Prvotní androgynita, slovanský kníže Báj a jeho psi

Prvotní androgynita

Představa o prvotní jednotě mezi mužským a ženským patří k základním motivům mnoha mýtů o stvoření světa. Polarita pohlaví patří mezi ty nejzákladnější v lidském myšlení a androgynita tak odkazuje na stav neduality předcházející vzniku, či snad přesněji uspořádání, vesmíru. 

Není ovšem jedinou takovou polaritou. Myšlenku prvotní nerozlišenosti vyjadřují i jiné mytické obrazy – kosmické vejce rozdělené na dvě poloviny nebo oddělení „světových rodičů“, kde opět dochází ke vzniku duality, zpravidla Nebes a Země, která opět odpovídá dualitě muže a ženy. Tento prvotní stav je svojí povahou ambivalentní – androgynita byla vnímána často jako monstrozita narušující přirozený řád věcí a zároveň ji lze připodobnit stavu prvotního chaosu, který například podle Ovidia nebyl ničím jiným než „změť surová, bez ladu a skladu, nic než beztvará hmota, shluk zárodků v hromadě jedné, nestejnorodých to prvků, jež k sobě náhodou lnuly.”

Zároveň však androgynita představuje v určitém smyslu věc pozitivní – je ukázkovým coincidentia oppositorum „spojením protikladů“. Tento latinský termín se stal z jedním ústředních prvků v myšlení Mircey Eliadeho, který poukázal, že jej použil Mikuláš Kusánský, velký křesťanský teolog 15. století, jako „nejméně nedokonalou definici Boha“. A motiv androgynity předcházející pádu člověka opravdu nalezneme i v křesťanství a judaismu. 

[reklama]

Jan Scotus Eriugena, významný teolog karolinské epochy, tvrdil, že oddělení pohlaví bylo důsledkem prvotního hříchu a na konci dějin dojde k návratu do původního stavu. Maxim Vyznavač, jeden z posledních církevních otců, zase tvrdil, že Kristus po svém vzkříšení nebyl už mužem, ani ženou. Adam, první člověk, byl androgynem i podle některých rabínských výkladů, zvaných midrašim.

Motiv prvotní androgynity nalezneme bohatě doložen také v indoevropském prostředí. Nejznámějším příkladem je asi spekulativní mýtus obsažený v Platónově Symposiu, podle kterého měli lidé kdysi podobu androgynů, vynikali však silou a ohrožovali i bohy, kteří se rozhodli je rozdělit na dvě poloviny a narušit tak počáteční jednotu. Lze připomenout, že tito prvotní androgyni byli ze své podstaty kulatí a obří, čímž tedy odráží i motiv kosmického vejce i obra.

Velký důraz na prvotní nedualitu kladou také středoperské zarathuštrické texty, jako Bundahišn a Vičitakihá-i Zátspram. Podle nich byl svět stvořený Ahura Mazdou nezkažený a jednoduchý, ale v důsledku zásahu Angra Mainjua a jeho démonů byl pokažen. Síly zla, či v případě zarathuštrismu přesněji Klamství, totiž nejsou schopné dobré stvoření zničit, a tak jej mohly pouze narušit. Původně rovný povrch země byl tak tímto zásahem přetvořen na hory a údolí, oddělily se sladké a slané vody, býložravá zvířata od dravých a tak dále. Stejným způsobem byla narušena i původní jednota lidstva, rozdělilo se podle plemen, společenských tříd, morálních kvalit a v neposlední řadě právě podle pohlaví. Též prvotní býk Gáv Í Évdád, zmiňovaný v předchozím článku, je androgynem – má semeno i mléko, ačkoliv mu byl též přisuzován ženský protějšek jménem Góšórun „duše krávy“.

