Pravá tvář Achilla: Nejlepší z Řeků nebo hadí monstrum?

Řecká tradice samozřejmě není jenom Homér, ale i ostatní básníci a mytografové o Achillově osudu mimo poslední dny trojské války prakticky mlčí. Výjimek je jen pár: motiv hrdinovy nepřemožitelnosti s výjimkou paty [1], jeho výchova moudrým Cheirónem na hoře Pélion [2] a nakonec pozoruhodná epizoda, v které je Achilles skryt v převlečení za dívku na ostrově Skyros [3]. Za zmínku stojí i málo známé podání, podle kterého Achilles neodešel po své smrti do podsvětí, ale žil na ostrově Leuké se několika dalšími hrdiny trojské války, včetně Patrokla, přičemž tento ostrov sdílel i se svou manželkou, kterou prý nebyl nikdo jiný než samotná Helena [4]. Leuké přitom není žádný mytickým místem, dnes je tento ostrov ležící u ústní Dunaje znám jako Hadí ostrov a v roce 2022 jej na několik měsíců obsadila ruská armáda během své invaze na Ukrajinu.

Nedostatek zajímavých epizod, zvláště takových, které by se daly zpracovat samostatně, je snad důvodem proč je Achilles relativně málo zastoupený v současné popkultuře. Kromě několika spíše mdlých filmových zpracování Íliady hraje ústřední roli jen v Achillově písni Madelin Miller z roku 2011. Ta je vyprávěna z pohledu Patrokla a soustředí se na Achillovo dilema, zda má větší usilovat o hrdinský věhlas nebo raději o dobrý život po boku svého milého. Osud a bohové mu však možnost volby nedopřejí – pravý indoevropský hrdina nemůže jinak, než usilovat o nehynoucí slávu za jakoukoliv cenu.

[reklama]

A Achilles byl ke slávě předurčen už svým původem. Řecká mytologie zná řadu hrdinů, kteří se zrodili ze spojení boha a smrtelné ženy, ale jen pár kteří byli potomky bohyně a smrtelného muže [5]. A nejlepší z Řeků byl synem bohyně – mořské nymfy Thetis, dcery Néroovy. O její přízeň původně soupeřil Zeus a Poseidón, ale kvůli proroctví, že její syn překoná, svého otce ji raději přenechali Peleovi. Ten byl králem Fthíe, nevýznamného království v Thessálii.

Svatba Themis a Pelea navíc přímo vedla k událostem trojské války – nebyla na ní pozvána bohyně Eris která se za takovou urážku strašlivě pomstila. Na zlaté jablko napsala „té nejkrásnější“ a spor Héry, Athény a Afrodité o to, které z nich toto ovoce patří, vedl k Paridovu soudu, potažmo únosu Heleny a celému konfliktu. Je na místě připomenout, že události předcházející trojské válce, jako je tato, a taktéž události mezi smrtí Hektora a pádem Tróje, nejsou popsaný v Íliadě, ale známe je jen ze zlomků několika ztracených eposů jako je Kýpria a Iliupersis, a také z pozdějších zpracování látky.

Silní proti Bohatým

To ale zůstáváme stále na povrchu – při tom, co nám o největším z hrdinů trojské války vypráví řecké eposy 8. století př. n. l. a na ně navazující díla. Z čeho ale vycházel Homér a jeho následovníci?

Někteří badatelé se příběh o trojské válce pokouší vysvětlit skrze indoevropské dědictví. To je obzvláště lákavé vzhledem k tomu, že Helena, jedna z hlavních postav konfliktu, je z hlediska komparatistiky velmi vděčná. Americký antropolog C. Scott Littleton navázal na myšlenky japonského klasického učence Atsuhiko Yoshidy, který trojskou válku přirovnal ke válce mezi Pánduovci a Kurovci v indické Mahábháratě, Ásů s Vany ze severské mytologie a Římanů ze Sabiny v rámci mytických římských dějin [6]. Tyto mytické a polomytické konflikty jsou v dumézilovské interpretaci indoevropské mytologie označovány jako „válka funkcí“ a mají představovat spor mezi „silnými“ a „bohatými“. První ze stran vyniká magickou a vojenskou mocí, náleží tak první a druhé funkci, zatímco druhá disponuje hojností a plodností, náleží tak třetí funkci.

