V čem se mýlil hrdina Nik: Trochu jiné vztahy mezi Slovany a Avary

Slovansko-avarské vztahy v šestém a sedmém století však rozhodně nebyly černobílé. Lišily se místo od místa a zatímco někde Slované sloužili jako cenění odborníci na stavbu válečných strojů, jinde lavírovali mezi samostatným hráčem na politické šachovnici a nástrojem avarské politiky a jiní Slované zase proti Avarům odhodlaně vedli války v žoldu východořímských císařů. Tento článek některé z těchto možností slovansko-avarského soužití představí a ukáže, že ne vždy byly jejich vztahy tak jasně dané, jak si velká část veřejnosti představuje.

Štorch, Sámo a Fredegar

Vraťme se však na chvíli ke Štorchově Nikovi. Jen málokterý historický román může být považován za důvěryhodný zdroj informací o době, kterou popisuje. U příběhu, jako je tento, to platí dvojnásob. Opatrnost vzbuzuje již jen to, že je svou formou a rozsahem cílen na mladší publikum. Dalším faktorem je pak datum jeho prvního vydání: rok 1947 svou atmosférou mohl na výsledné podobě příběhu mnohé ovlivnit.

[reklama]

Spravedlivá válka za osvobození od cizího a krutého nepřítele s pomocí moudrého a vlídného cizince možná až příliš připomíná události, které se odehrály jen několik málo let předtím, než Hrdina Nik opustil tiskárny. A i když odhlédneme od inspirace tehdejším duchem doby, Štorchova práce s prameny se nedá považovat za dobře odvedenou. Nekriticky přijímá vyprávění takzvaného Fredegara, jehož zmínka o poměrech na slovansko-avarském pomezí, která si takové zacházení nezaslouží, a ignoruje jiné, východořímské prameny, které jsou nejen sdílnější o Slovanech a Avarech, ale také lépe informované.

Svým způsobem Štorch neměl úplně na výběr. Kronika takřečeného Fredegara je totiž jediným skutečně spolehlivým zdrojem o době a území, které si dal za cíl popsat. Informace o středoevropských Slovanech v první polovině sedmého století sice podávají i jiné raně středověké prameny, jejich údaje jsou však buď útržkovité, anebo byly sepsány až příliš pozdě. Ucelenější přehled o Sámovi a jeho dobrodružství tak podává jen takřečený Fredegar.

V jeho podání se jedná o organizátora obchodních expedic ke Slovanům, který se přidal na jejich stranu v boji proti Avarům. Poté, co jim pomohl k mnoha vítězstvím, jej zvolili za svého vládce a po několika málo letech na trůnu je dovedl i k triumfu nad Franky expandujícími na východ. Poměrně pozoruhodný detail představuje Fredegarova zmínka o tom, že se Sámo zapojil již do probíhající války, kterou začali slovansko-avarští míšenci domáhající se práv, jež jim jejich nomádští otcové upírali. Jaká byla skutečnost, můžeme jen odhadovat, samotný Fredegar však pro představu Sáma jakožto iniciátora ‚povstání‘ neposkytuje mnoho prostoru.

Příčinou avarsko-slovanské války měly být podle kroniky různé ústrky, kterých se Slovanům od jejich kočovných sousedů dostalo. Avaři si jejich sídla vybírali jako svá zimoviště, znásilňovali slovanské ženy a Slovany nutili bojovat ve svém vojsku za velmi nepříznivých podmínek. Zatímco Slované museli vybojovat jakožto befulci nejtěžší boje, Avaři získali veškerou kořist. Dodnes není jasné, co se skrývá za tajemným slovem befulci, Fredegarova zmínka o avarském válečnictví je však vykládána jako další forma útlaku ze strany Avarů. Jak si ještě ukážeme dále, nemusí to tak být.

Antští hraničáři

Mnohem barvitější obraz vykreslují soudobé východořímské prameny. V jejich podání představují Slované a Avaři dvě etnika obývající zadunajské barbaricum, které neustále ohrožují stabilitu balkánských provincií a jejich neustále nájezdy přinášejí zemi zkázu. Odlišoval je způsob jejich společenské organizace: zatímco Avaři měli jediného kagana, který je vedl do nekonečných válek se všemi jejich sousedy, Slované žili pod vedením mnoha malých náčelníků, kteří sice postrádali vojenskou sílu, aby Východořímany mohli podstatně ohrozit, série jejich menších nájezdů však také nepostrádaly devastační účinky.

