Zlato a koření aneb soudržnost avarské hordy

Pro středověké kronikáře představovali nomádi obtížně uchopitelnou skupinu, která se periodicky objevovala v jejich dílech, kdykoli se vydala do války se svými usedlými sousedy. V očích mnichů, kteří se zabývali sepisováním výročních zpráv o dějinách svých klášterů a království, jakoby nomádi patřili do zcela jiného světa, kde platí jiné zákony. V jejich dílech se zas a znovu na politickou mapu Evropy vraceli Hunové a později i Avaři, i když jejich říše byly vyvráceny už před staletími a příliš často se setkáváme i s naprostým nepochopením a předsudky o životním stylu kočovníků.

Toto nepochopení přetrvalo dodnes. V populární kultuře se obvykle objevuje obraz kočovníka z Velké stepi, který nápadně připomíná představu raně středověkých učenců. V dalších a dalších dílech se setkáváme s muži oděnými v nahrubo sešitých kožešinách, kteří mistrně ovládají své kompozitní luky. Vidíme, jak jejich veliké armády táhnou krajinou, plení a drancují. Přicházejí jakoby odnikud a vždy ve velkém počtu.

Ani jedno však o skutečných nomádech zcela neplatí. V tomto článku si na příkladě Avarského kaganátu ukážeme, jak skuteční kočovníci plánovali své výboje, co všechno museli jejich vůdci vykonat, aby si udrželi přízeň svých mužů a také to, jak křehké jejich říše ve skutečnosti byly.

[reklama]

Prestižní ekonomika v raných avarských dějinách

O původu Avarů panují značné pochybnosti. Z východořímských pramenů vyplývá, že se do východní Evropy dostali v padesátých letech šestého století, a že jen několik málo let předtím unikli z područí Turkického kaganátu. Jak si ukážeme dále, jejich situace v prvních letech, která strávili v Evropě, nebyla vůbec dobrá. Místo hrdých válečníků, kteří sužovali svými nájezdy balkánskou hranici impéria, připomínali spíše skupinu zoufalých uprchlíků, kteří doprovázejí při audienci na císařově dvoře v Konstantinopoli svou žádost o poskytnutí území, a tak i azylu, sebejistým chvástáním. Před avarským kaganem jménem Bajan stál tedy nelehký úkol: musel stmelit svou hordu a pečlivě vedenou zahraniční politikou ji provést nelehkým obdobím.

Než se dostaneme ke konkrétním avarským tažením a jejich interpretaci, musíme si ujasnit, o jakých Avarech je vlastně řeč. Tento pojem, jakkoli se může zdát jednoznačný, má totiž dva významy. Jednak jím můžeme označit etnické Avary, kteří tvořili jádro hordy, jednak jej můžeme použít k označení všech, kteří uznali avarského kagana za svého vůdce, hovoříme tedy o Avarech ve smyslu politickém. Bajan totiž vládl spíše než etnicky homogenní skupině kmenovému svazu. Tento svaz přijal jméno svého nejvýznamnějšího člena a obsahoval i jiná etnika, jako byli Bulhaři, kteří sehráli výraznou roli v první polovině sedmého století, když jeden z jejich velmožů rozpoutal občanskou válku v kaganátu. V tomto článku budu pracovat s Avary spíše v druhém významu slova, tedy ve významu politické identity, která s tou etnickou nemusela mít vůbec nic společného.

Etnicky nejednotnou skupinu nebylo lehké udržet pohromadě. V raných avarských dějinách dosahovali kaganové vnitřní soudržnosti dvěma způsoby: jednak vojenskými úspěchy, s nimiž byl spojen zisk kořisti a jednak následným přerozdělením kořisti mezi své věrné. Vojenské úspěchy samotné hrály důležitou roli, v kočovnickém prostředí totiž vládce získával legitimitu prostřednictvím vítězství, jichž dosáhl na bojišti. Dochované nápisy v turkických runách a výpovědi východořímských kronikářů ukazují, že zvykem stepních panovníků bylo vypočítávat etnika, která porazili a připojili ke své říši. Čím více sousedních kmenů daný panovník porazil, tím větší věrnosti svých bojovníků se těšil.