Trojfunkční ideologie je ostatně dobře vidět i v samotném Paridovu soudu: Héra mu nabízí vládu nad Evropou i Asií, Athéna moudrost a válečnou zdatnost a Afrodité lásku nejkrásnější ženy. Není těžké v trojici nabídek vidět suverenitu, vojenskou moc a plodnost. Tím, že Paris označil bohyni krásy jako vítězku, se symbolicky přidal k Bohatým, tedy k Trójanům. Později se ukázalo, že je ve skutečnosti trojských princem, jeho volba tak nebyla náhodná a můžeme spekulovat, že účelem celé scény se soudem je přiřknutí viny za válku Trójanům [7].

[reklama]

Trója je navíc popisována jako bohaté město proslulé svými poklady – zdá se, že někteří z Řeků se do války vydali spíše kvůli kořisti než kvůli přísaze Meneléaovi. Kromě toho bohatství a Helena můžou být na symbolické rovině totožné, v indoevropské epice se opakují stejné formule, když hrdina získává nepřítelova stáda, tedy bohatství, a když získává jeho manželky či sestry. Obojí je totiž spojeno s plodností a hojností. Ale nejde jen poklady – Trójané jsou popisováni jako mírumilovní lidé, co by se celé válce rádi vyhnuli, a jejich rodinné vztahy jsou mnohem více harmonické, než u svárlivých Řeků. Zajímavá je i Littletonova hypotéza,že trojští princové Hektór a Paris jsou v určitém ohledu dědici indoevropských Blíženců, a že se jedná o postavy, které válčí pouze za účelem ochrany své rodiny, jak se na členy mírné třetí funkce sluší.

Co se Řeků týče, tak Achilles se dopustil „tří hříchů indoevropského válečníka“, tedy popřel ctnosti každé ze tří funkcí: zpochybnil svého velitele, stáhl se z boje a nechal se svést svými sexuálními touhami. Tím se podobá védskému králi bohů, hromovládnému válečníkovi Indrovi. Pak by byl Achilles tradiční postavou druhé funkce. Je však zajímavé, že v Íliadě se Odysseus vzpomíná, jak se ho snažil přesvědčit k návratu do bojů nabídkou zlata a žen, nemluvě o již zmíněném příběhu o tom jak se převlečen za ženu na Skyru skrýval před válkou. Existuje tedy napětí mezi Achillem divokým válečníkem a mírumilovným požitkářem.

Drakobijný Paris
 

Podle Littletona jsou kosti Íliady praindoevropské, Řekové je přejali přímo od svých předků a celý příběh vyšperkovali řadou menších epizod a dali mu polohistorický kontext. Ten snad vzešel ze vzpomínek na hypotetický konflikt konce doby bronzové mezi lidem zvaným Ahhijawa, který lze spojit s Acháji-Řeky, a městy zvaným Wilusa a Taruisa, tedy snad Íliem a Trójou [8], o kterém se spekuluje na základě chetitských pramenů. Takový výklad je asi nejvíce přímočarý a snadno uchopitelný.

O odlišnou interpretaci původu Íliady se pokusil arménský badatel Armen Petrosyan ve svém krátkém článku ‘Proto-Iliad’ in the Context of Indo-European Mythology z roku 2017. Na rozdíl od Littletona nevidí v trojské válce zpracovaní války Silných a Bohatých, ale Bohů a Antibohů. Bohové, jako védští dévové, řečtí Olympané nebo severští Ásové, jsou v takových příbězích přirozeně tou kladnou stranou. Proti nim stojí bytosti, které se jim téměř rovnají mocí, ale které jsou z nepříliš jasných důvodů bohům nepřátelské [9]. K těm náleží v Indii asurové, Daitjové a Dánavové, v Řecku Titáni a ve Skandinávii jotunnové a thursové.

V tomto kontextu Petrosyan přirovnává příběh o únosu Heleny k příběhu o tom, jak Indra, védský král bohů, unesl asurovskou princeznu Šačí [10], vzal si jí za ženu a učinil z ní bohyni. V jiné verzi mýtu je zmíněno, že princezna byla původně zaslíbena Vrtrovi, hadímu protivníku Indry, a že oba ženiši o ní vedli strašlivou válku [11]. Další paralela může vězet ve slově Danaoi (Δαναοί), což je jedno z běžných označení pro Řeky v Íliadě – vzpomeňme si na „danajský dar“. Toto jméno se dočkalo mnoha výkladů: podle některých badatelů je předřecké, podle dalších semitské a podle jiných zase indoevropské. Poslední možnost se zdá nejvíce pravděpodobná, vlastní jména začínají na dan- či podobný kořen jsou v indoevropských jazycích velmi častá, můžeme připomenout řeky Dunaj (latinsky Danubius), Don a Dněstr (starořecky Danastris) nebo védskou bohyni Dánu, irskou Danu a velšskou Dôn. V samotném Řecku pak nalezneme kromě Danaa, prapředka Danajců, také Danaé, matku Persea [12]. Petrosyan postuluje starší formu *danawo, a ta se velmi podobá jménu indických antibohů Danávů.