Také v Indii nalezneme motiv androgynity prvotní bytosti či stvořitele, ačkoliv v tomto případě získal zpravidla podobu spekulací o mužském a ženském „principu“ či „energii“ při stvoření. Puruša tak plodí ženskou tvořivou energii zvanou Virádž, která poté opět plodí Purušu. Brahmánda purána navíc tvrdí že Puruša se rozdělil na dvě poloviny, mužskou kterou byl Manu a ženskou zvanou Šatarúpá, což je jméno používané pro Manuovu manželku. Stejný princip vzájemného tvoření se objevuje u prvotního boha Dakši „Šikuly“, který je otcem i synem matky bohů Aditi „Bezmezné“.

Prvotní incest

Nedostatek postav v mýtech o stvoření světa a člověka logicky vede k tomu, že se v nich často objevují incestní vztahy. Ty Indoevropané pravděpodobně obecně tabuizovali, ale tento fakt nemusí být v rovině mýtu reflektován. Ovšem ve třech případech týkajících se dědiců *Jema je incest zmíněn přímo. 

V první řadě jde o védského Jamu, kterého jeho sestra Jamí neúspěšně nabádá k plození, přičemž ten takové zakázané chování odmítá. Snad právě tím bylo vysvětlováno, že nejsou zmiňováni žádní jeho potomci a prapředkem lidstva se stal Manu. Taktéž lotyšský Jumis se shání po nevěstě mezi svými sestrami. Nakonec tu je bizarní řetězec incestních spojení v zarathuštrických textech. Nejprve Ahura Mazda se svou dcerou Ármaiti, která byla ztotožňována se Zemí, zplodil Gajómarta, semeno svého mrtvého syna pak přijala Ármaiti a tak se zrodil sourozenecký pár Mašja a Mašjánag. Tyto tři vztahy – mezi otcem a dcerou, matkou a synem a sourozenci, se pak stali modelovými pro zarathuštrický obyčej sňatku mezi blízkými příbuznými zvaný chvédódah, který se objevoval mezi perskou aristokracií a kněžstvem.

Původnost motivu incestu v indoevropských mýtech o počátku lidstva je do jisté předmětem diskusí. Stále totiž zůstává nevyřešena otázka, čím dvojčetem byl *Jemos „Dvojče“: svého bratra *Mana „Muže“, své sestry nebo sebe sama? K chápání *Jema a *Mana jako bratrů se přiklonil například Bruce Lincoln a po něm například Jaan Puhvel, který nazývá Jamí „heterosexuálním dodatkem“. Dochovaný mytologický materiál, jak jsme ukázali v předchozím článku, však až na výjimku v případě Říma, na bratrský vztah váhu příliš neklade. Například Martin L. West se domnívá že *Jemos je dvojčetem sama sebe a tím zároveň androgynem, což mu umožňuje plodit sám se sebou. V takovém případě by motiv incestního svazku bratra a sestry byl také pozdním, ovšem logicky by navazoval na motiv prvotní bytosti, která je mužem a ženou zároveň.

Pokažená oběť

Pokud jsme uvedli, že konec prvotní neduality je z určitého úhlu pohledu záležitostí negativní, tak je na místě se ptát: čí je toto narušení světa vlastně chybou? Zajímavou odpověď na tuto otázku můžou dávat dva mýty z indoíránského prostředí, které vypráví o oběti za narození syna. 

Íránský mýtus vypráví o tom jak Zurván „Čas“ obětoval po tisíc let, aby se mu narodil syn a odměnou za to bylo narození Ahura Mazdy. Zároveň však zakusil pochybností o smyslu svých obětí a z pochybností se zrodil jeho druhý syn – Angra Mainju. Zurvánovi synové představují základní dualitu v zarathuštrickém náboženstvím a „zlá“ strana v této dualitě je zase důsledkem rituální chyby, v tomto případě pochybností. Zajímavým faktem je i to, že tento mýtus sice hovoří o Zurvánovi jako o muži, ale vypráví explicitně o tom, jak synové pobývají v jeho děloze. I tuto postavu tak můžeme řadit mezi prvotní androgyny.

