnost, a pomoci je tak udržet v područí. 

 

Určitě bychom vymysleli i další důvody, proč abrahámovská náboženství pracují s představou ráje, ale je tento koncept opravdu originální myšlenkou vzešlou z biblické tradice?

 

Ráj se nezdá být vhodnou představou pro indoevropská archaická náboženství, kterým je přisuzována přímočará, pragmatická morálka a zaměření se na tento, nikoliv na onen svět. Ale ať už je takovéto jejich hodnocení přesné či nikoliv, v indoevropských mytologiích ve skutečnosti máme představu ráje bohatě doloženou. 

 

Po příklady, jak si Indoevropané kdysi představovali posmrtnou odměnu, zajdeme od Řecka přes Irsko a Indii až zpátky do Evropy, kde nám severští skaldové zanechali řadu popisů několika rajských krajin. A pak se vrátíme zpátky do Asie, kde v Íránu nalezneme podivuhodné paralely k motivům ze severské mytologie a možný zdroj představy ráje v abrahámovských náboženstvích.

 

[reklama] 

 

Na okraji světa

Arthur Bowen Davies, Élysejská pole


V Řecku, Irsku i Indii nalezneme řadu popisů zemí, kde vládne věčná blaženost a kde se nelze setkat s nemocí, stářím, smrtí, nedostatkem ani zlobou. K nejznámějším patří Élysejská pole z řecké mytologie, vlahé louky, kde ve věčném jaru a blaženosti žijí zesnulí řečtí hrdinové. Ta původně nebyla součástí podsvětí, ale podle Homéra se nacházela na mnohem podivnějším místě: na západním okraji světa v Ókeánu, řece která obkružuje svět. Byla tak zjevně totožná s ostrovy či ostrovem zmiňovaným Hésiodem a Pindarem, které obývali blažení mrtví pod vládou Krona, Diova otce a předchůdce. Kromě toho však Řekové znali ještě Hyperboreu, zemi na dalekém severu, kde nejsou známy nemoci, stáří, práce ani válka. Ač toto místo není nikdy označováno za příbytek mrtvých, má též zjevně rysy ráje.

 

Na mytické ostrovy na dalekém západě jsou pak bohaté irské příběhy o putování do „jiného světa“, zvané immram „cesta“. K nejznámějším z nich patří Branova cesta a Plavba svatého opata Brendana. Jedná se o díla motivicky velmi bohatá: hrdinové v nich přistávají na hřbetě velryby, setkávají se s démony, padlými anděly i biblickým Jidášem, nebo navštěvují zemi obývanou pouze ženami. V irské zásvětní geografii však vyniká především Tech Duinn „Donnův dům“, ostrov ležící jihozápadně od Irska. Donn „Temný“, který jej obývá, je synem Míla, prapředka Irů, a bratrem věštce-básníka[1] Amairgena, zatímco sám je nazýván králem. Zdá se tak že jedním z dědiců prvního smrtelníka a krále zemřelých, podobně jako védský Jama a snad také severský Ymi. O spřízněnosti těchto postav a jejich místu v indoevropském mýtu o stvoření se lze dočíst zde.

 

Ve védské Indii byli blažení zemřelí nazýváni pitrové „otcové“ a někdy jsou popisováni jako lidé z úsvitu lidstva. Dělí se na různá „plemena“, jako jsou angirasové, bhrguové a další, a někdy spíše než zbožštěné předky připomínají jakýsi zvláštní druh polobožských bytostí, či jsou dokonce zaměňovány se samotnými bohy. Jejich králem je Jama, první člověk co zemřel, který se až v pozdějším hinduismu stal bohem a vládcem Naraku, indické obdoby pekla, či přesněji očistce. K Jamovi se vážou dva detaily, které ještě budou důležité: je vládcem jihu a sídlí ve třetím, tedy nejvyšším nebi, které je zalito věčným světlem.