Ne vždy se ale Slované a Avaři řídili zásadou, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Spojenectví s Východořímskou říší přinášelo mnohé výhody. Příslušníci společenské elity, kteří se i se svými lidmi zavázali k ochraně říšských hranic, získali přístup k bohatství impéria, aniž by museli riskovat střet s jeho stále ještě silnou armádou. Mimo to většinou obdrželi od císaře zemi, kterou by mohli obývat, byť ta nemusela být vždy pod faktickou kontrolou Konstantinopole, ale stačilo, aby ji říše nárokovala.

Na říší nárokovaném území v okolí města Turris se ve čtyřicátých letech usadil slovanský kmen Antů, který poté spolehlivě střežil dunajskou hranici proti Slovanům (o tomto netradičním spojenectví jsme psali také v tomto článku). Na sklonku padesátých let však nedokázali Antové zastavit Bulhary chána Zabergana směřující k samotné Konstantinopoli a do přibližně stejné doby spadá i zmínka Menandera Protektora o antsko-avarské válce, kterou tento slovanský kmen prohrál. Je tedy možné, že bulharskému nájezdu předcházela prohraná válka s Avary, jistotu v tomto případě však nemáme.

Antové kromě Avarů válčili i s ostatními slovanskými kmeny, nicméně na počátku sedmého století jejich enkláva v okolí Turrisu zanikla pod drtivým útokem Avarů. Je možné, že Avaři jednali ve strachu ze strategické katastrofy, která mohla postihnout Slovany žijící na dolním Dunaji, kteří pravděpodobně byli avarskými spojenci. Východořímský generál Petr na rok 602 plánoval tažení proti Slovanům a Antové mu mohli poskytnout vítanou a rozhodující pomoc. Preventivní úder ze strany kaganátu nicméně tuto možnost zcela zničil.

Mezi podřízeností a svobodou

Vztah Avarů s dolnodunajskými Slovany, o jejichž osud se kagan obával, byl také mnohem barvitější, než si velká část veřejnosti představuje. Politika jednotlivých slovanských vojevůdců vůči mnohem mocnějšímu kaganátu se mnohem více než čemukoli jinému podobala ostražitému balancování na ostří nože. Na rozdíl od Antů s Avary zachovávali spíše přátelské vztahy, jejich shrnutí jediným slovem je ovšem více než obtížné.

Nejlépe toto zvláštní soužití ilustruje diplomatické napětí okolo východořímského tažení proti Slovanům z léta roku 593. Východořímané vedení Priskem plánovali proniknout na severní břeh Dunaje a rychlou akcí zlikvidovat slovanského nájezdníka Ardagasta. Po jeho eliminaci se chtěli zaměřit i na další slovanské lupiče, kteří sídlili za říšskou hranicí.

Tažení pozorně sledoval i avarský kagan, který k Priskovi vyslal své poselstvo. Priskus vyslance ale nakonec přesvědčil, že tažení proti Ardagastovi a dalším vojevůdcům není porušením mírové smlouvy, kterou nedávno předtím Východořímané s Avary uzavřeli.

[reklama]

Priskova expedice nakonec byla úspěšná a plán se nepodařilo naplnit jen v jediném bodě: výprava nedokázala na cizím území přezimovat a musela se stáhnout na domácí půdu. Kagan, který ústup bedlivě sledoval, opět vypravil k Priskovi poselstvo, aby zjistilo, co přesně přimělo Východořímany k ústupu. Priskos poté poslal jednoho ze svých mužů k Avarům jednat. Výsledkem vzájemných rozhovorů bylo, že kagan nakonec odvolal Slovany, jimž přikázal vtrhnout na jižní břeh Dunaje, a obdržel také veškerou kořist, kterou Priskos na tažení získal. Kagan přitom argumentoval, že Priskos vpadl do jeho země.

Rozkaz ostatním Slovanům se dá považovat za důkaz avarské moci nad jednotlivými slovanskými kmeny a náčelníky na dolním Dunaji, stejně jako kaganova slova o tom, že slovanská země je jeho. Na stranu druhou, Priskova původní argumentace, že válka se Slovany není porušením mírové smlouvy a to, že Avaři nezasáhli ve prospěch Ardagasta, podporují spíše možnost, že tito Slované představovali samostatnou politickou entitu. Zdá se tedy, že kagan teoreticky měl nad těmito Slovany nějakou moc, jeho svrchovanost však Východořímané neuznávali a ani samotní Avaři Slovany nepovažovali za natolik důležité, aby si kvůli nim pálili prsty. Dolnodunajští Slované tak spíše patřili do jakési šedé zóny v pohraničí obou říší, než aby byli přímou součástí kaganátu.