V Indii Bhagaváta purána, vzniklá ovšem až mezi lety 800 a 1 000 n. l., vypráví o tom, jak Manu obětoval bohům, aby se mu narodil syn, ale z nejasného důvodu se mu místo toho narodila dcera zvaná Ilá. V tomto textu, ale i ve starších, se pak Ilá za různých okolností mění v muže a zpět, a stává se svého druhu pramatkou-praotcem celého lidstva. 

Kníže Báj

Příběh o knížeti Bájovi byl zaznamenán v několika variantách sebraných na přelomu 19. a 20. století v severním Bělorusku, a jedna z nich vypráví následující:

Na počátku byla země a vše se na ní nacházející pod hladinou nerozlišených prvotních vod a odtud byla vyzvednuta působením nebeského ohně – Peruna. Z vodní hladiny také vyšel kníže Báj, první člověk, který měl dva lovecké psy jménem Staury a Gaury. Poté co Báj zemřel, zdědil psy jeho syn Bialopol. Poté Bialopol chytil dva ptáky, jednoho od Baltu na západě, druhého od Černého moře na jihu a vypustil je k jejich domovům a pustil za nimi své psy, jak po něm žádal otec před svou smrtí. Za psy se pak objevily řeky Dvina a Dněpr. Na památku psů pak bylo ustaveno slavení místní varianty rusaljí, svátku zemřelých v období křesťanských letnic.

Zajímavé je už jméno bájného knížete: Báj. To můžeme vyložit z praindoevropského *bho či *bhōw, ve významu „oba, obojí“, a spojit tak například s gótským bai, latinským ambō nebo avestánským uba, vše ve stejném významu. Toto jméno sice není přímým etymologickým protějškem jména *Jemos „dvojče“, ale vyjadřuje stejnou myšlenku, a navíc má svůj přímý protějšek ve jménu Tuisto, označujícím germánského mytického předka a otce Manna „Muže, Člověka“.

Podsvětní psi

Kníže Báje s *Jemem kromě jeho jména a faktu, že je prvním člověkem, spojují jeho psi. Tato zvířata jsou v indoevropských kulturách tradičně spojována s podsvětním, především jako strážci či jako psychopompové, průvodci zemřelých do něj. Často vystupují ve dvojicích a mají čtyři oči – což může být vyjádřením jejich věčné bdělosti. Běžný je také motiv, že mohou být uklidněni obětí: agnihótrou – obětí přepuštěného másla do ohně, játry z krvavé oběti či medovými koláči. Někdy se zdá, že se funkce obou psů liší – jeden odvádí mrtvé do podsvětí, druhý je naopak může oživit. K nejznámějším příkladům patří řecký Kerberos střežící brány Hádu a severský Garm, střežící brány Helu.

Souvislost mezi psi a podsvětním se však neomezuje na tyto strážce. V zarathuštrické tradici přichází k mrtvému čtyřoký pes, který odhání démony rozkladu, a také jej svým štěkáním dva psi navádí do ráje. Severská mytologie kromě Garma zná v díle zvaném Píseň o Fjölsvinnovi také psi Gífa a Geriho, kteří střeží síň krásné Menglöð, přičemž cesta hrdiny za jejím získání připomíná cestu do podsvětí. Bez zajímavosti není ani to, že Geri se jmenuje i jeden ze dvou vlků provázejících Ódina, boha který také má velmi úzké vztahy k mrtvým. V mytologii velšské je znám Gwyn ap Nudd, vládce zásvětí a vůdce Divokého honu, který je doprovázen psem jménem Dormarth „brána smrti“. V arménské mytologii jsou zase známi podsvětní psi Spitak „bílý“ a Siaw „Černý“

