Pece, polozemnice a poháry, aneb bydlení ve slovanském domě

Tím nejhmatatelnějším, co dnešní obyvatele střední Evropy spojuje se Slovany, kteří ji obývali před skoro patnácti sty lety, jsou bezesporu rozličné archeoskanzeny, které přibližují svým návštěvníkům minulost tím nejnázornějším způsobem: umožňují jim doslova nahlédnout do interiéru raně středověkého obydlí, projít se po hradbách hradiska nebo pocítit atmosféru stísněného předrománského kostela.

V jedné věci však přeci jen selhávají. Jen málokdy nabízejí možnost skutečně poznat, jaké bylo obývat raně středověké hradisko nebo vesnici, protože na ubytování zástupů návštěvníků po delší dobu za nepříliš vysokou cenu jednoduše chybí materiální možnosti. Lepší příležitost poznat úskalí života v napůl zahloubené chýši tak mají převážně jen nadšenci, kterým nechybí kontakty na vedení muzea, odhodlání, popřípadě po dlouhá léta získávané archeologické vzdělání.

Vzhledem k tomu, o jak malou skupinu lidí se jedná, mohou se ve většinové populaci objevovat různé mýty spojené s „přírodním“ způsobem života a romantizováním si života „našich předků“. Cílem tohoto článku je proto poukázat na některé méně známé aspekty života v raně středověkém slovanském domě.

Slovanská architektura

Jedním z typických projevů kultury s keramikou pražského typu – tedy podle většiny archeologů a historiků raných Slovanů – jsou zahloubené domy, které se objevují napříč střední a východní Evropou. Jednalo se o jednoduché stavby, jejichž střecha sahala až na zem. Stěny byly tvořeny z proutěných výpletů s nanesenou mazanicí a střecha byla došková. Vaznice střechy spočívala na dvou kůlech (takzvaných sochách) v čelní a zadní straně objektu. Nahoře v těchto zdech byly také otvory pro odvod kouře, který vycházel z pece umístěné v jednom z rohů protilehlých ke vchodu.

Plocha polozemnic se pohybovala okolo 9–12 metry čtverečními s přesahem na obě strany. Základnu většinou tvořil čtverec nebo obdélník, přičemž záleželo i na tom, kde se konkrétní osada nacházela. Zahloubení domu málokdy přesahovalo jeden metr.

Právě kvůli tomuto zahloubení měly domy kultury s keramikou pražského typu své limity. Zvláště v podmáčených oblastech, jako v dnešním východním Německu, bylo výhodnější stavět srubové nadzemní stavby, které nakonec zcela převládly. Oproti svým zahloubeným protějškům sruby také umožňovaly do stěn umístit okna. To sice mohlo přispět k prosvětlenosti prostoru, ovšem ne po celý rok. Sklo patřilo k velmi vzácným surovinám, které se do střední Evropy sice mohlo dostat s různými obchodníky, vždy však jen v malém množství a hlavně v podobě menších předmětů, jakými byly nádoby určené ke stolování. V žádném případě se ale nepoužívalo jako výplň oken a v této roli jej musel nahradit nějaký jiný materiál.

[reklama]

Při výběru vhodného materiálu bylo potřeba přihlédnout k jeho možnostem v oblasti izolace stavení. Například tenká kůže, která by sice umožňovala světlu proniknout dovnitř, se příliš nehodila k izolaci v zimních měsících, a tak po nezanedbatelnou část roku nemohla být okna využívána jako zdroj světla naplno.

Soukromí ve tmě a kouři

Do takového domu se podle odhadů musela vlézt až šestičlenná rodina a odhaduje se, že jedinou chatu mohly sdílet až tři generace. Tento pro dnešního člověka jen těžko představitelný poměr mezi velikostí obydlí a počtem jeho obyvatel však slovanské domy zařazoval v oblasti soukromí spíše do luxusní kategorie. V porovnání s halovými stavbami známými z raně středověké severní Evropy nebo středoevropského neolitu skýtaly ještě relativně dost soukromí.