 

[reklama] 

 

Kromě pitrů, kteří byli podle některých podání stvořeni odděleni od nás smrtelníků, se do Jamova nebe mají dostat i ti, co činili dostatečné pokání, válečníci padlí v bitvě a především ti, co řádně obětovali bohům. Védský ráj je v některých ohledech téměř pohádkový: nachází se zde rybníčky přepuštěného másla a řeky mléka, medu a vína. Především se zda však nelze setkat s nedostatkem, tělesnou nedokonalostí, nemocí, hospodářskou i mocenskou nerovností a naopak, pobyt zde je naplněn radostí a naplněním všech potřeb. 

 

Síň nad slunce jasnější
 

Emil Doepler, Walhalla, 1905

Myšlenka ráje se nám velmi dobře zachovala v temné a vlhké Skandinávii. V Sáze o Hervaře je zmiňováno několik podivuhodných lokalit, které se mají nacházet kdesi na severu, v blízkosti Jotunheimu či přímo v něm. Jotunheim je domovem jotunů a thursů, bytostí o kterých se často nepřesně mluví jako o „obrech“, a představuje svého druhu Jinosvět, svět odlišný od míst kde žijí smrtelníci a bohové, podobný podsvětí, ale ne s ním přímo totožný.

 

V Jotunheimu se má podle autora ságy nacházet území zvané Glasisvellir „zářivá louka“, kde vládl král Guðmundr, který proslul dlouhověkostí, a tak lidé věřili, že se zde nachází i Ódainsakr „pole nesmrtelných“. Guðmundr je navíc podle Bruce Lincolna totožný s prvotním obrem Ymim, který by měl být – jak už bylo zmíněno – protějškem védského Jamy, ač o této hypotéze se stále vedou diskuse. Zajímavé však je, že v blízkosti Glasisvelliru by se mělo nacházet i místo zvané Ymisland „Ymiho země“.

 

Ódainsakr je však také zmiňován v méně známém díle Eireks Saga Víðförla, kde se však uvádí, že se nachází na dalekém jihu, případně na východě, což je podivuhodná analogie s indickým podáním. S Glasisvellirem zase nejspíše souvisí strom či háj zvaný Glasir, zmiňovaný ve Skáldskaparmálu. Má stát před Valhallou, vynikat svými zlatorudými listy a být tím co nejkrásnějším, co bohové i lidé kdy viděli.

 

Kromě Ódainsakru se nám nabízí ještě jiní kandidáti na severský ráj. Jedná se především o Valhallu, která svým osazenstvem složeným z padlých válečníků připomíná řecké ráje určené pro největší z hrdinů. Je dokonce možné, že mezi Valhallou a Élysionem existuje etymologická souvislost – první z výrazů vychází z praindoevropského *wel „zemřít“ a podle některých spekulací je to možné i u výrazu druhého. [2] Přesto však „síň padlých“ asi nepředstavuje typický ráj. Zajímavější je v tomto ohledu Gimlé, místo, snad hora, vágně zmiňované ve Vědmině písni v pasáži zaobírající se událostmi po ragnaröku:

 

Síň vidím stát
nad slunce jasnější,
zlatem pokrytou
na posvátném Gimlé.
Tam družina ctných
domov bude mít
a na věky věků
v blaženství prodlévat. [3]


Tento verš také cituje Snorri Sturlusson v Gylfiho oblouznění, který však zmiňuje další detaily. Podle Snorriho se Gimlé, které nazývá též Vingólf, snad „pohostinná síň“,[4] nachází na jižním okraji nebes a po smrti sem přichází lidé pravé víry, zatímco špatní lidé končí v Niflhelu. Toto místo má přežít zánik nebe i země skrze Surtův plamen. Také zmiňuje, že nad nebem, které vidí smrtelníci, se nachází nebe zvané Andlang a ještě nad ním nebe třetí, zvané Vídbláin, kde má nacházet právě Gimlé. Vídblain podle Snorriho názoru měli v jeho době obývat jen světlí álfové.

