Neznámé spojenectví: Smlouva mezi Východořímany a Anty

Původ Antů pro nás představuje dodnes záhadu. Pozdně antičtí autoři je považovali za blízké příbuzné Slovanů, mezi oběma skupinami však pečlivě rozlišovali, a to i přesto, že mluvily stejným jazykem a i kulturně se odlišovaly jen v detailech. Důležité bylo nejspíše povědomí o jejich původu a snad i politická příslušnost, jak ještě uvidíme dále.

[reklama]

Neobjasněno zůstává také, odkud se vzalo jejich podivné pojmenování. Zatímco u Slovanů můžeme s velkou dávkou jistoty tvrdit, že označení "Slovan" pochází od výrazu "slovo" a odkazuje na pojetí společné identity založené na jazyku, etnonymum Antové představuje mnohem složitější hádanku. Hledání jeho původu ve slovanských jazycích zatím úspěch nepřineslo a pozornost vědců se proto soustředí na cizí, stepní prostředí. V úvahu přichází íránský nebo turkický původ. V případě prvním by Antové byli íránský kmen, který na sklonku antiky zcela přijal slovanskou kulturu, v případě druhém by se snad jednalo o skupinu bojovníků drženou pohromadě společnou přísahou, pro což by svědčilo, že v turečtině znamená 'ant' přísaha a v mongolštině 'anda', 'pobratim' nebo 'spojenec'.

Do kontaktu s Východořímskou říší se Antové dostali poprvé na začátku dvacátých let šestého století jako nájezdníci, kteří pustošili Thrákii. O přesné dataci tohoto prvního nájezdu se vedou mezi historiky spory, někteří ho kladou do roku 518, jiní pak o dva roky později do roku 520.

Společně s nimi se na severní hranici Východořímské říše objevili i Slované a i když zprvu mezi nimi zjevně panovaly poklidné vztahy, na sklonku třicátých let mezi nimi došlo k neshodám, které nakonec vedly ke krátké válce mezi oběma etniky. Podle východořímského historika Prokopia v ní zvítězili Slované a poražení Antové překročili Dunaj a vydrancovali Thrákii.

K dalšímu antskému vpádu do Thrákie došlo roku 545, tentokrát v doprovodu Slovanů, kteří se zaměřili na oblast Ilyrika. Zatímco slovanskému vojsku se Východořímané postavili na odpor, Antové plenili říšské území bez odporu.

Poté, co Východořímané nebyli schopni drancující Anty zastavit, nabídli jim možnost uzavřít takzvanou federátní smlouvu. Podobné smlouvy měly v říšské zahraniční politice své stabilní místo a spočívaly v tom, že se cizí etnikum usadilo buď přímo na území impéria, nebo na území, které si nárokovalo. Výměnou za finanční podporu pak měli osadníci poskytovat Římanům vojáky, pokud to bylo potřeba. Není bez zajímavosti, že o území obdržené výměnou za vojenskou pomoc po svém příchodu do Evropy žádali i Avaři.

V případě Antů císař Justinián navrhoval, aby se tyto kočovníci usadili v okolí ruin města Turris, které sice leželo na severním břehu Dunaje, ale bylo stále nárokováno impériem jako jeho právoplatná država. Kromě toho, že by Antové získali nová sídla, by navíc dostávali zaplaceno za obranu říšské hranice před ostatními obyvateli barbarica.

Antové souhlasili, podle kronikáře Prokopia však měli jednu podmínku. Požadovali, aby se jejich vůdcem stal muž jménem Chilbudios, jeden z jejich otroků. Tvrdili, že Chilbudios je ve skutečnosti zajatý vysoce postavený východořímský důstojník, který na počátku třicátých let šestého století chránil dunajskou hranici říše a podnikal odvážné nájezdy na druhý břeh Dunaje. Při jednom takovém výpadu narazil na silné slovanské vojsko a v bitvě s ním údajně zahynul. Nyní, více než deset let po této nešťastné události, byli Antové přesvědčeni o tom, že Chilbudios stále žije mezi nimi a chtěli po císaři, aby mu vrátil jeho bývalou funkci a dovolil mu vést antské válečníky. Pravděpodobně očekávali, že podobný krok by posílil jejich vztahy s Konstantinopolí a možná také doufali, že pod vedením zkušeného a schopného Chilbudia získají mnoho kořisti a bohatství.