Skutečný problém by pro moderního člověka však představoval nedostatek osvětlení. Dnes jsme díky všudypřítomným žárovkám schopni fungovat dlouho před i po západu slunce, lidé v raném středověku však oproti nám měli jen omezené možnosti, jak se limitům přirozeného osvětlení vzepřít.

Zvláště noci musely být ve slovanských domech velmi temné, protože přírodní náhražky elektrického osvětlení ani zdaleka nedosahují jeho výkonu. Plamen svíček nebo kahanů není příliš velký, i když dokáže osvětlit své bezprostřední okolí tak, že je v něm možná alespoň základní orientace. Pokud ale obyvatelé chaty potřebovali více světla než kolik je potřeba na základní orientaci, museli by zapálit více kahanů nebo svíček. To s sebou však neslo zvýšenou spotřebu vosku, oleje či sádla, které se při svícení spotřebovalo, a které mohlo být použito jinak a lépe. Svými problémy trpí i louče, které sice poskytují více světla, jsou však zase náročnější na výrobu a manipulaci a nevydrží svítit tak dlouho. Zdá se proto, že mnohem oblíbenější byly kahany či svíčky.

Archeologické materiály jsou však chudé na nálezy keramiky, které by se daly považovat za kahany. Malé kahany známé z doby římské se v raném středověku již nevyskytují a jen vzácně se některá malá nádoba dá považovat za jakousi primitivní lampu. Neznamená to však, že raní Slované po večerech neměli čím svítit – mohli se zcela spoléhat na svíčky, po kterých nezůstávají v archeologickém materiálu stopy. Světlo, které poskytují, je se světlem z kahanů srovnatelné, jen manipulace s nimi je náročnější.

[reklama]

Dům však byl šerý i ve dne, a to kvůli absenci oken. Světlo do něj sice mohlo pronikat otevřenými dveřmi a do omezené míry otvory pro odvod kouře, ovšem jen ve zcela minimálním množství. Světlo sice mohla vyzařovat i pec, ovšem není radno tento zdroj přeceňovat kvůli malému otvoru, jímž mohlo pronikat z jejích útrob. Složitější činnosti, které vyžadovaly dostatečnou úroveň osvětlení, tak bylo nutné provádět venku.

Podmínky života v raně slovanském domě ještě ztěžoval všudypřítomný kouř, který vznikal při vaření v peci, která neměla komín, a při svícení svíčkami či kahany. Stoupal sice ke střeše, tam se ale usazoval, protože dům neměl žádný systém na jeho odvod kromě dvou otvorů pod střechou. Kvůli tomu bylo nutné při většině činností sedět nebo dřepět na podlaze, kde byla viditelnost ještě relativně dobrá.

Topit však bylo nutné, zvláště v zimě. Česká archeoložka Iva Pleinerová se na něj zaměřila ve svém experimentu, v jehož průběhu se svými spolupracovníky postavila dva slovanské domy. Výsledky ukázaly, že raní Slované pravděpodobně žili v relativním chladu: když teploty venku klesly k nule, uvnitř dosahovaly přibližně šesti až sedmi stupňů Celsia. Intenzivní vytápění sice mohlo zvýšit teplotu na 14 až 20 stupňů, to s sebou ovšem neslo vyšší nároky na spotřebované dřevo. Tyto údaje však mohou být zkresleny tím, že dům byl v průběhu experimentu obýván (a tedy vytápěn) vždy jen několik málo dní po sobě. Pokud by se v něm topilo od začátku podzimu do konce zimy, mohly teploty stoupnout i výše.

Vaření a stolování

S bydlením v polozemnici je spojeno i vaření. To probíhalo u pece, na samostatném ohništi vedle ní, nebo na ohništi mimo dům. Ztráty energie musely být ve všech třech případech velké, což je problém, který trápí i dnes miliony lidí v méně rozvinutých zemích, například v subsaharské Africe. Unikající teplo mohlo být hlavně v zimních měsících využito i k vytápění, v létě se však jen vytrácelo do okolí.

Stolování, či přesněji stravování, mohlo probíhat jak vevnitř, tak vně domu. Stoly v dnešním pojetí a židle nejspíš ve slovanském domě chyběly, nezbývalo tak než jíst na zemi či nízkých stolcích, které měly šanci se vlézt do stísněného interiéru polozemnice. Sedět se dalo buď na nízkých sedátkách, kožešinách nebo vlněných dekách, které poměrně dobře izolují teplotu.

