Blíženci a Labutí panna: Stali se z indoevropských kovbojů válečníky?

Článek navazuje na příspěvek: Po stopách Nebeských blíženců: kdo se staral o koně na indoevropském Olympu?

Indoevropský svět však nezahrnuje pouze Indii, Řecko a Pobaltí. Nabízí se tak otázka, jak to bylo s protějšky v těchto božstev v bohaté mytopoetické tradici Germánů a Keltů, případně v méně zachovalé tradici Slovanů. Taková otázka může být však mnohem těžší, než se zdá, jasné dědice Nebeských blíženců totiž u těchto národů hledáme s obtížemi.

Přesto nabízí odborná literatura celou plejádu jmen, která byla s *diwós népoth₁e různými badateli spojována. V Encyclopedia of Indo-European Culture (1997) je heslu Divine Twins věnováno téměř šest stránek, víc než jiným náboženským a mytickým tématům. Podle autora hesla Stevena O'Briena jsou tito bohové mladými dvojčaty, kteří ve své koňské podobě táhnou sluneční vůz a mají úzký vztah k bohyni spojené se sluncem či úsvitem. V takovém pojetí Blíženci společně se slunečními božstvy odpočívají večer na západních ostrovech a v noci se na lodi vrací na východ, a minimálně část jejich funkce tak může být spojena s prostým pohybem nebeských těles. Jejich sluneční společnice má navíc labutí symboliku a často je označována jako Bílá, Zářivá či Jasná.

[reklama]

O'Brien tak navazuje na solární mytologii, která kvetla mezi učenci 19. století, ale ta postupně byla z velké části diskreditována. Na druhou stranu lze těžko popřít že v indoevropské mytologii, a nejen v ní, má sluneční symbolika své významné místo. Pojďme se tedy podívat na širokou škálu božstev a jejich družek, slunečních, koňských i labutích, které autoři encyklopedie i jiní badatelé spojili s Nebeskými blíženci.

Hřebec, kůň a labuť

Co se Germánů týče, můžeme začít velice jednoduše. V Tacitově Germanii jsou zmiňována božstva ztotožněná s Kastórem a Polluxem, která uctíval kmen Nahanarvalů, který snad sídlil v dnešním Slezsku:

„U Nahanarvalů ukazují háj spojený s prastarým náboženským kultem. V čele toho kultu stojí kněz oblečený v ženském rouše a bohové, které uctívají, jsou podle římského výkladu Kastór a Pollux. Těm odpovídají svou podstatu, ale jmenují se Alkové (Alcis). Žádné modly, žádná stopa cizích náboženských představ. Jsou uctíváni jako bratři, jako dva jinoši.”

Tacitus nám moc informací nedává, a tak je na místě obrátit se k etymologii. Jméno Alcis připomíná pragermánské *alxí- „los“, které vychází z praindoevropského *h₁élḱis stejného významu. Los opravdu vzdáleně připomíná koně spojovaného s Blíženci, ale není jasné, proč by došlo k takovému posunu. Rakouský filolog Rudolf Simek však nabídl zajímavější výklad spojený s gótským alhs „chrám“, které zase spojil se staroanglickým ealgian „chránit“. Pokud by byli Alkové „ochránci“ poměrně dobře by to odpovídalo indickým Nasátjům „pomocníkům v nouzi“ a řeckým Sótéres „spasitelům“.

[reklama]

Lákavé je také s Blíženci spojit bratry Hengista „hřebce“ a Horsu „koně“, kteří měli vést v 5. století invazi Anglů, Sasů a Jutů do Británie. Dodnes se podle nich označují dvě dřevěné koňské hlavy na štítech střech v Dolním Sasku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Kromě jejich koňských jmen je zajímavé i to že byli doprovázeni sestrou jménem Swana „labuť“. Taktéž to, že měli vést svůj lid na nová území, dobře odpovídá funkci Blíženců. Mladí lidé, či konkrétněji mladí muži, které reprezentovali, byli totiž typickými kandidáty pro zakládání nových kolonií. Příkladem takového postupu může být starořímský rituál ver sacrum, během kterého byli bohům zaslíbeni mladí lidé, kteří následně opustili komunitu a založili nový kmen. V souvislosti s labutěmi je zas na místě zmínit krásnou Sunhild nebo Svanhildr „labutí bitvu“, známou například ze Ságy o Volsunzích, která byla rozčtvrcena pomocí páru koní a pomstěna svýma dvěma bratry.

Nalezneme ale možné dědice Blíženců v nám nejlépe známé germánské mytologii, tedy v mytologii severské? To už je mnohem složitější otázka. O'Brien s nimi spojil například Njörda a Freye, kteří jsou však v eddické literatuře otcem a synem. Učinil tak na základě sepětí obou s mořeplavbou a na základě podobnosti Freyovy nevěsty Gerð, případně jeho sestry-milenky Freyi, s různými podobami Dcery slunce. Germanista Karl Schneider označil za dědice Blíženců zase Freye a Baldra, přičemž motiv zabití druhého jmenovaného spojil s mýtem o dvojčatech Romulovi a Removi. Mýtus o prvotním muži a jeho dvojčeti, jehož je podání o založení Říma ohlasem, však s Blíženci souvisí jen velmi volně, pokud vůbec, a navíc Frey v příběhu o Baldrově smrti vůbec nevystupuje. 