Avarská válka o přežití

Krátce poté, co se Avaři ve východoevropském prostoru objevili, se jim podařilo porazit ostatní kočovníky, kteří v tomto prostoru žili, čímž Bajan upevnil své postavení. Východořímské prameny nás dále informují o jejich válce s Anty, kteří žili usedle dále na západ. O těchto raných avarských válkách nemáme mnoho informací. Teprve až v šedesátých letech šestého století se odhodlali k tažením, která nám mohou osvětlit cíle, s nimiž je Avaři vedli. Na příkladu poměrně dobře zdokumentovaných nájezdů na Franckou říši si budeme moci ilustrovat, jakým způsobem mohli Avaři upevnit svou moc ve východní Evropě.

K prvnímu tažení došlo roku 561/62, nomády však porazil francký král Sigibert. K dalšímu tažení došlo roku 566 a tentokrát byli kočovníci úspěšní. Podařilo se jim zajmout samotného krále Sigiberta, který se musel nakonec vykoupit a uzavřít s Avary jakousi smlouvu, jejíž obsah nám není zcela jasný. Uvažuje se, že by se Frankové touto úmluvou vzdali další expanze na východ. V úvahu rovněž přichází možnost, že by přislíbili podporu v případném boji proti Gepidům. Jisté je, že za stažení z franckého území jim Sigibert musel vyplatit výpalné v proviantu.

[reklama] 
 

Důvod dvou ojedinělých tažení proti Francké říši není lehké objasnit. Žádný písemný pramen o avarských politických záměrech nehovoří, a tak nezbývá než hádat. Je možné, že první tažení bylo reakcí na válku mezi Franckou a Východořímskou říší, od níž by si Avaři slibovali náklonnost konstantinopolského císaře. Tajemná dohoda uzavřená na závěr druhého tažení zase naznačuje, že se Avaři pokoušeli zabezpečit vlastní pozici i ze západu. V úvahu přichází také možnost, že smělým tažením daleko na západ avarský kagan Bajan zamýšlel stmelit nomádskou společnost, protože vojenský úspěch byl jeden z faktorů, který rozhodoval o vnitřní soudržnosti.

Zdá se tedy, že výprava daleko na západ mohla být vedena i s tímto záměrem: Bajan se kromě svého politického postavení mezi okolními říšemi snažil upevnit i vlastní pozici uvnitř hordy. Nesmíme zapomínat, že jádro avarské hordy jen několik málo let předtím, než se objevilo v Přičernomoří, uniklo z područí Turkického kaganátu a jejich bývalí páni si nad nimi stále nárokovali kontrolu. Avarská politika na severním pobřeží Černého moře tam představovala balancování na ostré hraně mezi dvěma velmocemi té doby: Turkickým kaganátem a Východořímskou říší. Bajanova pozice byla více než nejistá a on sám si nemohl dovolit riskovat. První roky své vlády nad pontskou stepí tak strávil pečlivě plánovanými válkami proti kočovným i usedlým sousedům, jejichž cílem bylo získat tribut a posílit vazby mezi ním jakožto vojevůdcem a jeho muži. To vše se změnilo s avarskou migrací do Panonie a jejím kompletním záborem roku 568.

