Herakles z Dolních Dunajovic a synové vlčice z Nových Zámků: Příběhy avarských nákončí

Pavel Horký, 2022-09-06 07:00:00

Talentovaní avarští řemeslníci po sobě zanechali velké množství opaskových nákončí, jimiž se zdobila elita jejich říše. Při své práci čerpali inspiraci z mýtů. Jaké příběhy však Avaři mohli znát a použít na ozdobu svých opasků?

Po překonání nástrah dlouhého putování z východní Asie do černomořské stepi čekala na Avary jejich hvězdná hodina. Roku 568 obsadili celou Karpatskou kotlinu, ovládli tamní etnika a začali podnikat pustošivé nájezdy na území svého souseda, Východořímské říše. Jejich moc se zvětšovala s každým novým vpádem za říšskou hranici na Dunaji, a i když na samém sklonku šestého století přešli na chvíli do defenzivy, už roku 626 stanul avarský kagan před hradbami Konstantinopole. Nebýt nepřízně počasí, město na Bosporu by mu tehdy padlo do rukou. Pak ale přišel pád.

 

Vojenské porážky spolu s tím, že Východořímané přestali kočovníkům vyplácet každoroční tribut, způsobily, že se společenská pyramida kaganátu začala rozpadat. Z avarského panství se začala stěhovat ostatní kočovnická etnika, jako byli například Bulhaři, kteří až dosud žili pod avarskou vládou. Říši zachvátila občanská válka a vleklá krize. Nakonec se ji sice kaganům podařilo překonat, ale jen za cenu velkých změn v avarské společnosti.

 

[reklama]

 

Symboly nové epochy byl přechod k usedlejšímu způsobu života a konec vpádů na východořímské území. Přísun kořisti, který držel avarskou společnost pohromadě, najednou zmizel a bylo potřeba najít jeho náhradu. Jedním z prostředků, kterými si kaganové získávali loajalitu mezi avarskou nobilitou, byly i bohaté opaskové garnitury, jejichž nejokázalejší částí byla nákončí hlavního řemene. 

 

Jejich styl se časem měnil, objevovaly se rozličné motivy, od zcela abstraktních až po konkrétní vyobrazení loveckých scén nebo mytologických dějů. Několik takových nákončí s překrásnými vyobrazeními známe i z kontaktní zóny mezi Avary a Slovany, tedy z území dnešní České republiky a Slovenska. Na tři nejpozoruhodnější se zaměří tento článek.

 

Dunajovický panovnický mýtus

Moravské Dolní Dunajovice jsou ojedinělé naleziště: jedná se o jedno ze dvou míst v České republice, kde bylo nalezeno pohřebiště s litými opaskovými garniturami. Druhou lokalitou je Hevlín, kde však došlo k nálezu porušeného pohřbu za zcela neznámých okolností, což dále umocňuje význam Dolních Dunajovic. 

Po prvotních výkopech ve třicátých letech se archeologové do Dolních Dunajovic vrátili v sezónách 1947 a 1948. Právě tehdy v hrobě číslo sedm objevili bohatou výbavu, která obsahovala mimo jiné i nůž, několik rolniček a keramickou nádobu. Tím nejvýznamnějším nálezem však byly bezpochyby lité bronzové ozdoby opasku s jedním hlavním a třemi vedlejšími řemeny. 

 

Největší záhadou Dolních Dunajovic je, odkud se uprostřed starousedlíků, kteří své mrtvé pálili, vzala hrstka lidí ukládající zesnulé do země s bohatou výbavou. Hned po této záhadě představují však co do obtížnosti řešení největší oříšek výjevy na nákončí z hrobu číslo 7.

 

Toto se skládá ze dvou identických protilehlých dílů a je vertikálně rozděleno na čtyři části, z nichž každá z nich zachycuje odlišnou scénu či výjev. Zcela nahoře najdeme vyobrazení čtyřnohého zvířete, stav dochování artefaktu nám však znemožňuje blíže určit, ke kterému druhu patří. 

