Začiatkom 2. storočia otriaslo komunitami raných kresťanov radikálne tvrdenie filozofa a teológa Markióna. V spise Antitézy tvrdil, že zlostný a pomstychtivý boh Starého zákona nemôže byť tým istým bohom ako milujúci a odpúšťajúci boh, o ktorom hovoril Ježiš. Pochopiteľne, Markióna neskôr vyhlásili za heretika. Starý zákon však skutočne obsahuje množstvo pasáží, ktoré sú v ostrom rozpore s predstavou dobrotivého a milostivého božstva, za ktorého považujú boha Biblie jeho vyznávači, ale aj mnohí ľudia, ktorí sa inak o náboženstvo hlbšie nezaujímajú.
Má vůbec smysl v kontextu indoevropských náboženství mluvit o ráji? Není myšlenka posmrtné odměny pro ctnostné a spravedlivé vynálezem monoteistických náboženství?
Na mieste dnešných Rusoviec sa pred dvetisíc rokmi rozkladal rímsky vojenský tábor a antické pohraničné mestečko Gerulata. Archeológovia tu objavili veľmi dobre zachovaný rímsky oltárik. Nález vyvoláva množstvo otázok. Okrem tradičných archeologických (ako je datovaný alebo či je nájdený na pôvodnom mieste) vyvstávajú otázky ako v detektívke: kto a prečo ho dal postaviť? Komu? A načo slúžil?
V našich školách sa dodnes učí o neolitickej viere v dominantné ženské božstvo – benevolentnú Veľkú matku či Veľkú Bohyňu, spájanú s údajným neolitickým matriarchátom, kultom plodnosti, zemou a materstvom. Naproti tomu z vedeckej literatúry sa táto fiktívna bohyňa prakticky úplne vytratila – mimo niekdajšieho východného bloku už pred desaťročiami.
Indoevropské představě vesmíru a jeho rozdělení se v bádání o indoevropském náboženství věnuje poměrně malá pozornost. Většina prací se soustředí na jednotlivá božstva, případně strukturu panteonu, koncept hrdiny, pohřební mytologii či symboliku, ale kosmologie a kosmogonie, tedy tradice týkající se uspořádání a vzniku kosmu, leží na okraji zájmu.
Indoeuropeista Harvardovej univerzity Riccardo Ginevra argumentuje, že v pozadí dvojice podobných írskych a severských príbehov sa skrývajú jazykové indície poukazujúce na spoločný, (západo)indoeurópsky pôvod.
Výroba artefaktu bývala kedysi magickým aktom. Dochovali sa nám najmä povesti o kováčoch, svoje kúzla však spriadali aj pravekí hrnčiari a hrnčiarky.
Pozorný pohľad na biblické pramene ukazuje, že neexistuje nič ako jednotný príbeh o Ježišovom narodení.
Jiří Dynda je autorem překladů pramenů ke slovanskému pohanství a několika studií zaměřených na slovanskou mytologii z komparativní perspektivy, kromě toho je také pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Ve druhé části našeho rozhovoru se zaměříme na proces překládání středověkých textů o pohanství.
Jiří Dynda je autorem překladů pramenů ke slovanskému pohanství a několika studií zaměřených na slovanskou mytologii z komparativní perspektivy, kromě toho je také pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Přijal naši nabídku rozhovoru a my se jej zeptali na několik otázek z jeho oboru.
Koledování dnes vnímáme jako svého druhu dětskou hru: skupina mladých chlapců se dvakrát do roka vydává po domech a snaží se vybrat buď peníze na charitu či získat plné tašky sladkostí a vajíček. Ve skutečnosti však jde o starobylý zvyk, sahající svým původem hluboko do předkřesťanských časů, který úzce souvisí s vírou v návrat zemřelých o našich nejdůležitějších svátcích – Vánocích.
Takzvané staré pověsti české mohou skrývat překvapivé mytologické motivy. Jednou z nich je i vyprávění o dívčí válce.
Dívčí válka patří do cyklu pověstí, které máme neodmyslitelně spojeny s naší národní identitou. Odkud se ale vyprávění o válce mezi muži a ženami vzalo?