Největším rozdílem oproti dnešku – s výjimkou absence některých hojně užívaných plodin, jako jsou brambory – jsou bezpochyby jen malé rozdíly ve využívané keramice.

Souběžně s keramickými nádobami byly pravděpodobně hojně používány i nádoby z jiných organických materiálu, jako rohy na pití, kožené lahve a dřevěné misky a talíře. Jak hojné však byly, nebo jakých tvarů nabývaly, je však prakticky nemožné určit, protože díky materiálu, ze kterého byly vyrobeny, se v našem prostoru nedochovaly. I proto nemohly být použity přímo při vaření, ale jen při podávání jídla nebo nápojů.

Není také jasné, kolika nádobami byla vybavena slovanská domácnost. Archeologové zkoumající východoevropskou lokalitu Obuchov II předpokládali, že se jednalo až o 29 keramických nádob, česká archeoložka Iva Pleinerová na základě experimentu hovořila o deseti nádobách pro šestičlennou rodinu doplněných několika dřevěnými mísami a vědry.

Co se objemu nádob týče, mohl být velmi různorodý. Většinou se však držel mezi přibližně pěti a sedmi litry, alespoň podle nálezů ze středočeských Roztok u Prahy. Keramika však dosahovala i mnohem většího objemu přesahujícího dvacet litrů, nicméně v tomto případě se již jednalo o zásobnice a nebyly používány k vaření nebo stolování. Kromě větších nádob se objevují i nádoby o objemu přibližně 0,5–1 litr, které zřejmě sloužily jako stolní keramika. Nemuselo se jednat o ty nejmenší nádoby, které se ve výbavě raně slovanských domácností objevily, nicméně ty již většinou nebyly keramické, protože doklady takto malých nádob ve střední Evropě prakticky chybí.

Zásoby obilí byly uchovávány v zásobních jámách, které byly neodmyslitelnou součástí každého sídliště. Tento způsob uchování chránil obilí před škůdci a také nepřáteli, pro které představovalo vyhledávání a ničení každé obilné jámy časově náročný proces, díky čemuž mohla alespoň část úrody přežít plenění.

Pozoruhodným typem nádobí jsou keramické talíře, které se objevují na přelomu šestého a sedmého století napříč prostorem osídleným kulturou s keramikou pražského typu. Rumunský archeolog Florin Curta je interpretuje jako jakousi pánev na smažení speciálního typu placek, nebo pečení chleba, který se servíroval na hostinách pořádaných raně slovanskou elitou. Na některých sídlištích jsou tyto talíře nacházeny ve velkém množství v některých chatách, což by poukazovalo na centrální výrobu placek či chleba a také to, že jen někteří příslušníci komunity se věnovali přípravě těchto pokrmů.

[reklama]

Curta své interpretace staví i na písemných pramenech, které hostiny předáků různých komunit zmiňují s dovětkem, že na nich slovanští náčelníci často přišli o život. Musely to být z dnešního pohledu zvláštní události, a to nejen pro svou krvavou povahu. Stísněné prostory slovanských domů nedovolovaly, aby v nich konaly společenské akce pro větší počet návštěvníků. A který dnešní státník či manažer velké společnosti by své protějšky pozval na oběd pod širé nebe?

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

CURTA, Florin, 1998. Feasting with “Kings” in an Ancient Democracy: On the Slavic Society of the Early Middle Ages (Sixth to Seventh Century A.D.). Essays in Medieval Studies. (15), 19–34. ISSN 1043-2213.

KUNA, Martin, Naďa PROFANTOVÁ, Miloslav BARTUŠKA et. al., 2005. Počátky raného středověku v Čechách. Praha: Archeologický ústav Praha. ISBN 80-86124-51-7.

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk, 2002. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha: Libri. ISBN 80-7277-104-3.

PLEINEROVÁ, Ivana, 1986. Březno: Experiments with Building old slavic Houses and living in them. Památky archeologické. 77(1), 104–176.