[reklama]

Vše se ale nakonec ukázalo jako nepravda. Při cestě do Konstantinopole byl podvodník odhalen a z východořímského generála se vyklubal jakýsi Slovan, který hovořil plynně latinsky. Není zcela jasné, jak přesně celá aféra probíhala: problém s vyprávěním o falešném Chilbudiovi spočívá hlavně v tom, že není jisté, co, nebo kdo, byl Prokopiovým zdrojem. I když se on sám pohyboval ve vyšších patrech východořímské politiky, není pravděpodobné, že by byl očitým svědkem jednání s Anty. Zpráva o podivuhodné události se k němu nejspíš dostala již zprostředkovaně a i poté ji mohl upravit tak, aby výsledný příběh připomínal staré řecké komedie, jak se domnívá rumunský archeolog Florin Curta.

I přes toto nedorozumění skončilo jednání dohodou obou stran a z Antů se stali spojenci Východořímské říše. Dodnes sice nevíme, kde leželo město Turris, v jehož okolí se měli Antové usadit, jisté však je, že s uzavřením smlouvy antské nájezdy přestaly a s nimi i slovanské vpády. Můžeme jen hádat, co stálo za přerušením jejich útoků, v úvahu přichází kromě svědomité antské služby i stavba pevností podél dunajské hranice říše. V padesátých a šedesátých letech byl tak Balkán relativně klidnou oblastí, alespoň v porovnání s předchozím obdobím.

Antští válečníci ale nezaháleli. Roku 546/7 jsou jich tři stovky zmiňovány v Itálii, kde pomáhaly vojevůdci Belisarovi v dlouhé válce proti Gótům a ve válce proti Peršanům v letech 555-556 sloužil ve východořímské armádě i Ant jménem Dabragezas, a to dokonce na velitelské pozici.

O dalších antských dějinách nemáme mnoho informací. Menander Protektor ve své kronice zaznamenal, že na antské území vpadli Avaři. Neuvádí však rok, kdy se tak stalo a je také skoupý na detaily bojů, které mezi oběma etniky probíhaly. Jistou stopou pro datování antsko-avarské války může být nájezd chána Zabergana a jeho Bulharů do Thrákie, který musel nejprve projít přes antské území, čemuž Antové nedokázali zabránit. Je možné, že antská vojenská síla byla buď v předcházejících letech zničena Avary, nebo jim právě čelila.

Pokud bychom přistoupili na tuto argumentaci, spadalo by avarské vítězství nad Anty do druhé poloviny padesátých let šestého století, protože Zaberganův nájezd se odehrál roku 559.

Menander uvádí jen, že Avaři plenili na antském území, a že s sebou do zajetí odvedli mnoho zajatců. Když boje ustaly, vydal se ke kaganovu dvoru "Mezamer, syn Idarize a bratr Kelagasta" pravděpodobně příslušník místní elity, aby vězně vykoupil. Jeho jednání ale neodpovídalo tomu, jak by se měl vyslanec u kaganova dvora chovat: Mezamer mluvil pyšně a arogantně. Osudovou chybou se mu stalo sebejisté prohlášení, že je vůdcem všech Antů, a že pokud jej kagan zabije, bude moci celou jeho zemi snadno získat.

Navzdory jeho postavení vyslance jej kagan zavraždil a vpadl na jeho území, kde avarským jezdcům nestálo už nic v cestě.

Nabízí pochopitelně otázka, zda Avaři zaútočili přímo na Anty usídlené v okolí města Turris, nebo jen jejich severněji žijící příbuzné, kteří s východořímskou diplomacií dosud nepřišli do styku, i když Prokopios i Jordanes ve svých geografických exkurzech uváděli, že Antové žili i na sever od Černého moře. Ústup turisských Antů z dějin však napovídá, že by se mohlo jednat i o říšské federáty, neboť naše další informace o nich jsou jen útržkovité. O jejich dalších osudech nám může prozradit titul Anticus používaný východořímskými císaři, který drželi až do roku 612, a který naznačuje, že se Antové řadili k jejich poddaným. Dále také nemáme žádné zprávy o antských kontingentech, které by jako spojenci císařů měli impériu posílat.

Zdá se tedy, že na sklonku padesátých let šestého století utrpěli Antové obývající enklávu u města Turris porážku od Avarů, z níž se dlouho nemohli vzpamatovat.

O antských dějinách se zmiňuje ve své Kronice i syrský historik Michael. Bez jasnější datace uvádí, že jim císař přikázal napadnout Slovany, což také udělali a dokonce zvítězili. Kvůli nedostatku dalších údajů není možné přesně určit, kdy antsko-slovanská válka proběhla, nejspíše se ale boje odehrávaly někdy v první polovině osmdesátých let. I když Antové podle Michaela zvítězili, na slovanské vpády to nemělo velký vliv. Právě v této době začala stoupat hvězda slovanského válečníka Ardagasta a úspěch antských bojovníků Slovany nezastavil.