Ale své psi, strážce a psychopompy, má i védský Jama. První z nich je nazýván Šarvara či Šabala a druhý Šjáma. Zatímco jméno druhého znamená jednoduše „Černý“, u druhého je výklad jména složitější. Už v 19. století bylo spojeno se jménem řeckého Kerbera a postulováno praindoevropského jméno podsvětní psa: *ḱerberos „skvrnitý, strakatý“. Tento výklad však odmítl Bruce Lincoln a namísto s ohledem na severské jméno Garm, které znamená jednoduše „pes“, vyložil všechna tato označení z praindoevropského *gher-, zvukomalebného kořene přibližně s významem „vrčet, chraptit“. Tento kořen navíc považuje za zdroj praindoevropského *gh(e)-rēdh- „chamtivost, nenasytnost, lakota“, z kterého zase odvozuje jména dále zmíněných psů Gífa a Geriho. Tato etymologie má podle něj vyjadřovat liminální, hraniční charakter psů obecně, a podsvětních obzvlášť. Svým vrčením stojí mezi němostí tradičně přisuzovanou zvířatům a mezi nadaností řečí vlastní lidem a totéž vrčení má odkazovat k chamtivosti a žravosti jako něčemu co člověka činí napůl zvířetem. To velmi dobře sedí na pozici psa jako ambivalentního zvířete – „nejlepšího přítele člověka“, kterému je přisuzováno pojídání lidských mrtvol a které má být stejně žravé jako samotná smrt.

V případě Stauryho a Gauryho, Bájových psů, se však u jejich jmen s obdobnou etymologií bohužel nesetkáváme. Staury bývá vykládáno jako „silný, mocný“, zatímco Gaury jako „chlupatý“. Na druhou stranu tato jména nevylučují jejich podsvětní charakter, psi a zemřelí jsou spojováni například v jedné ruské pohádce, kde brány ráje střeží dva psi připoutaní zlatými řetězy, dva psi a dva sokoli jsou zase společníky Kostěje, další postavy s podsvětním charakterem.

Obkroužení světa

Posledním prvkem objevujícím se v příběhu o Bájovi je vznik řek, což upomíná na motiv „obkroužení světa“ skrze říční toky. Řeka, která teče okolo země, je v indoevropských mytologiích poměrně běžný jev a snad upomíná na nerozlišený chaos vodní povahy, který se nachází mimo hranice lidského světa. Nejznámějším příkladem je řecký Ókeanos, za nímž se nachází podsvětí a Hesperidky se svými zlatými jablky. Ve védské Indii byla zase známa řeka Rása, které teče okolo světa či nebes, a která byla později ztotožňována s podsvětím. Zarathuštrické texty znají dokonce dvě světové řeky, zvané Arang a Vehród, které jsou napájeny z jezera Vourukaša a nebeské řeky Harahvaití, které se nachází ve středu světa.

Motiv světové řeky chybí například v mytologii severské, možná však pouze zdánlivě. Had Jörmungand, který obkružuje svět, totiž může také být její variantou, protože jak hadům, tak řekám je vlastní jejich kroucení a vlnění. Ostatně řecký prvotní had Ofión byl mnohými starověkými autory ztotožňován právě s Ókeanem. Motiv hada obkružujícího svět se objevuje v mnoha ukrajinských a běloruských pověstech, převážně ze středního Podněstří, o tom jak byl Zmij přemožen božími kováři Kuzmou a Demjanem. Podle tohoto příběhu byli lidé napadeni lidožravým hadem a postupně mě vydávali lidi aby do celé katastrofy vnesli trochu řádu. Když přišli na řadu i Kuzma s Demjanem schovali se své kamenné kovárně s železnými dveřmi a nabídli Zmijovi, že se může přes dveře prolízat, snad s výmluvou, že dveře nejdou otevřít. Had-drak, typicky pohádkově hloupý, učinil podle jejich rady a kováři následně jeho jazyk uchopili do žhavých kleští, zapřáhli jej do pluhu a vyorali s ním brázdu okolo Kyjeva či světa – což je z hlediska mýtu totéž.

Motiv orby je zjevně motivem kosmogonickým a vysvětluje, jak byl svět rozdělen na „vlastní“ a „cizí“. V samotných východoslovanských pověstech se ostatně doslova říká, že kováři „přeorali svět“ a že celým tímto tvůrčím aktem dělí svět na svou a Zmijovu část. Zatímco území, co Kuzma s Demjanem zabrali, se stává jejich tvůrčím aktem plodnou, tak území stojící mimo lidský svět je nadále jalovou pustinou, nevhodnou pro člověka. 