Na vodách Bosporu

Důležitou událostí, která nám může mnoho napovědět o slovansko-avarských vztazích, bylo i obležení Konstantinopole v létě roku 626. Před hradby města přitáhlo spojené vojsko složené ze stepních jezdců Avarů a Bulharů a také slovanské pěchoty. Jejím úkolem bylo kromě ztečí hradeb proniknout do města z moře na malých loďkách vydlabaných z jednoho kmene, takzvaných monoxylech.

Jejich protivníkem se při tomto odvážném kroku staly posádky mnohem větších východořímských lodí, které střežily záliv Zlatý roh, s nimiž se Slované střetli hned ve dvou střetnutích. Poprvé se obě flotily utkaly 3. srpna, kdy se avarský kagan pokusil o smělý krok: Slovanům přikázal, aby převezli přes Bospor část perského vojska, které tábořilo na druhé straně úžiny. Cestu na druhý břeh zvládli Slované bez obtíží, ke střetu s Východořímany došlo až na zpáteční cestě. V souboji s mnohem většími loděmi však šly slovanské monoxyly i s jejich perskými a slovanskými posádkami ke dnu.

I bez perských posil ale avarské útoky na město neskončily. O tři dny později kagan rozkázal k dalšímu velkému útoku na Konstantinopol a tentokrát se jej měly účastnit i slovanské dlabané čluny. Z útržkovitých zpráv vyvozuje slovenský historik Martin Hurbanič, že v tomto boji si Slované vedli lépe než v boji na Bosporu: o vítězství je nejspíš připravila jen náhlá letní bouře, ve které mnohem lépe než jejich malé čluny obstály velké lodě obránců města.

Ti, kterým se podařilo zachránit z potápějících se člunů, mířili ke břehu. Tam na ně však už čekali obránci města, kteří podnikli výpad proti Avarům útočícím na souši, a ani ti, kteří těmto nepřátelům neunikli, ještě neměli vyhráno. Avarský kagan, ke kterému někteří trosečníci nakonec dorazili, je nechal svými muži pobít. Zbylí Slované se poté vrátili domů, aniž by jim v tom byl někdo schopen zabránit.

Ze samotného nasazení Slovanů na moři není možné říct cokoli konkrétního o postavení Slovanů v avarské armádě. Stepní nomádi by jen stěží obstáli na mořských vlnách, a tak úkoly spojené s použitím člunů připadly Slovanům, kteří je dobře znali a ovládali. Jen epizoda na samém konci boje nám může něco napovědět o vzájemném vztahu obou etnik: kagan sice neúspěšné bojovníky potrestal smrtí, jejich spolubojovníci však následně avarské vojsko opustili, aniž by to vyvolalo nějakou reakci.

To, že je nikdo nepronásledoval, může být důsledkem situace před hradbami, kdy si kagan nemohl dovolit vyčlenit dostatečně silný odřad, aby uprchlíky (nebo dezertéry) dostihl. Druhou možností je také to, že Slované vojsko opustili na základě dřívější dohody, která by jim v případě podobné porážky umožňovala vrátit se domů.

Akce na vodě nicméně nebyly jedinými boji, kterými si Slované u Konstantinopole prošli. Jejich lehká pěchota se účastnila útoků na městské hradby, ovšem spíše v rámci průzkumu bojem a snahy vyčerpat obránce neustálým dotíráním. Ze špatné výzbroje válečníků, která je v pramenech dobře doložena, se může zdát, že jejich postavení bylo horší než postavení lépe vybavených Avarů. Akce tohoto typu ovšem k obléhání pevností neodmyslitelně patří a z pohledu útočníka je mnohem výhodnější šetřit lépe vyzbrojené síly na rozhodující okamžik než je vyplýtvat v menších potyčkách.

[reklama]

Z toho, jak byli Slované nasazeni při útocích na hradby, se proto nedají dělat dalekosáhlé závěry o vztahu Slovanů a Avarů. Lehká pěchota má na bojišti své místo, a pokud by nebyla složená ze Slovanů, museli by Avaři sáhnout do vlastních rezerv. Navzdory prvnímu pohledu nebyly zteče lehce vyzbrojených Slovanů na hradby důkazem Avarské nadřazenosti, ale spíše taktické nutnosti.