Irský pán moří a slovanští patroni pitek
 

Na velmi volné asociace narážíme nejen Germánů, ale také u Keltů. O'Brien zmiňuje v souvislosti s Blíženci například galského „Apollóna harfeníka“ a Belena, „Zářivého“ s titulem Atepormaros „skvělých koní“. Tyto apollinské figury slunečních léčitelů ale nevykazují žádnou hlubší podobnost s Blíženci védské, řecké a baltské mytologie a O'Brien nic takového ani přímo netvrdí. O něco zajímavější jsou keltské koňské bohyně Epona „Velká klisna“, Rhiannon „Královna“ nebo Macha. Poslední jmenovaná byla donucena v pokročilém stupni těhotenství soutěžit s nejrychlejšími koňmi krále Ulsteru. Závod vyhrála a porodila dvojčata, jejichž označení – Emain Macha, přežilo jako označení pro sídlo severoirských králů. Kromě příběhu jejich narození však o těchto blížencích vůbec nevíme a archetyp „koňské bohyně“ se zdá víceméně exluzivně keltskou záležitostí.

S Blíženci může souviset také trojice dětí Llŷrových: Bran, Manawydan a Branwen, z velšských mýtů. Jedná se o dva bratry a sestru, jejíž jméno znamená „bílá vrána“, tedy snad „labuť“. V jednom z mýtů bratři překračují moře, aby zachránili svojí sestru a vůbec se toulají světem, věnujíc se široké škále řemesel, a tak opravdu trochu připomínají *diwós népoth₁e. Manawydanův irský protějšek Manannán mac Lir, bůh moře, byl navíc tradičně spojován s koňmi.

[reklama]

Od košaté tradice Germánů a Keltů se ještě obrátíme k mýtům slovanským, které se nám bohužel zachovaly v mnohem chudším rozsahu. Hledání Blíženců už se tak v tomto případě stává čistou spekulací. Slavista Jiří Dynda spojil jména Lel a Polel, objevující se v pijáckých písních a jako jména božstev v polských raně novověkých kronikách, právě s Blíženci. Polský lingvista Aleksander Brückner zase vyložil záhadné teonymum Simargl jako jména dvě, jedno příbuzné s ruským semъja „rodina“ a druhé s polským rżysko „žito“. Takové výklady kromě své spekulativnosti silně závisí na chápání Blíženců jako božstev spojení s obděláváním země, ačkoliv, jak jsme v předchozím článku ukázali, jejich kult souvisel spíš se zemědělskou činnosti pastevců než rolníků.

Zajímavější je však pár Mikuláše a Jiřího, který se objevuje v běloruském lidové křesťanství. Jak poukázal badatel Siarhei Sańko, takovou dvojici v oficiální křesťanské tradici nenalezneme a párování těchto dvou světců tak může mít původ mimo církevní prostředí. A tato dvojice je navíc spojena s koňmi, léčitelstvím a někdy bývá doprovázena ženskou postavou, nejčastěji Bohorodičkou, ale někdy také Jitřenkou. Zdá se tedy, že poměrně dobře odpovídá Blížencům védské, řecké a baltské tradice. Pokud je Sańkův výklad správný, byly by Mikuláš s Jiřím zajímavým dokladem existence dědiců *diwós népoth₁e ve slovanském prostředí. Nabízí se však také možnost, že do běloruského lidového křesťanství se motiv Blíženců dostal od Baltů - Bělorusko bylo totiž od 13. století pod vládou Litevců.

Dlouhé vlasy králů

Pojďme se však ještě vrátit k Alkům a jejich knězi v ženském rouše. Můžeme spekulovat, že Tacitův informátor narážel spíše na účes než na oděv, a poté by šlo Alky spojit s dvojicí severských hrdinů-dvojčat jménem Haddingjar „dlouhovlasými“, které s Blíženci spojil již Georges Dumézil. Staroislandské haddr totiž znamená „ženské vlasy“ a zde snad může být zdroj této zvláštnosti v římském popisu. Kromě toho není od věci u blíženeckých božstev předpokládat jistou „genderovou nonkonformitu“ - přeci jen to byli bohové reprezentující mladé muže, pro něž bylo typické že překračovali společenské normy. Na druhou stranu máme řadu dokladů, že si dlouhé vlasy nechávali narůst germánští králové, kteří by však byli svými poddanými odmítnuti, kdyby byli symbolicky zženštilými. V takovém případě by ovšem velmi dobře seděli dlouhé vlasy Blíženců na jejich hypotetické spojení s královskou funkcí, které jsme krátce zmínili v přechozím článku.