Pokud ale je jedno z jmen Řeků příbuzné označení indických démonů, znamenalo by to, že Řekové jsou ti špatní a Trójané ti dobří. Takový výklad může podporovat i etymologie jmen hlavních postav příběhu. Paris je totiž nazýván také Alexandros „ochránce mužů“, podobně jako je Indra „nejmužnější ze všech mužů“ vzýván, aby „chránil muže“ [13]. I sama Helena se pohybuje ve společnosti několika postav, jejichž jméno obsahuje kořen *al(e)k „chránit, bránit“ jako Álkandri, Alkippé a dva Alektoři. Fakt že Paris má bratra jménem Helenus, který je dvojčetem Kassandry, zvané též Alexandra, může znamenat, že zde došlo k nárůstu počtu postav tam, kde byly původně jen dvě [14]. Jednalo by se pak o Parida-Alexandra-Helena a jeho manželku Helenu-Alexandru-Kassandru.

[reklama]

Paris by tak měl být obdobou Indry, ochránce mužů, jenže ten nemá v řeckém náboženství svůj přímý protějšek. Do jisté míry je jeho obdobou Zeus, ale toho s Paridem nic nespojuje. Petrosayan nabízí výklad, podle kterého se za trojským princem skrývá hlavní božský ochránce města: Apollón. Ten sice na rozdíl od Indry není hromovládcem ani králem bohů, ale mýtus o tom, jak porazil draka je známý. Jeho protivníkem byl had Pythón, jehož zabitím Apollón získal vládu nad věštírnou v Delfách. Jméno Pythón je dubletou jména Týfóna, obludného protivníka Dia, a zdá se, že obě drakobijná božstva jsou také svého druhu dvojníky. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že Apollón je trojský Zeus. Na to, že Paris a Apollón jsou jednou a tou samou osobou, ukazuje také skutečnost, že jsou oba pastýři a lukostřelci. 

Sám Homér ostatně obě postavy implicitně ztotožňuje - podle dvanácté knihy Odysseie byl Achilles zabit Paridem a Apollónem. Apollón navíc zabíjel Achillovy blízké: Patroklos zemřel poté, co jej tento bůh zbavil smyslů a Achillův syn Neoptolemos byl podle jednoho podání zabit kněžími Apollóna a část jeho dědictví nezískal nikdo jiný než Helenos Trojský, bratr Parida a jeho funkční dvojník.

Co se jména Achilles týče, tak to je považováno buď za předřecké nebo odvozováno z ἄχος achos „bolest, žal“ a λαός laos „lidé, vojáci, národ“. Etymologie jména „žal lidí“ a jeho titul ῥηξήνωρ rexénor „prorážející ozbrojené řady“ ho oproti Paridovi, honosícím se titulem „ochránce mužů“, nestaví do zcela příznivého světla. Kromě toho lze upozornit na to, že Vrtra je védském sanskrtu nazýván ahi „had“, což upomíná na jméno Achilles. Pokud by bylo jméno řecké, byla by tato podobnost pouze náhodná – řecky se had řekne ὄφις ofis. Na druhou stranu, jak jsme uvedli, může jít o jméno předřecké, mohla hrát svou roli lidová etymologie či jak se domníval V. N. Toporov, jméno vychází z nějaké řeckého dialektu, který měl odlišné slovo pro hada. Nelze také zapomenout, že skrze svou matku byl Achilles potomkem mořských božstev, v řecké tradici často spojovaných s hady.

Pokřivený epos
 

Jak však vysvětlit, že Trójané jsou v Íliadě těmi špatnými a řadou detailů, v jejichž světle vypadají spíše jako dobří? Petrosyan se domnívá, že epos opravdu vágně odkazuje na válku mezi dávným městem Wilusa a lidem Ahhijawa, ale zároveň postuluje hypotézu, podle které je Ílias dědicem eposu, který složila první strana konfliktu. Domnívá se, že ve 13. století př. n. l. trojský král Alaksandu, či nějaký jeho jmenovec, nechal složit epickou skladbu, v které byl přirovnán k bohu Apaliunovi, předchůdci Apollóna, a jeho protivník ke draku. Na konci doby bronzové se však Trója nacházela v troskách a západní pobřeží Malé Asie začali osídlovat Aiólové a Iónové, kteří starou skladbu převrátili. Ahhijawa-Achájci, kteří sídlili ve vlasti těchto řeckých kmenů, se logicky museli stát kladnými hrdiny a obyvatelé města Wilusa-Tróji pak hrdiny zápornými. V eposu se však stále zachovali stopy toho, že kdysi tomu byli naopak. Je tak možné, že kořeny Achilla, které se v době Homérově honosil titulem „nejlepší z Řeků“, vězí v nějakém démonickém protivníkovi krále Alaksandua a jeho božského patrona.