Jednou z vecí, ktorá nás odlišuje od našich prapredkov je, že praveké kultúry nepoznali písmo. Gramotnosť vedie k úplne inému zaobchádzaniu s informáciami – ich šíreniu v priestore a zachovaniu v čase. Pravekí ľudia tento problém riešili napr. aj pomocou tzv. pamäťových špecialistov, alebo zdieľaním symbolov a znakov so všeobecne platným a zrozumiteľným alebo naopak špecificky diskriminujúcim významom (významom známym užšiemu okruhu osôb). V súčasnosti pozná dopravné značky takmer každý – aj nevodiči. Rovnako rozumieme ikonám na displejoch alebo emoji.
Kráva zaujímala v indoevropské kultuře speciální místo. Stáda hovězího dobytka byla měřítkem bohatství, a tak i symbolem statutu svého vlastníka, jeho moci a vlivu. V tomto článku se však podíváme na krávu ve smyslu samice skotu [1], která měla výrazně mateřské konotace a jako taková byla přirovnávána k samotné Zemi, která nabízí svou širou náruč svým dětem – lidstvu neboli pozemšťanům.
Mezi známějšími slovanskými božstvy je Simargl asi tím nejzáhadnějším. Nedostatek informací ponechává badatelům pouze etymologické spekulace. Tento bůh je pro nás totiž jen holé jméno zmíněné v Pověsti dávných let a Kázání jakéhosi milovníka Krista.
Dobrotivý a múdry „otec“ biblického Boha Otca v nebiblických prameňoch doby bronzovej a doby železnej.
Čelenky patria v staršej dobe bronzovej (2300/2200 – 1600 pred n. l.) medzi pomerne zriedkavé nálezy. Okrem hromadných nálezov ich nachádzame takmer výlučne v ženských hroboch [1]. Jeden z výnimočných exemplárov sa podarilo objaviť v moravskej obci Pravčice.
Můžu se to zdát zvláštní, ale vlk patří k těm zvířatům, která mají, alespoň v indoevropském kontextu, své místo ve svatební symbolice.
Co vůbec znamená žít „po vlčím způsobu“? Pro mnoho indoevropských národů byla odpověď na tuto otázku nejspíše jasná: loupit, útočit ze zálohy, ukrývat se a znásilňovat. Tedy žít způsobem, který je nevhodný pro řádného člena komunity, tím méně pro odvážného a čestného válečníka.
Mytológia starých severanov bola zrejme zásadne odlišná od mytológie ich predkov, ktorí žili len o niekoľko storočí skôr.
V našich představách byl svět předkřesťanských Slovanů plný magie. Představujeme si že každodenní činnost byla spojena se zaklínadly, požehnáními, kletbami a věštěním – pohané dávných časů žili v okouzleném světě, kde potkávali magii na každém kroku. Takový pohled nemusí být zcela mylný, ale je s ním spojena závažná otázka: je v případě různých praktik, které dnes nazýváme „magií“, opravdu na místě mluvit o magii? A je na místě chápat provozovatele „magie“ jako náboženskou elitu ve slovanské společnosti?
V Archeologickom múzeu SNM v Bratislave sa nachádza zvláštny predmet pochádzajúci z čias Rímskej ríše. Ide o tzv. magickú gemu, teda opracovaný drahý kameň pokrytý záhadnými symbolmi a nápismi.
Veles (alternatívne Volos) sa niekedy považuje za vládcu slovanského záhrobia, boha mágie, či dokonca za úhlavného nepriateľa Perúna. Podľa iných bádateľov vieme o Velesovi jedine to, že bol bohom dobytka. A dokonca sa vyskytli názory, podľa ktorých nešlo o pôvodného slovanského boha, ale len o neskorú „zľudovenú verziu“ Sv. Blažeja.
V tomto článku prozkoumáme motiv prvotní androgynity – jednoty mužského a ženského, čímž navážeme na předchozí článek o indoevropském *Jemovi „Dvojčeti“ a jeho vztahu k postavě Kosmického obra – prvotní bytosti, z jejíhož těla vznikají jednotlivé složky světa. Také konečně představíme běloruský lidový příběh o knížeti Bájovi, který může být *Jemovým dědicem a který je doprovázen dvěma psi, což je důležitý motiv odkazující na jeho podsvětní charakter. Nakonec se podíváme na motiv „obkroužení světa“, prvotního vyznačení hranic lidského světa, a na jeho možnou souvislost s *Jemovými činy.