 

Co se etymologií týče, medievistka Ursula Dronke překládá Gimlé jako „ohnivé závětří, ohnivé přístřeší“, což má snad odkazovat na ochranu před Surtovými plameny, v křesťanském kontextu pak před pekelnými plameny. Zajímavé je i jméno Andlang, které filoložka Anne Holtsmark spojila se staroseverským výrazem andi „dech, duch, duchovní bytost“, mělo by se tak jednat o „duchovní nebe“ či „nebe duchovních bytostí“.

 

Tímto však výčet možných kandidátů pro severský ráj kupodivu nekončí. Snorri zmiňuje totiž ještě dvě další místa, kde budou, lidé žít navěky v blaženosti. Prvním z nich je síň Brimi ležící na pláni Ókóln, kde budou sídlit ti, co mají zálibu v dobré nápoji, druhou pak síň Sindri „Oharek“ postavená z rudého zlata v Nidských horách.

 

[reklama] 

 

Pasáže citovaných textů, které jsme v této kapitole zmínily, jsou často považovány za produkt ovlivnění jejich autorů křesťanskou tradicí. Opravdu lze jen těžko popřít fakt, že závěrečná část Vědminy písně nese křesťanské prvky a že Snorri Sturlusson byl křesťanem a projevilo se to v jeho díle. Na stranu druhou tento fakt neznamená, že myšlenka ráje jako takového byla předkřesťanským Seveřanům neznámá. Těžko lze jinak vysvětlit například fakt, že v severské i védské mytologii sídlí blažení mrtví v třetím, nejvyšším nebi, a to konkrétně v jeho jižní části. Integrovat křesťanské představy o posmrtné odměně do děl vycházejících z domácího skandinávského podání bylo možná jednoduší, než bychom si mysleli. To však zároveň ztěžuje snahu oddělit v dochovaných textech obě tradice. 

 

Stále jsme však vynechali jednu zajímavou paralelu napříč indoevropským světem, a tou je existence zvláštního úkrytu spojeného se zářícím božstvem, v kterém část lidstva přežije apokalyptickou zimu.

 

Írán
 

Mihr ‘Ali, Džamšíd, 1803

Z hlediska indoevropské koncepce ráje je v íránské tradici nejvýznamnější postavou mytický král Jima, v pozdější tradici známý jako Džamšíd, kterého avestánský Hóm jašt popisuje následovně:

 

„Vívahvant, jemuž byl dopřán syn Jima Chšaéta „Zářící“, jenž má krásná stáda, nejvznešenější ze zrozených lidí, s pohledem jako slunce, jenž ve své říši učinil nesmrtelným obé: totiž dobytek a lidi, vody učinil neusychajícími, rostliny neubývající potravou k jídlu. Za vlády statečného Jimy nebylo zimy ani horka, nebylo stáří ani smrti, nebylo daévy stvořené závisti.” [5]

 

Popis království, kde se neumírá, nestárne a kde neustále vládne mírné podnebí, dobře odpovídá řeckým a irským popisům ráje a králova krásná stáda zase upomínají na souvislost podsvětí s dobytkem a pastvinami. K tomu všemu je jméno Jima přímým protějškem jména védského Jamy, krále mrtvých.

 

V zarathuštrické tradici však Jima jako král mrtvých vůbec nevystupuje. Je prostě králem z dávných mytických časů připomínajících Zlatý věk. Kromě toho se vyprávělo, jak Jima zhřešil a přišel o svou chvarenu – královskou a náboženskou slávu či nádheru, a jak jeho moc upadla. Podle mnohých badatelů byl původní Jima opravdu králem mrtvých, ale tuto pozici v zarathuštrismu ztratil a stal se vládcem Zlatého věku, který morálně selhal a uvolnil tak místo nové pohřební mytologii.