Změny po záboru Panonie

Jádro avarského svazu se přesunulo do nížiny mezi řekami Dunaj a Tisa, daleko z dosahu Turkického kaganátu. Bajan si možná podržel kontrolu nad částí ukrajinské stepi, klíčové však bylo, že se nyní jednalo jen o periferii jeho říše. V nové zemi neměli Avaři prakticky mocenskou konkurenci: s Langobardy, kteří Panonii obývali spolu s Gepidy před avarskou migrací, uzavřeli mírovou smlouvu, Gepidské království díky úspěšným langobardsko-avarským útokům patřilo minulosti, drobní slovanští náčelníci na dolním Dunaji nepředstavovali závažnou hrozbu a vzdálenost mezi Avarským kaganátem a Franckou říší zase vylučovala brzkou válku mezi oběma útvary. Jen Východořímská říše mohla představovat hrozbu, pokud by se na nově příchozí kočovníky plně soustředila.

Bajanovi se tak nově otevřela možnost pořádat nájezdy přímo na území ovládaná Východořímany. V dřívějších letech si takový luxus nemohl dovolit, neboť každá chyba jej mohla stát těžce vydobyté postavení, a tak se raději rozhodl neriskovat. Na konci šedesátých let šestého století se však nacházel ve zcela odlišné situaci: kaganát byl vnitřně soudržný a politická situace nenabízela možnost udělat chybu, aniž by přišel o všechno.

Vojenská situace Východořímské říše nedovolovala proti Avarskému kaganátu zakročit ihned. Sedmdesátá a osmdesátá léta šestého století se proto v dunajském příhraničí impéria nesla ve znamení pustošivých nájezdů podnikaných Avary a jejich slovanskými spojenci. Cílem avarských vpádů bylo jednak získat kořist, jednak přesvědčit císaře, že lepší než trpět jejich nájezdy je platit každoroční tribut. Roční dávky stříbra byly navíc výhodné i pro Avary: zatímco při přebírání říšského tributu mohli být jen stěží poraženi v otevřené bitvě, při ozbrojeném konfliktu tato možnost reálně hrozila. Ruku v ruce s ní by pak šla ztráta prestiže, již kaganové nehodlali riskovat. Pokud se potom podíváme podrobněji na zboží, o nějž měli nomádi zájem, najdeme mezi položkami, jako jsou zlaté a stříbrné předměty i neobvyklé suroviny, jako koření z dálného východu.

Říšská správa nebyla schopna těmto útokům čelit, neboť musela zažehnávat mnohem závažnější hrozbu v podobě sásánovské Persie. Teprve když mohl císař stáhnout dostatek mužů z východní hranice, bylo možné proti Avarům vojensky zakročit. Na přelomu šestého a sedmého století připravili Východořímané sérii útoků proti Slovanům a Avarům a díky využití nových technologií, strategie a taktiky dosáhli úspěchu. Avarský kaganát se poprvé ocitl v krizi, obnovená válka na východní východořímské hranici však znamenala stažení vojsk z Balkánu. V krátké době se kaganovi podařilo obnovit svou vojenskou moc a přenést válku zpět na východořímské území.
 

[reklama] 

Následná série úspěšných tažení byla zakončena až vojenskou porážkou pod hradbami Konstantinopole v létě roku 626. Avaři město oblehli, všechny jejich zteče však byly odraženy. Po deseti dnech obléhání se stáhli zpět za Dunaj a jejich říše se propadla do vleklé vnitřní krize, kterou se jim sice nakonec podařilo překonat, avšak za cenu ústupu z pozice prvořadé mocnosti. Společně se svým ústupem na okraj politické scény mizí v druhé polovině sedmého století i z písemných pramenů, a tudíž jedinou možností, která nám umožňuje zkoumat v tomto období dějiny Avarského kaganátu je archeologie. Právě ona totiž podává svědectví o tom, co se s prestižní ekonomikou stalo, jakmile byl přerušen tok luxusního zboží.

