Cizinec, démon a ochránce: O bohu Velesovi s Michaelou Gajdošíkovou

Proč jste se zaměřila právě na Velese? Čím vás zaujal více než (podle všeho) mnohem populárnější postavy slovanského náboženství jako je Perun nebo Morana?

Veles je pro mě lákavou postavou kvůli své neprůhlednosti a komplikovanosti. Vymezení jeho kompetencí potrápilo již mnoho badatelů, jejichž závěry se ohledně tohoto božstva velmi lišily. Proto jsem si chtěla udělat vlastní obrázek o tom, jakou roli mohl Veles u Slovanů hrát.

Jak velký byl tedy Velesův význam pro pohanské Slovany? Byl v rámci celého slovanského areálu stejně velký, nebo jsou oblasti, kde jeho význam stoupl, anebo naopak poklesl?

O bohu Velesovi, respektive Volosovi, máme zprávy od východních Slovanů, kde na něj bylo přísaháno společně s Perunem, z čehož je zřejmé, že šlo o významné božstvo. Z českého prostředí pak známe velese již jen jako folklorní postavu, která byla na úrovni čerta, takže tam se lze o jeho významu v předkřesťanském období jen dohadovat. A v jihoslovanském prostředí existují pouze místní názvy, které jsou s Velesovým jménem příbuzné, z čehož můžeme usuzovat, že byl i v tomto prostředí znám jako postava, ale o moc více říci nelze.

Je tedy možné předpokládat alespoň to, že tato postava byla velmi rozšířená v rámci slovanského areálu, což by ukazovalo na jeho poměrně velký význam. Ale na to, abychom mohli detailněji určit, kde a kdy byl jeho kult nejvýznamnější, nám chybí prameny.

S předchozí otázkou se pojí i jeden praktický dotaz. Představte si, že jsme pohanští Slované v raném středověku. Proč bychom měli uctívat právě Velese? Co nám může toto božstvo nabídnout? A co bychom museli na oplátku nabídnout my jemu?

Abych jen neustále neopakovala, že máme o Velesovi málo pramenů, a tak o něm nelze s jistotou nic říct, budu v odpovědi na tuto otázku trochu odvážnější. Pustím se tím částečně za hranu akademické práce, budu však stále vycházet z pramenů, jejich interpretací a komparací.

Myslím, že by hodně záleželo na tom, kým bychom byli a kde bychom se pohybovali. Snažila bych se být s Velesem zadobře a usmiřovala si ho pomocí obětí, zejména pokud bych byla například pastevcem či obchodníkem nebo kdybych vyrážela na lov. Zkrátka pro ty, kteří se pohybovali na pomezí světů (a to na více úrovních – jak domoviny a ciziny, lidského a zvířecího či světa živých a mrtvých), mohla být Velesova přízeň obzvlášť důležitá.

Přijít o ni šlo zřejmě jednoduše tak, že jste nedodrželi dané slovo či slib. Dovedu si třeba představit, že pokud Velesovi výměnou za úspěch na lovu slíbíte obětovat něco z úlovku a neuděláte to, stihne vás trest, který bude mít pravděpodobně podobu nemoci či dokonce smrti.

[reklama]

Hledání historických kořenů pro mytologické postavy a motivy není dnes příliš v módě, přesto se ale u Velese nabízí otázka proč je u něj kombinována „cizost“ a „divočina“. Mohly tu kromě faktu, že divočina leží za hranicemi lidského světa, hrát nějaký význam i nějaké etnické nebo kulturní rozdíly? Například, mohl být Veles či jeho předchůdce původně bohem populace, která se věnovala spíš lovu či sběračství, nikoliv pastevectví a orbě jako Indoevropané?

Myslím, že kombinace cizosti a divočiny byla v optice tehdejšího člověka velmi přirozená, právě proto, že obojí leží za hranicí „našeho světa“, kde se mohl prolínat s „jinými světy“.

Samozřejmě, že některá božstva mohla být ovlivněna postavami jiných etnik, ale byla bych v tomto směru opatrná. To, že někdo označuje určité božstvo či numinózní bytost za „cizí“, rozhodně nemusí ukazovat na skutečný původ této postavy, ale o snahu se takto vypořádat s nějakou její problematickou vlastností či činností, které nejsou zcela v souladu s tím, co je v dané společnosti považováno za standard, ale zároveň to má nějakou důležitou funkci nebo význam.