 

Pod ním se nacházejí dvě k sobě otočené lidské postavy a ještě níže je zpodobněn jezdec na podivném zvířeti. On sám má na hlavě jakousi korunku a levou rukou drží pod krkem svého oře. Zvíře, na kterém sedí, se nedá zařadit nikam mezi známé druhy: na nohou má drápy, místo tlamy zobák a jeho ocas je tenký a vztyčený. 

 

Nakonec zcela dole jakýsi muž s ozdobou hlavy stejnou jako má jeho předchůdce vyobrazený jen o jedno políčko výše. V levé ruce drží jakési prohnuté žezlo zakončené malou spirálkou a pravou rukou škrtí ptáka s dlouhými ocasními pery.

Josef Poulík, objevitel nákončí, upozornil na podobnost motivu s nákončím ze srbského Pančeva, na kterém jsou výjevy interpretovány v rámci kultu boha Dionýsa. Ján Dekan spatřoval ve scéně zcela dole Herakla s kůží nemejského lva, nad ním boj tohoto hrdiny s kentaurem a ještě výše souboj s královnou Hippolitou. Zcela nahoře měl být erymantský kanec.

 

Odlišný výklad nabídl Arnulf Kollautz. S Dekánem se sice shoduje v tom, že předmět, kterou drží postava zcela dole, je zvířecí kůže, dle Kollautze je to ale satyr a ne Herakles, kdo ji drží. Ve druhé ruce pak třímá hůl porostlou révou. Nad satyrem vidí Kollautz kentaura a nad ním dvě tanečnice.

 

Pokud odmítneme antickou inspiraci, nabízí se nám rovněž několik velmi pozoruhodných vysvětlení. Čtyřnohé zvíře zcela nahoře by mohl být podle Zdeňka Klanici kanec, který ve slovanském folkloru hrál velmi důležitou úlohu. Z Mikulčic máme doloženy ozdoby ve tvaru kančí hlavy a Dětmar z Merseburku zaznamenal pověst, že se z posvátného jezera u hradiště Retra vynoří veliký kanec vždy, když kraji hrozí nebezpečí.

 

Špičatá pokrývka hlavy, která zdobí obě postavy na dolních výjevech, by pak mohla být péřovou korunou, jejíž existenci předpokládají někteří archeologové. Dolnodunajovické nákončí totiž není jediné, které podobnou okrasu zobrazuje. Rovněž sokolník na nákončí z Moravského Svätého Jána má na hlavě něco, co by se dalo identifikovat jako koruna z peří.

 

Zdeněk Klanica však navrhl i interpretaci výjevu na nákončí zcela dole jako zápasu panovníka s obřím ptákem, což je motiv objevující se v pozdější vrcholně středověké epice. Přímo nad zápasem s ptákem by podle Klanici měl moravský panovník porážet býka a nahoře pod kancem oslava vítězství či snad svatby.

 

[reklama]

 

Klanicovy interpretace mohou být velmi odvážné, pokud jsou ale správné, máme v rukou jedinečný doklad mýtu z raně středověké Moravy. Vzhledem k hypotetické přítomnosti péřové koruny by se také mohlo jednat o mýtus vysvětlující původ samotných Mojmírovců. Jako vždy při práci s podobným materiálem je však na místě hlavně opatrnost.

 

Pohořelické duchovní putování

Na rozdíl od nákončí z Dolních Dunajovic nepochází to pohořelické z pohřebiště. Jedná se o osamělý nález, tam ale výčet rozdílů nekončí. Pohořelické nákončí se totiž původně skládalo ze dvou částí spojených stěžejkou, tento stav však dnes připomínají již jen fotografie.

 

Ústředním motivem nákončí je humanoidní okřídlená bytost s vytřeštěnýma očima, která sedí na podivném tvorovi. Jeho tělo připomíná torza gryfů tak, jak je zobrazovali avarští kovotepci: na nohou má ostré drápy a i prohnutí páteře a tvar zadních nohou by odpovídaly. Hlava však patří člověku a stejně jako jeho jezdec má i netvor střapaté vlasy.