Proměna prestižní ekonomiky

Jak jsme již měli příležitost vidět, stabilita Avarského kaganátu nepřímo souvisela s prosperitou Východořímské říše. Pokud by císařové nemohli platit tribut, anebo by byly příhraniční provincie příliš vypleněny, tok bohatství by ustal a systém prestižní ekonomiky by se zhroutil. V polovině sedmého století se však zcela změnila podoba ekonomických vztahů v rámci říše: dalekosáhlou výměnu zboží nahradila výměna regionální. Vnitřní nestabilita uvnitř kaganátu navíc způsobila, že již nebylo možné podnikat nájezdy do dunajských provincií impéria a z dříve nebezpečného souseda se stala spíše druhořadá mocnost, jíž nebyl důvod vyplácet tribut.

Přerušení životodárného toku luxusního zboží nebyl jediný problém, jemuž kagan musel v polovině sedmého století čelit. Přesný rozsah avarského vlivu na východ od Karpat není znám, v této době však znatelně upadl. Se ztrátou území navíc souvisela i ztráta bojovníků, kteří jej obývali, což vůbec neprospělo avarské vojenské moci. V téže době dochází rovněž k několika dalším, menším migracím z Karpatské kotliny, které máme doloženy jak písemnými, tak archeologickými prameny. Kaganát opustila například velká skupina východořímských zajatců, jimž se podařilo uprchnout do svého bývalého domova.

V období nestability a překotných změn navíc došlo i ke změně způsobu obživy. Populace nomádů se začala usazovat a tento jev dále ovlivnil sociální strukturu uvnitř avarského panství. O bohatství jednotlivce již nerozhodovalo pouze jeho postavení v rámci systému přerozdělování kořisti a tributu, ale i vlastnictví prostředků nutných k výrobě prestižního zboží přímo na území kaganátu. Tam totiž ležela i budoucnost prestižní ekonomiky.

V oblasti hmotné kultury si změnou prošly pohřební zvyky. Bohaté a osamocené "knížecí" pohřby v pozdní době avarské mizí a jsou nahrazeny rozsáhlými pohřebišti.

Není bez zajímavosti, že ty nejbohatší hroby pocházejí paradoxně z období krátce poté, co moc raného avarského kaganátu dosáhla svého zenitu. V některých hrobech, které pocházejí z druhé třetiny sedmého století, archeologové dokonce objevili picí nádoby vyrobené z drahých kovů, jež mohou poukazovat na důležitost hostin mezi nomády. Výskyt bohatých hrobových výbav následovaný znatelným poklesem v jejich okázalosti však nebyl omezen pouze na Karpatskou kotlinu. Podobně bohaté hroby nacházíme i vně Karpatského oblouku na Ukrajině. Jako vysvětlení se nabízí jednak migrace, jednak podobné fungování společnosti. Zásadní otázkou však je, proč došlo k poklesu bohatství, které bylo spolu s nebožtíkem uloženo do země.

Na přelomu sedmého a osmého století se také začínají objevovat nová kování opasku, která se od svých předchůdců lišila technologií výroby: s pozdní dobou avarskou přichází na scénu odlévání opaskových garnitur, které vytlačilo starší kované prolamované ozdoby. Změnila se i jejich výzdoba: z geometrických motivů se stávají vyobrazení loveckých scén, výjevů z mytologie nebo rostlinné a později zcela abstraktní vzory. Společně s další hrobovou výbavou nám pomáhají určit sociální status jednotlivce: čím více litých ozdob se na jeho opasku nacházelo, tím blíže měl špičce avarské sociální pyramidy.

Spolu s novými kováními se objevuje i víceméně stejnorodá materiální kultura, která je typická pro celou oblast avarského kaganátu, čímž vytyčuje i jeden z hlavních rozdílů mezi ranou a pozdní dobou avarskou. Zatímco v rané době bylo Avary ovládané území rozděleno mezi několik odlišných materiálních kultur, postupem času dochází k jejich sjednocování a spolu s ním i ke sbližování rozličných etnik Karpatské kotliny.