Veles je na základě komparace i etymologie spojován také se dvěma fenomény, které nám dnes moc nejdou dohromady: zemřelými a dobytkem. Máme nějaké tušení, proč si Indoevropané spojovali zásvětní říši se stády skotu, proč věřili v jakési „věčné pastviny“?

V ruském slově skotъ, ale stejně tak i ve staroseverském fé, se spojují dva významy, které se dříve do velké míry či zcela překrývaly – dobytek a bohatství. Pokud někdo vlastnil pastviny a stáda, měl zajištěnou obživu a dostatek. To se mohlo přirozeně přesunout do představy zásvětí, kde jsou ještě k tomu pastviny věčně zelené, čímž odpadají i zimní starosti o dobytek, a lze tedy už jen v klidu odpočívat.

Paleta božstev, která lze spojit s Velesem, je skutečně široká, materiál ke komparaci bychom navíc našli i v řecké, keltské a íránské tradici. Zároveň se ale za všemi těmito postavami jen stěží hledá konkrétní typ – byl jejich praindoevropský prapředek spíše Pán zvířat, Mág, Psychopomp anebo archetypální Cizinec? Jsou pokusy o rekonstrukci božstev jako *Worunos nebo *Welnos smysluplné, nebo je možné, že praindoevropské náboženství žádné takové božstvo neznalo a postavy srovnatelné s Velesem vznikly až v pozdější době nezávisle na sobě?

Myslím si, že je hlavně potřeba si v těchto úvahách ujasnit, jak si vlastně hypotetické praindoevropské náboženství a božské postavy představujeme, a zda do těchto představ nevnášíme až příliš mnoho striktně ohraničených kategorií. Pokusím se vysvětlit, co mám na mysli pomocí příkladu s jazyky.

Když se řekne „čeština“, většina lidí si zřejmě představí spisovný jazyk, jehož gramatiku se učíme na školách, a s nímž budeme seznamovat cizince, který by se chtěl naučit česky. Nicméně spisovný jazyk je uměle vytvořený. Ten skutečný a přirozený totiž není jeden, ale skládá se z mnoha nářečí, která dokonce mohou stát i na pomezí více jazyků, což uslyšíme například u slovenských či polských hranic. A nelze říct, že by některé z nářečí bylo více či méně „správné“. Je tedy potřeba mít na paměti, že slovanský nebo praindoevropský pantheon jsou uměle vytvořené konstrukty, podobně jako spisovná čeština, které se snaží uspořádat a kategorizovat ten přirozeně rostlý, nejednotný celek.

Jisté uspořádání je samozřejmě důležité pro to, abychom se v dané látce – ať už jde o jazyk či božstva – mohli snadněji zorientovat a hovořit o ní, ale je podstatné v této fázi neustrnout a neustále si připomínat, že to, co ve skutečnosti zkoumáme, je mnohem organičtější a chaotičtější.

Snahy o rekonstrukci praindoevropského pantheonu mi tedy připadají smysluplné v tom, že to je nejspíš jediná cesta, jak si udělat alespoň nějakou představu o světě Praindoevropanů. Ale limity má tento přístup právě v tom, že bude vždy jen umělou konstrukcí, která nebude úplně odpovídat realitě a ani jej (vzhledem k absenci jakýchkoliv pramenů) nebudeme mít jak ověřit. A snažit se tedy ještě zpětně do těchto „praindoevropských božských typů“ rozřadit bohy, které známe z nám bližších dob, už mi připadá jako zbytečná snaha napasovat do tabulek něco, co nemá jasné ohraničení.

Pohled na Velese mnoha badatelů a laiků ovlivnila hypotéza Ivanova a Toporova. Ti na základě baltského folklóru a baltské mytologie předpokládali existenci slovanského mýtu o konfliktu mezi Hromovládcem (tedy Perunem) a jeho „kosmickým“ nepřítelem v podobě hada či draka, kterým je Veles. Jsou nějaké důkazy, které by svědčily pro Velesovu „plazí“ podobu a jeho nepřátelství s Hromovládcem?

Co se týče konfliktu Velese s Hromovládcem, přikláněla bych se k tomu, že mohl existovat, ovšem ne v té extrémní podobě, v níž by mezi nimi došlo k boji „na život a na smrt“. Svědčí pro to paralely z jiných indoevropských mytologií, stejně jako pro boj Hromovládce s jakousi dračí či hadí příšerou, která ovšem není totožná s božstvem.