Jen zběžně lze vidět analogii v českém Přemyslovi Oráči, jež svou orbou před nástupem na knížecí trůn také snad ustanovuje svět, ale velmi blízkou analogií je orání, které provádí severská Gejfun. Ta zplodila s jedním z jotunů čtyři syny, které proměnila v býky a následně s nimi oborala dánský Sjaelland a tím jej označila za své vlastnictví. Motiv se objevuje také v římské tradici, kde jsou orbou vytyčeny hranice Říma a tím pádem i římského světa – urbs „město“ je tak zároveň orbis „svět“, doslova však „kruh“. Tady je nutno připomenout, že zatímco Nebesa jsou v indoevropské kosmologii čtvercová, tak Země má tvar kruhu.

Král orající svět

Mýtus o knížeti Bájovi sice může vypadat zajímavě, ale stále se nabízí otázka: to je vše? Jeho jméno může významově odpovídat jménu *Jemos, jeho psi můžou mít podsvětní charakter, ale jinak už se v příběhu objevuje jen nesouvisející motiv obkroužení světa. 

Jenže tento motiv může být nesouvisející jen zdánlivě, i v dalších indoevropských mytologiích máme totiž náznaky že *Jemova úloha byla úzce spjata s vyznačením hranic světa. Nejjasnějším příkladem je římské podání o vyznačení hranic města, které je obrazem světa, orbou provedenou Romulem. Remus, dědic *Jema, však hranici překročil, aby zpochybnil práva svého bratra, a byl jím za to zabit. Poněkud komplikovanější příklad představuje védský obřad ašvamédha, kterým panovníci vyjadřovali svoji svrchovanou pozici. Během rituálu byl vypuštěn bílý kůň, který kráčel po hranicích království patrona obřadu a tím je vyznačoval, a nakonec byl obětován. Království v tomto případě opět může představovat celý svět. Obřadu však ještě předcházela oběť čtyřokého psa, čímž se vracíme k postavě Jamy, prvního krále s podsvětními psi.

Zdá se tedy, že máme tři příklady spojení mezi *Jemem a vyznačováním hranic světa – z Běloruska, Říma a védské Indie, což by napovídalo tomu, že toto spojení motivů může být opravdu velmi staré. Taktéž to naznačuje, že Prvotní skot, objevující s v Lincolnově rekonstrukci z předchozí článku, nemusel být pouze obětním zvířetem či zdrojem potravy, ale především tvorem, který je zapřažen, aby vykonal orbu, která určí meze vesmíru. 

Nabízí se ještě jedna otázka: proč je vlastně *Jemos spojen s obkroužením světa? Odpověď může být jednoduchá: jeho smrt, jakožto prvního smrtelníka, vede ke vzniku světa zemřelých a před jeho skonem tak nemá smysl hranice světa živých vyznačovat. *Jemos svou smrtí, a ten kdo provádí obkroužení světa, tak ustanovují jedno z prvotních dualit, dualitu života a smrti, první v rovině antropologické, druhý v rovině geografické.

-

Ak oceňujete našu prácu, prosíme, podporte fungovanie projektu na Patreone. Aj symbolický príspevok pomôže.

-

Literatura

DALAL, Roshen, Hinduism: An Alphabetical Guide, 2010

ELIADE, Mircea, Mefisto a androgyn

LINCOLN, Bruce, Religion, Empire, and Torture: The Case of Achaemenian Persia, 2008

LINCOLN, Bruce, The Hellhound, The Journal of Indo-European Studies, 1979

MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture, 1997

OVIDIUS, Proměny, překlad Ferdinand Stiebitz

PLATÓN, Symposion

SANKO, Siarhei, Belarusian Ethnogonic Legend in the Context of Vedic Twin Mythology, in India and Kazakhstan: Silk Road Synergy Continues, Academic Excellence, 2011

TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů, 2003

WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth, 2007

ZAEHNER, R. C, Zurvanism (https://iranicaonline.org/articles/zurvanism)