Tento motiv se opakuje na hlavní části nákončí třikrát a zcela nahoře je doplněn dvěma postavičkami. Ta vlevo je nejspíš lidská, i když její proporce jsou velmi zkreslené a celkové provedení jen schematické. Bytost vpravo je možná gryf, velmi oblíbený tvor avarských řemeslníků, o jehož popularitě svědčí celá řada archeologických nálezů, které jsou zdobena jeho vyobrazeními. S jistotou to však tvrdit nemůžeme, neboť figuře chybí křídla, tolik typická pro avarské gryfy.

Pohořelickému nákončí se ve svých pracech podrobně věnoval Petr Charvát, který vznesl hned několik hypotéz o mytologické předloze záhadného motivu. Jednou z možností je inspirace íránským prostředím, odkud pochází příběh o mudrcovi Artá Virázovi, který při cestě za věděním upadl do extáze a cestoval skrze mazdaistické peklo, nebe a očistec.

 

Tento syžet se dostal i do islámské tradice. Artá Viráze v něm nahradil prorok Mohamed, jehož společníkem byl kouzelný soumar Borák, který jej provedl sedmi nebesy až k Alláhovi a zase jej snesl zpátky dolů. Vyprávění je však spíše apokryfního ráze a nepředstavuje stěžejní součást příběhu o Mohamedovi, to však nijak neodporuje jeho íránskému původu.

 

Charvát netvrdí, že se motiv dostal z arabského prostředí, uvažuje o přenosu z íránského kulturního okruhu a pro své domněnky podkládá hlavně podobností některých opaskových kování s vyobrazením boha Mihra na některých pečetích z období Sásánovské říše. Uvažuje také o podnikavých Sogdijcích nebo židovských kupcích, jako o šiřitelích staré íránské tradice.

 

[reklama]

 

Aby celá záležitost nebyla příliš jednoduchá, změnil Petr Charvát později svou interpretaci, a i když sféru íránské mytologie zcela neopustil, od putování lidské duše třemi světy se otočil spíše k vyobrazení ochranného démona.

 

Některé sásánovské pečeti vyobrazují na své zadní straně bytosti ne nepodobné těm z pohořelického nákončí. Stejně jako ony mají vytřeštěné oči, zježené vlasy a vousy a rozeklané nohy. Některé legendy k pečetím o těchto bytostech tvrdí, že vyobrazují démona jménem Sesen (v ranější formě Sāsān) a Charvát je kvůli podobnosti s postavami z Pohořelic považuje za totožné.

 

Dodává také, že démon na nákončí poráží reprezentanta zla, který připomíná sfingu a že majitel opasku zjevně zamýšlel naklonit svého ochránce s vytřeštěnýma očima a napůl vážně mu v jedné ze svých prací přeje, aby se mu démonova opatrovnictví dostalo i na onom světě.

 

Synové vlčice z Nových Zámků

Pohřebiště v Nových Zámcích patří k velmi bohatým nalezištím z doby, kdy Avaři ještě vládli Karpatské kotlině a z části i jižnímu Slovensku. Nacházelo se na pravděpodobné severní hranici kaganátu, i když to s jistotou tvrdit nemůžeme, protože přesná hranice neznáme. Jisté je jen, že některé tamní hroby jsou velmi bohatě vybavené.

 

Jedním z takových bohatých hrobů je hrob číslo 232. Kromě lidských a koňských ostatků ukrýval i dvě keramické nádoby, třmeny a udidla svědčící o vyšším společenském postavení zesnulého, velké množství opaskových kování a v neposlední řadě i lité bronzové nákončí hlavního řemene.

Tím jediným, co toto nákončí zobrazuje, jsou čtyři identické figury. Bezpochyby jsou lidské a nevěnují se ani žádné zajímavé činnosti, jen bez jediného kousku oblečení dřepí nad sebou a rukama s dlouhými prsty se drží okraje šperku.