 

Jimova role však nekončí jeho pádem. Podle Vídévdátu a Bundahišnu na příkaz Ahura Mazdy vybudoval místo zvané vara „ohrada“, jakousi archu, kde vybraní lidé, zvířata a rostliny přežili apokalyptickou zimu. Tento úkryt je nejspíše sám o sobě rájem: není zde žádné nemoci, tělesné nedokonalosti ani smrti. Úzkou souvislost mezi Jimovou ohradou a rájem ukazuje také etymologie řeckého paradeisos (παράδεισος), z kterého vychází slovo pro ráj ve většině evropských jazyků. To vychází ze staroperského paridaidam či avestánského pairi-daéza, přičemž obojí můžeme vyložit z praindoevropského *dheigʷ „uchytit, postavit (zeď) a *per „okolo“. Ráj je tedy, alespoň v íránské tradici, ohrazené místo.

 

Zima, před kterou se ukrývají lidé a zvířata v Jimově ohradě, silně připomíná severskou Fimbulvetr, tři roky trvající zimu předcházející ragnaröku, protože taktéž předchází apokalyptické události zvané frašókereti, která mimochodem vrcholí udělením nesmrtelnosti všem lidem. Kromě motivu zimy lze vidět také podobnost mezi postavami Jimy a Baldra. Oba jsou popisováni jako zářící a umírají rukou svého bratra, [6] ale znovu se objevují na scéně v době apokalyptické události. Není zvykem chápat Baldra jako krále mrtvých, ale existují i náznaky, že tomu tak je: dlouhodobě přebývá v podsvětí a podle Vědminy písně přebývá po ragnaröku ve Valhalle. Nový svět vzniklý po konečné bitvě, v kterém jsou Baldr a jeho bratr Höd jedinými vzkříšenými bohy, je navíc prost bezpráví i nutnosti práce. Nejkrásnější ze severských bohů tak do jisté míry nese rysy vládce blažených mrtvých.

 

Beze hladu, bez stáří a beze strachu

Co tedy můžeme říct o indoevropských rájích obecně? Opakujícím se motivem je, že se v nich nelze setkat s nedostatkem. Země sama nabízí své lahodné plody a nemusí se zde pracovat. I kdyby tomu tak nebylo, tak v ráji není hladu, žízně ani nemoci, a tak místní obyvatelé nemají žádnou starost o přežití.

 

[reklama] 

Motiv ráje jako místa blahobytu úzce souvisí s pojetím, podle kterého je podsvětí zdrojem veškerého bohatství. Napovídá tomu i etymologie: slovanské slovo ráj, které má své protějšky i v baltských jazycích, bývá vykládáno v souvislosti s avestánským a védským ráj „bohatství, štěstí“, což jsou výrazy vycházející z praindoevropského *reh₁ís „bohatství“. [7] V takovém případě by šlo nejspíše o výpůjčku z íránských jazyků, podobně jako v případě několika dalších slov spojených s náboženstvím: bůh, divý [8], kát se a další. Podobnou souvislost nalezneme i v latinském Fortunatae Insulae „ostrovy šťastných“. Tak Římané nazývali zmiňované Ostrovy požehnaných či blažených známé Řekům, přičemž slovo fortunatus neznamená pouze „šťastný, požehnaný“, ale také „blahobytný, bohatý, zaopatřený“.

 

Kromě blahobytu ráj navíc vyniká morálně, citově a esteticky: není v něm zrady ani sporů, není v něm žalu ani smutku, není v něm nic hrubého, drsného, rostliny jsou obsypány květy a skály jsou z polodrahokamů. I čas plyne odlišně než ve světě smrtelníků: v ráji je věčně den, a tak zde není potřeba spát, věčné světlo, věčné jaro, a zároveň zde čas plyne rychleji, což poznají ti, kdo toto místo navštíví pouze dočasně.

 

Opakujícím motivem je také přítomnost zvláštního druhu předků v ráji. Světlí álfové severské mytologie i pitrové védské Indie se totiž někdy zdají být předky, kteří zemřeli již někdy na úsvitu času, jindy označením „dobrých předků“ a někdy zase úplně zvláštní třídou bytostí stojících mezi bohy a smrtelníky. Do této rovnice bychom pak mohli přidat i řecké daimóny, kteří podle Hésioda vzešli z lidí Zlatého věku, střežili zemi a rozdělovali bohatství, nebo irské aes sídhe „lidi pahorků“.