Na závěr ještě třeba připomenout, že Trója a lid, který ji postavil, může být klíčem k několika záhadám řeckých dějin a náboženství. Jak ukazuje jméno jejího krále: Alaksandu, byli její obyvatelé Řekové či přesněji řečeno náležely k etniku, které bylo Řekům příbuzné ale zaniklo téměř beze stopy. A tady přichází jeden zajímavý fakt – ač dnes chápeme jméno Alexander jako typicky řecké, v období klasického Řecka se prakticky nepoužívalo. Do „módy“ se dostalo až v době rozmachu argeovské dynastie. Ta však byla rodem makedonským, náležejícím k národu který stál na rozhraní mezi řeckostí a barbarskostí. 

A snad tedy byli Trójané, stejně jako Makedonci, blízkými příbuznými Řeků, kteří se však neúčastnili „řeckého zázraku“ a byli marginalizováni. To by mohlo vysvětlovat, proč nacházíme v řeckém panteonu božstva, kterým byl přisuzován maloasijský, případně obecně asijský, původ jako Apollón, Dionýsos nebo Hekaté. Ta někteří badatelé považují za relativně pozdní importy do řeckého náboženství, ale některá fakta ukazují, že se jedná o božstva starobylá a domácí. Takový rozpor by pak dával smysl, pokud kromě Řeků, kteří stvořili klasickou civilizaci, existovali i další jim příbuzné národy na které jsme téměř zapomněli.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---
 

Poznámky

1 Statius, Achilleis, konec 1. století 

2 Hésiodos, Katalog žen, přelom 8. a 7. století př. n. l. 

3 Ovidiovy Proměny (1. století), Achilleis, Pseudo-Apollodórova Bibliothéka (přelom 1. a 2. století) 

4 Pausaniás, Cesta po Řecku, 2. století 

5 Kromě Achilla lze připomenout například Aineia (římského Aenea), syna Afrodité; Telegona, syna Kirké nebo Memnóna syna Éoji. 

6 Dalším příkladem může být dívčí válka z českých pověstí. 

7 Samy bohyně si pak také vybrali stranu v trojské válce, Héra a Athéna Řeky, zatímco Afrodité Trójany. 

8 V řecké epické tradici je Ílium s Trójou totožné. 

9 Proč jsou „antibohové“ „zlí“ je opravdu zajímavá otázka. Zdá se že v indoevropských tradicích představují jakýsi metafyzický protipól bohů, ale prameny zpravidla nehýří jejich špatnými skutky. Jen výjimečně ubližují lidem (pokud s nimi vůbec přijdou do styku), dodržují sliby, smlouvy a zákony pohostinnosti, často jsou krásní a moudří a naopak chování bohům vůči nim je často nečestné či kruté. Fakt že napříč tradicemi se jména bohů a antibohů podobají (asurové/Ásové, Dánavové/ Tuatha Dé Danann) pak dělá celou problematiky ještě zajímavější. 

10 To jak se Šačí v Rgvédu lascivně chlubí svými půvaby trochu připomíná podání podle kterého si po dobytí Tróje Helena roztrhla oděv aby jí její nahá krása zachránila před Meneálovým hněvem. 

11 KRISHNAN, SA. The Indras of Amaravathi: Short Stories from Hindu Puranas about Indra.S. 66–68. 

12 CASKEY, John. The End of the Early Bronze Age in the Aegean. 1986. S. 132 

13 Některými badateli je jméno Indra dokonce vykládáno právě z *h₂er „muž“, z které vychází řecké anér „muž“. Tato etymologie však není příliš příjímána. 

14 SMOOTH, Guy. Helenos and the Polyphyletic Etymologies of Helen. Classical Inquiries, 2016. Dostupné online https://classical-inquiries.chs.harvard.edu/helenos-and-the-polyphyletic-etymologies-of-helen/

Literatura

* LITTLETON, C. Scott. Some Possible Indo-European Themes in the “Iliad”. In Myth and Law Among the Indo-Europeans, 1970, s. 229-246
* PETROSYAN, Armen. ‘Proto-Iliad’ in the Context of Indo-European Mythology. In Bridging Times

And Spaces, 2017, s. 347-352