Petr Charvát se domnívá, že tento výjev reflektuje geograficky velmi vzdálený příběh o původu tureckého klanu Ašina, který v šestém století vládl Turkickému kaganátu. Podle jednoho příběhu, který objasňuje původ vládců obrovské stepní říše, porodila vlčice vládci státu Suo syna jménem Jiži Nišidu. Ten si vzal za manželky dcery boha léta a boha zimy.

 

Jedna z nich mu porodila čtyři syny. První z nich se proměnil v bílou labuť, druhý založil říši Qigu, třetí ovládl část toku Jeniseje a konečně čtvrtý žil na hoře zvané Pa-s'-čchu-če-š'. Jeden z možných překladů jména tohoto místa je Modrá hora a Turkuté skutečně byli někdy nazývání modří.

 

Na hoře panoval krutý chlad a jeho příbuzní, kteří sídlili s ním, trpěli neustále zimou. Aby zmírnil jejich trápení, dal jim oheň a za odměnu jej provolali svým vůdcem. Čtvrtý syn se jmenoval Tchu-ťüe, což je čínské jméno pro Turkity.

 

Je však možné, že by se tento příběh dostal ze střední Asie až do Nových Zámků? Sami Avaři se do kontaktu s Turkickým kaganátem dostali, vždyť Turkité je považovali za své uprchlé poddané a v tomto smyslu o nich referovali u císařského dvora v Konstantinopoli. I když zlatou éru Turkitů a nákončí z hrobu 232 dělí přibližně sto padesát let, vzpomínka na dávný příběh se mohla mezi Avary udržet.

 

V úvahu přichází i možnost, že i mezi Avary některá rodina vysvětlovala svůj původ podobně jako rod Ašina. Ať už však byla inspirace řemeslníka, z jehož dílny toto nákončí vzešlo, jakákoli, propast staletí je příliš široká a důkazy útržkovité, abychom si mohli být jisti jejím odhadem.

 

---

 

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

 

---

 

Zdroje

 

Golden, Peter. The Ethnogonic Tales of the Turks. The Medieval History Journal. 2018, 21(2), 291–327. Dostupné z: doi:10.1177/0971945818775373

Charvát, Petr: Zrod českého státu. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-845-7

Charvát, Petr. Slyšte volání muezzinovo: české země a arabský svět ve starším středověku (do roku 1300). Plzeň: Západočeská univerzita, 2010. ISBN 978-80-7043-947-0.

Klanica, Zdeněk. Předvelkomoravské pohřebiště v Dolních Dunajovicích: Příspěvek k otázce vzájemných vztahů Slovanů a Avarů v Podunají. Praha: Academia, 1972.

Kouřil, Pavel ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno, 2014. ISBN 978-80-86023-53-3

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-104-3.

 

Pozn.: článek ‘The Ethnogonic Tales of the Turks’ je volně k dostátní na platformě Researchgate.net stejně jako publikace ‘Slyšte volání muezzinovo’ . Klanicova studie ‘Předvelkomoravské pohřebiště v Dolních Dunajovicích’ je v digitální formě na serveru Academia.edu a sborník ‘Velká Morava a počátky křesťaství’ byl v rámci oslav jubilea Archeologického ústavu Brno vydán zcela zdarma i elektronicky na webu ústavu.

 

Úvodní fotografie zobrazuje rekonstrukci avarského opasku se čtyřmi bočními řemeny, která je k vidění v muzeu v Modré u Velehradu.

 

Fotografie nákončí z Dolních Dunajovic je převzata z publikace Pavla Kouřila Velká Morava a počátky křesťaství, nákončí z Pohořelic z publikace Zdeňka Měřínského České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu a nákončí z Nových Zámků z knihy Petra Charváta Slyšte volání muezzinovo.


Odporúčané články:
Komentáre:
Vyhľadávanie

Kúpte si knihu od nášho šéfredaktora
Odoberanie noviniek

Partneri