Podobně se můžeme dívat i na Fredegarovu zmínku o avarském způsobu boje. Zatímco zájem většiny badatelů se soustředí na proměny východořímské armády odstartované příchodem Avarů na dunajskou hranici, jen málokdo věnuje pozornost změnám v avarském válečném umění. Převaha kočovnické jízdy vedla východořímské velitele k většímu důrazu na spolupráci vlastních jízdních a pěších oddílů a právě ta se ukázala jako klíčová pro porážku nomádských armád.

Na sklonku šestého století tyto změny pro změnu přispěly k proměně avarských armád. Po úspěšné ofenzivě vojevůdce Priska do nitra kaganátu se avarských taženích začala účastnit i slovanská pěchota, jejíž zlatá hodina nastala právě před branami Konstantinopole. Jejím úkolem bylo pravděpodobně vázat východořímské pěšáky, jejichž sevřené formace představovaly pro avarské jezdce obtížně překonatelný problém.

Fredegarova zmínka tak nemusí být pouhou smyšlenkou. Zdá se, že obsahuje pravdivé jádro, byť údaje o nerovnoměrném sdílení kořisti působí spíše jako popis dalšího z ústrků, které Slované museli od Avarů snášet, a které si buď kronikář přímo vymyslel, nebo přinejmenším přibarvil.

Obraz, který ve svém románu Hrdina Nik načrtl Eduard Štorch, je tedy oproti skutečnosti malován vybledlými barvami a i jeho kompozice pokulhává. Ne všichni Slované byli avarskými poddanými, stejně jako Antové. I ti Slované, nad nimiž si kagan nárokoval jakousi svrchovanost, ale disponovali vysokou míru autonomie: Ardagast se s Východořímany musel potýkat sám a slovanští bojovníci opustili obléhání Konstantinopole, aniž by je někdo pronásledoval. Nakonec i část hrůz, které Fredegar Avarům připisuje, vypadá spíše jako popis nové avarské taktiky, která však v kontextu balkánských válek působí spíše jako nutnost, z níž mohly mít prospěch obě strany, než jako ústrk.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

CURTA, Florin, 2001. The Making of the Slavs: History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500–700. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-511-49629-5.

CURTA, Florin, 2016. Avar Blitzkrieg, Slavic and Bulgar Raiders, and Roman Special Ops: Mobile Warriors in the 6th-Century Balkans. In: Istvan ZIMONYI a Osman KARATAY, ed. Central Eurasia in the Middle Ages. Studies in Honor of Peter B. Golden [online]. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, s. 69–89 [vid. 2023-01-31]. ISBN 978-3-447-10664-1. Dostupné z: https://www.academia.edu/12138833/Avar_Blitzkrieg_Slavic_and_Bulgar_raiders_and_Roman_special_ops_mobile_warriors_in_the_6th_century_Balkans

GORELIK, Mikhael, 1998. Warriors of Eurasia. Stockport: Montvert. ISBN 978-1-874101-07-9.

HAVLÍKOVÁ, Lubomíra, 1991. Slavic Ships in the 5th-12th Centuries Byzantine Historiography. Byzantinoslavica. LII, 89–104. ISSN 0007-7712.

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

KARDARAS, Georgios, 2010. The Byzantine-Antic treaty (545/46 A. D.) and the defense of Scythia Minor. Byzantinoslavica. LXVIII, 74–85. ISSN 0007-7712.

KARDARAS, Georgios, 2018. Sclaveni and Antes. Some Notes on the Peculiarities Between Them. Slavia Orientalis. LXVII(3), 377–393. ISSN 0037-6744.

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

RÓŻYCKI, Łukasz, 2016. SZTUKA WOJENNA SŁOWIAN W ŚWIETLE DZIEŁA TEOFILAKTA SYMOKATTY. Slavia Antiqua [online]. LVII, 53–76. ISSN 2545-0212. Dostupné z: doi:10.14746/sa.2016.57.3

Fotografie lamelové přilby byla pořízena ve skanzenu v Modré u Velehradu.

Úvodní obrázek je ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Hrdina Nik (ŠTORCH, Eduard, 1958. Hrdina Nik. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy.)