Například v indické mytologii panuje určité napětí mezi hromovládným Indrou a bohem Varuṇou (který se zdá být Velesovým příbuzným), ovšem k otevřenému boji dochází mezi Indrou a Vṛtrou, který není božstvem, a který má sice s Varuṇou mnoho společného, rozhodně s ním ale není totožný.

Je pravda, že v litevském folkloru najdeme příběh, v němž útočí hromovládný Perkūnas na Velnia (opět příbuzného Velese), ovšem neznám žádnou variantu tohoto příběhu, kde by příběh končil smrtí jednoho z aktérů (jako tomu běžně bývá v indoevropských mytologiích u bojů Hromovládce s plazoidem), a kromě toho Velnias se nevyznačuje žádnými hadími či dračími prvky.

Uvedená hypotéza je jednou z příčin, proč se Velesovi někdy připisují démonické vlastnosti, a dokonce proč bývá Veles považován za démona, a ne boha. Je možné, že jej pohanští Slované vnímali právě takto?

Je potřeba si uvědomit, že mezi prameny, které o Velesovi hovoří, jsou rozdíly několika staletí a například český Tkadleček, v němž je Veles postaven na roveň čerta či zmeka, pochází z přelomu 13.-14. století, což je více než 400 let po příchodu křesťanských věrozvěstů. Těžko se tedy můžeme domnívat, že představy o Velesovi zůstaly tolik let pod vlivem křesťanství stejné, jako byly v pohanských časech. Je pravděpodobné, že Veles byl postavou s poměrně ambivalentními vlastnostmi, což umožnilo, že jeho následná „démonizace“ byla snadnější než u jiných božstev. V žádném případě bych ale netvrdila, že pohanští Slované uctívali démona. Těžko si představit, že by někdo vyhledával postavu podobnou čertu jako garanta smlouvy.

[reklama]

Zabýváte se také baltskou mytologií, která je té slovanské nejbližší. Jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi nimi je počet známých jmen božstev, který se liší řádově. Je pravděpodobné, že Slované měli kdysi také panteon se zástupy božstev podobně jako Baltové nebo třeba Řekové? Pokud ne, tak čím se od svých příbuzných lišili?

O Slovanské mytologii se nám dochovalo tak málo písemných pramenů, že by bylo bláhové si myslet, že z nich víme o všech božstvech, která Slované uctívali. Nicméně bych znovu upozornila na to, že představa jednotného slovanského či baltského pantheonu je zřejmě poněkud vzdálená realitě. Je samozřejmě možné, že existovala určitá velmi významná božstva, která byla známá po celém slovanském (či baltském) světě, ale nemyslím si, že by takto existoval ucelený, jednotný a neměnný pantheon.

Pro tuto skutečnost svědčí už jen to, jak se liší doklady, které máme o božstvech z různých lokalit a časů. Například henoteismus u Polabských Slovanů, kde je středobodem kultu v jednotlivých hradiscích vždy odlišné božstvo jako Svantovít, Triglav či Svarožic.

Naproti tomu z východní oblasti známe celý pantheon knížete Vladimíra, v němž zaznívají jiná theonyma: Perun, Stribog, Simargl, Mokoš, Chors, Dažbog (dvě poslední jsou možná jednou postavou). Podobně i u Baltů bychom těžko hledali jeden společný pantheon, do něhož by se dala napasovat všechna jména bohů, která jsou nám známa z pramenů (a velmi se liší napříč časem a lokalitami).

Baltské pohanství se mezi českými a slovenskými badateli netěší příliš velké pozornosti. I když se najde několik vědců, kteří se mu věnují, není jich přeci jen tolik jako v ostatních oborech. Pramení z toho nějaké potíže při vaší práci? Jak jste si s nimi poradila?

Tato situace je pochopitelná, protože o náboženství Baltů se toho ve světových jazycích nedočtete mnoho. A i když se badatel seznámí s baltskými jazyky, neotevře se mu tím bohužel žádný ohromný svět sekundární literatury a dalo by se říct, že je tato oblast bádání obecně ve skluzu oproti jiným. Mnohdy nepanuje shoda ani na základních pramenech.

Například Pruská kronika Simona Grunau je některými badateli odmítána jako pozdní výmysl, zatímco jiní s informacemi z ní běžně pracují. A nutno podotknout, že nejde o nějaký marginální zdroj, ale najdeme v ní velice zásadní informace o pruském náboženství. Studium baltského pohanství je proto poměrně specifické a člověk v něm neustále naráží na problémy, s nimiž se badatelé v jiných oborech vyrovnali již před desítkami let.