 

Otázkou je, kde ráj vlastně leží. Bruce Lincoln se domníval, že na jihu, respektive na jihovýchodě, jako védská Jamova třetí nebesa nebo severské Gimlé, ale v řecké a irské tradici se tradičně ráj umísťuje na západ a Hyperborea, Glasisvellir nebo Sindri leží na severu. Jih je obecně v indoevropském myšlení chápán jako pozitivní a východ je spojován se vznikáním a životem, zatímco sever a západ mají opačný význam. Důvodem pro nekonzistenci v písemných pramenech snad může být záměna pozitivně chápaného ráje s negativně chápaným podsvětím, přičemž obě místa náleží ke čtvrté indoevropské funkci v pojetí Nicholase Allena, o které jsme krátce psali v článku o indoevropské kosmologii.

 

Motiv ráje v indoevropských náboženství je, jak jsme viděli, velmi bohatě doložený a propracovaný. Zbývá se tak ptát, zda není možné, že abrahámovská náboženství jej nevymyslela, ale pouze převzala. V tomto ohledu je zajímavé, že izraelitské náboženství před babylónským exilem neznalo koncept ráje, [9] a jeho představy posmrtného života byly obecně velmi vágní. Před svým návratem z exilu však Izraelité navázali blízké a přátelské vztahy s Peršany, kteří vyznávali zarathuštrismus, případně nějaké podobné náboženství. Íránská náboženská tradice je velmi bohatá na eschatologické motivy, ať už týkající se osudu jednotlivce nebo celého lidstva a světa, a tak je možné, že koncept ráje v neskorším pochází právě z ní. A křesťanství a islám už pak navazovali na převzatou tradici. To, co někdy považujeme například ve Vědmině písni za křesťanský import, tak může být naopak indoevropským importem v křesťanství.
 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---

 

Poznámky

1 V originále filid, nejspíše z praindoevropského kořene *wel „vidět, zřet“který homofonní s dále zmíněným *wel „zemřít“

2 Stejný kořen nalezneme také u výrazu valkýra nebo ve jméně baltského boha podsvětí Velnia, případně také ve jméně slovanského Velese.

3 Překlad Emila Waltera

4 Zároveň však Snorri Vingólf zmiňuje také jako síň postavenou pro nejmenovanou bohyni a jako místo podobné Valhalle či s ní totožné.

5 Jasna 9.2, překlad Petra Vavrouška

6 U Jimy se však motiv zabití jeho bratrem objevuje však až v Bundahišnu, mnohem mladším než je Avesta.

7 Kromě slovanských a indoíránských výrazů se pak tento kořen zachoval v latinském res „věc, záležitost, událost“, užívaném například ve frázi res publica „věc veřejná, republika“

8 Ve smyslu „vzbuzující podivení, úžas či děs“

9 Zahrada Eden nnebyla původně rájem, lidé se do její blaženosti nenavraceli. Objevují se sice motivy obnovy Edenu, ale až po zmiňovaném návratu z Babylónu.

 

Literatura

* BEEKES, R. S. P., Etymological Dictionary of Greek, 2009
* BELLOWS, Henry Adams, The Poetic Edda, 1936

* BLAŽEK, Václav, ÍRÁNISMY V ČESKÉM LEXIKU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny., 20147 dostupné online: https://www.czechency.org/slovnik/%C3%8DR%C3%81NISMY%20V%20%C4%8CESK%C3%89M%20LEXIKU
* DRONKE, URSULA, The Poetic Edda. Vol. 2: Mythological Poems, 2001
* GAMKRELIDZE, Thomas V., IVANOV, Vjaceslav V., Indo-European and the Indo-Europeans: A Reconstruction and Historical Analysis of a Proto-Language and a Proto-Culture, 2010 
* MACDONNEL, Arthur Anthony. Vedic Mythology, 1897
* MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture, 1997
* PUHVEL, Jaan, Srovnávací mytologie, 1997


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Kúpte si knihu od nášho šéfredaktora
Odoberanie noviniek

Partneri