V písemných pramenech můžeme najít důkazy decentralizace moci. Východořímské zdroje se nezmiňují o některých mocenských pozicích, které jsou známy z franckých pramenů, jako je například tajemný jugur. O jeho pravomocech se vedou diskuse, většinou se o něm však hovoří jako o náboženském činiteli. Klíčové však je, že ve franckých análech, které nás informují o avarských válkách Karla Velikého, vystupují menší hodnostáři a jednotlivci, kteří sledují své vlastní zájmy, často nezávisle na cílech ostatních Avarů. Nic takového není ze šestého a raného sedmého století u Avarů známo, snad jen východořímská vojenská příručka Strategikon zmiňuje, že je možné podplatit některé avarské náčelníky, aby jednali v zájmu Východořímské říše. Historické prameny však takové náčelníky neznají.

[reklama] 
 

Poslední dny avarského panství

I když se může zdát, že moc kaganů významně upadla, nemusí tomu tak nutně být. Avarská kování nacházíme i na území dnešní České republiky, a to jak v Čechách, tak na Moravě, u něhož se sice nepředpokládá přímá podřízenost avarskému kaganovi, místní naleziště jsou však bohatým zdrojem litých bronzových garnitur. I přes svou geografickou vzdálenost pochází několik exemplářů kování i z oblasti Lužice, což indikuje dalekosáhlé obchodní styky a vliv nyní již usedlých Avarů. Ke změně materiální kultury dochází až s přelomem osmého a devátého století, kdy do střední Evropy proniká vliv francký, který se projevuje jak v oblasti oděvu, tak v oblasti duchovní, a to křtem místních knížat.

Vraťme se však ještě na chvíli do doby avarských válek Karla Velikého. I ony nám ukazují, jak moc byla stabilita kočovnické říše spojena se schopnostmi jejího vládce. Zatímco z rané doby avarské máme bohaté záznamy, které svědčí o osobní přítomnosti kagana ve vojsku, Karel Veliký a ani žádný z jeho synů, kteří výpravy do Panonie vedli, se s žádným kaganem neutkali. V průběhu přibližně patnáctiletého konfliktu navíc avarská moc postupně upadala. Zatímco ještě na sklonku osmdesátých let osmého století byli schopni Avaři mobilizovat sílu dostatečnou k podniknutí dvou současných nájezdů do severní Itálie a Bavorska, již na počátku devátého století jejich říše zkolabovala.

Obě tažení byla odražena, a když se Frankové poprvé vydali do nitra kaganátu, nepostavila se jim žádná velká armáda. Další výpravy se nesly v podobném duchu a vojenská moc Avarů byla velice brzy zlomena.

Toto je také doba, kdy ke slovu přišli ctižádostiví příslušníci avarské nobility, s nimiž Frankové uzavírali rozličné smlouvy ve snaze upevnit své postavení. Kvůli politické fragmentaci Karpatské kotliny se jim však nepodařilo ustanovit pevnou státní správu, která by se opírala o místní dlouhodobé mocenské struktury. Panonie se proto pod franckou nadvládu nedostala celá a několik dalších generací se budou potomci Karla Velikého snažit tento prostor ovládnout, než jim jejich ambiciózní politiku nadobro zmaří příchod kočovných Maďarů, jejichž společnost stála na podobných principech jako ta avarská. Ovšem to je už zcela jiný příběh.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

SZENTHE, Gergely, 2019. The ‘Late Avar reform’ and the ‘long eighth century’: A tale of the hesitation between structural transformation and the persistent nomadic traditions (7th to 9th century AD). Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae [online]. 70(1), 215–250. ISSN 0001-5210, 1588-2551. Dostupné z: doi:10.1556/072.2019.70.1.8

SZENTHE, Gergely a Erwin GÁLL, 2021. A (Needle) Case in Point: Transformations in the Carpathian Basin During the Early Middle Ages (Late Avar Period, 8th–9th century ad). European Journal of Archaeology [online]. 24(3), 345–366. ISSN 1461-9571, 1741-2722. Dostupné z: doi:10.1017/eaa.2021.3