Na následujících dvacet let o Antech nejsou žádné zprávy. Další, a také poslední zmínka o nich spadá do roku 602, kdy proti nim na válečnou výpravu vytáhl na popud avarského kagana vojevůdce Apsich, který je porazil.

[reklama]

Vzhledem k tomu, za jakých podmínek k Apsichově vpádu došlo, se můžeme domnívat, že Antové ještě hráli nějakou roli v balkánské politice. Do bojů Východořímanů proti Slovanům v letech 593 a 594 sice nezasáhli, na počátku sedmého století však ještě představovali hrozbu pro dolnodunajské Slovany, kteří byli spojenci, anebo poddanými, Avarů. Apsichův rozhodující úder přišel v době, kdy se bratr císaře Maurikia Petr chystal překročit Dunaj a zasáhnout proti nepřátelským Slovanům. Je možné, že mu Antové přislíbili podporu a Avaři, ve strachu před strategickou katastrofou, raději zasáhli, než aby nechali své spojence drtivě prohrát. Bylo to také naposledy, kdy se o turriských Antech zmiňuje nějaký písemný pramen. Titul Anticus naposledy použil císař Herakleios roku 612, tedy deset let po osudné porážce, což by mohlo naznačovat, že Antové stále ještě byli jeho spojenci, spíše jej však používal ze setrvačnosti.

Apsichovo tažení proti Antům mělo ještě jednu zajímavou dohru. Zaneprázdněnost avarského vojska, které by mohlo zastavit Východořímany v jejich tažení do nitra barbarica, umožnilo císaři Maurikiovi přistoupit k realizaci jeho dlouhodobého plánu, jímž bylo zimování na slovanském území. Naposledy se o něj pokusil jeho stratég Priskos roku 593, kvůli odporu vojáků se však musel vrátit na své území. Nyní Maurikios přikázal Petrovi, aby přes zimu zůstal na sever od Dunaje, což kvůli špatnému počasí opět zapříčinilo vzpouru ve vojsku, která rychle eskalovala, až nakonec smetla Maurikia a vyzdvihla na konstantinopolský trůn setníka Foku.

A tím historie Antů na dolním Dunaji skončila. O jejich dalších osudech nemáme žádné zprávy a můžeme tak jen hádat, co následovalo. Je možné, že ještě přežívali jako poddaní avarského kaganátu a jejich společné povědomí o původu odlišném od Slovanů se vytrácelo, takže nakonec se Slovany splynuli zcela. Možná se jim nakonec podařilo obnovit jejich nezávislost. Tak jako tak se ale nakonec rozplynuli mezi okolní Slovany.

---

Pokud se vám tento článek líbil a rádi byste věděli včas i o dalších, sledujte nás na Facebooku, Instagramu, Twitteru nebo prostřednictvím newsletteru,  případně podpořte fungování projektu na Patreonu. I symbolický příspěvek pomůže. 

---

Zdroje

KARDARAS, Georgios, 2010. The Byzantine-Antic treaty (545/46 A. D.) and the defense of Scythia Minor. Byzantinoslavica. LXVIII, 74–85. ISSN 0007-7712.

KARDARAS, Georgios, 2018. Sclaveni and Antes. Some Notes on the Peculiarities Between Them. Slavia Orientalis. LXVII(3), 377–393. ISSN 0037-6744. 

KARDARAS, Georgios a Pantelis CHARALAMPAKIS, [b.r.]. A funerary inscription of Chilbudius, magister militum per Thraciam? Byzantina Symmeikta [online]. 29, 129–140. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.12681/byzsym.18393

SARANTIS, Alexander, [b.r.]. The Socio-Economic Impact of Raiding on the Eastern and Balkan Borderlands. Millennium [online]. 17(1), 203–264. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.1515/mill-2020-0008

TÉRA, Michal, 2019. Kyjevská Rus. Dějiny – kultura – společnost. Červený Kostelec: Pavel Mervart. ISBN 978-80-7465-413-8. 

WOOD, Amy, 2015. Why Were the Sclavenes Never Roman Allies? [online]. Sydney. Bakalářská práce. Macquarie University. Dostupné z: https://www.academia.edu/36979061/_2016_Why_Were_the_Sclavenes_Never_Roman_Allies_A_Study_of_Late_Antique_Roman_Frontier_Policy_and_a_Barbarian_Society_Sydney_Macquarie_University_unpublished

Úvodní obrázek vyobrazuje figurku neznámého zvířete, snad koně, lva či hrocha. Podobně jako figurky na druhém obrázku je připisován Antům. Stejně jako ony však pochází až ze sedmého století. Je přejat z CURTA, Florin, ed., 2008. The Other Europe in the Middle Ages: Avars, Bulgars, Khazars and Cumans. Leiden, Boston: Brill. ISBN 978-90-474-2356-0.