V tom se pro mě studium tohoto oboru hodně odlišovalo oproti jiným oblastem, ale zároveň mi díky tomu přišlo ještě lákavější se mu věnovat a pokusit se ho alespoň o krůček někam posunout.

[reklama]

Stejně tak nepatří ani znalost baltských jazyků mezi příliš rozšířené dovednosti. Jak jste se učila vy? Máte nějaké tipy, jak postupovat při učení se takto „exotických“ jazyků?

Myslím, že s učením se jazyků je to velmi individuální. U mě hrála obrovskou roli silná motivace. Poté, co jsem se na přednáškách Ilji Lemeškina seznámila s několika litevskými mytickými pověstmi, jsem se rozhodla, že se zkrátka musím naučit litevsky, abych si mohla sama číst další, protože jsem v nich viděla ohromný interpretační a komparativní potenciál.

Já sama rozhodně nemám žádný talent na jazyky a stálo mě to velké úsilí, ale hodně mi pomohly jazykové kurzy přímo v Litvě, kde jsem si našla i dobré přátele, což mi učení litevštiny značně usnadnilo. Výhodou u jazyků, které mají málo mluvčích je, že jako cizinec, který jimi hovoří, jste téměř celebrita, což vám otevírá spoustu dveří a z mého pohledu ty pozitivní a užaslé reakce také posilují motivaci učit se dále.

Co se týče lotyštiny, tak tu jsem se učila (kromě letního kurzu v Lotyšsku) na pražské baltistice společně s lettonisty, což byla poměrně intenzivní výuka. Brzy jsem však zjistila, že se sekundární literaturou o předkřesťanském náboženství v lotyštině je situace snad ještě horší než v Litvě.

Umožnilo mi to alespoň číst lotyšské dainy – tedy lidové písně, které mnohdy obsahují mytologické narážky. Nutno však podotknout, že lotyšské postavy i fragmenty příběhů jsou velmi specifické i ve srovnání s ostatními Balty. Podobně je na tom právě i jazyk – lidé si často myslí, že litevština a lotyština jsou si podobné jako čeština a slovenština, ale vůbec tomu tak není. Jsou natolik odlišné, že jejich mluvčí se vzájemně mezi sebou dorozumívají v úplně jiných jazycích (například anglicky nebo rusky).

Před několika týdny vám vyšla přepracovaná verze vaší diplomové práce. Podělíte se o to, kudy se ubírala cesta k publikaci? Jak náročné bylo vaši diplomku vydat?

Byl to běh na dlouhou trať. Nakladatel – pan Pavel Mervart – přišel s nabídkou na její vydání až nějakou dobu poté, co jsem diplomovou práci dopsala, a vzhledem k tomu, že jsem v té době již dostala zpětnou vazbu a kritické poznámky, nemohla jsem je nezohlednit a rozhodla jsem se pro přepracování některých částí práce a několik menších rozšíření. Bylo ale poměrně těžké se znovu do Velese „ponořit“ a k tématu se vrátit. Mezitím vyšlo i několik dalších studií k tématu, které bylo potřeba v knížce zohlednit, a chvílemi jsem měla pocit, že to nemám šanci stihnout.

Nakonec bylo mým hnacím motorem těhotenství, protože jsem tušila, že s dítětem už nebude možné celý víkend nerušeně psát. Po odeslání konečné verze však přišly ještě korektury, tvorba obálky a další „drobnosti“, na které bylo velmi náročné najít čas. Díky trpělivosti všech zúčastněných ale kniha Veles: Slovanské božstvo ve srovnávací perspektivě nakonec k mé velké radosti vyšla.

Na závěr bychom měli jednu tradiční otázku spojenou s naší dobou: doporučila byste našim čtenářům nějakou knihu, film nebo třeba počítačovou hru, která podle vás dobře pracuje s tématem slovanské mytologie?

Přiznám se, že se tvorbě s tématikou slovanské mytologie spíše vyhýbám, protože mě obvykle rozčiluje to, jak si tvůrci domýšlí nebo interpretují některé skutečnosti, a těžko se mi nad to povznáší. Před nedávnem mě však uchvátila kniha Šepot z lesa od Kateřiny Surmanové, v níž určitou roli hraje právě Veles.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---