Jménu Haddingjar je pak blízké jméno mytického krále Dánska Hadinga z Gesta Danorum. Toho taktéž Dumézil identifikoval s jednou božskou postavou – Njördem, který, jak jsme zmínili, bývá spojován s Blíženci. Sepětí mezi Hadingem a Blíženci je ale stejně vrtkavé a ostatně i samotná podobnost mezi ním a Njördem je skandinavistou Rikim Kroesenem považována spíše za povrchní.

Zmizelý otec, mizící synové?

Obraz Blíženců, který nám podává védská, řecká a baltská tradice, je relativně bohatý, a tak není divu, že jeden či více motivů s nimi spojených nalézáme téměř na každém kroku. Otázkou však zůstává, stačí tyto izolované prvky k ztotožnění různých postav s dědici Blíženců? Ašvinové, Dioskúrové a Dieva dēli/Ašvieniai vykazují přes vzdálenost kultur, které je uctívali, tak podivuhodné a četné shody, že je na místě čekat, že jejich bratranci v tradici germánské, keltské a slovanské by je vykazovali též. Jenže my takové postavy nenacházíme, jen blíženecké atributy porůznu roztroušené mezi mnoha bohy a hrdiny.

Je tak na místě ptát, nakolik jsou některé v literatuře uváděné atributy vůbec blíženecké. To se týká především solární povahy, která se zdá v případě védské, řecké a baltské tradice spíše povrchní, snad vzniklá sekundárně na základě vztahu bratrů k Dceři slunce. Na druhou stranu existují motivy, které určitě stojí za bližší probádání. Jedná se především o postavu „labutí dívky“, případně „husí dívky“, kterou jsme zmínili v souvislosti s Blíženci v germánském (Sunhild/Svanhildr) i irském prostředí, ale která se objevuje i mytologii řecké (Léda), baltské [1] a slovanské (sestra tří zakladatelů Kyjeva Lybeď). Nutno říct, že tento motiv chybí v indickém prostředí, kde jsou labutě a husy spojeny se Sarasvatí, bohyní posvátné řeky, výmluvnosti a učenosti, která nemá žádný zvláštní vztah k Ašvinům. Přesto se jedná pozoruhodnou shodu.

Obecně je ale na místě chápat Blížence spíše jako reprezentanty vrstvy nedospělých mužů, což může vysvětlit jejich koňské i válečné atributy. Pak by také dávalo smysl proč se objevují v zakladatelských mýtech jako o založení Kyjeva nebo anglosaské invazi. Pak ovšem stále zbývá otázka, proč se germánští, keltští a slovanští Blíženci tak málo podobají svým protějškům které jsme probrali v předchozím článku.

[reklama]

Správný směr bádání snad mohl naznačit Riti Kroesen, podle kterého byli germánští (respektive severští) Blíženci syny Týho, dědice Nebeského otce, a patrony mladých válečníků. Později však Ódin Týho zastínil a převzal jeho funkci a zároveň jako výrazně válečné božstvo připravil o funkci boha mladých válečníků i jeho syny. V této linii myšlení můžeme pokračovat dále. Tý během tohoto procesu nejenže ztratil na významu, ale také přestala být zjevná jeho starší funkce boha nebes. A zjevné božstvo nebes nám chybí i v keltské a slovanské tradici. Naopak mytologie védská, řecká i baltská má výrazné postavy takových božstev, ačkoliv s výjimkou Řecka nevynikaly svou prestiží.

Nabízí se tak hypotéza že „archetyp“ Blíženců – Potomků Nebes, se počal rozpadat když jeden z jejich základních atributů, to že jsou syny nebeského božstva, přestal být funkční. Motivy s Blíženci spojené však tak snadno nezmizely, ale rozprostřely se mezi různé mytické postavy na základě nových sociálních i kulturních poměrů.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Poznámky

1 Přesněji řečeno v estonské mytologii, kde vystupuje dívka jménem Salme. Je narozená z husího vejce a vystupuje v příběhu podobném baltské nebeské svatbě. Jedná se však téměř jistě o motiv převaztý od Baltů.
 

Literatura

* DAVIDSON, Hilda Ellen. After the Bronze Age: The Twins. 1969. Dostupné online: https://hildaellisdavidsontribute.wordpress.com/2018/12/10/after-the-bronze-age-the-twins-by-hilda-ellis-davidson-1969/
* DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila. 2012. 

* MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. 1997.
* KROESEN, Riti. One Hadingus—Two Haddingjar. In Scandinavian Studies, 59. 1987

* SIMEK, Rudolf. Dictionary of Northern Mythology. 2007.
* SAŃKO, Siarhei. Reflexes of Ancient Ideas about Divine Twins in the Images of Saints George
and Nicholas in Belarusian Folklore. In Folklore, 72. 2018. Dostupné online: https://www.researchgate.net/publication/326747397_Reflexes_of_Ancient_Ideas_about_Divine_Twins_in_the_Images_of_Saints_George_and_Nicholas_in_Belarusian_Folklore

* TACITUS, Publius, Cornelius. Z dějin císařského Říma. 1976.